Článek
„Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá.“ (Marcus Aurelius)
#
No jo… je to skladiště, pomyslela jsem si, když jsme dojeli k první hale. Byl to signální oheň, ačkoli hořící hromada pneumatik připomínala spíše vandalismus. Zůstala jsem sedět v autě, jak mi Ivo nařídil. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Hladina adrenalinu mi stoupala. Byla jsem připravená z auta vyběhnout a střílet hlava nehlava, pokud bych viděla, že je v ohrožení. Místo toho jsem opět byla svědkem jen obyčejného rozhovoru mezi mým partnerem a středně vysokým mužem oblečeným do uniformy. Působil klidným dojmem a občas se lehce pousmál. Ani nevím, proč mě napadlo, že to nebude voják z povolání.
Nikdo si mě nevšímal. Ani našich aut. Je to normální?přemýšlela jsem. Co jsem z auta viděla, stálo tu šest nákladních aut, do kterých několik lidí systematicky nakládalo bedny a krabice.
Jak to, že nikoho nezajímá, že jsme tady a že máme vojenský auto? Když se stále nic nedělo, nevydržela jsem to. Zvědavě jsem vylezla z auta.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem nesměle.
„Dobrý den,“ usmál se na mě a podal mi ruku: „Jmenuji se Marek. Jsem ředitel Vojenské nemocnice. Tedy… spíš bývalý ředitel,“ pokusil se o odlehčený tón.
„Lili. Těší mě.“
Zběžně jsem si ho prohlédla. Na tvářích měl strniště, jakoby se teprve před pár dny rozhodl, že už se nebude holit. V oříškových očích se zračila velká únava. Uniformu jsem nedovedla zařadit.
„Právě jsem vašemu muži říkal, kde najdete středisko pro přeživší.“ A s pohledem upřeným na můj revolver řekl: „Chápu, že máte zbraně. Rozumím tomu, ale doporučuji vám, abyste je nenosili tímto způsobem. Alespoň ne v táboře. Jsou tam ženy a děti. Předejdeme zbytečným konfliktům… A přeji vám úspěch v hledání vašeho syna.“ Potom dodal to, co už zřejmě říkal i předtím Ivovi: „Pokud se rozhodnete v táboře zůstat, zapište se u asistentky. Bude vám přidělena postel a také bychom probrali činnosti, které můžete do budoucna v našem společenství zastávat. V táboře se bude muset zapojit každý.“
Mávl rukou směrem k naší tatře: „Snažíme se zachovat morální kredit. Uvědomujeme si, že jednoho dne to tak všichni mít nebudou, ale naše skupina neokrádá a nevraždí. Máte-li něco, co v táboře potřebují a vy to můžete postrádat, budeme za to rádi. Pokud zůstanete, tak všechno, co máte, se soustředí do společného skladu.“
„Děkujeme,“ odpověděla jsem mu. „Nechceme zůstat sami, ale dokud nenajdeme Davida, tak to nejde.“
Přikývl, ale jako bych nic neřekla, pokračoval: „V táboře je lékařka. To je obrovské plus. Další ženské ruce a laskavé srdce pro přeživší děti by se taky hodilo.“
Cítila jsem se trochu provinile a sobecky. Rozuměla jsem, co mi říká. Moje srdce ale teď bilo pouze pro jediné dítě. To moje.
#
„Lilinko,“ řekl mi Ivo do vysílačky, jakmile jsme odjížděli od skladišť: „Jeď za mnou, někde zastavíme a řeknu ti, o čem jsme s Markem mluvili.“
Cíl naší cesty byl stále stejný. Rajská zahrada, kde měla Pavlína s Davidem pronajatý byt. Nejprve jsem doufala, že odsud to třeba bude průjezdné. Ale ani tudy to nešlo. Zastavili jsme, abychom se dohodli, jak budeme dál postupovat.
