Článek
Toto je příběh o lidech, kteří to zažili a na troskách společnosti začínají znovu.
Kdyby Lili dostala na vybranou, určitě by raději zůstala u svého poklidného života.
Okolnosti volily za ni.
Vše je pryč. Zaměstnání, přátelé i domov.
Musí zmobilizovat síly. Chopit se naděje a strachu navzdory jít cestou k novým zítřkům.
Není na to sama.
Vydejme se s ní, na stránkách jejího deníku, vstříc světu, kde už se hraje podle jiných pravidel.
Úhel pohledu
část 1.
Lili Maršálková a Ivo Hrišo
#
PROLOG
„Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu.“ (Konfucius)
#
„Babičko,“ zeptala se mě Ninečka zvědavě, „co to máš?“
Podívala jsem se na svoje ruce. Vrásčité a plné stařeckých skvrn… a trochu i třes, který se spouštěl a zastavoval bez mého přičinění. Jak to tělo neustále jen chátrá, pomyslela jsem si bez lítosti. S věkem jsem byla smířená. Se životem jsem měla už dávno vyřízené účty. V rukách jsem žmoulala malou plyšovou hračku, která už jen zdánlivě připomínala kdysi tak krásné tuleňátko. Taminka…
Bylo teprve poledne. Houpací křeslo jsem měla přistavené u okna vedoucího do zahrady. Kostkovaná deka přehozená přes kolena příjemně hřála. Chtělo se mi spát. Poslední týdny se mi chtělo spát čím dál častěji. Byla jsem stará. Už hodně stará. Ani jsem si přesně nepamatovala, kolik mi je. Ono to v určité chvíli ztratilo svůj význam.
„Ninečko,“ řekla jsem jí, „otevři, prosím tě, tu malou skříň v rohu. Ano, tu…,“ přikývla jsem, když stála u skříňky a modrýma očima se mě ptala, jestli je to tahle.
„Vidíš tu plechovou krabici?“
„Ano, babičko.“
„Tak až umřu, tak tu si vezmi. Je v ní… můj život.“
„Ale ty přece neumřeš,“ řekla mi konejšivě. Přiběhla a objala mě. „Mám tě ráda, babičko.“
„Já tebe taky,“ přimáčkla jsem ji k sobě nejvíc, jak mi to ještě šlo. A spiklenecky jsem jí pošeptala do ucha: „Stejně je v tobě to nejlepší ze mě.“
#
Včera byl pohřeb.
Nina se zavřela do svého pokojíčku. Stýskalo se jí. Babička byla občas dětinská, trochu už zapomínala, ale vždycky tu pro ni byla. Teď otevřela plechovou krabici, kterou jí věnovala. Byl v ní malý, celkem zachovalý, plyšový tuleň. Měl krásné černé korálkové oči a působil i teď roztomile. Potom několik zažloutlých fotografií. A nakonec velmi tlustý sešit s ohmatanými deskami a spoustou dalších neuspořádaně vložených papírů, když už sešitu vlastní listy nestačily. Nina si otřela slzy a zvědavě ho otevřela…
#
ilustrace1
#
KAPITOLA 1
„Je rozumný, kdo se nermoutí pro to, co nemá, nýbrž se raduje z toho, co má.“ (Démokritos)
#
Pondělí 6. 1.
Obyčejný den. Ráno se mi nechtělo vstávat z postele do studeného zimního dne. Za oknem byla ještě tma a mně naskočila husí kůže hned, jak se moje chodidla dotkla podlahy. Raději se znova zachumlat pod peřinu. Do vyhřátého pelíšku a nechat se přivinout do Ivíkovy náruče. Hmmm, tak to mám ráda. On mě polechtá na tváři svými vousy a já jeho dlouhými kaštanovými vlasy, které si stále dělají, co chtějí.
Budík na mobilu neúprosně vyzvání oblíbenou melodii, dokud ji Ivo nevypne. Vstávám vždy první, abychom se nepletli jeden druhému v koupelně. Je to takový rituál, opakující se a uklidňující. Stejně jako když sousedka odnaproti pravidelně kolem osmé ráno luxuje celý byt. Je v tom iluze bezpečí, že blízký svět je stále stejný a v pořádku. Země se točí kolem své osy a nic zlého se nemůže stát. Půl hodiny po mně vstane Ivo, můj miláček. Mezitím si zase lehnu do postele. Užívám si ještě tu chvilku lenošení a se zavřenýma očima vnímám otevírání lednice, jak si nalévá hrnek mléka. Pravidelně. Každé ráno. A pak ještě pár minut společného válení se v posteli, než už opravdu musíme vstát, obléknout se, venku si dát pusu a vyrazit každý opačným směrem do práce.
