Článek
Živě si pamatuji, že v 80. letech jsme v učebnici dějepisu měli graf, který ukazoval, že nejlepší fází Francouzské revoluce byl jakobínský teror. Šipka grafu začínala kdesi dole, u svolání generálních stavů, pak stoupala ke konstituční monarchii, ale nejvyšších hodnot dosáhla, když Roberspierre a spol. spustili svůj krvavý koncert. Po Robespierrově popravě a nastolení thermidoriánské republiky začala šipka smutně klesat, protože to znamenalo přechod ke kompromisnické buržoázní republice. Během polistopadové demokracie jsme snad začali oceňovat jiné nástroje sociální kontroly, ale naše diskuze se většinou týkají jen českých dějin 20. století.
Letní debata zdůrazňovala násilí
Ku příležitosti výročí 14. července 1789 vydal bývalý ministr kultury Daniel Hermann na svém Twitteru zajímavé prohlášení, v němž hodnocení Francouzské revoluce radikálně změnil. Událost, jež byla za komunistického režimu vysoce hodnocená, označil za tragické krveprolití a tázal se, zda jsme se z toho poučili. Navázal na něj současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který konstatoval, že v revoluci zvítězilo rovnostářství nad svobodou. Lidstvo se prý nepoučilo.
Ve Francouzské revoluci rovnostářství zmasakrovalo svobodu. To je podstata nejen této revoluce. A nepoučili jsme se nijak. Dnešní tažení elitních rovnostářů je nemilosrdné úplně stejně. Zkuste třeba v TV debatě říci, že muž není stejný, tedy „rovný” jako žena, že pohlaví jsou… https://t.co/cvFpWY9H8F
— Pavel Blažek (@blazek_p) July 15, 2023
Pod oběma tweety se rozhořela sympatická diskuze, která je zajímavým zkřížením výsledků našeho školství a praktických potřeb dospělých občanů. Většinou se debata točila kolem otázky, zda mají změny probíhat pomalu evolucí, nebo skokově revolucí. Řada uživatelů odmítala srovnávání s bolševickou revolucí v Rusku, ale je třeba vědět, že srovnávání obou událostí je oblíbené i ve francouzské historiografii. Není to jen český výmysl. Někdo v diskuzi taky tvrdil, že teprve při Francouzské revoluci se vymyslela Deklarace lidských práv. Není to pravda. Deklarace lidských práv přijímaly již severoamerické kolonie během americké revoluce, první byla Virginie roku 1776.
Nejlepším darem byla Condorcetova Deklarace práv
Kdybych měl úspěchy revoluce vyjádřit grafem dnes, byla by to spíš vlnovka s vrcholem úplně jinde než za komunistů. Ze začátku by to byla takový mírný vzestup, pak první vrchol s vyhlášením Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a s Ústavou z roku 1791. Tyto vrcholky by ale byly nižší, jelikož jejich výdobytky v praxi platily jen krátce. Pak by následovalo mírné klesnutí vlnovky v době války a po něm strmý sestup v době jakobínského teroru. Teprve v době thermidoriánské republiky (1794-1799) by křivka opět stoupala, jelikož teror skončil, a byla to jediná fáze revoluce, kdy republika a ústava byly uvedeny v praxi. Jediná souvislá doba republiky. Ta křivka by ale nestoupala moc vysoko, jen by se mírně vlnila, protože i thermidoriánská republika byla nucena porušovat ústavnost.
Nejlepší demokratický vynález ale vytvořila revoluce předtím, v oné krátké hluché době girondistické převahy, kdy se po pádu monarchie 10. srpna 1792 vymýšlela nová Deklarace práv pro republiku. Vymýšlel ji totiž věhlasný filosof Condorcet a dokonči ji 15. 2. 1793. Je méně slavná než ta z roku 1789, ale Condorcet do ní vložil to nejlepší, co se dosud vymyslelo, i zkušenosti s prvními hrůzami lidového teroru. Přinesl rozdělení práv na politická a sociální i novou zajímavou instituci garancí (neboli „záruk“). Dnešním jazykem bych řekl, že šlo o jakési pojistky proti hlouposti. Hlavní garancí mělo být veřejné školství. Myšlenka garancí se pak stala základem politických programů liberalismu 19. století. Liberálové 19. století požadovali tyto garance: veřejné školství, svobodu tisku, parlament na základě svobodné volby a trestní odpovědnost ministrů.
Condorcetova Deklarace lidských práv ale nestihla vstoupit v platnost. Krátce předtím, než skončily debaty o pozměňovacích návrzích, udělali jakobíni převrat, svrhli girondisty a Condorceta chtěli popravit. Uprchl, skrýval se. Nakonec ho vypátrali a ironií dějin se stalo, že ho popravit nedokázali. Zemřel totiž ve vězení těsně před popravou. (Dodnes není jasné, zda umřel vyčerpáním, na nemoc, nebo se zabil.) Poté představili jakobíni svou vlastní krásnou ústavu, která z té Condorcetovy hodně vycházela, ale přizpůsobila ji řadě socialistických zlepšováků. Na papíře měli všichni moc práv, včetně práva na práci, všichni mohli volit. V praxi se ale chopil vlády Výbor veřejného blaha a revoluční tribunál a spustily teror. Na papíře měli sice všichni víc práv, než kdykoli předtím, ve skutečnosti si ale nebyli jisti ani vlastním životem.
To je myslím taky důležitá lekce. Naučit se oceňovat kompromisy vynucené realitou a neposuzovat podle papírových projektů, které se nikdy neuskutečnily. A často mohou sloužit jen jako záminka k nastolení horšího režimu, než který chtěly napravit.
Zdroje: Lucien Jaume, Les Déclarations des droits de l´homme, Paris 1989; Elisabeth Badinter – Robert Badinter, Condorcet (1734-194). Un intellectuel en politique, Paris 1988; Keith Michael Baker, Condorcet. From natural philosophy to social mathematics, Chicago 1975.