„Odsud je to do obchoďáku na Černém mostě kousek. Auta necháme tady a seženeme si kola.“
„To je výborný nápad. Pěšky by nám to na Rajskou trvalo věčnost.“
Snědli jsme něco málo ze zásob. Ivo mi u toho v kostce vyprávěl, co mu Marek řekl. Když lidé začali umírat, nedalo se skoro nic dělat. Nemocnice byly zavaleny lidmi hledajícími pomoc. Došel zdravotnický materiál. Nemocné nebylo kam uložit a ti, kteří se o ně starali, brzy onemocněli také. Mnozí se zkoušeli s rodinami izolovat doma. Zřejmě to nebylo nikomu moc platné, nákaza se šířila i přes vodní zdroje. Výpadky elektřiny se staly permanentními. Ulice zůstaly ucpané auty a nebyl nikdo, kdo by přivezl nové zásoby. Do práce už nikdo nechodil.
Spoustu lidí tak nakonec nezabil virus jako spíš to, že se o ně v kritických chvílích neměl kdo postarat. Vůbec nezáleželo na tom, zda byla karanténa nařízena včas nebo pozdě. Virus se přenášel tak jako tak. Onemocněli prakticky všichni. Společnost jako taková se zhroutila. Nakonec už nebylo koho ošetřovat. Nemocnici opouštěl s jedinou kolegyní, lékařkou, která GidS překonala. A dvěma malými dětmi. Jinak nikdo. Bylo třeba postarat se o další přežití. Věděl o logistickém skladu potravin na kraji města. Tam se rozhodl vybudovat dočasnou základnu.
Kouřový signál se ukázal jako účinná metoda. Během pár dnů se skupina začala rozrůstat. Následně bylo rozhodnuto o vybudování stabilního místa pro přežití. Volba padla na Slapskou přehradu.
„A co jeho rodina?“ zeptala jsem se.
„O tom nemluvil…“
Povzdechla jsem si. „Stejně… je to ohromný člověk, když se takhle stará o druhé.“
„Zřejmě je zvyklý organizovat,“ odpověděl mi. „Třeba mu to pomáhá přebít bolest ze ztráty, že stále něco dělá.“
#
Do obchoďáku jsme se dostali asi za deset minut. Sehnat kola nám nedalo moc práce. Vybrala jsem si dívčí model s terénními koly. Růžový. Zahlédla jsem, jak Ivo v legraci protočil oči v sloup. Ale nijak to nekomentoval.
Všude stála auta. Často i otevřená. Jakoby lidem bylo už jedno, co se s jejich majetkem stane. Některá pomačkaná, jak se řidiči snažili prorazit si cestu. Marně. Aut tu bylo tolik, že i na kolech jsme měli potíže projet. Držela jsem se za Ivem v závěsu a kodrcavě projížděla mezi auty nebo po středovém trávníku. Stále jsme se drželi trasy podél tubusu metra. Míjeli jsme obří billboardy s reklamou na nový typ mobilu.
Jak je to najednou takový… nereálný… pomyslela jsem si. Periferně jsem vnímala věci kolem sebe. Nakřivo zaparkovaný Ricö kamion. Široký úsměv pána na dalším poutači s politickým ujištěním, že jej zajímá náš názor. Obchod barvy a laky. V dálce před sebou jsem zahlédla žluto-oranžový panelák. To je ONO…! A opřela se do pedálů, až jsem málem přepadla přes řídítka.
Po chvíli se na mě Ivo ohlédl: „Tady to vezmeme skrz metro.“
Vedli jsme tedy kola ke schodům a opřeli si je tu o zábradlí. Jak jsme se blížili ke vchodu do stanice, vzduch byl neskutečně cítit hnilobou. Vlastně jsem se podívala spíše jen koutkem oka, mimoděk. Okamžitě se mi sevřelo hrdlo a zvedl žaludek. Stanice metra byla plná mrtvých lidí. Jako kdyby je tam někdo nahnal. Připomnělo mi to obrázky z druhé světové války. Ale tady se lidé zřejmě srotili sami, aby se mohli dopravit domů nebo do nemocnice, když autem to již nešlo. Kdo ví…? Už jsem se ani neohlédla. Jim už není pomoci, ale my ještě žijeme! My ještě bojujeme! Davide… Davide… Davide… jeho jméno jsem v duchu volala stále dokola. Hlavně nepanikařit!
