Článek
„Není krásná ta žena, která je krasavice, ale ta, do které ses zamiloval.“ (Plautus)
#
Ráno se mi nechtělo vstávat. Kamna byla vyhaslá a byla mi zima. Po dlouhé době jsem se ale cítila líp. Možná to bylo i tím, že jsme byli v přírodě. Daleko od mrtvých měst a zápachu rozkladu. Nakonec jsem se vymanila z Ivíkovy náruče, rychle se oblékla a šla zatopit v kamnech. V myšlenkách už jsem zase plánovala celý den, týden, měsíc, roky… takže jsem se lekla, když za mnou Ivo promluvil:
„Jdu se k potoku umýt. Chceš přinést vodu na kafe?“
„Krásné ráno, miláčku,“ objala jsem ho. „Výborný nápad, děkuju.“
„Ani se neptám, jestli se nechceš jít umýt se mnou,“ zasmál se.
„Správně, správně,“ pokývala jsem hlavou. „Já si vodu na mytí hezky ohřeju.“
Snídali jsme to co obvykle. To, co bychom snídali kdykoliv předtím. Já kávu s mlékem a k tomu jsem si dala kolonádový trojúhelníček. Ivo si nalil hrnek mléka a ulomil si kus hořké čokolády.
„Až se nasnídáme, zajdeme k Marcele na válečnouporadu. Potom znovu projdeme… projedeme okolí. Přemýšlel jsem o Davidovi. Myslím, že sem dojel, tak jak psal. Když nás tu nenašel, neměl stání a jel zase zpátky. Buď do Boleslavi, nebo na Slapy. Spíš bych tipnul ty Slapy. Tam jsou lidi, jídlo a bezpečí. A pokud mu řeknou, že jsme tam byli… tak věřím, že tam na nás počká. Vždyť jsme říkali, že se tam zase ukážeme.“
Přikývla jsem. Uvažovala jsem podobně. „Takže si tu cca během týdne vybudujeme základnu a pak to pojedeme ověřit? Vím, že je dospělej a umí se postarat sám. Ale i tak… stejně mám o něj strach. Chci vědět, že je v bezpečí.“ Uklidila jsem ze stolu. „Tady bude takový práce, než to bude vypadat podle mých představ,“ povzdychla jsem si nad dlouho nepoužívanou kuchyní.
„Nebudeš tu sama,“ namítl Ivo. „Bude tu s námi přece i Marcela…“
„Cože?“ vzhlédla jsem překvapeně nejen z té informace, ale i proto, že můj hlas zněl zdvojeně.
Tu ozvěnu vytvořil druhý ženský hlas. Ve dveřích stála Marcela s kocourem v náručí a zrovna slyšela poslední část našeho rozhovoru.
„Proč bychom jako měli bydlet v jedné chatě?“ zeptala se a nasála vůni čerstvě uvařené kávy.
„Posaď se,“ nabídl jí Ivo židli a zavřel dveře, aby nám neunikalo teplo z místnosti. „Vysvětlím vám, co jsem vymyslel.“
Postavila jsem před ni hrneček. „Děkuji,“ usmála se. „Mléko a cukr by byl?“
„Jistě.“
Ivo sledoval, jak ještě vyrovnávám sušenky na talíř a nastínil nám situaci: „Vzhledem k tomu, že ekonomický svět jako takový skončil, bude potřeba si udělat pokud možno co největší zásoby. Potravin, benzínu, nafty, dřeva na topení a taky využít solární energii pro osvětlení a…“
Marcela ho přerušila: „To všechno chápu, ale otázku mám stále stejnou. Proč bychom měli bydlet společně v jedné chatě?“
I když byla Marcela milá a sympatická, přiznám se, že z nápadu bydlet společně jsem byla taky zaskočená. Nešlo ani tak o to, že jsem byla zvyklá si domácnost řídit po svém. Spíš jsem si neuměla představit, že bychom si museli s Ivem plánovat intimní chvilky tak, aby nás nikdo nevyrušil… To jako pošlu Marcelu do kina nebo co?
