Článek
„Život je pes, ale žít je psina.“ (Ch. Chaplin)
#
„Proč jsme tam nezůstali na noc?“ ptala jsem se Iva, když jsme se provizorně ukládali ke spánku na matraci vmáčknutou mezi krabice a další věci v naší tatrovce. Neodjeli jsme od tábora daleko. Ještě pořád jsme se nacházeli v chatové oblasti. Chtěla jsem spát v autě a Ivo mi to nerozmlouval. Přehodil přese mě deku a přivinul si mě k sobě a řekl:
„Požádala mě o to ta lékařka. Říkala, že nově příchozí se ubytovávají v zadní části tábora. Na několik dní v rámci karantény. Aby se případně neroznášela další onemocnění. Tak jsme se domluvili, že trochu poodjedeme. Přišlo mi to jako rozumný požadavek. Stejně hned ráno zase vyrazíme. Jo… a abych nezapomněl, požádal jsem ji, kdyby se David vrátil, ať už nikam nejezdí a počká u nich na nás.“
„Takže pokud ho nezastihneme v Boleslavi nebo Chřenovicích, tak se dříve či později sejdeme tady?“
„Přesně tak,“ odpověděl. „A určitě ti nevadí, že jsme tam nezůstali na noc?“
„Ne, nevadí… Zuzanka se mnou mluvit nechce, tak není důvod tam být. Přitom bych tak ráda věděla všechno, co prožili. Jak se jim celou tu dobu dařilo a zda neví něco taky o Zuzance I. a Valdovi a dalších společných známých.“
„Nebuď smutná,“ řekl mi Ivo a políbil mě do vlasů. „Teď jsou všichni pod tlakem a mají strach, co bude. Uvidíš, že se to časem srovná, a až sem přijedeme příště, bude i Zuzka zase víc Zuzka. Pak si popovídáte.“
„Zase mi čteš myšlenky,“ zašeptala jsem. „Ivíku… co myslíš, že David udělá? Bude se sem vracet, když jsme mu napsali, že jedeme do Prahy? Nebo vyrazí rovnou do Chřenovic? Já jen… jestli by nebylo nakonec lepší tu pár dní zůstat, abychom se nenaháněli…“
Ivo se zamyslel: „Jenže on přece neví, který den jsme mu tam vzkaz nechávali. Pojedeme za ním do Boleslavi. Má před námi náskok jenom den. Je možné, že náš vzkaz prostě nenašel. Brigitka je sporťáček a moc toho neuveze. Takže zásoby nejspíš nemá. Třeba se v Boleslavi zdrží, aby si nějaké ve známém městě našel. A to možná i tehdy, i pokud vzkaz o Chřenovicích najde. Asi to vyhodnotí tak, že nemá cenu nás hledat po Praze. V Chřenovicích s námi sice byl jen jednou, ale ty nejsou tak velké. Tam se najdeme.“
„Ale pojedeme hned brzy ráno, viď?“ ujišťovala jsem se.
„To víš, že jo, Lílátko,“ řekl mi konejšivě.
„Kde je asi Pavlína…,“ povzdychla jsem si. „Mám ji ráda… a taky se mi nelíbí představa, že by David zůstal sám…“
„Kdo ví… uvidíme,“ odpověděl. Jeho hlas zněl unaveně a ospale. Popřála jsem mu hezké sny a za chvíli jsme oba usnuli.
#
Probudilo mě silné bubnování deště do plachty náklaďáku. Ivo klidně oddechoval. Byla mi zima. Nemohla jsem nahmatat baterku. Ani jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem ji před spaním dala. Nechtěla jsem kvůli tomu Iva budit. Poslepu jsem se vymotala z deky, vylezla ven do deště a rychle se vyčůrala kousek od auta. I ta chvíle ale stačila, abych byla úplně promočená. To je fuk, pod dekou zase uschnu, pomyslela jsem si a opatrně jsem si lehla zpátky. Jenže minuty ubíhaly a já se ne a ne zahřát. Klepala jsem se jako ratlík. Ivo v polospánku zaregistroval, že nejsem v klidu a automaticky si mě k sobě přitáhl. Na chvíli to pomohlo.
Mohla uběhnout asi hodina a opět jsem se roztřásla chladem. Cítila jsem, jak mi tuhnou nohy. Provlhlé oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo. Napadlo mě si to svléknout, ale místo toho jsem nesmyslně podléhala malomyslnosti. Bylo to jako na lusknutí prstů. No tak to je jedno, tak dneska umřu… Pod oblečením mě už všechno svědilo, ale dál jsem odevzdaně ležela. Vzpomněla jsem si, jak mě žahla na Ischii medúza a že to pálilo skoro podobně. Přijala jsem myšlenku umírání. Tak nějak jsem si v tom začínala lebedit. Pod zavřenými víčky jsem viděla, jak mi Ivo kope mělkou jámu a ukládá mě do ní. Zahrabává mě do hlíny… Ta je vyhřátá od slunce a mně, i když jsem mrtvá, je konečně teplo…
„Lilinko?“ slyšela jsem Ivíkův hlas vedle sebe, ale protože jsem právě „umírala“, dělala jsem, že ho neslyším.
