Článek
„Člověk musí dříve nebo později zaujmout nějaké stanovisko, má-li zůstat člověkem.“ (G. Greene)
#
„Ivíku,“ řekla jsem mu v autě. „Já jsem tak ráda, že jsme tady Davida nenašli mrtvého.“ Zapnula jsem si pás, opřela se a zavřela oči. Už jsem byla moc unavená.
„Najez se,“ řekl Ivo a podal mi balíček miňonek. „A nehltej. Nikam nespěcháme.“
Sám si vzal tabulku čokolády a znova vystoupil. Položila jsem si sušenky do klína a vyndala z kapsy Taminku. Pohladila jsem klíčenku, co jsem vzala u Davida z poličky. Přidělala jsem ji Tamince na ozdobnou gumičku s mašlí. Aspoň mi bude Davida připomínat, než se zase uvidíme. Chyběl mi. Taky kamarádky. I do tý práce bych zase chodila ráda!
Musela jsem se ze dne na den vyrovnat s tím, že máme nedostatek potravin. Pitnou vodu už jen na tři dny. Kvůli teplu už nestačí jen zmáčknout tlačítko na termostatu. Jestlipak se ještě někdy vykoupu ve vaně s voňavou pěnou? Ivo se zatím rozhlížel nebo spíše upínal pohled k obchoďáku. Už jsem měla miňonky v sobě, když se vrátil do auta se zamyšleným výrazem ve tváři.
„Ivíku, děje se tam něco?“
„Nejsem si úplně jistý,“ odpověděl mi. „Mám dojem, že jsem u Kauflandu někoho zahlédl.“
Nevěděla jsem, co na to hned říct. Za poslední týdny jsem si zvykla, že jsme jen my dva. Ale cizí lidé? Okamžitě jsem zbystřila. Co je to asi za člověka? Potřebuje jen pomoc? Nebo by nás klidně napadl? Je sám? Má zbraň? proběhlo mi naráz hlavou.
„Vím, na co myslíš,“ řekl mi. „Taky nad tím přemýšlím. I kdyby nic jiného, tak je to zdroj informací. Zkusil bych s ním promluvit.“
„Já bych se raději spolehla jen na nás dva. Pokud ví, kde by se dalo sehnat jídlo, nevěřím, že nám to řekne. A pokud potřebuje pomoc… Nezlob se, ale já bych se bála vzít si cizího člověka do auta nebo domů. Ještě by nás ve spánku mohl praštit něčím po hlavě pro blbou sušenku.“
V úhlu pohledu na tuhle jednu konkrétní situaci jsme se neshodli. Ačkoli on chápal mě a já jeho. Nastartoval a rozjel se k místu, kde předtím zahlédl pohyb. Přála jsem si, aby tam nikdo nebyl. V duchu jsem se přemlouvala, abych nebyla tak paranoidní. Každý nemusí být hned špatný. Lidi v nouzi by si přece měli pomáhat! Zastavili jsme u vjezdu na parkoviště. Byla jsem ráda, že Ivo dál nejel.
Čekala jsem to tu horší. Počítala jsem, že u každého obchoďáku budou známky rabování. Možná i mrtví lidé stejně jako u nemocnice a kostela. Panoval tu ale víceméně obvyklý nepořádek, na který jsem byla zvyklá. Snad jen v o něco větším měřítku. Vysypané koše, prázdné plechovky a obaly od všeho možného. Střepy z výloh přilehlého mekáče pokrývaly asfalt až k dětské prolézačce. Na parkovišti leželo několik převrácených nákupních vozíků. Auta, ponechaná osudu a s vylomenými kufry už jen dokreslovala ponurost tohoto místa. Vystoupili jsme a zůstali krytí za dveřmi dodávky. Ivo se bedlivě rozhlížel.
„Lili!“ sykl.
„Já nikoho živýho nevidím, ty jo?“ zašeptala jsem.