Ivo viděl, jak obě zaujímáme lehce bojovný postoj. „To mě jako chcete sedřít? To budu na obě chaty shánět solární panely, do obou dělat dříví…?“
Marcela vstala a rázně odpověděla: „Pff! Roky jsem se tu o sebe dovedla postarat, panely nepanely!“
Atmosféra trochu zhoustla. Ne tak, jakoby šlo opravdu o nějakou začínající hádku. Chápala jsem postoj každého z nás. A tak jsem nejdříve špitla: „Při společném bydlení budeme mít ale velmi, opravdu velmi osamělé noci…“
Povytáhl obočí. Hned mu došlo, o čem mluvím a zabrblal: „Ještě ty vyhrožuj…“
„Ivíku, Marcela má pravdu. Je soběstačná. My budeme taky. Vzájemně si pomůžeme, i když nebudeme bydlet v jedné chatě. To není úplně nutnost. Dříví nebo brikety – to přece můžeme navozit z nějakého skladu. To není jako potraviny, toho je určitě všude dost. A věřím, že i v okolních chatách a vesnicích najdeme dost topiva na spoustu let. A panely… tak úplně tomu nerozumím, ale chápu, že pokud tu plánujeme zůstat trvale, tak se to bude hodit. Vždyť já ti se vším budu pomáhat.“
Sedl si a chvíli nemluvil. Tušila jsem, co se v něm odehrává. Byl zvyklý mít vždycky pravdu a už si to tak pěkně naplánoval. A my… ženský, mu to teď boříme a mělo by to být po našem? Po holčičím?
„No tak dobře,“ rezignoval nakonec.
Spokojeně jsme se na sebe s Marcelou podívaly. Ivo to zaregistroval a odfrkl si: „Ženský…,“ a všichni jsme se rozesmáli.
„Já jsem přemýšlela nad slepicemi…,“ řekla jsem. „Jestli někde nějaký domácí zvířectvo přežilo, pak slepice mají největší šanci. Ty by nemusely být všechny zavřený. A bez vajíček se špatně vaří.“
Marcela pokývala hlavou. „Výběh a kurník bychom mohli udělat na kraji našeho pozemku.“
„Všechno je teď náš pozemek…,“ připomněla jsem, že nejsme ničím limitováni.
„Taky jsem myslela na krávu, kvůli mléku. Ale pak jsem to zavrhla. To bychom nejspíš museli mít i býka a telátka. Navíc můžu na vaření používat sušený mléko. A vlastně… já stejně nejsem ten typ, co by chtěl mít velký hospodářství,“ dodala jsem.
„Myslím, že hospodářství takového rozsahu, kdy bychom si sem pořídili větší zvířata, bychom asi jako začátečníci stejně nezvládali. Musíme se věci učit postupně,“ řekl Ivo a podíval se na Marcelu: „Jak si na tom ty? Chtěla bys tady mít krávu? Ovci? Nebo tak něco?“
„Nevím,“ řekla. Bylo vidět, že se nad tím zamyslela. „Jako nechci, ale maso by bylo fajn.“
„Na to už jsem taky myslel. Na jezu obhlídnu, v jaké stavu je slup na ryby.“
„A když budeme mít slepice, snad se zadaří i chovat kuřata. Tak bychom mohli občas mít k obědu kuříka. Taky sem tam něco ulovíme a budeme maso udit.“
„V tom případě – žádnej zvěřinec,“ uzavřela jsem diskuzi.
#
Marcela nám potom pomohla s vykládáním auta. Prohlédla si, co jsme přivezli, a byla celkem spokojená. Než se vrátíme z průzkumu, něco dobrého uvaří. Z našich surovin se prý už dá udělat nějaké pořádné jídlo. Na to jsem se těšila. Konečně zase normální večeře! Nevěřila bych, jak snadno se dá přejíst čokoládových tyčinek. Sepsali jsme si, co bychom rádi sehnali. Marcele jsme řekli, že nejspíš přijedeme až navečer podle toho, jak se nám bude dařit plnit auto.
