Hlavní obsah

Úhel pohledu, 15. část

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Ivo Hriso
29. 10. 13:12

KAPITOLA 18

Článek

„Není moudrý ten, kdo ví mnoho, ale ten, kdo ví, čeho je třeba.“ (Ezop)

#

Už se stmívalo, když jsme se vrátili autem na to samé místo mezi stromy. Davida jsme nenašli. Byla jsem z toho tak přešlá, že jsem nevydala ani hlásku. Odevzdaně jsem Ivíka následovala po lesní cestě hlouběji do lesa. Jen jsem se dívala pod nohy a říkala si, jestli tohle trápení a strach o nejbližší vůbec někdy skončí. Najednou se Ivo zastavil, takže jsem do něj vrazila. Zdvihl ruku. To byl signál. Znamenalo to nemluvit a pozorně se dívat kolem. Nacházeli jsme se na malé louce, na jejímž protějším konci stály dvě chatky proti sobě. Odděloval je protékající potůček. Samo o sobě by na nich nebylo nic zvláštního. Jen dvě další chatky, i když možná hezčí a víc udržované. To opravdu zajímavé bylo mihotavé světlo svíčky v okně jedné z nich.

Ivo se ke mně naklonil a zašeptal: „To jsou Šafránkovic chatky. Pamatuješ?“ Přikývla jsem.

Zacouvali jsme zpátky mezi nejbližší stromy. Řekl mi: „Počkej tady, já to obejdu lesem a mrknu tam oknem. Pak ti dám znamení.“

Netrvalo to dlouho a zahlédla jsem jeho siluetu, jak se přikrčeně blíží pod okno. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak opatrně nakukuje dovnitř. V ten moment se otevřely dveře a ven vyběhla kočka. „No tak si běž, tuláku.“ A dveře opět zaklaply. Ale ten hlas jsem poznala. Marcela!Prudce jsem vydechla úlevou. Ivo se narovnal a hned na mě oběma rukama zamával. Ani nemusel. Stejně už jsem byla na cestě. Skoro jsem běžela.

„Ahoj, Marcelo!“ zavolal. „Tady Ivo a Lili z Boleslavi! Pozveš nás dál?“

Dveře se otevřely a vykoukla z nich blonďatá hlava.

„No to se podívejme!“ řekla překvapeně a vzápětí Iva srdečně objala. Potom si padla do náruče i se mnou. Ucítila jsem příjemnou vůni heřmánkového šamponu.

„Pojďte dovnitř. Vás bych tu teda nečekala! Musíte mi říct, co se to ve světě děje. Jsem tu už víc než dva měsíce odříznutá od světa. Čekala jsem na Šípovy, že se tu staví jako vždycky. Vozí mi sem nákupy, víte? Ale nikdo nepřijel. Volala jsem jim, pak mladým, ale tam mi to nikdo nezvedal. Nakonec mi volala Olina, že jsou lidi všude nějaký nemocný. Moc jsem jí nerozuměla. Prý je dobře, že jsem stranou a ať radši zůstanu, kde jsem. Pak se mi asi rozbil mobil. Rádio taky nefunguje… Ještě že tu mám nějaký železný zásoby,“ chrlila ze sebe a postrkovala nás do světnice.

Ozvalo se škrábání na dveře. „Ááá, to je Matýsek. Dneska to vzal hopem. Zvědavec. Musí se podívat, kdo to přišel.“ Pootevřenými dveřmi se jí kolem nohou protáhl mourovatý kocour a vběhl do místnosti, až se plamínek svíčky zamihotal. „Aby ti nic neuteklo, viď?“ usmála se.

V kamnech praskalo pár polínek. Bylo tu krásně teplo. Matýsek se uvelebil na židli, a než zavřel oči, líně si nás prohlédl.

„Copak, že jste se tu objevili takhle na noc?“ vybídla nás znovu, když jsme ani jeden nic neříkal. „No tak povídejte!“

Najednou se zdálo těžké najít slova. Jak začít? Jak se vlastně sděluje zpráva o konci světa? Mlčela jsem. Ivo se chvíli díval na kocoura, pak na plamínek svíčky a rozhodl se začít vtipem:

„Přijde chlap na chirurgii a doktor se ho ptá: ‚Tak co máte za problém?‘ Pacient: ‚Já si o sobě myslím, že jsem můra.‘ Doktor: ‚No, to vypadá na závažný problém, ale to tady neléčíme, tady jste na chirurgii.‘ Pacient na to: ‚Když tady se svítilo…‘ “

Marcela se zasmála. Taky jsem se donutila k pousmání.

„Dáte si čaj? Nebo kafe?“ zeptala se. „Nic moc už tady bohužel nemám.“

„Tak to my tě zachráníme,“ řekl Ivo. „Pokud by sis ráda dala něco sladkého…?“

„Já pro něco dojdu do auta,“ nabídla jsem se rychle. Chtěla jsem být chvíli sama.