„Vevnitř,“ odpověděl mi.
„Tam já nejdu,“ vyhrkla jsem.
Chvíli jsme ještě téměř nehnutě stáli a pozorovali Kaufland. Pak se definitivně rozhodl. Přikázal mi: „Počkej tady!“
Vytáhl z kapsy kdysi čistě bílý kapesník. Zvedl ho nad hlavu a vykročil směrem k obchoďáku. Právě míjel nákupní vozíky, když jsem konečně i já uviděla muže, o kterém mluvil. Byl asi středního věku. Na sobě měl šedivý pracovní vaťák. Moc jsem si ho ale neprohlížela. Napínala jsem zrak, jestli neuvidím ještě někoho dalšího. Slyšela jsem, jak chraplavě křikl, ať už dál nechodí. Ivo se zastavil a pak už jsem jim nerozuměla. Nebyla jsem dost blízko. Ale podle všeho spolu mluvili klidně. Snad jsem se tedy obávala zbytečně. Byla jsem zvědavá, o čem spolu mluví, ale podle dohody jsem čekala na místě. Diskuze trvala asi pět minut. Mně to připadalo jako věčnost. Žádný další pohyb okolo jsem nezaznamenala.
Konečně se Ivo otočil a vracel se zpátky ke mně. Sledovala jsem, jestli ten chlap nesahá po zbrani. Já tu svou křečovitě svírala. Těžko ale říct, jestli bych ji byla schopná použít. Nechápala jsem, že se k cizímu člověku po krátkém rozhovoru otáčí zády. Jak může být tak důvěřivý? V duchu jsem se na něj zlobila. Měla jsem o něj strach.
#
„Stálo to za to?“ zeptala jsem se kousavěji, než jsem zamýšlela. Ivo se na mě překvapeně podíval. Vůbec mu to nedocházelo.
„Ano i ne,“ odpověděl, zatímco jsme nastupovali do auta.
Nastartoval a vycouval zpět na silnici. Pak pokračoval: „Prý je jich tady víc než deset. A je to jejich území. K jídlu v obchoďáku nic není. Nikoho dalšího neviděli, o nikom nic neví. Nemocný prý vůbec nebyl. Rodinu tu nemá, dělal ve Škodovce na lince.“
„A proč teda nesežene někde auto a nejede domů za rodinou?“ zeptala jsem se.
„To nevím, Lili. Abych řekl pravdu, moc mu nevěřím. Podle mě je tam sám. Připadal mi takový… jednodušší. Podle přízvuku to určitě není Čech.“
„Možná se tu zdržuje proto, že tu ještě nějaký potraviny má,“ napadlo mě.
„Pravděpodobně,“ přitakal a přejel hlavní křižovatku.
Blížili jsme se k dětské nemocnici. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem už nic vidět. Dneska toho utrpení bylo dost. K čemu mi bude pohled na další mrtvé? Hrála jsem si v kapse s klíčenkou na Tamince. Ivo se podrbal na nose. „On je tam určitě sám. Měl ze mě strach, když si všiml, že mám zbraň. Teď si ji bude chtít nejspíš opatřit taky. Musíme začít počítat s tím, že budeme sem tam potkávat lidi. Dobré i méně dobré.“
„Stejně to byl risk,“ pípla jsem. Už jsem se sice nezlobila, ale nevydržela jsem mu to neříct.
„Byl, Lili. Já vím. Mohl mít zbraň. Mohl zaútočit. Ze strachu nebo z hladu. Mohlo jich tam opravdu být víc. Zatím věřím, že když se chováš slušně a zároveň dáš najevo, že se máš čím bránit, je možné se domluvit.“
„No dobře,“ řekla jsem rezignovaně. Na tom se neshodneme, ale hádat se nechci.
„A chtěl něco vědět o nás?“
„Jo. Ptal se, co tu děláme. Tak jsem mu řekl, že hledáme členy rodiny a teď jedeme z města pryč.“
„Co on na to?“ zajímalo mě.
