Článek
„I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ (Lao-c´)
#
Přijde pán na benzinku a ptá se: „Prosím vás, kolik stojí kapka benzínu?“
„Kapka benzínu nestojí nic.“
„Tak mi nakapejte 20 litrů.“ Takhle Ivo vtipkoval, když rovnal kanystry v dodávce. Dělal místo na matraci, kterou jsme spolu s dalšími věcmi nosili postupně dolů. Zabalené batohy, cestovní tašky s oblečením, boty. Sbalila jsem si i kosmetický věci, hlavně čisticí ubrousky, tampony a vložky. A kartáčky na zuby. I ty mezizubní. Shodli jsme se na tom, že nevíme, zda vůbec budeme mít někdy šanci na jakoukoliv lékařskou péči. O své zdraví, teda i zuby, se tak musíme starat co nejlépe. To znamená o něco víc než doteď. Přežít to všechno a pak umřít na zánět zkaženého zubu… To by byla ironie!
Teď jsme měli dvě pojízdná auta. Mohli jsme naložit všechno, co jsme chtěli. Zbylo nám i dost místa na další věci, kterými jsme se podle seznamu plánovali dovybavit. Na sedačku vedle sebe jsem připoutala batoh s momentálně nejdůležitějšími pasažéry: Fandou, Tulilinkou, Taminkou a Kryštůfkem.
#
Díky zastávkám po městě v obchodech jsem měla možnost trochu trénovat parkování. V outdoor obchodě jsme se vybavili ještě jedním cestovním vařičem i s pasujícím nádobím. Brali jsme i celtu, stan, spacáky, krásně teplou bundu… a tak dále. S malým očekáváním jsme prolezli i dvě lékárny a mně se podařilo objevit flamigel, hemagel i dermatol na rány. S léky na bolest a nachlazení to bylo horší. Snad se nám zadaří jinde.
Mohlo být tak deset jedenáct hodin dopoledne, když jsme plně vybavení vyrazili směr Praha za Davidem. Vzali jsme to kolem letiště a výrobních hal. Nervozita z řízení mě postupně opouštěla. Nikde nikdo. Přede mnou Ivo v dodávce. Stačilo se ho s odstupem držet. Polohlasně jsem si broukala vymyšlenou melodii.
Před Brodcemi jsem zahlédla dvě benzínové pumpy. V tu samou chvíli jsem uslyšela Iva ve vysílačce: „Tady zaparkujeme, Lili. Podíváme se, zda tu není něco, co by se nám mohlo hodit.“
Protože jsem si ještě nebyla natolik jistá svým řízením, nepustila jsem volant, abych mu mohla odpovědět. Jednoduše jsem zahnula za ním a s cuknutím zabrzdila. Sakra…! Pás se mi zařízl do ramene. Benzínka s velkým nápisem MOL zela prázdnotou. Jen co jsme vylezli z aut a rozhlédli se, bylo jasné, že i tady se rabovalo. Mnula jsem si bolavé rameno. „Je to děsivý,“ poznamenala jsem. „Pořád si na to nemůžu zvyknout… ale zároveň zjišťuju, že mě to už nepřekvapuje. Jako bych to čekala teď už všude.“
Ivo prolezl vyskleným vchodem. Podal mi ruku, aby mě přidržel a já nespadla do střepů. Regály vybílený, jako kdyby se celý objekt stěhoval. Dokonce i pokladna měla vylomený zámek a zela prázdnotou. Podívali jsme se jeden na druhého a Ivo to okomentoval: „To si někdo pomohl…“
„Zkusíme náklaďáky,“ navrhl vzápětí.
„Jasně, proč ne,“ souhlasila jsem.
Venku byly odstavené tři kamiony. Jeden zelený s logem Duvenbeck byl plný prázdných palet. V druhých dvou jsme našli nějaké součástky do aut. Nic pro nás.
„Dopředu se nedívej,“ zastavil mě Ivo. „Je tam mrtvý řidič.“
„Ach jo,“ hlesla jsem. „Asi i s tímhle musíme počítat. Jen… myslela jsem, že mrtvé budeme nacházet ve městech, u nemocnic a tak…“
Pohladil mě po vlasech. „Teď se musíme proti tomuhle obrnit. Pojď, pojedeme dál.“
#
Občas jsem se podívala na tachometr a chvílemi jsem jela až 70 km/h! Wow! Vysílačka opět zavrněla a Ivo mě informoval, že si na něco vzpomněl. Uděláme si malou zastávku ve Staré Boleslavi, a ať se připravím, budeme sjíždět vpravo. Zpomalila jsem a jednou rukou pevně svírala volant. Vzala jsem vysílačku a řekla: „Tady tuleň, tady tuleň. Slyším a poslouchám. Co tam?“
Odpověď: „Sjíždíme teď. Je tam vojenská základna. Uvidíš.“
Z dálnice jsme odbočili vpravo. Na velké ceduli byl nápis Lysá n. Labem – St. Boleslav. Už se mi dařilo se občas rozhlédnout i kolem sebe. Však já tomu přijdu časem na chuť, pomyslela jsem si. Aspoň teda, dokud bude benzín… Projeli jsme okolo kamionů vyrovnaných v autobazaru. Potom kolem činžáků až k modrému oblouku, který kryl vrátnici areálu 26. pluku. Hladce, ale úplně křivě jsem zaparkovala vedle Ivíkovy dodávky. Povytáhl obočí.