„Já to tady během dne ještě taky projdu, kdyby se tu ten váš David náhodou ukázal, jak jsme se včera domluvili. A budu se dívat po dřevu a jiných věcech. I když mi to přijde pořád ještě nepřístojný, nemůžu uvěřit tomu, že by nikdo z těch lidí, co znám, už nepřijel. Nikdo z rodiny…,“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Jsem sice samotář a moc jsme se v posledních letech nenavštěvovali, protože nikdo neměl čas, ale…“ povzdychla si a znovu zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem vůbec spát. Pořád jsem nad tím vším přemýšlela.“
Chápala jsem, že se cítí úplně stejně jako já ohledně Davida. Co na to říct, aby člověk neopakoval pořád stejná slova naděje a útěchy? A tak jsem Marcelu jen objala.
„Teď jsme tu aspoň my…,“ hlesla jsem. „A pořád platí, že až pojedeme za pár dní na Slapy, vezmeme to přes Benešov a zjistíme víc o tvé rodině.“ Asi jí to stačilo. Mlčky přikývla a Ivo na mě už volal od auta, abych si naskočila.
„Ivo, neměli bychom přece jenom do toho Benešova zajet hned? Je mi Marcely líto, že neví, na čem je. Musí mít hrozný strach…“
„Vždyť už jsme to všichni probírali. Šance, že někdo z nich bude naživu, je malá. A pokud by byl, není pravděpodobné, že stejně jako my, zůstane ve městě. To už je spíš potkáme taky na Slapech. Myslím, že to bude taková spádová oblast přeživších. Takže i když to může znít necitelně, tohle ještě chvilku počká. Na druhou stranu, domácí zvířata, která jsou převážně zavřená, sama přežít nedovedou. Máme-li nějaká živá sehnat, musíme jednat co nejdřív.“
Přikývla jsem. Ale stejně bych se radši do Benešova rozjela hned. Nejistota a strach v daném okamžiku mi připadaly horší než obavy z budoucího nedostatku.
Popojeli jsme kousek zpátky k jezu u starého, dávno nepoužívaného mlýnu. „Podívej, tomuhle se říká slup,“ vysvětloval mi. „Tady se povytáhne stavidlo a proud vody strhne ryby do tamhleté drátěné klece.“
Chvíli to obhlížel. Moc jsem tomu nerozuměla. Ryby ani vodu jsem nikdy nemusela. Teď jsem tu stála a pozorovala to jen z nutnosti. Bez opravdového zájmu.
„Bude se to muset poopravit…,“ vyhodnotil stav slupu. Otřel si ruce do bundy. „Tak jedeme.“
Když jsme nastupovali, prohodil: „V létě se sem budeme chodit koupat.“
„My?“ nakrčila jsem nosík. „Já se budu opalovat na břehu.“
„Však si zvykneš, Lili. Přírodní voda není žádný zlo. A na to opalování… to abychom se taky někde podívali po něčem na tu tvoji alergii na slunce.“
„Voda tady není vůbec čistá. Viděla jsem to už předtím, sinice a bahno… Já to prostě nedávám. Třeba máš pravdu, třeba zjistím, že je to fajn a v pohodě. Ale spíš ne. Já to prostě nechci lámat přes koleno, když si dovedu najít jinou zábavu. A navíc,“ zvedla jsem významně ukazováček, „nemám plavky.“
„Hmmmm, bez plavek…,“ zamrkal na mě. Oba jsme se rozesmáli.
Změnila jsem téma: „Ivíku, Marcela teda má jen jednoho syna?“
Přitakal: „Jo, jednoho. Bydlí na předměstí Benešova s rodinou. Jinak o nikom dalším nemluvila.“
„Matky to mají v tomhle nejtěžší…,“ vyslovila jsem nahlas to, co si myslí každá žena. Není nic horšího než přijít o vlastní dítě.
Na mysli mi, kdo ví proč, znovu vytanul dopis matce, která mě odložila. Dopis, jež jsem v rámci terapie nikdy nedokázala dopsat. Jak bych se teď vyrovnávala s tím, že mi vymřela rodina? Moje psychika byla pošramocená. Na jednu stranu přecitlivělá, na druhou příliš uzavřená. Obtížně jsem vytvářela vztahy založené na důvěře. Ale teď jsem se nemusela tolik trápit. Ivo tu byl se mnou a já věřila, že i můj syn je v pořádku. A k nikomu dalšímu jsem tolik nepřilnula. Vždycky jsem si říkala, že je to tak lepší. Nemít rád. Nevěřit. Ale bylo to dobře?
