Článek
Zatímco pro většinu lidí je léto dobou radovánek, nás historiky i nyní zaměstnává debata o ÚSTR a o nové učebnici soudobých dějin pro 9. třídy ZŠ, kterou vydalo nakladatelství Fraus. Autory koncepce jsou totiž bývalí pracovníci edukačního oddělení ÚSTR, kteří však po konfliktu s novým vedením z instituce odešli. Průběh sporu, do něhož byla dvěma peticemi vtažena celá historická obec, jsem shrnul v blogu Dezinformace o kauze edukátorů na ÚSTR a obsah učebnice jsem shrnul v blogu Propaguje nová učebnice dějepisu socialismus? z 28. 5. Velký ohlas měl i můj rozhovor s Barborou Tachecí v ČRoPlus 17. 5. 2023.
Nová situace nastala 17. 7. 2023, kdy ÚSTR vydal prohlášení, jímž se od učebnice distancoval a v něčem dal za pravdu mým zjištěním. Titulek „Učebnice obsahuje chyby“ zapůsobil. Edukátoři i nakladatelství Fraus v tiskovém prohlášení reagovali pohrdlivým odmítnutím pochybení. Prý se jedná jen o interpretace. Edukátoři předložili obsáhlé vyvrácení kritiky, v němž zdůrazňují, že jejich učebnice je pojatá dle metody E-U-R (evokace-uvědomění-reflexe) a jejich bývalí kolegové z ÚSTR tomuto postupu nerozumí. Argumentují rovněž zněním Rámcových vzdělávacích programů – Základní vzdělání (RVP – ZV), jež prý učebnice splňuje. Při četbě zpráv o distancu jsem zjistil, že vedoucí autorského týmu Jaroslav Pinkas sepsal již 30. 6. 2023 blog Obrana badatelské učebnice dějepisu, v němž kupodivu razantně odmítl i mé neutrální shrnutí obsahu učebnice, obvinil mě z lhaní, navíc mě přirovnal ke komunistickým normalizátorům i k prokurátorovi Urválkovi. Z toho mi poněkud spadla čelist. Já sám považuji Jardu za zkušeného didaktika dějepisu, jehož již dlouho znám a vím, že názory prezentované v učebnici dřív nezastával. Nepovažuji jej za myšlenkového původce učebnice. Do té doby jsem ho jménem ani jinak nezmiňoval, ani z ničeho neobviňoval. Za původce myšlenkové orientace učebnice jej nepovažuji ani teď.
Vzhledem k reakcím edukátorům se pozastavme u tří otázek: 1) Je v učebnici chvála socialismu?, 2) Jsou v učebnici opravdu chyby označené ve zprávě ÚSTR?, 3) Je obsah učebnice omluvitelný didaktickou metodou E-U-R?
1) Chvála socialismu a „hodnotové zakotvení učebnice“
Chvály socialismu se nacházejí v úvodních textech ke kapitolám o stalinismu v Československu. „Tato ideologie byla založena na představě sociálně spravedlivé vlády.“ (s. 64) „Nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu.“ (s. 66) O politických procesech 50. let se dočteme, že měly také dobrou stránku. „Uvolněná místa v bytech [po odsouzených a popravených] ale zaplnili jiní, často ti, kteří vnímali předchozí politické uspořádání jako nespravedlivé.“ (s. 65) U této věty, jež se vyskytla v seznamu chyb ÚSTR, tvrdí edukátoři, že nebyla míněna jako pozitivum vyvažující negativní stránky procesů. Nicméně je tam spojka „ale“ a pozitivní obsah, takže celá pasáž má charakter sdělení „nejen negativa“, „ale i pozitiva“.
Autoři se nyní snaží předstírat, že tyto věty vlastně nenapsali, prý jen nějak reprodukovali dobovou rétoriku. V článku, který vyšel v aktualne.cz a HN 22. 6. na základě rozhovoru se spoluautorem učebnice Václavem Sixtou se dokonce objevilo nepravdivé tvrzení, že prý jde o „ukázky z dobových textů“ (v HN i aktualne.cz to opravili až na můj zásah, nechali tam ale pokračování, což je humorné, 3. 7. zveřejnili z vlastní vůle omluvu). Jaroslav Pinkas pak v blogu z 30. 6. aspoň tvrdí, že prý jen vyjadřovali myšlenky, jimiž se režim sám charakterizoval. Ale ne, jsou to zcela nové věty napsané do úvodních textů ke kapitolám, které ani neodpovídají dobovému žargonu, vycházejí spíš z toho, co si myslí část dnešních neosocialistických historiků a historiček.