Nevím, o čem se bavili a co všechno si stihli říci, když jsem byla pryč. Jen co jsem vyšla ven z chaty, rozbrečela jsem se. Sakra, Davide, kde jsi? Copak ty vzkazy šly udělat jinak a líp? Copak jsi sem netrefil? To se mi nezdá… Neměl jsi stání? Musel ses hned otočit a jet zase někam jinam? Úplně to vidím… Ach jo… vím, že se o sebe umíš postarat, ale bojím se těch druhých lidí, těch zlých… Utřela jsem si slzy a zhluboka dýchala. Musím se uklidnit… Vyndala jsem si z batohu baterku a vyrazila k tatrovce. Vyškrábala jsem se pracně do kabiny. Vzala jsem tašku sladkostí, co jsme tam měli pro rychlé použití, a nějaké limonády. Byla jsem ale myšlenkami jinde. Davide, jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej…

Loudavě jsem se vracela zpátky. Krátká procházka mi náladu nijak nezlepšila. Marcela nechodila kolem horké kaše. Zvedla se od stolu. Už se neusmívala tak jako předtím. Ivo jí zřejmě stihl říct v kostce všechno podstatné. Vzala mi tašky z ruky, aniž se do nich podívala. Postavila je na zem, chytila mě za ruce a řekla:

„Ivo mi pověděl, že nemůžete najít Davida. Umím si představit, jak ti je. Taky mám o mladý strach. Zítra vám pomůžu to tady projít. Sice chodím pomalu, to víš, ta moje bolavá noha… Jinak buďte tu jako doma, Lili. Vemte si chatu naproti. Po dědovi ji už druhý rok stejně nikdo nevyužívá. Sem se všichni tři neposkládáme.“

„Děkujeme, jsi moc hodná,“ řekla jsem vděčně. Otevřela jsem jednu z tašek: „Takže, co tady máme…?“

Marcela nalila horkou vodu do připravených hrnečků s mátovým čajem a vypnula plynový vařič. Ivo přiložil do krbu. A při chroupání sušenek jsme se pozvolna rozpovídali.

#

Druhá chata nebyla vytopená a trochu čpěla zatuchlinou. Asi se tu moc často nevětralo. Otevřela jsem na chvíli dřevěnou okenici. Nejdřív jsme si svítili baterkama, ale pak Ivo přinesl s jinými věcmi z auta také velkou svítilnu na baterie.

„Je tu dost chladno,“ řekl. „To se budeme muset hodně tulit.“

„Nech si ty fóry a koukej zatopit,“ řekla jsem naoko nafoukaným tónem. „Ale tulit se budeme taky!“

A zatímco Ivo roztápěl kamna, dala jsem na ně ohřívat vodu na umytí a nachystala nám deky na spaní. Vzduch v místnosti se začal ohřívat. Sundala jsem si bundu. Tak jsme se nakonec té teplé koupeledočkali… Za dveřmi se ozvalo mňoukání. Marcelin kocour byl zřejmě na noční obhlídce svého teritoria. „Asi tě slyšel,“ poznamenala jsem.

„Neotvírej… s ním se tulit nechci.“

Rozesmála jsem se. Mňoukání zesílilo.

„Přece ho tam nenecháme. Poslouchej, jak je smutnej…,“ řekla jsem a sahala po klice. V ten samý okamžik se ale ozvalo z druhé strany čičiči a kocourek odběhl.

Ivo mě přitáhl k sobě: „Ty jsi tak hrozně neposlušná. Budu tě muset potrestat,“ zašeptal mi do ucha a jemně mě kousnul do lalůčku.

Chtěla jsem se k němu otočit čelem a políbit ho, ale nedovolil mi to. Stál těsně za mnou, dlaní mi chvíli hladil bříško a kousal mě do krku. Rozesmívalo mě to i vzrušovalo zároveň. Lehce mi zaklonil hlavu a špičkou jazyka se dotkl mých rtů. Jeho vousy mě lechtaly na tváři a nedočkavě hledal zapínání na podprsence. Když skončila na podlaze, přejel mi prsty po okraji kalhotek. Zatajila jsem dech. Bylo to už tak dlouho, co jsme se milovali naposledy. Pořád jen ten strach a obavy. Plánování, hledání, ohlížení se přes rameno. A najednou jsme byli tady… Vymanila jsem se mu z náruče, abych se k němu mohla otočit a obejmout ho. Roztouženě jsem mu zajela jazykem mezi rty. Hladila jsem ho na krku a zádech, zatímco mi stahoval kalhotky.

Nikdy jsem neměla ráda pomalou předehru. Dávala jsem přednost rychlému projevu vášně. Iva jsem si svlékla a dovedla ho k posteli. Klekla jsem si a stáhla ho k sobě: „Chci tě… Udělej mi to…“ Zajel mi rukou do vlasů. Slastně jsem přivřela oči. Cítila jsem mravenčení v břiše. Líbal mě. Nejdřív něžně a malinko. Potom silněji. Dech se nám zrychlil. Opětovala jsem mu polibky. Jeho ruce laskaly celé moje rozpálené tělo. Už jsme se znali a věděli, co má ten druhý rád. Dělalo mi dobře slyšet jeho vzrušený dech. Pod vahou jeho těla jsem klesla do měkké deky. Jeho rty se posunuly na mém těle k ňadrům a pak k bříšku a ještě o něco níž. Zavzdychala jsem rozkoší.

„Už mě nemuč. Vem si mě celou. Chci tě v sobě,“ zašeptala jsem. Všechny myšlenky mizely. A pak okolní svět přestal existovat a byli jsme jen… MY.

#

V noci se mi zdálo, že do naší chaty přišla kočka a hlasitě předla. Potom druhá a lehla si k nám do postele a taky začala spokojeně příst. A pak ještě třetí a čtvrtá. Vrněly tak hlasitě, až jsem se probudila. Pocítila jsem osten zklamání. Žádná kočička tu nebyla. To jen Ivo vedle mě neuvěřitelně chrápal.

#

konec 15. části

https://www.uhel-pohledu.cz/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz