Kunderův Unesený Západ. Co na to dnešní historik?

Se směsicí nadšení a nedočkavosti jsem čekal okamžik, až uvidím tu historickou esej od Milana Kundery. „Už máte toho nového Kunderu?“ Věta jak z jiného století. Nakonec jsem se dočkal. Už ji mám, už jsem ji přečetl. Neubránil jsem se otázce, co si o Kunderových argumentech mohu myslet jako historik, a to v úplně jiné době. Esej vyšla původně roku 1983 v intelektuálním časopise Le Débat. Jak jsem zjistil během svého působení ve Francii vloni jako hostující profesor, časopis během covidu zanikl. Teď už by Kunderova esej neměla kde vyjít. Možná v Causeur. Ani „střední Evropa“ se už ve Francii neříká, odborníci rozhodli, že korektní je výraz „mediánní Evropa“ (Europe médiane).

Nyní esej vydává nakladatelství Atlantis pod názvem Unesený Západ v novém překladu Anny Kareninové. A znovu vyvolala řadu debat (v aktualne.cz, Echo24, v Lidovky.cz, v seznamzpravy), nyní v kontextu války na Ukrajině. Shrňme si nejprve, co vlastně Kundera ve své slavné eseji říká. Říká, že země střední Evropy představují ukradený kus Západu. Proč Západu? Vysvětluje, že lidé v těchto zemích vnímají Západ nejen jako geografický pojem, ale jako označení pro vše pozitivní ze Západu, co by ve své zemi taky chtěli mít. „Co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru.“ Rusko ale vnutilo těmto zemím zcela jinou identitu. „Co nejmenší rozmanitost na co největším prostoru“ (s. 35). Rusko je nicota. Ačkoliv všichni komentátoři, kteří o českém překladu teď psali, chápou esej jako kritiku Ruska, ve skutečnosti je to také kritika západní Evropy. Ta se totiž už změnila, už roku 1983 platilo, že není „Západem“, o kterém snili středoevropští intelektuálové. Aniž to ve střední Evropě roku 1983 věděli, „Západ“, ke kterému se chtěli připojit, už neexistoval. „Její skutečnou tragédií není Rusko, ale Evropa“ (s. 65). Tak končí Kunderova esej. Tohle jsme měli vědět v roce 1989.

Kundera to napsal dobře. Napsal to tak, aby oslovil západního čtenáře, kterého už tehdy dobře znal. Proto některé věci zdůraznil, jiné potlačil. Jako třeba tu výtku ohledně znevážení svobody. Z esejů psaných našimi spisovateli a filosofy o historii mám většinou strach. Bývají vedeny snahou nepsat jako historik, tedy ne-fakta, ne-věcně, ne-realitu. Obsahově se eseje našich intelektuálů nesou spíš takovým negativistickým pozérstvím, kde se autor nechce k ničemu přihlásit a drží se „socialistického humanismu“. Kundera byl jiný, i když i on projevuje v eseji jakýsi ostych říct o instituci „státu“ něco pozitivního. Střední Evropa je dle něj tvořená kulturou, spisovateli, uměním, tvoří ji imaginární hranice, nikoli reálné hranice států.

Kundera psal jako spisovatel, proto se jeho úhlu pohledu nemůžeme divit. Bylo by hezké , kdyby existovala podobná esej napsaná historikem, která by otázku neredukovala jen na kulturu. Obávám se ale, že bychom takové historiky nalezli jen v dobách první republiky, kdy náš „Západ“ ještě nebyl jen snem, ale realitou. Pokud bychom mezi nimi hledali někoho, kdo dokázal vysvětlit naši pozici v novověku v mezinárodních souvislostech, tak to byl jedině Josef Šusta. Jen on měl totiž tak dobrou znalost obecných dějin a zároveň i hezky psal. Jeho eseje vyšly souborně v roce 1999 pod názvem Úvahy o všeobecných dějinách. Zastává v nich optimistickou víru, že vždy, když byla svoboda Evropy ohrožená příliš velkou koncentrací síly v nějaké zemi, ostatní země se nějak zákonitě spojily a uzurpátora vykázaly do patřičných mezí. U nacistického Německa jeho předpověď vyšla, ale u rozpínavého Sovětského svazu ne. Západ nás nechal na pospas. To je svět, v němž žil Kundera. Šusta spáchal sebevraždu v roce 1945.

