Článek
„V životě nedělej nic takového, že bys pak musel mít strach, aby se o tom nedozvěděli tví bližní.“ (Epikúros)
#
Tak už zase víme, kolikátého přesně je. Marcela má na poličce kalendář, ve kterém si odškrtává dny. Je to tak nějak uklidňující… Budí to zdání normality.
11. března
Dohodli jsme se, že nakonec do Benešova a na Slapy vyrazíme za čtyři dny. Dnes jsme si naplánovali výjezd do Ledče nad Sázavou. Tam jsme se zastavili u benzinky, kde Ivo pomocí ručního čerpadla a hadice doplnil všechny naše kanystry palivem a stejně tak i hladové břicho naší tatry. V autoservisu jsme objevili hezkou modrou octavii, a protože to byl taky automat, rozhodli jsme se, že si auto odvezeme. Abychom měli zálohu. A Ivo chce i Marcelu naučit řídit. Ať má větší možnosti se o sebe postarat, kdyby něco. Také jsme tu vzali i několik nových autobaterií. Až seženeme další panely, napojíme i druhou chatu. Potom jsme se stavili v jednom velkém knihkupectví a v knihovně. Našli jsme si knihy o zahradničení, chovu domácích zvířat, kutilství, základech ošetřování a lékařské péče a další. A nakonec i něco na oddychové čtení a Marcele červenou knihovnu. Jinak jsme převážně sháněli zásoby, nářadí, brikety a jiné topivo, baterie, osvětlení a další a další věci… Do toho celý den pršelo.
Město zapáchalo a já se těšila na čistý lesní vzduch. Kanalizace čpěla stojatou vodou. Místům, kde byly nemocnice, jsme se vyhýbali. Nebylo zatím potřeba prohlížet všechna místa systematicky. Nikoho živého jsme nepotkávali, mohli jsme si tak vybrat, kam se podíváme. Na cestě zpět jsme natrefili na vysloveně preperský dům. Vzalo nám dech, kolik zásob tu je pečlivě uskladněno. Přitom tu evidentně týdny nikdo nebyl. Všude prach, ale žádné tělo. Co se asi s majitelem stalo? Znovu jsem si uvědomila, že na všechno se člověk nepřipraví.
„Sem si uděláme cestu několikrát, viď?“
„Rozhodně. Ať už to tu nashromáždil kdokoli, nevrátil se. Nám nezbývá než poděkovat, protože nám tím ušetřil možná i týdny pracného hledání. Třeba jen ty léky! Nebo ten generátor!“
Nepřestávala jsem se usmívat: „To je úplná výhra v loterii!“
12. března
Marcela za volantem nového auta. Její první lekce. Nooo, prý dostala křeč do nohy. Když ho Ivo potom prohlédl, konstatoval, že to je na výměnu. No co, žádný učený z nebe nespadl. Seženeme jiný. Ale chce červený…
Máme tři vajíčka. Holky šikovný. Jedno bílé a dvě hnědé. Je možný, že barva vajíčka se odvíjí podle toho, jakou barvu má slepice? Nevím, třeba o tom něco bude napsané v těch knihách, co jsme si přivezli o chovu zvířat.
Od Marcely mám úkol sehnat nějaký semínka. My s Ivem sice zeleninu moc nejíme, ale budiž. A také víc bomb s propan butanem. Marcela je moc fajn.
13. března
Ráno jsem došla vyměnit slepicím vodu, uvařila jsem nám kávu a kakao a domluvili jsme se, že znovu zajedeme do Ledče. Díky Marcele jsme měli denně teplé jídlo. A tak s každým dalším rituálem se chata u Zahájského potoka stávala skutečným domovem.
Právě když jsem si říkala, jak bude vlastně všechno už na pohodu a optimisticky plánovala, jak si pozítří přivezeme Davču k nám domů, Ivo prudce zabrzdil.
„Promiň, měl jsem dojem, že na konci ulice vidím člověka. Ale teď už tam nic není. Tak asi možná jen vítr odnášel nějakej bordel.“
„Hele!“ nadskočila jsem na sedačce: „Já ho vidím taky!“
A opravdu. Na konci ulice se znovu vynořila mužská postava. Bylo to dost daleko od nás, ale i tak jsem poznala, že je ten člověk nemocný. Nebo opilý? Potácel se sem a tam, víceméně na jednom místě.