„Vypadalo to, že se mu ulevilo. Napadlo mě, že okolí prochodil a nikde nikoho nenašel. Tak si udělal základnu tady, kde to zná. Fakt nevím. Ale pro nás nebezpečí nepředstavuje.“
„A na jídlo se neptal?“
„Neptal. Proto si myslím, že si tam už něco musel nashromáždit.“
Potom jsme oba zmlkli a pohroužili se do vlastních myšlenek. Představila jsem si, nad čím ten muž asi přemýšlí. Má kde spát a má i co jíst. Začne chodit na výpravy. Nejprve po krámech, pak se osměluje a začíná vylamovat zámky bytů. Připadá si jako král celého města… má na sobě luxusní hadry, žádnej vaťák… na krku zlatý řetězy a ruce plný prstenů… Jenže mu postupně dojdou všechny zdroje jídla a vody. Hmmm, napadla mě jiná varianta…
Daří se mu dobře. Má co jíst a kde spát. Je v pohodě, v klídečku… Pak ale přijede ozbrojená horda v náklaďáku a pro pár beden s potravinami s prošlou lhůtou trvanlivosti ho jen tak zastřelí… Každopádně bez dlouhodobého plánování pro něj všechny scénáře končí bledě.
„Jak tohle skončí…?“ pomyslela jsem si a teprve pak mi došlo, že jsem to řekla nahlas.
„Tak nejlíp, jak jen to půjde,“ řekl Ivo. „My si teď vyzvedneme auto pro tebe.“
Zasnila jsem se na dost dlouhou dobu na to, abychom mezitím dorazili k němu do práce. Fabrika byla zavřená. Zaparkovali jsme před bránou u vrátnice. Ivo obhlédl situaci a vyndal z dodávky pákovky. Byla jsem se tu podívat jen jednou a moc jsem si to tady nepamatovala. Zvědavě jsem se rozhlížela. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že se firma rozšiřuje, ale nenapadlo mě, že je to tu teď jedno velké staveniště. Řetěz povolil a Ivo otevřel bránu. Vjeli jsme dovnitř.
„Pojď, ukážu ti svoji kancelář,“ usmál se. „Měl jsem před dovolenou připravené auto na testy, takže klíče mám u sebe v šuplíku.“
„Ale jak to uděláme s tankováním? Říkal jsi, že většinou ti nechávají auto skoro prázdný,“ namítla jsem.
„To jo… ale vím, kde jsou kanystry. Jak s benzínem, tak i naftou. To mi připomíná… taky si rovnou z dílny vezmu ruční čerpadlo.“
„Cože to? A na co nějaký čerpadlo?“ nechápala jsem.
„Abychom si ty pohonné hmoty mohli na benzínkách přečerpávat do našich kanystrů, až to bude potřeba,“ vysvětlil mi.
Procházeli jsme kolem malého parkoviště s novými vozy. „Proč jsou všechny bílé?“
„Protože to je základní barva. Na testování dostačující.“
Do kanceláře jsme se museli probojovat přes několik skleněných dveří. Dělali jsme dost velký hluk. I když bylo celkem jasné, že tu nikdo kromě nás není, stejně mi to brnkalo na nervy. Takový neustálý podvědomý strach a pocit provinění, že děláme něco, co se nesmí.
„Hele, kantýna!“ vyhrkla jsem.
Znovu se usmál: „Nechtěl jsem ti to říkat předem, abys nebyla moc natěšená a pak i o to víc zklamaná. Já jdu pro klíče od auta a ty se tu zatím porozhlédni.“
„Jůůůůůůů, tolik sušenek…,“ řekla jsem spíš pro sebe, protože Ivo mezitím zmizel za rohem. „A brambůrky… a džusy… a VODA!“ přestala jsem myslet na to, co je správné, morální, zákonné. Vzala jsem igelitku, co jsem našla pod pultem, a plnila ji horečně sladkostmi.