Většina těch chytrých historiků, kteří budovali první republiku, skončila tragicky. Neutekli na Západ jako Edvard Beneš, zůstali doma. Josef Matoušek, historik, byl popraven po demonstraci 17. listopadu 1939, Bedřich Mendel, historik, spáchal sebevraždu v roce 1940, Hugo Traub, autor učebnic dějepisu, Žid, zahynul ve vyhlazovacím táboře roku 1942, Arnošt Kraus, historik německé literatury, Žid, zahynul jako terezínský vězeň roku 1943, Kamil Krofta, historik a ministr zahraničí, zemřel na následky věznění roku 1945. Pokud má Kundera pravdu, pak byli právě tito republikáni českoslovenští poslední generací začleněnou do Západu. Ale jak se tam naše země dostaly a co chtěla jejich generace na Západě dokázat? Bohužel byli drasticky vyhlazeni, nemohli předat své zkušenosti generaci 50. let, zbytek dokonala komunistická kulturní revoluce. Od našeho vnitřního Západu jsme byli dokonale odstřiženi.

Francie, Kunderova druhá vlast, bývá zcela nezpochybnitelně považována za součást Západu. Je třeba říct, že i vnitřní Západ našich republikánů byl orientován na Francii. Žili ve světě, kde dominovala francouzština. Narodili se v zemi, kterou utvářela německá „kultura slova“, ale chtěli následovat západní „republikánské“ země „činu“. Vybrali si Francii a USA jako alternativy, které chtěli následovat, ale jelikož znalost angličtiny tehdy nebyla tak rozšířená, vstřebávali hlavně myšlenky šířené z Francie. Svět republikánů československých utvářela knížka Paula Janeta Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě, která byla přeložena do češtiny a citována jako bible. I moderní české dějiny vnímali skrze tvorbu Francouze Ernesta Denise. Od Francie převzali naši republikáni i ostře věcný, empirický způsob uvažování. Odmítali duchařskou metafyziku a víru ve vyšší myšlenky. Byli to pozitivisti. To je zásadní odlišnost od české kultury, v níž žil v 60. letech Kundera, i od našeho pokusu o návaznost na demokracii po roce 1990.

Podíváme-li se ale na otázku kdo byl vlastně Západ z hlediska národních tradic jednotlivých států, zjistíme, že se skoro žádná země za Západ nepovažovala. Dříve však plynuly důvody pro tyto sebekritické názory z úcty k Západu, zatímco dnes se Západ považuje za cosi zlého.

Vezmeme-li to od jihu, tak Španělsko a Portugalsko věří, že představují jakousi „odchylku“ (desviación, anormalidad) od Západu, že v období úpadku 18.-19. století se opozdily za osvícenstvím, industrializací a všemi dalšími procesy. Německo se z Evropy vyřadilo nejprve na základě sebekritických představ liberálů 19. století, kteří věřili, že vše pokrokové převzali za Napoleona z Francie a z Anglie. Východní Evropa trpí představou o svém hospodářském zaostávání za Západem a ve většině dalších věcí přebírá německé představy. Pokud se však pokusíme ověřit, zda všechny pozitivní moderní hodnoty pocházely z Francie a Anglie, zjistíme, že třeba sekulární přirozené právo se tam nevyučovalo a ani se odtamtud nemohlo šířit. Postupně zjistíme, že by se Západ musel smrsknout na Nizozemí a kus Anglie.

Západ se stal zdrojem zkaženosti v představách německých nacistů a ruských bolševiků. Pro německé intelektuály po první světové válce – pro stárnoucího Ernsta Troeltsche a mladého Oswalda Spenglera – bylo Německo něčím jiným, odlišným od Západu. Jejich „kultura“ měla být hlubší a opravdovější. Na tomto pojetí vystavěli nacisti svou představu o „německé vzpouře proti Západu“ („deutscher Aufstand gegen den Westen“). Německá teze o Sonderweg, která vznikla po roce 1945, je jen pokračováním této teze s obrácenými znaménky. Ruští bolševici byli sice sami živi ze západních myšlenek a navazovali na „zapadniky“, ale po svém vítězství odmítli Západ jako zdroj buržoazních představ o liberalismu a formální demokracii. (Myslím, že v tomto ohledu Kundera špatně ohodnotil bolševiky jako reprezentanty Východu.) Jako náhradu nabízeli demokracii opravdovější, sociální, lidovou. Až na to, že nacistická Volksgemeinschaft i komunistická lidová demokracie byly jen iluze.