„Co uděláme?“ zeptala jsem se. Dřív bych se opilci vyhnula. Nemocnému… tomu bych prostě zavolala záchranku.
„Přijedeme pomalu blíž,“ rozhodl Ivo. „Uvidíme, co pro něj můžeme udělat.“
„Dobře,“ řekla jsem bez váhání a pro jistotu jsem si připravila revolver do klína. Vždycky jsem ho s sebou nosila, když jsme vyrazili na lov. „Nasadíme si pro jistotu respirátory?“
„Ne. Myslím, že to by ho spíš vyděsilo. A Lílo, prosím tě, nedávej si tu pistoli takhle do klína. Víš, jak zní první pravidlo. Každá zbraň je nabitá a může kdykoli vystřelit.“ Poslušně jsem schovala revolver do pouzdra.
Vypadal jako zkrachovalec z nějaké americké komedie krátce potom, co padla burza. Na sobě měl špinavý oblek se špatně uvázanou kravatou. V ruce držel igelitku, už jen s jedním uchem, a z ní čouhala lahev.
Ivo zastavil opodál a stáhl okýnko: „Ahoj, člověče, jak jste na tom?“
„Jak jako…?“ zamumlal nechápavě.
„Jako jestli jste nemocnej?“
„Nemocnej?“ opakoval muž po něm jako ozvěna. A pak se začal divoce smát. „Jsem zdravej jako řípa.“
„Takže opilej?“
„Jo. Opilej jako Dán…,“ a znova se zapotácel. „Se rozhlídněte, ne? Co taky jinýho? Chlastat… a chlastat. Nic jinýho nezbývá. Svět je v prdeli.“ Znovu se rozchechtal. „Svět je v PRDELI!“ zařval na celou ulici.
„Vzpamatuj se, chlape! Víme o místě, kde se shromažďují ti, co přežili. Dej se do kupy. Najdi si auto a můžeš tam odjet. Není dobrý být sám.“
Muž k němu vzhlédl. Už se nesmál. Oči měl najednou plné slz. „Všichni jsou mrtví. Celá moje rodina. Moje děti… A víš, co mi zbylo? Sklep! Sklep plnej chlastu. A prachy! Hodně prachů… a víš, co si s nima můžu…?“
„Všichni jsme přišli o rodiny,“ zachoval Ivo věcný tón. „Teď můžeš pomoct jiným i sám sobě. Na Slapech je tábor. Každá ruka je potřebná.“
„Seru na cizí lidi!“ odsekl s náhlou hořkostí v hlase. „Táhněte do hajzlu!“
Cítila jsem, jak pevně svírám v ruce Taminku. Bylo mi ho líto. Chápala jsem jeho hněv i bezmocnou frustraci.
„Je to na tobě,“ pokrčil Ivo rameny. „Auto určitě máš a řídit umíš. Přemýšlej nad tím. Všichni se s tím musíme poprat. Začít znova. Od začátku…“
„Jdi do prdele, debile,“ skočil mu do řeči a snad ani neposlouchal, co mu Ivo říká. „Tys určitě nepřišel vo děti… vo manželku… sedíš si tady pohodlně v autě a hraješ si na boha… chcípni taky. Ty i vona… ať pochcípáte všichni…“ A mumlaje další sprostá slova se otočil a potácel se dál po liduprázdné silnici.
Nějakou dobu jsme ještě mlčky seděli v autě a bylo slyšet jen náš dech.
14. března
Slyšela jsem, jak Ivo vstal a šel se umýt do potoka. Mně se z postele nechtělo. V noci jsem to dostala a hodně mě bolelo břicho. Od uzdravení to bylo poprvé, po několika měsících. A to jsem si už myslela, že jsem buď v přechodu (věk bych na to dejme tomu klidně už mohla mít), nebo že virus nějak poškodil moje ženské orgány.
„Ivíku, dneska nikam nejedu,“ řekla jsem mu, když se vrátil dovnitř.