„Nech si toho, jo? Je to celkem rovně,“ ohradila jsem se naoko uraženě. A oba jsme se rozesmáli.
Jakoby v tom jediném okamžiku byl svět zase v pořádku. Nejprve jsme se porozhlédli venku. Mohli jsme předpokládat, že každé město je postiženo stejně. Na druhou stranu se také dalo čekat, že přeživší by se nejspíš shromažďovali na místech, jako je tohle. Kde jinde hledat prostředky na krizové situace než u armády? Nevypadalo to, že by tu někdo byl. Na vrátnici žádná stráž. Nikde nic zničeného. Žádný vandalismus nebo rabování. Možná ze strachu. Co kdyby v objektu stále byl někdo ozbrojený? Uvědomila jsem si, že zábrany opravdu stojí a padají vždy s tím člověkem, který první hodí kamenem.
„Tak co tady vlastně děláme?“ zeptala jsem se pološeptem. „A co když tu někdo je?“
„To by bylo jen dobře, nemyslíš? Zatím jsme narazili jen na jediného přeživšího člověka. Za takových okolností se počítá každý.“
Skoro jsem se kousla do jazyku: „No jo… tebe nikdo neznásilní! Co když je tam nějaká banda? Jak se sami ubráníme? Fakt bych si moc přála, abys byl opatrnější. Předtím jsi hrozně riskoval, když jsi šel k tomu chlapovi a pak ses ještě k němu obrátil zády.“
Bylo vidět, že jsem se ho dotkla. „Slibuju, že si dám pozor. I když nic nenasvědčuje tomu, že tu někdo je. Každopádně, nech běžet motor a buď na vysílačce.“
Přikývla jsem. „A co čekáš, že tu najdeš?“
„Napadlo mě, že se tu podívám po tatrovce. Když jsme byli na benzínce a viděl jsem ta odstavená auta, uvědomil jsem si, že ne všude budou silnice průjezdné. Pro případ, že bychom si museli razit někde cestu, je náklaďák lepší.“
„A víc se tam vejde,“ dodala jsem, „než do dodávky.“
„To taky,“ přikývl. „Tak já jdu.“
Myslela jsem, že to vydržím, než se vrátí. Abych nebyla hlídka na prd. Bohužel příroda byla silnější a tak jsem si odskočila do příkopu na malou. Napila jsem se magnézie a prohlížela zásoby sušenek a tyčinek, které jsme si připravili k obědu. Zhruba po půlhodině se Ivo vracel k bráně a zevnitř ji otevřel. Zamával mi, že je vše v pořádku. A krátce nato se ozval silný motor a ven k našim autům vyjel robustní náklaďák.
„Tak tohle je prosím vojenská Tatra 815.“
„Těší mě,“ řekla jsem. „Líbí se mi. Tohle budu řídit já!“
Rozesmál se: „Jak si přeješ. Je to manuál. Docela složitej.“
„Brrrr, tak to nic!“ moje nadšení opadlo.
„Co si dát něco k jídlu? Já už mám hroznej hlad,“ rozevřela jsem tašku co nejvíc, aby si mohl vylosovat nějakou sladkost. Oba jsme si nakonec dali čokoládové corny.
Když jsme dojedli, pustili jsme se do přeskládání našeho vybavení z dodávky do tatrovky. Ivo během toho prohodil: „Vevnitř ještě naložím pár prázdných barelů a přečerpám do nich naftu. Mají tu vlastní tankovací stanici. To už bude jen chvilka a můžeme jet.“
#
„Jak dlouho tady budou asi ještě stát ty jeřáby, než spadnou?“ položil spíše řečnickou otázku Ivo, když jsme se na chvíli zastavili na přejezdu přes Labe.
Mohutné stroje se opuštěně tyčily k nebi. Pokrčila jsem lhostejně rameny: „Pojedeme, jo? Myslím, že jsme se už hodně zdrželi. Nevíme, jak to vypadá v Praze. Ráda bych na Rajskou zahradu dojela za světla.“
Přikývl. „Tak nasedáme a jedem!“
#
Vždycky jsem obdivovala Ivíkovu předvídavost. Jak to zase mohl uhodnout tak brzy? Vlastně včas? Blížili jsme se k Pražskému okruhu, když jsme spatřili ceduli s oznámením PRÁCE NA SILNICI. A o kus dál tři, ne, vlastně čtyři auta zaklíněná do sebe. Hlas ve vysílačce mě tudíž nepřekvapil:
„Zastavujeme! Obhlídneme to.“
„Ještěže máme tatrovku,“ řekla jsem uznale. K mé úlevě jsme v autech ani okolo neviděli žádné mrtvé. Auta však zabírala celou silnici, takže bychom neměli šanci osobákem projet.