Kundera má o naší historické přináležitosti k Západu pravdu. Byli jsme vskutku odlišný svět od světa východního pravoslaví, kde se psalo cyrilicí. My psali latinkou. Ale pro posouzení našeho místa musíme brát v úvahu, že hranice dřív byly určeny hlavně konfesijně, ne národnostně. Z toho vyplývalo, že my jsme po Bílé hoře patřili do světa katolické Evropy, byli jsme odděleni od protestantských zemí jakousi železnou oponou. Byli jsme odděleni i od katolické Francie, která s Habsburky permanentně válčila, dokud Kaunitz roku 1756 neprovedl revoluci v aliancích a nespojil habsburskou monarchii s Francií.

Americký historik Dale Van Kley vytvořil pro tento svět výstižný výraz „katolický pás“ (the Catholic belt). Když se podíváte na mapu, zjistíte, že tyto země vskutku tvořily souvislý pás táhnoucí se od Španělska a Itálie na jihu, přes Bavorsko, rakouské země, české země a Uhersko až po Polsko. To byl náš svět. Patřily k němu i zámořské državy v Americe, Indii a misie v Číně.

V Evropě byl ale tento svět oddělen železnou oponou. Studentům z našich zemí bylo po Bílé hoře zakázáno jezdit na protestantské univerzity. Kazatelům ze Západu bylo zakázáno šířit u nás protestantské knihy. Železná opona byla narušena, až když se Habsburkové spojili v roce 1673 s protestantským Nizozemím proti Francii. Od roku 1714, kdy skončila válka o dědictví španělské, nastává příliv našich šlechtických studentů na protestantské univerzity. Oba „Západy“ se začaly propojovat.

Ale ve stejnou dobu se konfesijně odděloval i „Východ“. Zatímco pro Západ byla klíčovou událostí Lutherova reformace, pro Východ měl stejný význam pokus o sjednocení pravoslaví s katolictvím podniknutý roku 1596 v Brestu. I tento proces podnítil sociální neklid, protože k unii se přidaly jen vyšší vrstvy pravoslavných hodnostářů, zatímco prostý lid tuto reformaci odmítl. Z toho vzešla vzpoura Bohdana Chmelnického na Ukrajině a nakonec neplánované připojení k Rusku.

Na Západě pak následovaly „druhé reformace“. Uvnitř luteránství to byl pietismus, v katolictví jansenismus. V pravoslaví na Východě vidíme podobný proces. Na carův rozkaz podnikl patriarcha Nikon v letech 1652 až 1667 reformu ruského pravoslaví, jejímž cílem bylo odstranit ruské bizarnosti a přizpůsobit se normám řeckého ritu. Hlavní odlišnost: křižovat se třemi prsty. Prostý lid i tuto reformu pravoslaví odmítl, vůdce starověrců Avvakum byl však i se svými stoupenci veřejně upálen 11./15. dubna 1682. Následně byla i kyjevská metropole podřízena moskevskému patriarchovi, zatímco dřív patřila pod Konstantinopol. Východ byl dokončen.

O vítězství Východu nad Západem rozhodla jedna jediná bitva. Střetnutí u Poltavy roku 1709, kde car Petr Veliký rozdrtil zbytky švédsko-ukrajinské armády Karla XII. Říkám „zbytky“ protože car předtím vypálil rozsáhlé oblasti Běloruska i Ukrajiny, aby švédské vojsko vyhladověl. To se mu povedlo. Předtím ještě vyvraždil obyvatele ukrajinského hlavního města Baturynu. Včetně žen a dětí. Na Ukrajině rozpoutal skutečné peklo.

Po vítězství nad Švédskem se Petr Veliký odhodlal k další změně, která vzdálila Východ od Západu. Od roku 1721 zrušil post moskevského patriarchy. V čele pravoslavné církve stál de facto sám car. Tím byla definitivně odstraněna možnost jakési mravní kontroly panovníka církví. Na Západě byla díky nezávislosti papežství tato dualita trvalým rysem a dělba moci zůstala ideálem i pro novověký stát. V protestantských zemích Západu sice vznikla podobná situace, ale v Prusku a Sasku byly v čele zemských církví silné orgány, zatímco v Anglii vznikla nová dualita založená na oddělení zákonodárné a výkonné moci. Ve Švédsku nastal po smrti Karla XII. roku 1718 podobný vývoj jako v Anglii.