Přikývl. „Je mi to jasný. Slyšel jsem, jak sis v noci brala prášek na bolest.“
„Ale nepojedeš nikam sám, viď?“ ujišťovala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Tuhle zásadu porušovat nebudeme. Ostatně tady je pořád práce dost. Aspoň přidělám další panely a začnu taky dělat pořádné bydlení slepicím.“
Polovinu dne jsem proležela. Marcela mi donesla polévku až do postele. Hodně jsme si spolu povídaly o dětech. Vyprávěla mi zážitky z Ondřejova dětství, stejně jako o lumpačení Otíka a Maričky. O to víc se mi opět stýskalo po Davidovi. Ale snad už zítra… SNAD…
15. března – Slapy a Benešov
Den D. Marcela chtěla jet s námi a na vlastní oči se přesvědčit, co se stalo s její rodinou. Ivo byl proti. Požádal ji, aby zůstala doma. My jsme spoléhali na to, že po prodělání nemoci už máme protilátky. Ale u ní, kdo ví? Nakonec to neochotně akceptovala.
„Ivíku…,“ zeptala jsem se ho, když jsem si přestala s Marcelou mávat a zmizeli jsme jí tatrou z dohledu. „Skutečný důvod, proč nechceš, aby jela s námi, není kvůli prevenci, viď?“
„Taky trochu. Ale musíme počítat s možností, že je tam najdeme mrtvé. Tomu ji nechci vystavit.“
„Myslela jsem si to. Říkám si… pravděpodobnost, že jsou živí, je prostě hrozně malá. Přece, kdyby přežili, určitě by za ní jako za mamkou a babičkou snad přijeli, ne? Leda by se teda báli, aby ji nenakazili. Ale ani tak to nedává smysl. Určitě by si spočítali, že jí bude docházet jídlo.“
„Podle mého názoru je po pandemii. Virus se přehnal přes planetu a pozabíjel, co mohl. A tím vlastně zničil i sám sebe. Za celou dobu jsme nepotkali nikoho, kdo by byl ještě nemocný. Jen živé. Nebo mrtvé.“
„Kéž by,“ povzdechla jsem si a sledovala ubíhající krajinu. Vzpomněla jsem si, jak Davidovi kdysi uletěl slamáček. Bylo mu pět let, jeli jsme na výlet do zoo a on ho neposlušně vystrkoval z okna autobusu. Brečel pak celou cestu jako želva, přestože jsem mu slíbila čepici ze zoo. Ovšem domů jsme se vraceli s novým plyšákem (Tygřicí. Hned dostala jméno Kousina).
Vzpomněla jsem si taky na Zuzanku. Jestlipak se mnou už bude ochotná víc mluvit?
#
Když jsme dojeli na Slapy, zastavili jsme u provizorně vyrobené závory s cedulí. Oznamovala, že před vstupem do tábora je nutné se ohlásil službě u brány a projít lékařskou prohlídkou.
„Ivíku, já mám strach.“
„Vždyť jsme oba zdraví,“ namítl.
„Jenže já se bojím, že si zase dělám marnou naději. Já prostě…“ Nakonec jsem jen pokrčila rameny.
Stiskl mi ruku: „Neboj. Jdeme to zjistit.“
Vystoupili jsme z auta a šli se nahlásit ostraze u závory. Dost se to tu za těch pár dní změnilo. Stejně jako u nás v Chřenovicích. Ale tady bylo víc rukou na práci a bylo to znát. Měli jsme štěstí a nemuseli nic vysvětlovat. Zrovna sem přicházel Marek. Poznal nás a s úsměvem na nás zamával. „Tak jste se přece jenom vrátili!“ Došel k nám a pozdravili jsme se. „Omlouvám se, ale zdravotní prohlídkou projít musíte. Nastavená pravidla tu pečlivě dodržujeme.“
„To je v pořádku, chápeme to.“
Marek se otočil na mě a řekl větu, kterou nikdy nezapomenu: „A ten váš kluk je celkem šikovnej.“
David je TADY!Díky bohu! Do očí se mi nahrnuly slzy. Brada se mi rozklepala a nebyla jsem schopná nic říct.
Marek se nejdříve trochu zarazil. Pak mu zahrál na tváři úsměv: „Je to zázrak, když se ještě najdou členové rodiny, chápu.“
Konečně jsem našla ztracenou řeč: „A kde je teď? Můžu za ním jít?“
„Jistě,“ přikývl. „Až s vámi naše lékařka skončí, můžete jít do tábora. Na Davida ale budete muset počkat. Je ještě venku. Systematicky posíláme lidi do terénu a prohledáváme okolí.“
„My také,“ řekl Ivo. „Řekli jsme o vás jednomu páru z Jindic. Renému a Lídě.“
„Ano, ti jsou tady,“ přitakal a sledoval příchod doktorky k nám. Kývnutím hlavy nás předal do jejích rukou a s poznámkou, že se určitě ještě uvidíme, odešel za dalšími povinnostmi. Bylo poznat, že už myslí na jiné věci.