O úvodních textech napsal sám vedoucí autorského týmu toto: „Hodnotové zakotvení učebnice není nominální, v tom že je to někde napsáno. Prostupuje ale všemi výkladovými a úvodními texty.“ Takže tyto věty chválící socialismus vyjadřují „hodnotové zakotvení učebnice“.
Rovněž zmínka o kolektivizaci jako zasloužené odplatě vykořisťovatelům ve vzpomínkách členky KSČ Lackové (s. 64), je reálná (říká zde o 50. letech, že „kulaci“ byli „naháněči imperialismu“ a „po staletí vykořisťovali a vysávali“).
2) Kolik ministrů rezignovalo v Únoru 1948 aneb chyby
ÚSTR popsal údajné chyby metodou výčtu, ale na prvním místě bychom měli konstatovat, že je těžké hodnotit faktografii, když učebnice většinou místo historické skutečnosti ukazuje její mediální reprezentaci. Řadu témat ukazuje na citacích z filmů, seriálů, provokativních uměleckých dílech a také na evokačních fotografiích, které jsou umístěny na začátku každé kapitoly. Žáci se tak místo výroků T. G. Masaryka dozvídají názory scénáristy Pavla Kosatíka a namísto Masarykovy podobizny poznají tvář herce Martina Huby.
Z pojetí vyplývají i chyby vzniklé zamlčováním důležitých informací, což nejsou lži, ale selektivní pravdy. Příkladem je vylíčení romského holokaustu větou, že „[Obyvatelé židovského a romského původu] umírali už v Terezíně (…), respektive v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, které spravovaly české úřady.“ (s. 48) Ačkoliv tato věta neuvádí žádný nepravdivý údaj, lže tím, že uvádí jen polovičatou informaci o řídící funkci „českých úřadů“ a zamlčuje podstatnou informaci o tom, že v okupační správě podléhala všechna rozhodnutí schválení nadřazených německých úřadů. ÚSTR má tedy pravdu, když ve svém seznamu chyb na tento nedostatek upozorňuje. Holokaust Romů si vynutily německé úřady, které o něm rozhodly a reformou policie v roce 1942 si ještě víc pojistily podřízenost protektorátní kriminální policie, která antiromská opatření řídila. To vše ukazuje korektně článek Petra Lhotky z Muzea romské kultury, jenž vyšel již roku 2011. Autoři ve své odpovědi argumentují tím, že v táborech hlídali Češi, ale zamlčují, že němečtí okupanti běžně využívali Čechy pro výkon strážní služby v různých pracovních i koncentračních táborech. Nebyl to projev jakéhosi rovnocenného postavení Čechů, ani důkaz o spolurozhodování. Němci šetřili své vlastní ozbrojené síly pro boje na frontě. Češi nehlídali jen Romy v Letech, ale i Čechy nuceně nasazené v Čakovicích a Letňanech u Prahy. Češi pod velením SS hlídali i v Terezíně.
Teprve na třetím místě bych uvedl faktografické chyby. Na ně se ÚSTR soustředil nejvíc. Autoři i nakladatelství Fraus reagovali povýšenou odpovědí, že učebnice prošla pečlivým čtením řady historiků a vyjadřuje konsenzus. Zároveň tvrdí, že prý názory historiků prý nejsou jednotné a jde jen o interpretace. K tomu doplňme, že z přípravy učebnice byli vynecháni výzkumní pracovníci ÚSTR, kteří se vůbec nevyskytují mezi „odbornými poradci“. Na seznamu předloženém od ÚSTR jsou skutečné chyby. Na příklad chybné jméno zastřešujícího orgánu českého odboje ÚVOD je určitě faktografická chyba. Učebnice vysvětluje zkratku jako Ústřední výbor odboje domácího, ačkoliv jde o Ústřední vedení odboje domácího.