Ivo vylezl ven z náklaďáku. Zmokne, napadlo mě. Vzápětí mi došlo, že už asi neprší. Nebyly slyšet žádné kapky dopadající na kapotu ani šum deště zvenku. No nic… to je jedno… stejně umírám… takže kde jsem to skončila… jo… zahrabává mě do země… a pak mi tam…
Po zhruba dvacetiminutovém rozjímání o pohřebních procedurách se venku ozvalo: „Lili, vstávej a pojď ven!“ Slyšela jsem, jak mě Ivo stojící před autem volá.
… a pak mi tam dává květinu…
„Lili, pojď ven. Je mi tu zima,“ dožadoval se Ivo mojí reakce.
Sakra, tady člověk nemůže ani v klidu umřít…, skoro jsem se zlobila.
„Já nechci,“ řekla jsem. „Já tady spím.“
„Lili, nepovídej mi nesmysly, vždyť jsi drkotala zubama tak, až jsi mě vzbudila. Tak dělej, pojď ven!“
„Nejdu,“ trvala jsem na svém. Chtělo se mi najednou brečet. Právě jsem měla krásný srdceryvný pohřeb se spoustou květin. Nechtělo se mi ani hnout.
„Já nechci vidět hvězdičky,“ zkoušela jsem odhadnout, proč mě chce v noci venku.
„Lílo, pojď – hned – ven.“
„Ani měsíček nechci vidět,“ kňourala jsem.
„Lijáno! Nediskutuj a prostě mi věř. Ať už jsi venku!“
Naštval mě. Co mi poroučí jako…? Každopádně mě to probralo z letargie. Pracně jsem vykulila svoje tělo z pod deky. Jestli jsem měla pocit, že mi pod ní byla zima, tak bez ní mi byla pořádná.
„A ani čůrat nepotřebuju,“ remcala jsem. Obula jsem si boty. Neobtěžovala jsem se se zavazováním tkaniček a vylezla do hluboké tmy.
Chytil mě za ruku a ledabyle řekl: „Ty, měsíčku…,“ a vedl mě za sebou. No, místy spíš táhl. Klopýtala jsem už bez řečí. Ani jsem nedávala pozor na cestu. Ušli jsme sotva dvacet metrů, když se Ivo zastavil a já do něj narazila.
„Prrro–mmmm–miň,“ omluvila jsem se mu v rytmu své cukatury.
Ivo otevřel dveře chatičky a vtáhl mě dovnitř. Ovanulo mě příjemné teplo. V rohu, kde stála kamínka na dřevo, byl vidět skrze okýnko dvířek jasný plamínek ohně.
Vděčně jsem se na něj usmála: „To je rozhodně lepší než hvězdičky…“ Zachumlala jsem se do nabízené deky a obratem usnula.
#
Ráno…
„Musíš sníst tu čokoládu,“ řekl mi hlas Kryštůfka a zajel čumáčkem do načatého obalu maxi čokolády.
„Slyšelas dobře. Sněz tu čokoládu,“ řekl druhý hlas Taminky o oktávu vyšší.
Ivo rozložil nějaké sladkosti na malém stole v chatce a lákal mě plyšákama z postele ven. Rozespale jsem se posadila na palandě. Kamna už byla vychladlá a dovnitř místnosti proudil ledový lesní vzduch.
„Přinesl jsem ti z auta magnézii. Nebo chceš radši kolu?“ nabídl mi načatou lahev.
Spánek mi pomohl zahnat chmury a docela jsem se zastyděla, jak jsem v noci reagovala na trochu zimy. Přemýšlela jsem, jak se omluvit za svoje noční chování. Ale Ivo mě předešel:
„Lílo, promiň ten včerejšek…“
Překvapeně jsem k němu zvedla oči.
„Mám dojem, že jsem tu teplotu dost podcenil.“
„Ale… vždyť ty jsi přece nic špatně neudělal,“ odpověděla jsem. „Kdybych se převlékla do suchého, bylo by to nejspíš v pohodě. Vždyť víš… já jsem nikdy netábořila. Městská holka. Oba se musíme přizpůsobit novým podmínkám. A rychle se učit,“ ušklíbla jsem se. Potom jsem se posadila ke stolu a mlsně sebrala Tamince kávovou Merci.
#
Uklidili jsme po sobě tak, jako bychom tu nikdy nebyli. Pouze vylomený zámek byl svědkem naší noční návštěvy.