„Ahoj,“ pozdravila nás lékařka. „Ráda vás zase vidím. Teď si nevzpomínám, zda jsme se vzájemně představili. Já jsem Karolína.“
Také jsme se představili. Srdečně nám stiskla ruku. „Pokud se chcete pohybovat volně po táboře, pojďte se mnou nejdřív na ošetřovnu. A jak se vám daří?“ zajímala se.
„Dobře,“ prohlásili jsme s Ivem dvojhlasně.
Prohlídka mi připomínala takovou tu klasickou preventivní u praktické doktorky. Podívala se nám do krku a do očí, změřila teplotu a promačkala břicho. Potom jsme mohli jít dál. Držela jsem se s Ivíkem za ruku. Jeden z mých největších strachů – o Davidův život – byl skoro pryč a nahradily ho jiné obavy… jak nás tady místní přijmou? Bude se se mnou Zuzanka bavit tak jako dřív?
#
Karolína nám ukázala místo, které bylo vyčleněno jako společenská budova, tam prý můžeme na Davida počkat. Ráda bych se po táboře prošla, ale cítila jsem se nesvá. Při první návštěvě jsme moc vítaní nebyli a tolik času ještě neuběhlo, aby se situace nějak výrazně změnila.
Sedla jsem si mlčky ke stolu. Ivo mi položil ruce na ramena: „Lili, no tak, usměj se. Jsi jako hromádka neštěstí a přitom podívej, jak se věci mění k lepšímu. David je podle všeho v pohodě. Ti dva, co jsme jim dali auto, sem také dorazili v pořádku. To přece vůbec není málo!“
„Já vím,“ pípla jsem. „Nevím, co se mnou je.“
Ivo si povzdechl. Měl to se mnou někdy těžké. Pohladil mě po vlasech. Pak se usmál a řekl, že si jenom odskočí. Osaměla jsem. Neuměla jsem pojmenovat a vysvětlit všechny ty smíšené pocity, které mě najednou celou zaplavily. Obrovská úleva. Jakoby mi spadl kámen ze srdce. Za Davida. Prostoupila mě vděčnost. Za ten dar, že mi zůstal naživu syn i partner. Paradoxně jsem pocítila i stud a vinu, protože se mi vybavil ten opilý muž, kterému nezůstal vůbec nikdo. Chcípněte všichni, říkal…
Zabředla jsem hlouběji do vzpomínek. Realita zmizela a před očima mi probíhaly klidné stereotypní dny. Zaměstnání, které mi teď přišlo úplně vzdálené a jakoby součást jiného života. Zuzanka…
„Ahoj, Lili,“ ozvalo se za mnou.
Cukla jsem sebou a otočila se. „Jééé, ahoj,“ usmála jsem se a vstala, abych se s ní mohla pozdravit. Za mnou stála Lída, se kterou jsme se potkali u hájenky. „Jak se ti daří?“
Sedly jsme si naproti sobě a Lída odpověděla: „Už líp…,“ polkla naprázdno. „Už líp. Ale je to těžký. Kvůli Rendovi se snažím dělat, že je všechno dobrý. Ale není. V noci se budím… Pořád se mi o tom zdá. Říkám si, že je to jen tělo a duše je pořád moje. Že se nenechám zlomit. Tak, jak jsi říkala, no…“ Hlas jí postupně přecházel až do šepotu.
„Jsi moc statečná, Lído. Vážně!“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se pochybovačně ušklíbla. Zastrčila si pramínek dlouhých kaštanových vlasů za ucho a dál mlčela.