Nejvíc pozornosti vyvolala otázka, zda učebnice uvádí mylně počet ministrů, kteří podali demisi v únoru 1948. Je to otázka zásadní. Pokud rezignovalo jen 12 ministrů, jak tvrdí učebnice, nezískaly demokratické strany většinu a pak bylo správné, že nepadla celá vláda a nevyhlásily se nové volby. Pokud rezignovalo 14 ministrů, jak tvrdí ÚSTR, prezident měl Gottwaldovu vládu odvolat a měly následovat nové volby. To bylo cílem demokratických ministrů.
Věc jsem si ověřil, dokonce jsem našel texty demisí z Archivu Pražského hradu (jsou online). Pravdu má ÚSTR. Skutečnost, že demisi podalo 14 ministrů, byla zpopularizována při letošním výročí, mluvil o ní respektovaný historik starší generace Jiří Kocian z ÚSD AVČR v rozhovoru pro aktualne.cz. (Je tam i skvělá infografika!) Vědělo se o tom ale již dřív. Autoři tedy jen neznají nejnovější stav bádání. Autoři nemají pravdu ani ve své arogantní odpovědi, kde tvrdí, že měli na mysli jen demise podané 20. února a dva sociálně demokratičtí ministři prý podali demisi moc pozdě, když to již pomohlo komunistům. Jednak v učebnici nemluví specificky o 20. únoru. Zadruhé sociálně demokratický ministr Václav Majer podal demisi 25. 2. a v textu jasně říká, že tím podporuje demokratické ministry. V případě druhého sociálně demokratického ministra Františka Tymeše není zřejmé, kdy během 25. února odstoupil. Podle Kociana ale nebyly obě demise podány pozdě, prezident Beneš měl počítat s tím, že demisi podalo 14 ministrů. To Gottwald jej donutil dvě demise ignorovat. Ve svém návrhu řešení krize prezidentovi uvedl Gottwald jen 12 rezignujících ministrů, k čemuž navrhl odvolat i Majera, protože prý nepožívá jeho důvěry. Že Majer sám podal demisi neuvedl.
Většina údajných chyb se ale vyskytuje v četných citátech, na nichž je učebnice založená. Proti tomu autoři samozřejmě namítají, že tak to současníci prostě viděli a prý takové případy ošetřili v příručce pro učitele a kontext taky vysvětlí učitel. Ale potíž je v tom, že pokud někdo založí výklad na provokativních, kontrafaktuálních výrocích z rozhovorů a pamětí a netypických příkladech, bere si příliš velké sousto a nikdy nemůže komentáři v příručce ošetřit všechny nepravdy a nedorozumění. Na příklad ve vzpomínce W. Stricka na okupaci pohraničí po Mnichově se tvrdí (s. 30), že Němci se připojili k Německu a ne k nacismu ani k Hitlerovi a na to navazuje informace, že o negativních stránkách nacismu „většina“ snad ani nevěděla. V citaci členky KSČ Lackové (s. 64) je nejen explicitní odsudek demokracie prvorepublikové i polistopadové, ale i implicitní názor, že komunistický režim byl jediný přátelský k Romům. Svérázným příkladem je citát ze vzpomínek sestry zesnulého skladatele Gideona Kleina tvrdící, že Sokol je za první republiky odmítl přijmout kvůli židovskému původu (s. 17). Možná se to stalo, možná hrálo roli, že mluvili německy a ne židovský původ, kdo ví? Sám Klein zemřel během holokaustu, mluvit už za sebe nemůže. ÚSTR namítá, že Sokol za první republiky nezakazoval členství Židům, jde o zavádějící příklad. Autoři poskytli humornou odpověď, že prý sice Sokol možná Židům členství nezakazoval, ale prý to bylo jen de iure. Důkazy o tom, že de facto Sokol Židy odmítal, nepřinesli. Podstatné je, že téma „národnosti v první republice“ je na celé dvoustraně prezentováno výhradně takovými příklady diskriminace, jež jsou převzaty ze vzpomínek a rozhovorů. Vzniká tak dojem, že občanská práva byla rezervována jen příslušníkům československého národa. O garantované rovnosti před zákonem §128 odst. 1 Ústavní listiny učebnice mlčí. O aktivní účasti Židů na vzniku a udržování RČS zde také nic není. Vzdor svým výmluvám nesou autoři odpovědnost za výběr a „správné“ namíchání citátů.