„Kdepak myšlenky tvé toulají se?“ zeptal se Ivo, když si všiml, že dlouho nemluvím.
Pokrčila jsem rameny. „Ani nikde konkrétně. Jsem jen ráda, že mám tebe a že je David naživu. Mám štěstí.“
Chřenovice jsme nechali za zády. Plán byl projet Velké Paseky a Hněvkovice. V první řadě nás zajímali přeživší. Dívali jsme se hlavně po komínech, jestli se někde topí. Přece není možné, aby takhle vymřel celý svět! Města a jejich přelidněnost, tam se šíření viru dalo snadno předpokládat. Ale odlehlejší vesnice? Pěkně agresivní prevít, tenhle virus. Nestihl se ani pořádně adaptovat na člověka, aby si nevyhubil hostitele. Kdo ví, jak vymřeli některé dávné kultury před námi…?
„Oba máme štěstí,“ odpověděl mi, zatímco se moje myšlenky opravdu začaly toulat. „A Marcela taky. Vem si… kulhá, neřídí, takže tedy nemá auto. Za nějaký čas by jí došlo, že fakt nikdo nepřijede. Nikdo se o ni nepostará, když onemocní. A co by dělala sama dál? Teď má nás.“
„To je fakt. Zase je to jen o úhlu pohledu…“ protáhla jsem se. „Podívej, tady mají na střeše solární panely!“
„Jojo, vidím a už zastavuju,“ řekl a zabrzdil před luxusně vypadajícím rekreačním objektem.
Nejprve jsme se opatrně prošli okolo. Zaťukala jsem na dveře. I na okno v přízemí. Nic.
„Tak asi můžem,“ usoudila jsem. „Raději bych našla nějaký obchod s těmahle věcma,“ poznamenala jsem. „Pořád si říkám… co když majitel zrovna tady tý konkrétní chalupy přežil a pak sem přijede a uvidí, že mu to tady někdo vykradl?“
„Lili, tohle jsme přece už probírali. Bereme jen věci, které potřebujeme a tam, kde nikomu nebudou chybět. Pokud si chceme vybudovat funkční základnu a nový domov, nemůžeme se stále ohlížet zpátky. Starý pořádky jsou pryč.“
„Já vím. Vždyť já vím,“ přikývla jsem. „Tady by bydlení bylo taky hezký… je to dost velké pro všechny. A okolo nic nesmrdí…“
„To je jen zdání, Lili. Podívej, je to sice u silnice, takže jako na cesty dobrý. Taky je to ale na ráně a nápadný, když vezmeš v úvahu, že je už teď možné potkávat lidi s nízkou morálkou. A rozhlédni se… vidíš tu zdroj vody? Kdepak! Chalupa je to pěkná, ale nic pro nás,“ řekl a vylomil dveře.
„Jak to vlastně funguje… ty solární panely?“ zeptala jsem se, když jsme šli po schodech nahoru na půdu.
Ivo stáhl tyčí výsuvné půdní schůdky a odpověděl: „Zjednodušeně. Kolektor se napojí na akumulátor a ten na bojler. Instalace by měla být snadná. Co si pamatuju, panely je dobrý dát na jižní stranu střechy. Když to všechno správně zapojíme, budeme mít teplou vodu z kohoutku.“
„Co je kolektor?“
„Jiný název pro panel,“ vysvětloval mi trpělivě.
„Ach jo, je tolik věcí, který neznám, nevím, neumím,“ remcala jsem rozmrzele sama nad sebou. „Vždyť já ani nevím, jak funguje třeba… generátor. Neuměla bych spojit ani jednoduchej elektrickej obvod.“
„Zas umíš jiný věci,“ ozvalo se už z půdy. „Pojď mi to nahoru podržet…“
Šla jsem za ním a laškovně jsem se zeptala: „Cože ti mám podržet? Jo tááák, tys myslel tyhle věci…“
„Nech si toho, jooo! Ještě ti spadnu ze střechy!“ smál se.