Větší věci jsem nosila před dveře kantýny. Měla jsem takovou radost, jako kdybych našla zlatý poklad. Skutečnou hodnotu dáváme věcem podle toho, co očekáváme, že nám přinesou. Pro nás teď voda, jídlo, teplé oblečení a pojízdné auto představovalo velké bohatství. A přitom ještě před několika měsíci to byl obyčejný standard. Ivo se vrátil s klíči během několika minut. Když viděl, jak spokojeně hromadím balení s vodou, limonádami a igelitky se sladkým, řekl mi, ať nepospíchám. Půjde se podívat ještě po těch kanystrech a čerpadlu.
Měla jsem hotovo, a on nikde. Euforie opět ustoupila obavám. Co když tu přece jenom nejsme sami? Neměli jsme se rozdělit. Vždyť jsme si slíbili, že budeme všechno dělat společně! Ďoubala jsem si z nervozity kůžičku kolem nehtů. Pak jsem zaslechla vibrování vysílačky. Lehce v ní zapraskalo a ozval se Ivíkům hlas: „Tady tuleň, tady tuleň. Jak mě slyšíš? Je všechno v pořádku? Já se tu zdržím asi čtvrt hodiny.“
„Tady taky dobrý. Budu čekat,“ odpověděla jsem mu.
Jestli tu budu ale jen stát, bude mi každá vteřina připadat nekonečná, pomyslela jsem si a šla prohlédnout okolní kanceláře. Monitory počítačů měly na sobě slabou vrstvičku prachu. Jinak tu bylo čisto. Možná trochu zatuchlo, ale nebyl tu cítit pach rozkladu. Jak to asi vypadá u nás…? a začala jsem vzpomínat na svoje kolegy. Na Zuzanky a Valďánka. Na vtipy a špičkování.
Na jednom ze stolů ležely zkroucené listy kaly z květináče. To už i mně určitě uschly všechny kytky v práci, chudinky…, posteskla jsem si pro sebe. Moje dobrá nálada pomalu brala za své. Nesmím na to všechno myslet, nebo se zblázním. Drž se plánu, Lílo! Krok za krokem. Všechno se zvládne.
„Lílo?“ uslyšela jsem z chodbičky.
„TADY!“ křikla jsem a otočila se k návratu ke kantýně.
„Brrrr, ty jsi ledovej,“ oklepala jsem se, když se naklonil, aby mi dal pusu. Zčervenalé tváře, jasný pohled modrých očí, pevné objetí a polibek mi přinesly opět trochu vnitřního klidu.
„Kanystry i čerpadlo mám,“ řekl spokojeně. „A mám pro tebe překvapení. V umyvárně dole na dílně je v bojleru pořád ještě voda. Takže se tam před odjezdem můžeme vysprchovat.“
„Super! Horká sprcha už mi chyběla!“ radovala jsem se.
„V tom případě mám pro tebe taky špatnou zprávu…“
„S tou teplou bych asi neměla počítat, co?“ ušklíbla jsem se.
„No… ani s vlažnou…“
Protáhla jsem zklamaně obličej a Ivo se mezitím otočil k mým hromádkám:
„Takových věcí…! Nezahlídla jsi někde v kantýně rudlík? Ať to netaháme všechno v rukách.“
„No jo… máš pravdu, ten tam je. Dojdu pro něj.“
Přitáhla jsem z kumbálu kantýny vozík s nastavitelnou rukojetí. „Hele, tohle je ještě lepší než rudlík!“ Zasvítily mi oči: „Naložíme toho najednou hodně.“
„Hodně, hodně…,“ šibalsky pokýval hlavou. „Vozík je to pěknej. Což o to… ALE… Jak s ním, emmm, plánuješ sjet ze schodů?“
„No jo, vlastně… výtahem asi ne… To víš, no. Zvyk,“ zasmála jsem se a vrátila se pro rudlík.
