Článek
„Nikdo není natolik udatný, aby nebyl neobvyklými věcmi vyveden z míry.“ (Caesar)
#
„Lili, podívej se, v hájence na kopci se topí. Zajedeme tam. Mrkneme se, kdo tam je, a řekneme jim o Slapech,“ ozvalo se v mé vysílačce před Jindicemi.
Bylo to tak, z komína stoupal znatelný kouř. „Rozumím,“ odpověděla jsem mu a položila vysílačku zpět na sedadlo spolujezdce k tuleňům.
Zastavili jsme na dohled od roubeného stavení a dalekohledy začali obhlížet situaci. Ve vysílačce se mi ozvalo: „Ta hlaveň vyčuhující z okna vpravo dole nevypadá moc přátelsky… Zůstaň v autě, Lili.“
Ivo otevřel dveře auta, zůstal za nimi skrytý a zakřičel: „Ahoj, vy tam! Prosím prst ze spouště! Chceme si jen promluvit.“
Chvíli se nic nedělo. Pak se zavlnila záclona, hlaveň zmizela a ze dveří vyšel vysoký štíhlý muž s puškou. S hlavní mírně skloněnou k zemi. Pak pevným hlasem, který nepřipouštěl pochybnosti, křikl: „Ani hnout! Ruce nahoru, ať na ně vidím!“
S nádechem ironie jsem řekla směrem k Ivovi: „To máš z toho, jak chceš pořád někoho zachraňovat.“ Ivo mě samozřejmě slyšet nemohl. Seděla jsem poslušně v autě a zvažovala, co dělat. Staženým okýnkem jsem nervózně křikla: „Ježíš… neblázněte! Vždyť my vám chceme jen nabídnout pomoc!“
Muž, který mohl být v našem věku, se zarazil. Možná mu došlo, že jsme taky jen obyčejní lidé: „OK… víte… včera nás tu přepadli. Ublížili mé ženě. Nejradši bych…,“ nedokončil myšlenku a dodal „jmenuju se René.“
„Ivo.“
„Lili,“ řekla jsem a vystoupila z auta.
„Sorry, že jsem na vás mířil.“ Zamračeně se rozhlédl a polohlasně řekl: „Byl jsem lovit a Lída zatím doma vařila. Ani ve snu by mě nenapadlo, čeho budou lidi v takové situaci schopní. Za to, co jí provedli… Jestli se mi dostanou pod ruku…“ Než pokračoval, na chvíli se odmlčel. Bylo vidět, jak je myšlenkami jinde. Pak sám pro sebe pokrčil rameny.
„My jsme poslední zprávy chytili na Radiožurnálu. To už je tak dávno… Nikam jsme už nejezdili, abychom ten virus nechytili. Měl jsem dojem, že jsme tady v bezpečí. Oni… Ukradli nám, co se dalo. Léky. Auto. Jídlo.“
„To je mi moc líto, co vás potkalo,“ nevěděla jsem, co jiného na to říct.
Ivo dodal: „My jsme potkali za celou dobu jen velice málo lidí. Boleslav je vylidněná, alespoň co víme. Potkali jsme tam jen jednoho muže. Praha je město duchů, ale buduje se komunita přeživších na Slapské přehradě.“
René se chvíli díval na naše auta a pak mírně zavrtěl hlavou. Napadlo mě, že pokud přemýšlel nad tím, že by nás mohl snadno oloupit o zásoby a auto… Pak tu myšlenku právě zavrhl.
„Auto je pryč. Vezmete nás tam?“
Nestačila jsem to říct první, Ivo mě jako většinou předběhl: „My jedeme jinam. Ale necháme vám osobáka. Nám stačí tatrovka.“
„Možná byste měli vyjet hned. Ať už vás přepadl kdokoli, mohl by se vrátit,“ dodala jsem.
„Lidský hyeny,“ řekl René s takovou nenávistí, až jsem se zachvěla. „Jestli je potkám, nebudu se rozmýšlet.“
Neřekli jsme na to nic. Otevřela jsem dveře spolujezdce, abych si mohla přendat tuleně a vysílačku k Ivovi do tatrovky. A nakonec jsem si vyndala z kufru zbytek osobních věcí. René poděkoval a odešel připravit svou ženu na cestu. My jsme zatím dopřekládali tašky a krabice.