Ivo si všiml, jak jsem bledá. Pohladil mě po tváři. „Já vím, Lilinko, já vím.“
Nebylo potřeba dalších slov. Věděla jsem, že mi tím dává najevo, že mým pocitům rozumí. Jistě to otřáslo i jím. Tolik mrtvých…
Na druhé straně metra se nám trochu ulevilo. Před námi byla další ulice plná aut, ale žádní mrtví. Když jsme se rozhlédli, vypadalo to vlastně dost podobně, jako u nás v Boleslavi. Vpravo, za parkovištěm, stál hypermarket. Až odsud bylo vidět, že je vyrabovaný. Pokrčila jsem rameny. Tohle mě už nechávalo v klidu. Tímhle se fakt trápit nehodlám… Přešli jsme a byli na místě. Srdce se mi znovu prudce rozbušilo. Jsou tady…? Nejsou tady…?
Ivo letmo prozkoumal pohledem stav regálů za rozbitou výlohou večerky Potraviny – ovoce, zelenina. Obchůdku, který byl součástí domu. Já jsem směrovala pohled vzhůru. Napočítala jsem čtyři patra a sledovala okna. Žádné otevřené, žádné vysklené. Chtělo se mi zavolat, ale udržela jsem se.
„Neměla bych nejdřív zazvonit?“ zeptala jsem se Iva roztržitě.
Povytáhl obočí.
„No… jako ze slušnosti, víš…“
Znova ten výraz nepochopení.
„On asi zvonek není na baterii, viď?“ došlo mi. Povzdychla jsem si. „Když já jsem tak strašně vynervovaná. Tak moc se o ně bojím,“ hlas se mi zlomil v bolestném šepotu.
Stiskl mi ruku, políbil mě a pomohl mi skrze vyražené vchodové dveře.
#
Dveře do bytu byly pootevřené.
„Halooo…?“ houkla jsem dovnitř. „Je tu někdo? Davčo? Pavlínko?“
Žádná odpověď.
Prošli jsme dvoupokojovým bytem. Otevřela jsem všechny skříně a dívala se, jaké věci tu jsou. Horečně jsem začala přihrádky prohrabovat.
„Co hledáš?“ zeptal se mě se zájmem.
„Dívám se, jestli tu jsou Davidovy věci. Totiž…“ odmlčela jsem se.
„Totiž…?“ pobídl mě, abych pokračovala.
Hlas se mi chvěl, když jsem dokončila to, co mě napadlo: „Totiž vypadá to tak, že David tu nic nemá, zatímco Pavlína jakoby tu měla snad všechno…“
„To není jisté, Lili…“ namítl, když mu došlo, o čem mluvím.
„Tak se podívej na postel,“ řekla jsem. „Na ní nespali dva, ale jen jeden!“ Široká manželská postel byla rozestlaná jen na jedné půlce.
„Třeba tu David byl pár dní sám, protože Pavlína byla v práci nebo u rodičů. A pak se sem přes ucpanou Prahu jen nedostala. To, že tu má svoje věci, ještě neznamená, že je nutně mrtvá.“
„A proč jsou teda dveře dokořán?“ zeptala jsem se a hlas mi zvolna hystericky stoupal.
„To nevím, Lili. Ale nechci, abys dělala takovýhle unáhlený závěry. Možná odešli oba spolu jen ve spěchu. Třeba se dozvěděli, že se dělá ten tábor pro přeživší, vzali si jen to nejnutnější a nějaký dveře jim byly ukradený.“
Neřekla jsem na to nic. Cítila jsem se hrozně vyčerpaná. Jak dlouho tohle může člověk vydržet, než se psychicky zhroutí? Když se bojí o ty, které má rád, a nemůže je najít? Když je všude tolik mrtvých? Když každodenní jistoty a zázemí jsou pryč?
„Vyrazíme do toho střediska na Slapech,“ rozhodl rázně. „Možná jsou tam.“
Prošli jsme ještě znovu byt kvůli případnému vzkazu. I do schránky jsme se podívali. Ale nenašli jsme nic užitečného.