„Jak se vám tu vlastně žije? Máte tu všechno, co potřebujete?“ pokusila jsem se o změnu tématu. Bylo mi moc líto, co prožila, jenže co na to dál říct? Kristýna, moje terapeutka, ta by věděla. Já bych Lídu nejraději jen obejmula a neříkala nic. Jenže jsem nevěděla, jak by takový projev přijala. Sakra, proč jsou ty mezilidský vztahy tak složitý…
„Jde to.“ Trochu ožila. „Prý si tu brzy budeme moct i pouštět filmy.“
Usmála jsem se. „V to taky doufám. Znáš Červenýho trpaslíka?“
„Znám. Ale myslím, že tady se budou spíš pouštět pohádky. Je tu víc dětí než dospělých.“ A znova zvážněla. „Je to hrozný, Lili. Nejen že nás přežilo málo, ale většina přišla o celé rodiny. Když se tu dívám na všechny ty děti… Jsou tady dvě takový mrňata, hrozně roztomilá. Asi jim připomínám maminku. První dva dny, co je přivezli, tak jen brečely. Hodiny a hodiny jen volaly mámu. Bylo to na zbláznění. Tak jsem k nim šla pak na noc. Spaly se mnou v posteli a od té doby se ode mě téměř nehnou. Víš… daly mi tak trochu smysl života. A Renda… je báječnej. Vzali jsme je k sobě, jakože budou teda naše.“
Dojalo mě to. „To je krásný, Lído.“
„To jo,“ znovu se usmála. Měla jemné rysy v obličeji a působila křehce. „Já už budu muset jít. Nechci je nechávat dlouho samotný. Jen jsem tě chtěla aspoň pozdravit. A… no… poděkovat ti. Že jste nám dali auto a pomohli nám.“
„Tak to bylo to nejmenší. Mám z vás radost,“ a pak už jsem se neudržela a objala ji.
Lída odešla, ale Ivo se stále nevracel. Kde jenom je? Možná bych se taky mohla jít podívat ven… odvahu, Lili!
Zrovna jsem opouštěla společenskou chatu, když jsem uviděla přicházet Iva. Vedle něj šla Zuzanka. Srdce se mi prudce rozbušilo. Budeme zase kamarádky? Když zvedla hlavu a naše oči se setkaly, věděla jsem, že ano. Znovu jsem si uvědomila, jak moc bude, pro nás přeživší, důležité mít stabilní opěrné body. Pokusit se věci co nejvíce vrátit do normálu. Abychom mohli zase fungovat a žít. Jako lidi.
„Tak já vám nebudu zaclánět,“ řekl Ivo, když ke mně došli. „Lili, jdu si promluvit s Markem a zjistit, čím si můžeme být vzájemně prospěšní. Nikde se mi nezatoulej!“
Chvíli jsme se Zuzkou jenom rozpačitě stály naproti sobě. Dělila nás neviditelná ledová stěna.
„Ty se na mě zlobíš?“ Chtěla jsem vědět, na čem jsem. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše.
„Ne, samozřejmě, že ne! Ale ty na mě asi jo, viď?“ odpověděla a rukou si nervózně urovnávala vlasy.
Zavrtěla jsem hlavou. „To je snad jasný, že ne.“
Obě jsme se s úlevou usmály a led roztál.
„Kde máš rodinu?“ zeptala jsem se.
„Pojď, projdeme se. Budu ti všechno vyprávět,“ řekla a prováděla mě po táboře. Koho jsme potkaly, s tím mě seznámila.
A tak jsem se dozvěděla, že je tu momentálně třicet šest lidí z širokého okolí. Z toho dobrá polovina jsou malé děti. O ty se stará hlavně ona – Zuzka, Lída, paní doktorka, ale tady si všichni říkají křestním, takže Karolína. Chlapi se střídají na vrátnici na hlídce. Ostatní jsou často v terénu a shánějí jídlo, oblečení, boty, topivo a další věci, ale taky hledají přeživší. Prostě… kam je Marek pošle.
„Tomáše skoro vůbec nevídám,“ povzdechla si. „Je fajn, že jste tady. Hned to tu bude lepší.“
„Zuzanko, my tady zatím nechceme zůstat,“ řekla jsem. „My jsme si začali budovat základnu jinde a nejsme tam sami.“
Odmlčela se a rty se jí na moment stáhly do přísné linky. „To je ale hrozně sobecký, Lili. My to tady nezvládáme. Je tu moc práce. S dětmi a se vším okolo.“
„Chápu, že to z tvého pohledu vypadá sobecky,“ odpověděla jsem mírně. Nechtěla jsem se s ní hádat. Mohla jsem jí říct, že je to přece naše věc. Vždyť záleží na každém, kde a jak se rozhodne žít. Navíc od nich nic nežádáme. Ale znala jsem ji a věděla jsem, že nemyslí na sebe. A pomoc opravdu potřebují.