„Ivíku, jestli je hodně okradli, necháme jim nějaké jídlo?“ zeptala jsem se.
„Něco jo. Ale nemůžeme si dovolit jim toho nechat moc. Navíc na Slapech už zásoby určitě budou. A na cestu jim tohle bude stačit.“ Přendal dvě balené vody a nějaké sušenky do igelitky a dal ji na sedadlo řidiče.
„Nevíme, co nás kde ještě čeká, Lili. Musíme si dát pozor, protože i my můžeme narazit na někoho ozbrojeného. Možná na ty stejný hajzly.“
„Bojím se o Davida,“ pípla jsem.
Přikývl. „To je jasný. Ale je to kluk v malým autě. To není tak lákavý cíl.“
Za chvíli vyšel ven René. Opírala se o něj křehce působící tmavovláska. Obličej měla plný podlitin a kulhala. Nevím, proč mě hned napadlo, že jí asi ublížili mnohem víc, než jen zbitím. Chápala jsem tu touhu po pomstě jejího muže. Mlčky po nás sklouzla ustrašeným pohledem. Bylo vidět, že má bolesti. Něžně ji posadil do našeho auta a rozbalil deku, aby jí přikryl kolena.
„Na Slapech by měli mít všechno potřebné. Navíc tam mají lékařku,“ informoval ho Ivo.
„Proč tam vlastně teda nejste?“ zeptal se.
Odpověděla jsem mu já: „Hledáme našeho syna a jeho dívku.“
Přikývl: „Aha, tak hodně štěstí.“
„Vám taky,“ odvětil Ivo.
„Všichni ho budeme potřebovat,“ dodala jsem.
„Děkujeme,“ řekl s pohledem upřeným na svou paní. Ivo mu pak ještě popsal na mapě, kudy jsme přesně jeli, kde má jistotu průjezdnosti.
Zatímco si ti dva povídali, obešla jsem auto a tiše jsem jeho ženě řekla: „Vím, že to teď bude znít prázdně a budete si myslet, že mně se to kecá, když mě nikdo takhle nepřepadl. Ale ať se vám stalo cokoli, přežila jste. Máte muže, co vás miluje. Na tom musíte stavět. Spolu to zvládnete. Nenechte se zlomit. Pořád je pro co žít.“
Lída se na mě otočila, ale v jejím pohledu chyběla jiskra. Co já vím o tom, jaké to je, když vám někdo takhle vezme sebeúctu… Ale co jsem jí měla říct? Že je jedna z mála, co měla štěstí? Že přežila pandemii a že má tohle hodit za hlavu? Život se má žít. Ne přežívat. Má-li její život pokračovat plnohodnotně, bude se s tím muset vyrovnat. K tomu bude potřebovat hnací sílu. Musí se zaměřit na něco, co za to stojí. K něčemu se upnout. Oči se jí zalily slzami. To je dobré znamení, pomyslela jsem si. A než jsem se nadála, rozbrečela jsem se spolu s ní.
#
Teď když už jsme s Ivem jeli společně, mohli jsme si aspoň za jízdy víc povídat.
„Miláčku,“ přemýšlela jsem nahlas a hrála si s klíčenkou na Tamince, „…nevadilo ti, že jsem předtím řekla našeho syna? Přišlo mi to takový lepší…“
„Jsme rodina, Lili. To, že je to tvůj syn, neznamená, že mi na něm nezáleží.“
Skákala jsem v myšlenkách z jednoho tématu na druhý. Hned jsem zase byla jinde. „A Ivíku, když teď víme, že se tu někde v okolí pohybuje banda ozbrojených násilníků, budeme muset být hodně opatrní na to, kde budeme spát, viď?“
„Jsou dva,“ doplnil mi informace. „Ptal jsem se Reného. Prý byli oba normálně vysocí. Věk tak kolem třicítky… jeden blonďák, druhej dlouhý vlasy do culíku. Oba zarostlí. Lída si hlavně pamatuje, jak z nich táhl alkohol. A teď mají jejich hnědého teréňáka.“
„Kéž by byl způsob, jak takovýmhle věcem zabránit,“ povzdechla jsem si. „Co bychom dělali, když bychom na ně někde narazili? Víme, jestli mají zbraně?“ zajímala jsem se dál.