Po vítězství u Poltavy padly Rusům do rukou všechny země Východu – nejen Ukrajina a Pobaltí. Ovládli i Polsko, které se definitivně poddalo na tzv. němém sněmu roku 1717. Protiklad Švédska a Ruska byl zásadní. Švédský král Karel XII. měl sice pověst tyrana, ale přesto byla jeho země svobodnější. Ve Švédsku byli tradičně svobodní i sedláci. Měli i místo na sněmu. Osobní svobody požívali i sedláci v Pobaltí, dokud byli pod švédskou vládou. Za Rusů se všude šířilo nevolnictví. Západ a Východ se nám tedy dělí i ve vztahu k tomu, co mi připadá nejdůležitější: osobní svobodě.

Na Západě došlo k osvobození rolníků bůhví jak. Tak nějak přišli k tomu, že na sklonku středověku byli rolníci na většině území Francie i v Anglii osobně svobodní, nebyli připoutáni k půdě a nemuseli vykonávat robotu. Faktické osvobození se promítlo do pojetí práva díky vzájemnému propojení obou Západů: protestantského i katolického. Protestantská reformace totiž neměla důvěru v lidské schopnosti, bez katolické pomoci by se neodhodlala podpořit režim založený na svobodě jednotlivce. Člověk byl podle Melanchthona jen maso, jen živočich neschopný poznat svým rozumem spravedlnost. Zato katolíci zachovávali celou dobu optimistické pojetí člověka jako bytosti nadané rozumem, jímž taky dokáže poznávat dobro a zlo. Tak psal třeba jezuita Suárez. Tento způsob myšlení byli schopní přijmout až kompromisně naladění protestanti na počátku 17. století, k nimž patřil i Grotius.

Političtí myslitelé na Západě nemuseli řešit postavení nevolníků a oddávali se úvahám o nejúčinnějším zajištění státní moci pomocí intrik (Machiavelli, Lipsius, Naudé, Clapmarius), kterýžto cynismus pak v druhé polovině 17.století vyvolal reakci filosofů přirozeného práva, kteří se snažili vymyslet poctivější vztah státu a občana na základě společenské smlouvy (Pufendorf, Locke, Burlamaqui, Wolff). Výsledkem bylo pak vymezení jakési sféry svobody vůči státu, sféry dané všeobecnými lidským právy. S touto kategorií přišel matematik Christian Wolff.

Z hlediska východního čtenáře mohou tyto západní teorie lidských práv vypadat jako samoúčelné hrátky, protože na východě byl poddaný osobně nesvobodný. K právům a statkům, které vymýšleli západní myslitelé, neměl přístup.

A v tomto ohledu jsme patřili na východ, i když jsme psali latinkou. Dokonce mám pocit, že jen v českých zemích mělo nevolnictví dokonalou podobu: robotní povinnosti, připoutanost k půdě a nutnost platit daně státu. Jen u nás měl nevolný rolník všechny tyto povinnosti. V Rusku platily daně původně svobodní rolníci, zatímco nevolníci měli jen robotovat, daně platit nemuseli. Teprve Petr Veliký podrobil berni i nevolníky. V Polsku byl stát příliš slabý, aby dosáhl až k poddanému, který byl pod kontrolou šlechtického majitele latifundií. Připoutanost k půdě nebyla v Rusku, Polsku a Uhersku absolutní. Rolníky bylo možno prodávat jako otroky, u nás se rolník bez půdy prodávat nesměl. Ve srovnání s tím byla česká připoutanost k půdě humanitární opatření. V právním pojednání o českém nevolnictví z roku 1742, které jsem teď edičně vydal, jsou české země neustále porovnávány s Polskem a Ruskem. I při rušení nevolnictví roku 1781 se přihlíželo k východnímu kontextu. Původ „tuhého poddanství“ byl spatřován ve starém Slovanstvu. Zároveň autoři píšící v 17. a 18. století zdůvodňovali tuhé poddanství rasistickými předsudky vůči Slovanům, k nimž řadili i Čechy. Věřili, že Slované mají od přírody línou povahu a je třeba s nimi tvrdě zacházet.