Ještě lepší výkon ale podali při pokusu doložit, že v učebnici není vynechán Jan Palach. Autoři odpovídají, že v ÚSTR si učebnici asi vůbec nepřečetli, jelikož Palach je přeci na straně 94. Tam je ovšem kapitola o sametové revoluci a časová osa událostí roku 1989, kde je čárka s nápisem „Palachův týden“. Míněny jsou demonstrace z ledna 1989. Kdo byl Palach a co udělal, tam vysvětleno není. Nalistujeme-li kapitolu o sovětské invazi roku 1968, zjistíme, že o Palachovi tam není ani slovo, a to ani v časové ose.
3) Metoda E-U-R
Užívání podobných provokativních případů je spíš postup užívaný spíš v novinách, ne v učebnicích dějepisu. Edukátoři ospravedlňují svůj postup užitím metody E-U-R (evokace-uvědomění-reflexe) a obviňují mě i ÚSTR z toho, že didaktice nerozumíme. Já ale mám zkušenost s nakladatelstvím Fraus, dělal jsem na učebnici č. 8, a dle mého úsudku se přítomná učebnice soudobých dějin příliš neliší od pojetí dřívějších dílů (evokace, minimum výkladu, lišty, citáty, aktivní přístup). I já samozřejmě vítám snahu o aktivní zapojení žáka. Myslím, že nakladatelství Fraus vytvořilo zajímavý formát spojující pracovní sešit s učebnicí. Negativní stránkou je, že jejich učebnice bývají pojaty více jako noviny, než jako učebnice. To je vidět na nadpisech, na soustředění na konkrétní příklady a ignorování „nudného kontextu“. Možná se zapomnělo, že původně bylo cílem těchto metod udržet pozornost a pomoci se zapamatováním. Nyní totiž formát spíše rozptyluje, šokuje a rozčiluje. Jako to dělávají některé noviny. Na příklad „evokační obrázek“ funguje jen pokud opravdu naráží na něco, co žáci už znají. Fotografie , která v kapitole o hospodářské krizi 30. let ukazuje hnutí Occupy Wall Street z roku 2011, ale odkazuje na událost, kterou dnešní děti neznají. V důsledku by děti musely zpracovat dvě různé historie.
O metodě E-U-R jsem si tedy něco zjistil. Ne proto, že bych se chtěl s edukátory hádat, ale pojetí učebnic považuji za důležitou otázku i pro historiky. Myslím, že tato metoda není vázána na konkrétní obsah, neospravedlňuje tedy názorovou orientaci učebnice. Ze zahraničních materiálů mi ale připadá, že autoři učebnice zkombinovali dva trochu odlišné postupy. Zatímco inquiry based learning preferuje otevřenost otázek a objevování, research-based learning usiluje spíš o řízené upevnění znalostí metodou konkrétnějších otázek. Metoda E-U-R tedy neospravedlňuje ani dogmatické odmítání výkladu a alibistickou metodu provokativních citátů. Dějepisu by vyhovovala metoda, která bude respektovat nároky na kvalitní výklad (např. že nemůže být v rozporu se sebou) a bude klást spíše konkrétnější otázky zaměřené na upevnění znalostí. Je zcela v pořádku, pokud materiály nabízejí pestrost médií (tj nejen text, ale i videa, karikatury, propagandu atd.), ale měly by se víc využívat i nástroje pro vytvoření přehledu (infografiky, víc map, časové osy, tabulky). Jinak má tato pestrost efekt „písku v očích“.
„Bádání“ taky nevyžaduje, abych zavrhoval pravdu. Když jdu do archivu, abych něco zjistil, jdu tam s předpokladem, že chci zjistit pravdu. Kdybych tam šel s předpokladem, že o ničem se pravda neví, spíše by mě to odrazovalo. Znamenalo by to, že ani já nemůžu nic zjistit. V tom ohledu mi vadí, že nakladatelství Fraus i edukátoři ve svých prohlášeních neustále podsouvají, že historici nevědí nic jistě a že záleží na tom, co říká většina, a ne na tom, co říkají důkazy. Bádání je o radosti z poznání.