Zavrtěl hlavou: „To je špatně položená otázka. I pokud by poslední informace byla, že zbraně nemají, tak teď už je mít mohou. Vždy musíš počítat s tím, že ten druhý ozbrojený být může. A tady máme jasno o charakteru. Já doufám, že je nepotkáme. A pokud ano a pokusí se nás ohrožovat, nesmíme, Lili, vůbec váhat.“
„Víš… Já…,“ řekla jsem zvolna, „… když jsem ji viděla, neumím si to představit, jak jí musí být… Něco jiného je probudit se z hrozný nemoci a zjistit, že je všechno pryč. Že musíš začít žít jinak, bez všech těch dobrých udělátek, co zjednodušují život. To si řekneš, je to hrozný, ale protože jsou na tom tak všichni, tak se nějak zmátoříš a jdeš dál. Ale když ti v tom všem ještě někdo cíleně ublíží…“ Zaťala jsem pěst do dlaně. „Proč jsou některý lidi takový svině?“
„Víš, Lili,“ namítl, aniž by mě pokáral za můj slovník, „lidi se v podstatě nemění. Mění se okolnosti, za kterých je potkáváš. Jejich charaktery zůstávají stejné. To jen současná absence právního systému, v podstatě beztrestnost, tu z toho dělá divoký západ.“
Opřela jsem se do sedačky a pozorovala krajinu. Bylo příjemné být zase jen spolujezdcem.
„Jsem ráda, že jsme měli možnost jim pomoct. Je to hezký pocit.“ Podíval se na mě a oba jsme se usmáli.
Až do Chřenovic jsme nikoho dalšího nepotkali. Přejeli jsme most a zajeli autem do lesa. Věděla jsem, že je tu skrytá lesní cesta, která není ze silnice vidět. Různé křoviny tu byly tak zvláštně rozvětvené, že zakrývaly cestu širokou právě tak na jedno auto.
Mohly být asi dvě odpoledne. Měli jsme tedy celkem dost času na to, abychom projeli nebo prošli Chřenovice za denního světla. Našli Davida a pak se společně domluvili na dalším postupu. Byla jsem přesvědčená, že se každým okamžikem potkáme. Teď jsme si ale odskočili za stromečky a najedli se.
„Už se fakt těším, až nám něco normálního uvařím,“ řekla jsem, když jsem si rozbalovala tyčinku Mars. „Mám sice sladký ráda, ale už by to chtělo změnu.“
S úsměvem přikývl: „OK. Nejdřív zkontrolujeme chaty, kde jsme bydleli, když jsme tu byli s Davidem. Tam máme podle mě nejlepší šanci. Pak systematicky prohledáme okolí. Pokud tu někde čeká, tak ho najdeme. Nakonec si necháme to zákoutí v lese, kde bydlel Josef. To by David asi nenašel…“
Po jídle jsme pěšky vyrazili. Volali jsme a ťukali, přestože tady to pro nás tak úplně cizí nebylo. Princip byl stále stejný. Nechtěli jsme nikomu ničit jeho majetek a ani nečekaně lézt někam, kde by mohl být schovaný vystrašený člověk. Nechtělo se nám riskovat setkání, při němž bude někdo dřív střílet, než se ptát. Ani kouř nikde nenaznačoval, že by tu někdo byl.
„Projedeme ještě autem větší oblast?“ nechtěla jsem se vzdát hledání. Byla jsem hrozně zklamaná. Kde jen ten David může být?
„Takový je plán,“ uklidňoval mě. „Lilinko, pokud Davida dneska do setmění nenajdeme, budeme v tom zítra pokračovat. Neboj! Pořád platí – všechno hezky postupně. Zhluboka se nadechni. Víme, že nás David taky hledá. Pojď, vyrazíme.“