#
Ivo se podíval z půdního okna, jak jsou panely přidělané. Pak jsme je museli odmontovat a spustit po žebříku. Zabralo nám to několik hodin a byli jsme z toho docela unavení. Z chalupy jsme si odnesli i jiné věci. Nějaké nádobí a deky. Trvanlivé potraviny ani balené vody tu bohužel nebyly. Ale zato jsem objevila lékárničku, ve které jsem našla několik platíček tablet proti bolesti. Vzala jsem ji s celým obsahem. Tohle mi udělalo radost. V Pasekách jsme projížděli kolem hospodářských stavení a i tady jsme měli štěstí. Byl tu otevřený výběh s kurníkem a před ním se v důlcích vyhrabaných v zemi tetelilo pár slepic.
„Hele,“ kývla jsem hlavou: „Naše nové slepičky!“ A ještě než Ivo zaparkoval, dodala jsem: „Podíváme se i vevnitř. Třeba tam najdeme i nějaký vajíčka.“
Pořád si ty naše první slepice pamatuju. Tři ukvokaná stvoření s vyplašeným pohledem. Víc jich tu bohužel nebylo. Museli jsme je docela dlouho nahánět, než jsme je dostali do kovových klecí. Ty jsme objevili v rohu stodoly. Jedna slípka byla celá bílá a druhé dvě hnědavé. I několik zdravých vajíček jsme našli. Ostatní byla buď rozbitá, nebo pukavci.
„Škoda, že tu není i kohout,“ podala jsem přepravku Ivovi do nákladního prostoru tatrovky. Slepice vyděšeně kvokla. Peří lítalo z přepravky ven, jak tam sebou mlela.
„Lílo, Lílo… ty neustále myslíš jen na to jedno…,“ uculoval se Ivo.
Zasmála jsem se: „Tak určitě. Odhalil jsi mě. Mně se totiž moc líbí malá žlutá kuřátka.“
„Jasně. A pak už tě teda vidím, jak budeš ochotná to zabít na jídlo…“
„Noooo, já to jsem ochotná uvařit, ale zabíjet to nebudu. A až je budeme jednou mít, tak ty, co si oblíbím, se zabíjet nesmějí. Dám jim jména. A vůbec… dám jména i našim prvním slepicím.“
Smál se se mnou a vyzval mě: „Tak povídej. Co tahle bílá?“
„To bude… Bílinka.“
„Bílinka?“
„Jo… Jakože je bílá a je to pipinka. Proto Bílinka.“
Ivo se smál tak, že musel přepravku položit na zem. Slepicím se v klecích nelíbilo.
„Ivo, já se tu ještě podívám po krmení. Určitě tu budou někde nějaký pytle se zrním. Ať pro ně máme nějaký základ. Jo a ty druhý dvě, to budou… To budou… Nic mě nenapadá. Prostě Pipi I a Pipi II.“
„Jasně. A jestli seženeme kohouta, tak to bude Napipileon?“
„Jo, jo jo, to se mi líbí,“ seskočila jsem se smíchem z podlážky auta.
„Tak pojď, ty moje brepto. Koukneme po tom krmení a jedeme domů. Máme slíbený jídlo a nevím jak ty, ale já už mám hlad.“
#
Za celý den jsme na žádného člověka nenarazili. Když jsme přijeli domů, Marcela nám oznámila, že David nikde v okolí určitě není. A i když jsem v to vlastně nedoufala, stejně jsem pocítila zklamání. Obě jsme sdílely obavy o své blízké.
Zatímco jsme byli pryč, uvařila pikantní rizoto s hovězí konzervou a hráškem. Výborný. Po jídle jsme si otevřeli její album. Listovali jsme stránkami a ona mi u každé fotky vyprávěla, kdo to je a vzpomínala. Vyprávěla mi, že má syna Ondřeje, jednačtyřicet let, a dvě vnoučata. Desetiletá dvojčata Otu a Mariku. Tak moc jsem si přála, aby i její rodina byla živá a zdravá.
#
Zbytek dne jsme pracovali na zázemí. Marcela mě dovedla k jedné chatě asi sto metrů daleko, kde byla taková dobře udělaná kůlna. Vyhlédla si ji jako vhodný budoucí kurník pro naše slepice. Zatímco my jsme se staraly o nové drůbeží bydlení, Ivo vymýšlel systém využití solární energie. A na druhý den jsme pak měli v první chatě funkční fotovoltaický ohřev vody.