A jakoby četl další moje myšlenky, řekl: „Neboj se, Lili. Najdeme je. Dřív nebo později na ně narazíme.“
Jeho slova pro mě znamenala hrozně moc. Dávala mi sílu. Políbila jsem ho. Jeho dech byl ještě cítit čokoládou.
#
Středisko pro přeživší
Slapská přehrada
Zbraslav, Štěchovice… a nikde nikdo. Byl to divný pocit nepotkávat žádná protijedoucí auta. Svět okolo působil prázdně, jako když na podzim zůstane na stromě jediný uschlý list. Když jsme projížděli kolem motorestu Slapy, bylo jasné, že už jsme blízko. Znovu to úzkostné svírání žaludku. Co když ani tady David nebude…? A Pavlína…? Pavlína… proč nechala v bytě všechny svoje věci?
„Za chvíli zastavíme,“ zapraskala vysílačka. Dojeli jsme k několika menším stavením. Buď chatová oblast, nebo dětský tábor. Nikdy jsem tu nebyla, tak jsem jen odhadovala. Zaparkovala jsem auto za tatrou a přetáhla si bundu přes pásek se zbraní. Jak nám doporučil Marek.
Nikdo si neumí představit moje překvapení a radost, když se v pološeru otevřely dřevěné dveře a ven vyběhla Bibinka a Didi a za nimi s mírným peskováním holčiček vyšla Zuzanka II. Stála jsem u auta a podlomila se mi kolena. Snad teprve v tuhle chvíli mi došlo, jak moc ji mám ráda. Zuzčiny dcery se v mžiku zarazily a obratem se schovaly se za maminku.
„Zuzko!“ chtěla jsem vykřiknout, ale hrdlo jsem měla stažené dojetím, takže z toho vyšlo jen takové přiškrcené vzlyknutí.
Zuzanka II si mě pátravě prohlížela z dálky. Neudělala ani krok a zaraženě se usmála. Hladila Ditu po vlasech a já si uvědomila, že kdykoli jindy by mě také ráda viděla. Ovšem nyní zvažuje, jestli jsem, či nejsem ohrožením pro její děti.
Hned jak jsem znovu našla řeč, místo abych k nim vykročila, řekla jsem: „Ahoj Zuzanko. Ahoj holky. Nemusíte se bát, my jsme v pořádku.“
„Ahoj Lili,“ odpověděla mi zdráhavě. „Taky jsem to měla, ale víš… holčičky a Tomáš to nechytili.“
„My jsme se také uzdravili,“ pokusila jsem se ji ujistit. Ale dokázat jí, že nejsme ani bacilonosiči, to jsem nemohla. Chápala jsem její strach.
Čím déle jsem se na ni dívala, tím více jsem si uvědomovala, jak nás nemoc obě poznamenala. Byla teď hodně pohublá a pod očima měla tmavé kruhy z vyčerpání. Holky se od ní nehnuly ani na krok.
„Jsi ostříhaná,“ poznamenala. Asi abychom se vymanily z trapného ticha, které se mezi námi rozhostilo.
Smutně jsem se pousmála, ale než jsem stihla reagovat, Ivo vstoupil do hovoru: „Prosím tě, není tady s vámi David?“
Zavrtěla hlavou: „Už ne.“
Během vteřiny se mi udělalo špatně. Takže… zbledla jsem.
Všimla si toho a hned dodala: „Ježíši, ne! Takhle jsem to nemyslela! Promiň! Byl tady ráno a…“
Do řeči jí skočila Didinka, ukazovala na moji kapsu u bundy a pološeptem se maminky ptala, jestli si mi o to může říct. Myslím, že mě ani jedna z holčiček nepoznala. Zastrčila jsem vykukující čumáček Taminky zpátky do kapsy bundy.
„Ne, Didinko,“ byla jednoznačná odpověď a poslala obě striktně zpátky dovnitř. Mezitím ale z chatek vyšlo pár jiných dospělých lidí. Nikoho jsem neznala. Zřejmě je uklidnilo, že se s námi Zuzka zná. Zůstali ale víceméně mezi dveřmi a poslouchali zbytek rozhovoru.