#
Dodávka se úspěšně plnila. Obešli jsme pak ještě skoro celý areál a všude jsme vzali zbytky balených minerálních vod, koly a různých tyčinek a čokolád. Pomalu se začínalo stmívat, když Ivo řekl: „Pro dnešek končíme. Je potřeba, aby sis osvojila základy řízení.“
Sevřel se mi žaludek. Kdysi dávno jsem se přihlásila do autoškoly. Jenže se svými 148 centimetry jsem sotva dosáhla na pedály. Byla jsem namáčknutá na volantu a výhled z auta nebyl nic moc. Chcípalo mi to na každém přechodu pro chodce. Sledovat zpětné zrcátko, tachometr, lidi a auta kolem, a ještě k tomu řadit mi připadalo nemožné. Se vzrůstající rychlostí stoupala jak má panika, tak i kritika mého instruktora. Chodila jsem domů z lekcí frustrovaná. Druhou polovinu autoškoly jsem vzdala. A teď je to tu znova!
„Ivíku…,“ začala jsem.
Nenechal mě domluvit. Jako obvykle mi četl myšlenky.
„Ničeho se neboj. Všechno ti ukážu a budeš si to tady na parkovišti trénovat. Je to automat, takže ti to chcípat nebude. A když to někde odřeš, vůbec nic se neděje. Ostatně… nemůžeme vždycky čekat na dokonalý čas. Někdy musíme odvážně skočit. Ty zrovna dneska.“
Tak jsem po letech opět usedla za volant. Nastavit sedačku. Zapnout pás. Srovnat zrcátka.
„Tady máš klíčky od tvého nového auta,“ řekl povzbudivě.
Nastartovala jsem a pomalu se rozjela. Kroužila jsem na jedničku nejprve ovály a potom osmičky. Bylo to prima. Asi to napoprvé nebylo tak špatné, protože mi Ivo z místa spolujezdce nemusel sahat do řízení.
Skoro se už setmělo.
„Pojedeš za mnou,“ řekl mi, když nabyl dojmu, že cestu domů zvládnu. „Na kruháku a v zatáčkách zpomal. Nikam nespěcháme. Pořád tě budu sledovat. Kdyby cokoli, zabrzdi a zastav.“
Nechal mě v autě samotnou.
„Zatraceně,“ ulevila jsem si. Měla jsem tu autoškolu dochodit… Pak mi zapraskala vysílačka na sedačce spolujezdce: „Tak, madam, jedeme!“
#
Vzduch takhle mimo centrum byl čistší. Jakmile jsme však přijeli k našemu domu a vystoupili, zase jsem ten pach hniloby ucítila. Zaparkovala jsem trochu šejdrem, ale jinak to šlo.
„Řídila jsi dobře,“ pochválil mě.
Rozesmálo mě to. Přitulila jsem se k němu. Jela jsem extrémně pomalu a byla jsem ráda, že se mnou měl trpělivost.
„Budeme něco brát nahoru, když stejně zítra odjíždíme?“ zeptala jsem se.
„Asi ne,“ odpověděl na mou otázku. „Leda bys chtěla něco speciálního na snídani z našich nových zásob.“
Snídat bych radši měla až venku… ušklíbla jsem se sama pro sebe, když jsem si vzpomněla na ráno. Vyndala jsem z kapsy respirátor, rozhodnutá dýchat cestou do bytu přes něj. Nechci znova zvracet. Nakonec jsem ráda, že je to naše poslední noc tady… doma…
#
Bez ohledu na zápach, špínu a lidskou tragédii v sousedních bytech jsem náš domov opouštěla se smíšenými pocity. Přece jenom… nechávali jsme za sebou místo se spoustou hezkých vzpomínek. Schránku jsem nezamykala, jen jsem ji přivřela, aby vypadala jako zavřená. Nechala jsem v ní propisku a vzkaz pro Davida, že nás najde v Chřenovicích.
#