„Jo, jo,“ řekl Ivo s hranou skromností: „Ještěže máme tatrovku…“
Políbila jsem ho na tvář. „Ještěže máme chytrýho Ivíka, nejvyššího z tuleňů.“
Pleskl mě po zadku. „Jsi drzatá.“
„Děkuji,“ řekla jsem teď s hranou skromností zase já. „A jak teď?“
„Támhleto zelený auto odšťouchnu doleva a vpravo podél svodidel tak budeme mít dost prostoru, abychom projeli,“ přemýšlel Ivo nahlas.
Situace se postupně zhoršovala. Když jsme podobnou situaci řešili popáté, došlo nám, že vybranou trasou se na Rajskou zahradu nedostaneme. Tady nám už ani tatrovka nebyla moc platná. Znovu jsme zastavili a zahájili poradu nad papírovou mapou Prahy.
„Tolik aut…,“ hlesla jsem.
„Hmmm…“ To byla jediná reakce. Věděla jsem, že zvažuje jako šachista další tah. A pak další a další.
„Co budeme dělat?“ povzdechla jsem si bezradně.
Ivo zvedl oči od mapy, pokrčil rameny a řekl: „Nechceš se podívat do Ikey?“
„Moooc vtipný…“
Opřela jsem se zády o auto a prohlížela si kolem nás. Jakoby to byl zamrzlý snímek z katastrofického filmu. V kolonách aut jsem zahlédla řidiče opřené o volant nebo jinak zkroucené. Ale většina aut byla prázdná a vyrovnaná spořádaně za sebou. Na obloze se začala stahovat ocelově šedivá mračna.
„Není to kouř?“ zabodla jsem prst do vzduchu.
Ivo zase nechal mapu mapou, kterou mezitím rozložil na sedačce tatrovky. „No jo, máš pravdu!“ Chvíli se díval tím směrem a pak to porovnával se zakreslením na mapě. „Tam by měla být nějaká skladiště nebo haly.“
„To tam něco chytlo?“ mhouřila jsem oči.
„Těžko říct,“ pokrčil rameny. „Třeba si tam někdo topí…“
Stále jsme se s Ivem neshodli na tom, jestli se pokusit s lidmi družit, nebo se jim naopak vyhýbat. Mně v tuto chvíli záleželo pouze na mých nejbližších. Samozřejmě, pokud bych mohla, tak bych pomohla i cizím lidem. Ale že bych je chtěla cíleně vyhledávat, tak to ne. Věřila jsem, že se o sebe dovedeme postarat sami. Nechtěla jsem riskovat konfliktní situace. A čím víc jsme toho měli, tím víc jsem se cítila ohrožená. Popoháněla mě touha najít Davida. Proč by mi mělo záležet na někom, kdo si dělá ohýnek, navíc na úplně jiné straně, než kam jsem chtěla jet? Bylo mi ale jasné, že tam pojedeme. Natolik už jsem Iva znala. Pro mě to byla zbytečná zajížďka. Cítila jsem rapidní úbytek energie. Chtělo se mi začít brečet, křičet a vztekat se. Do něčeho kopnout. Zatřást Ivem a vyčíst mu, že mu na mém synovi vůbec nezáleží!
Nebyla to pravda. Mnohokrát mi to dokázal. I teď jsme tady byli jenom proto, abychom Davida s Pavlínou našli. Jenže já tu pravdu zrovna teď vidět nedokázala. Byla jsem bezmocná. Stáli jsme před neprůjezdnou silnicí a jít odsud pěšky bylo nesmyslné a nejspíš i nebezpečné.
„Myslím, že by to mohla být oblast, kde se shromažďují přeživší. Třeba je to signální oheň,“ pokračoval Ivo, aniž by zaznamenal moji rozmrzelost.
Polkla jsem vyčítavé emoce a hledala alespoň střípek naděje: „Jakože by tam mohl David s Pavlínou být taky?“
„Ano,“ přikývl. „Tudy stejně neprojedeme. Vezmeme to kolem těch skladišť a uvidíme.“
Z nebe se snesla sněhová vločka. Natáhla jsem ruku a nechala ji rozpustit na dlani. „Zima vystrkuje poslední růžky,“ řekla jsem bez skutečného zájmu o počasí.
Ivo reagoval po svém:
„Letí vzduchem tři sněhové vločky.
První říká: „Já bych chtěla spadnout na jižní pól, tam bych rostla do krásy a zářila.“
Druhá říká: „Já bych chtěla spadnout na severní pól, tam bych také rostla do krásy a zářila.“
Třetí říká: „Já bych chtěla spadnout do Prahy.“
„Prosím tě, a co bys tam dělala?“
„No přece kalamitu!“
Pousmála jsem se a smířlivě řekla: „Tak dobře, pojeďme se tam podívat.“