Den za dnem…
Všímám si, že pro většinu lidí jsou opakující se rituály nakonec nudným a frustrujícím stereotypem. Možná je to proto, že se spíše zaměřujeme na to, s čím jsme v životě nespokojení. Přestáváme vnímat ty dobré věci. Stanou se tak samozřejmými, že už je ani nevidíme. Mám obě ruce zdravé. Mám zdravou mysl. Žiju ve svobodné zemi. Vydělám si na sebe. Dýchám čistý vzduch. Ivík mě miluje.
Jo… jsem šťastná.
#
Zuzanka mě jako obvykle nabrala na parkovišti. Dorazila jsem tam s časovým předstihem a rázovala sem a tam, aby mi nebyla zima. V práci se téměř nikomu po vánoční dovolené nechtělo pracovat. Pro mě klasika… Vzpomenout si po čtrnácti dnech dovolené aspoň na to přístupové heslo do počítače! Jestli to takhle půjde dál, budu muset mít všechno olepené poznámkovými lístečky.
Tak jako obvykle jsem spíše tiše naslouchala rozhovorům kolegů o tom, co kdo dostal pod stromeček. Jak se jim taky nechtělo vstávat. Jak jsou holky rády, že už jsou zase tady. Protože poslouchat celé dva týdny v kuse to dětské štěbetání a stát jenom u plotny je nakonec mnohem více unavující, než tu osm hodin sedět a ťukat čísla do systémů. My s Ivem Vánoce neprožíváme. Nezdobíme stromeček. Nelpíme na prostřené štědrovečerní tabuli. Nedáváme si vzájemně jako pár dárky. Co se nám líbí, to si koupíme hned. Nečekáme až na někdy; tohle dostaneš až k Vánocům, tohle až k narozeninám… Jako kterýkoliv jiný večer si vlezeme do postele a vybereme si nějaký film na relax. Královským dělením, kdy Ivo dostane tu větší část, si rozpůlíme kolečko hermelínu.
Hodiny se v práci vlekly. Dívala jsem se z okna kanceláře na ocelově šedou oblohu. Letos ještě ani vločka sněhu. Už bych šla domů… V duchu jsem plánovala, jak si zavesluji na trenažéru, když mi přišla
zpráva od Iva z jeho pracovního e-mailu. Obsahem tentokrát ale nebyla zajímavost ze světa zvířat nebo výjimečných osobností. Článek byl aktuální.
Neobjasněná hromadná úmrtí v německém Mnichově způsobila paniku v širokém okolí i lékařské obci
6. 1. | 13:12
V blízkém okolí řeky Isar, protékající Mnichovem, našli polští turisté podle aktuálních informací 20 mrtvých osob. Jednalo se o muže a ženy středního věku a také dvě malé děti. Zatím nebylo zveřejněno, za jakých okolností zemřeli. Cizí zavinění není vyloučeno, ale nejvíce se spekuluje o hromadné sebevraždě členů náboženského hnutí ZT (ZwanzigsterTag). To zde má jeden ze svých přírodních chrámů, kde se konají bohoslužby a křty ve vodě.
Nám se podařilo z důvěryhodného lékařského zdroje zjistit, že v tělech obětí se nacházely stopy zatím nespecifikované látky. Není známo, jak se oběti nakazily. Zda šlo o dobrovolné rozhodnutí, nebo byly zavražděny. Jedná se o další zviditelnění této fanatické sekty, která hlásá konec světa již od roku 2020?
ZT k celé záležitosti oficiální stanovisko dosud neposkytla. Dočasně však uzavřela veřejnosti všechna centra nacházející se v Mnichově.
Zpráva pak pokračovala podrobnějším popisem oblasti, kde k událostem došlo. Celé okolí je teď v karanténě. Níže byly popsány další konspirační teorie. Například, že by mohlo jít o teroristický útok neznámou biologickou látkou. Pod článkem bylo několik fotek mrtvých těl. Jak je vůbec možné, že novinářům bylo dovoleno udělat tyto záběry? pomyslela jsem si. Není celá zpráva jenom hoax? Lidé na fotkách měli otevřené hnisavé rány a v pózách jejich končetin byla čitelná bolestivá křeč. Některé tváře byly opuchlé a pokryté mokvavými puchýři. Ošklivá smrt, povzdechla jsem si. Tehdy mě ještě nenapadlo, že bych mohla takové hrůze hledět zblízka do tváře. V tuhle chvíli to pro mě byla jen jedna z mnoha různých zpráv, které zaplavují síť. Odepsala jsem Ivíkovi, že je to děsivý. Jsem ráda, že u nás takové sekty nejsou a že už se na něj těším.
Po návratu domů jsme o tom nemluvili. Informace zapadla.
Až do konce ledna se ostatně nestalo nic zásadního, co by stálo za zmínku. Kromě mého obvyklého seznamu předsevzetí, která jsem měla v plánu splnit. Tak určitě. Budu pravidelně cvičit. Omezím sladké. Naučím se konečně pořádně anglicky. Jako každý rok.