„Tak, Lilinko, vzhůru za Davidem!“ a odcházeli jsme ruku v ruce k našim autům.
Nepřestávala jsem se usmívat. V autě jsem si pobrukovala. Myslela jsem na setkání s Davidem. Určitě ho zastihneme ještě v Boleslavi. Třeba přespal doma. Na druhou stranu… všude po městě je teď čím dál větší zápach… Žít v přírodě, třeba zrovna na Slapech, je dobrá volba. My ale máme takové místo taky… a možná i hezčí…
Zpátky jsme měli klidnou cestu. Za volantem už jsem byla jistější. Asi hlavně proto, že jsem se nemusela ohlížet na další řidiče. Stále jsem myslela na Davida a na Pavlínu. Mohla by být někde u své rodiny? U rodičů a sestry… Prostě se k sobě nedostali přes ucpanou Prahu. Stejně jsem z toho slapského setkání s lidmi byla taková rozpačitá. Ta jejich neochota vzpomenout si, co přesně David říkal… Žádná nabídka pomoci, jen koukali, co bychom jim tam nabídli my. A Zuzanka taky taková apatická, takovou ji neznám. Jsem i já jiná a jen to nevidím? Strach a utrpení člověka prostě mění… Musím doufat, že se všechno bude lepšit. Jak mi to Ivo vždycky říká. Krůček po krůčku. Nejdřív najít Davida a vybudovat si vlastní zázemí pro přežití. Na nikoho cizího se pokud možno nespoléhat.
Stejně jako včera jsme jeli mezi 50 až 70 km/h. Zatím jsme nemuseli ani doplňovat benzín. Zastavili jsme až u našeho činžáku. Když jsme vystoupili, obestřel nás všudypřítomný zápach odpadků a kanalizace.
„To je síla,“ nakrčila jsem nos a nasadila si respirátor.
„Jdu se podívat do schránky, Lili. Doma si nic vzít nechceš?“ zeptal se mě Ivo.
„Ani ne. To důležité máme, a vzhledem k tomu, jak hrozně to tu smrdí… chci už být radši zase mimo město.“
„Jasně,“ odpověděl. Zatímco jsem čekala u našich aut, zmizel na okamžik v domě. Vrátil se vzápětí a zeširoka se usmíval: „David tu byl!“ a do ruky mi vložil náš lístek s přičmáranou odpovědí od Davida:
OK. Jedu za vámi do Ch. David
Držela jsem lístek v ruce jako výherní los. Začala jsem radostí téměř skákat na místě. Po tvářích mi tekly slzy štěstí. Objímala jsem Iva. Smála se a brečela. Ruce se mi chvěly a pořad dokola jsem si četla těch pár slov, co nám David napsal. Po pár minutách jsem se konečně uklidnila. Otřela jsem si oči a vysmrkala se.
„Proč s ním asi Pavlína není?“ Vzhlédla jsem k Ivovi a moje oči ho prosily o útěchu a nějaké ujištění, že je všechno v pořádku. Ale co mi mohl říct? Ani jeden z nás neznal důvody, proč David z Prahy odjel bez ní. Myšlenka, že Pavlína to prostě nedala, začínala převládat. Kdo by ale chtěl uvěřit tomu, že mu umřel někdo blízký? Určitě jsou i jiná vysvětlení.
„David nám to poví.“ Jeho tón dával najevo, že nemá smysl spekulovat.
Tak jsem jen přikývla. „Stavíme se teda ještě u něj doma? Kdyby tu ještě byl, tak bychom mohli jet do Chřenovic společně.“
„Dobře, Lili. To už nás nijak nezdrží. Vlastně, když už tam budeme, mohli bychom zkusit říct tomu chlapovi o Slapech.“
„Jako tomu u Kauflandu?“
„Ano, tomu,“ přikývl a nastupoval do tatrovky. „To, že my zatím neplánujeme žít ve větší společnosti, neznamená, že jiní by tuhle informaci neocenili.“
Ivo je mnohem lepší než já… zastyděla jsem se. Na toho jsem dávno zapomněla. Nezajímal mě. Už předtím jsem k němu neměla žádnou důvěru. Opět jsem to vnímala jen jako zbytečný risk. Co když si mezitím opatřil taky zbraň?
Chtěla jsem najít svého syna a pak se o svoje kluky starat. A teprve potom pomáhat třeba dětem, co přežily. Nebo i rodinám. Ale můj soucit by vždy pramenil z nějaké konkrétní situace. Kdyby ten muž například plakal nad svými zemřelými, budilo by to ve mně rozhodně více ochoty mu pomoct. Zaslouží si člověk, vzbuzující soucit, automaticky lepší přístup než ten, který si o pomoc sám neřekne? Neměla bych hodnotit a posuzovat tak zbrkle. Sama bych přece také chtěla, aby mi v nouzi někdo nabídl pomoc.