„Byl tady ráno,“ zopakovala a pokračovala, „já jsem s ním nemluvila. Viděla jsem ho jen nastupovat do auta a odjíždět.“ Její hlas nezněl jako jindy. Chyběla v něm dřívější srdečnost.
Nebyla jsem schopná mluvit. Na cokoli se zeptat. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem slyšela jen burácivé dunění ve spáncích. Hlava se mi zamotala a musela jsem se posadit. David je naživu! Ráno tu byl! Ivo usoudil, že Zuzka už toho víc neví, a zeptal se postávajících lidí okolo:
„Prosím vás, mluvil někdo z vás dnes ráno s tím klukem? Jmenuje se David. Vyšší… hubenej, nosí brýle.“
Jeden z mužů se odlepil od skupinky. Místo odpovědi se zeptal: „Kdo jste? A to jsou vaše auta?“ Znělo to útočně. Cítila jsem, jak se začínám třást po celém těle.
Ivo reagoval klidně: „Před několika hodinami jsme hovořili s vaším vedoucím Markem. Nasměroval nás sem. Řekl nám, že zde můžeme s vámi zůstat a zapojit se do fungování vznikající komunity. My ale nejdříve chceme najít zbytek naší rodiny.“
Na nervózního muže to viditelně zabralo. I ostatní se přestali tvářit tak odtažitě. Jedna z žen se potom odhodlala a řekla: „Nějaký kluk tady ráno opravdu byl. Ptal se ale po nějaké dívce. Ale když zjistil, že tu není, sedl do auta a odjel.“
„Jakým autem?“ byla další Ivova otázka.
„Takovým malým… černým…, myslím,“ rozpomínala se paní.
Chtělo se mi strašně moc brečet. David žije! Bože, děkuju ti, strašně moc ti děkuju… Ale co Pavlína…? Ivo jim poděkoval za informace a řekl, že odjíždíme. Paní se pak osmělila a zeptala se, zda máme něco, co by jim tady pomohlo přežít, že nemají dost jídla.
„Nebojte se, jídla budete mít ještě dnes dostatek. Marek sem posílá nákladní auta z Prahy. Nakládali je, když jsme se s ním potkali,“ uklidnil je.
„My toho sami moc nemáme, ale necháme vám tu krabici s nějakýma sušenkama a čokoládou.“
„Díky bohu!“ vydechla úlevně paní. Skupina lidí emocionálně roztávala. Objevily se úsměvy a radost. Tohle byli taky jen obyčejní lidé, které semkla dohromady tragédie.
Někdo asi mezitím došel pro lékařku, o které mluvil Marek. Energická paní kolem třicítky, která to tady v rámci možností řídila. Ivo s ní pak ještě chvíli mluvil, zatímco já jsem si toužila popovídat se Zuzankou. Stála opřená o futra dveří jejich chatky. Během Ivova rozhovoru s doktorkou se otočila a bez rozloučení zmizela uvnitř. Na mě se už ani nepodívala. Pochopila jsem, že z nějakého důvodu se mnou mluvit nechce. Měla jsem dojem, že jsem právě přišla o kamarádku. Jakoby prošlé utrpení otupilo některé povahové rysy a jiné zostřilo.
A pak mě napadlo, že já jsem vlastně onemocněla dříve než ona. Co když si myslí, že jsem ji nakazila já? Co když jsem ji opravdu nakazila já… celou mě zaplavil smutek. Nic už nebude jako dřív. Skutečnost, kterou jsem si až dosud nepřipouštěla, na mě dolehla s plnou silou. Pravděpodobnost, že se svět vrátí do vyjetých kolejí, byla nulová. Nikdy se nevrátím do té samé práce. Nebudu potkávat ty samé lidi. A i kdybych je potkávala… Všichni už budou jiní, než byli dřív.
Ivo mi musel několikrát zopakovat, že si mám sednout do auta a jet za ním. Rozloučili jsme se a vyrazili.