„Ivo si myslí, že je dobře, když se buduje více obytných středisek. Není moudré sázet všechno na jednu kartu.“
„Ale my vás tu opravdu potřebujeme, Lili.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Zuzanko, kdybychom tady už předtím zůstali, nebyli by tady Lída s Rendou. Marcela, se kterou teď žijeme, by umřela časem hlady nebo na nějakou banální nemoc. Chápu, co mi říkáš. Ale já si myslím, že i život v menších skupinách má výhody pro všechny.“
Znovu se odmlčela. „No, když to řekneš takhle… ale stejně jsem zklamaná. Od chvíle, kdy se sem David vrátil, jsem se těšila, že tu budete s námi.“
„My sem budeme často jezdit, Zuzanko. A až se všechno ustálí, tak budete navštěvovat i vy nás. Nejsme od sebe zase tak daleko, aby to nešlo. Aspoň, dokud budou pojízdný auta. Pak to bude složitější. Bude nutný zachránit i co nejvíc zvířat… Jednou třeba přijedu na koni,“ zavtipkovala jsem.
„Hmm, Marek nám to na poradě taky říkal,“ přikývla. „Máme tu každý večer poradu. Tam si říkáme, jaký jsme měli den, co nám tu chybí, co je potřeba. Případně se přerozdělí úkoly. Je toho hodně. Na mě je toho prostě nějak moc, Lili.“
„To si umím představit. Tyhle nový začátky nás všechny stojí hodně sil… a prosím tě, chtěla jsem se tě zeptat na Davida. Neříkal třeba, jak to zvládá, když Pavlína…,“ nechala jsem konec věty viset ve vzduchu.
Zuzanka se zastavila, mimoděk si uhladila patku vlasů. „On s nikým moc nemluví. Já ho ani tolik nevídám. Většinou jen večer na poradách. Ale Tomáš mi říkal, že je to dříč. Vyjíždí každý den s náklaďákem pro různý zásoby. Od Marka má dovolený, že když sežene, co je potřeba, může využít zbylý čas na hledání. On věří, že Pavlína přežila a je jen někde jinde.“ Zadívala se mi upřeně do očí a pronesla:
„Ty si ale myslíš, že umřela, viď?“
Pokrčila jsem lehce rameny: „Tak je možný, že žije. Možný je leccos. Ale upřímně? Projeli jsme celkem dost vesnic a taky pár měst. Za celou dobu jsme potkali akorát Lídu s Rendou, pak jednoho chlapa v Boleslavi. Ale to už je dávno. A předevčírem jinýho mužskýho v Ledči, ale ten nechce s nikým mít nic společnýho. Je až s podivem, jak velká skupina lidí je tady. Vlastně… jak jste se sem dostali vy?“
Usmála se. „Nás zachránil Valda.“
„Valda? Náš Valda? ON žije?“ a hned jsem se ptala dál: „A kde je? A víš ještě o někom dalším, koho známe?“
„Tak poslouchej…,“ začala.
„Když už se nesmělo do práce, začalo to být opravdu zlý. Zkoušela jsem ti volat domů. Ivo mi vysvětlil, jak na tom jsi. Pak se mi ozval Valda. Nabídl mi, abychom s ním vyrazili na jeho chatu v Jizerkách. Probrali jsme to i s Tomášem a rozhodli se, že už kvůli holčičkám bude lepší odjet z města. Jenže, Lili, i když jsme si mysleli, že jsme udělali to nejlepší, ten virus byl prostě všude. Asi jsem to už měla v sobě, když jsme odjížděli.“
„A co jste teda dělali, když jsi onemocněla?“ zajímala jsem se.