#
Davida jsme u něj doma nezastihli. Dveře do bytu zůstaly otevřené. Stejně jako na Rajský zahradě bylo vidět, že se ve svých věcech ještě přehraboval. Takže si určitě něco bral. Ale jestli tu spal a jak velký má před námi nyní náskok na trase do Chřenovic, to se odhadnout už nedalo. Nicméně to vypadalo, že i dál jel naší Brigitkou. Asi ten pocit zodpovědnosti za půjčené auto. Nebo prostě jen neměl štěstí, aby natrefil na auto s klíčky v zapalování. Jak ho znám, určitě nehledal jiné auto, když už jedno takhle má. Byť malé.
„Ivíku, prosím tě, budeš opatrný, viď,“ nabádala jsem ho, když jsme opět nasedali do aut a měli popojet ke Kauflandu. „Nechci, aby mi tě někdo zastřelil jen proto, že máš dobré srdce a trochu jídla.“
„Budu opatrný. Jako vždycky.“
Pevně jsem se k němu přitiskla. „Tuleni o tebe mají taky velký strach.“
#
Zastavili jsme jako minule, no, možná o kousek dál. Ivo asi na deset vteřin přidržel klakson. Pak stáhl okénko a silně zavolal:
„Halooooo, chlape! Jsi tady ještě?“
Nic, žádná odpověď.
„Halooooo! Je tu někdo? Máme informaci o tom, kde se dá žít společně se skupinou přeživších!“
Zase nic. Chvíli jsme ještě čekali a rozhlíželi se. Podívali jsme se po sobě a pokrčili rameny. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou mi to bylo i tak nějak líto. Vlastně bych mu ráda pomohla, mít jistotu, že nám neublíží.
„Třeba tu je a slyšel nás. Třeba s námi jen nechtěl mluvit.“
„Kdo ví, Lilinko,“ odpověděl mi. „Prohledávat to tu nebudeme. Máme své vlastní plány. Vyrážíme do Chřenovic.“
„Za Davidem,“ usmála jsem se. O Pavlíně jsem už neřekla ani slovo. Nechám si své obavy pro sebe…
V Chřenovicích jsem s Ivem byla několikrát. Seznámil mě s člověkem, který ho hodně naučil o táboření. Jmenoval se Josef Šafránek. Byl to už starší pán, ale pořád ještě vitální a moc milej. Pro Iva byl jako dědeček, kterého nikdy neměl. Poznal ho, když sem jezdil jako kluk na skautské tábory. Když jsme tam sedávali kolem ohýnku a vyprávěli si, všimla jsem si, jak Ivo mimoděk dělá stejná gesta. Bylo jasné, že mu byl mužským vzorem, který by jinak v životě postrádal. A jak jsem ho tak stihla krátce poznat, nemohl si vybrat lépe. Potom ale vážně onemocněl a s Davidem jsem ho už seznámit nestihla. Pak už jsme do Chřenovic moc nejezdili. Marcela, dcera pana Šafránka, nám sice říkala, že můžeme přijet kdykoli, ale nám připadalo, že bez Josefa už to tam nikdy nebude ono. Teď jsem si na Marcelu vzpomněla. Blonďatá štíhlá paní. Vtipná a usměvavá. Jestlipak ta měla štěstí?
S Chřenovicemi mám spojený krásný zážitek. Jako dítě jsem nikdy nestanovala. Takže všechno tady pro mě bylo nové. Chodili jsme spát hodně pozdě, protože se mi nechtělo od táboráku. Líbilo se mi praskání klacíků v ohni a létající jiskřičky. Vůni špekáčků, z nichž odkapávaly kapky tuku se syčením do ohniště. Hmmmm, dala bych si, a hlavně noční procházky po louce kolem břehu Sázavy.
Drželi jsme se s Ivem za ruce a jen jsme šli. Ticho bylo víc než slova. A pak tam najednou byly. Světlušky. Hodně světlušek. Nikdy dřív jsem světlušku neviděla. Natáhla jsem ruku a jedna mi přistála na dlani. A svítila dál. Dívala jsem se na ni s dětským úžasem. Měla jsem svítící světlušku na dlani! Připadala jsem si jako v pohádce. Doufám, že se to tam moc nezměnilo a bude se tam dát i v této situaci dobře žít.
#
Za Kolínem jsme na chvíli zastavili. Ivo si potřeboval odskočit a já jsem si aspoň protáhla záda. Čekala nás cesta přes Jindice, Uhlířské Janovice a různé další vesničky, až nakonec přes most k jezu Chřenovice. Bylo znát, že začíná jaro. Slunce nám házelo prasátka do aut. Vál mírný větřík a ptáci mu přizvukovali do rytmu.