Nejhůř trpěli opět Ukrajinci. Jejich země byla vystavena pravidelným nájezdům Tatarů z Krymu, jejichž cílem byl lov na otroky. Dívky i muži zajatí útočníky pak bývali prodáni na trhu s otroky v Kaffě (dnešní Feodosia) na Krymu. Otroci pak byli rozváženi do širého muslimského světa. Sotva se Ukrajinci zbavili jha otrokářství, byla jejich země podrobena ruskému nevolnictví. Úředně bylo zavedeno roku 1783.

Vztah k islámským zemím mají taky obě Evropy jiný. Pro západní Evropu byl Orient vzdálenou zemí, s níž obchodovali a časem si v ní vojensky získávali výhody. Později se z některých islámských zemí staly kolonie, nebo byly podrobeny kontrole. Dnešní Západoevropan má vůči islámským zemím pocit viny. Pro východoevropana však byly islámské země mocenskou hrozbou. Osmanská říše byla velmoc, která kousek po kousku ukrajovala z našeho Západu. Čteme-li paměti Václava Vratislava z Mitrovic, kde popisuje zpustošení turecké části Uher, pochopíme, že i Osmanská říše šířila podobný druh nicoty jako Rusko. I pro nás byla Osmanská říše hrozba. V tomto ohledu jsme patřili na východ.

Pro naše začlenění do Západu byl ale důležitý vývoj 18.-19. století, kdy se v průběhu osvícenství a liberalismu formuluje koncepce ústavního státu. Ten vznikl i u nás, zejména po prosincové stavě z roku 1867. Na něj navázala první republika, kterou vnímám jako pokračování ústavního režimu. Pro pochopení našeho začlenění do Západu je důležité opustit představu, že naše země tvořily nějaký začarovaný prostor, kde se řešilo jen pojetí národa. Nové západní myšlenky o technickém uspořádání státu se živě řešily i u nás, dokonce jsme v této disciplíně dosáhli skvělých výsledků. Právní kultura střední Evropy byla celosvětově výjimečná.

Tato skutečnost bohužel u Kundery chybí, jelikož i on se soustředí zejména na pojetí národa. Definujícím rysem střední Evropy je dle něj malý národ, který volí mezi splynutím s větším celkem, nebo setrvání ve své malé existenci. Proto do střední Evropy řadí Rakousko, ale ne Německo.

Já se domnívám, že Německo do střední Evropy patří. Naše pojetí ústavního státu vzniklo na základě názoru německých a rakouských liberálů, že místo feudálních „práv“ má přijít právo. Místo „svobod“ má přijít svoboda. Tak to formulovali němečtí poslanci ve frankfurtském parlamentu roku 1848. Naše Republika československá na toto pojetí navazovala, ale snažila se opravit chyby, kterých se dle našich republikánů dopouštělo Rakousko. (Na příklad jsme za první republiky neměli výjimečný stav, ani další „díry v ústavě“, které by umožňovaly zvrácení parlamentního režimu výkonnou mocí.) Bohužel politickou kulturu první republiky pořád málo známe. Přitom je to asi nejdůležitější téma našich dějin.

Říká se, že první republiku si nesmíme idealizovat, ale mělo by nám být dovoleno ji poznat.

Zdroje: Milan Kundera, Unesený Západ, Brno 2023; Ivo Cerman (ed.), Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti, Praha 2016; Ivo Cerman, Zrušení nevolnictví. Základ občanské svobody, Praha 2022; Ivo Cerman, Nation-Building outside the State? Cornova 10, 2020, č. 2, s. 35-44; Josef Šusta, Úvahy o světových dějinách, Praha 1999; Josef Šusta (ed.), Dějiny lidstva, sv. VI, Praha 1939; Josef Král, Československá filosofie, Praha 1937; František Weyr, Čs právo ústavní, Praha 1937; Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, Praha 1977; D. I. Javornickij, Istoria zaporožskich kozakiv, Lvov 1990 (1. vyd. 1892); S. V. Kulnickij; V. S. Vlasov; O. E. Panarin, Istoria Ukrajiny. Novij kurs pidgotovki dlja vstupu do zakadiv viščoi osvity, Kyjev 2020.