„Valda je neskutečnej. V podstatě se obětoval. Tomášovi řekl, že holky potřebují aspoň jednoho rodiče. Samozřejmě nebylo jisté, jestli to už taky nemají. Riskli jsme to. Rozhodli jsme, že zůstanou u něj na chatě a on mě odveze do nemocnice. Nemocnice byly tou dobou už přeplněný, a i když jsme jich objeli několik, všude byla situace stejná. Fronty až ven, nebylo ani kde zaparkovat. Ale u jedný mě nechal v autě, prý ať se ani nehnu. Vrátil se s nějakýma lékama. Pak mě dovezl k sobě domů a staral se o mě. Bez něj bych tady už nebyla. Já si z toho moc nepamatuju… Tomáš se prý mohl zbláznit strachy.“
„To je teda hustý, Zuzi. Valda je fakt zlatej. Ty jsi pro něj jako sestra. Víš, jak on celý život hodně cestuje. Žádná manželka, jen mraky milenek… A když vezmu, že jen tobě z každý dovolený posílal fotky… Je jasný, že tě má nejradši.“
„Já ho mám taky ráda. Moc.“
„A je teda tady s vámi, v táboře?“ chtěla jsem se s ním taky vidět.
„Je i není,“ odpověděla. „On nemá prostě na jednom místě stání. Vzal si za své vyjíždět na delší a delší vzdálenosti a hledat přeživší. Byl tu včera a vlastně říkal to co ty. Svět je prý mrtvý místo.“
Přikývla jsem. „A co ostatní z práce? Co Zuzanka I? Neříkal něco?“
„O Zuzce toho moc nevím. Než jsme odjeli s Valdou, volala jsem jí, ale nechtěli s námi jet. Udělali si prý kryt ve sklepě a mají dostatečné zásoby a tak. Valda objel všechny známé a byl i u Zuzky. Ale nikoho tam nenašel. Nejspíš museli nakonec někam odjet. Často na ni a její kluky myslím. Doufám, že to taky zvládli. Určitě nejsme jediní. Marek říkal, že i když byl ten virus vysoce agresivní, tak to, co zabíjelo víc, byl absolutní nedostatek péče o nemocné. Pokud doma v rodině onemocněli všichni najednou, neměli prý prakticky žádnou šanci. Jak jste to vlastně zvládli vy?“
„Já jsem onemocněla první, ale to už víš,“ řekla jsem. „Nikoho, ani Davida, jsme k nám nepustili. David odjel do Prahy za Pavlínou a od té doby jsme ho neviděli. Tolik času… nemůžu se ho už dočkat. No… dál… Ivo se o mě staral a pak jsem se zase starala já o něj. Ale, Zuzanko, my jsme žádné extra léky neměli. Jen takový ty obyčejně dostupný na bolest, jako je paralen a ibalgin. Hodně jsme pili…“
Odmlčela jsem se a zavrtěla hlavou: „Jak my jsme to mohli přežít? To vůbec nechápu.“
„Měli jste prostě štěstí. Stejně jako my.“
„Možná mělo štěstí mnohem víc lidí. Sice to zatím tak nevypadá, ale může to tak být. Třeba se virus přehnal jen přes některé oblasti a jiné budou úplně v pohodě…,“ zadoufala jsem.
„To asi ne, Lili. Dokud šel internet, tak počty mrtvých z hodiny na hodinu děsivě stoupaly. Jinde ve světě to šlo ještě rychlejc. Ale taky bych si to přála, to je jasný.“
Poslední slova skoro zanikla v rachotu motorů. Zásobovací auta se vracela. V tu chvíli se na cestě před námi objevil i Ivo s Markem.
#
Tři auta. Šest mužů. Ani jeden z nich nebyl David.
„Buď trpělivá. Však on přijede,“ řekl Ivo, když viděl, jak si nervózně koušu nehty a políbil mě do vlasů. Opřela jsem se o něj. Nic jsem neříkala. Byla jsem mu vděčná za to, že mě uklidňuje. Díky němu jsem svoje obavy zvládala mnohem lépe.
Zuzanka se k nám otočila a řekla: „Já už budu muset jít, Lili. Musím začít vařit a tak.“
„Jasně, já se pak ještě přijdu rozloučit, než pojedeme,“ řekla jsem. „Moc ráda jsem tě viděla.“
Usmála se: „Já tebe taky.“
Byla od nás několik kroků, když ji dohnal jeden z řidičů: „Zuzi…“
„Ano?“ pootočila se a já zahlédla, jak jí začínají červenat tváře.
„Tohle jsem ti sehnal. Jak jsi říkala… do kuchyně…,“ a podával jí igelitku. Obsah jsem neviděla. Spíše mě zaujalo to, jak konečky svých prstů pohladil ty její, když jí tašku podával. Kdo to asi je?prolétlo mi hlavou.
