Článek
„Neříkej vždy to, co víš, ale vždycky se snaž vědět, co říkáš.“ (Caesar)
#
KONEČNĚ! Další přijíždějící auto a v něm David. Stiskla jsem Ivovi pevně ruku. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Chtěla jsem se rozběhnout a obejmout ho. Ale nohy mi vypověděly službu. Zůstala jsem stát na místě a čekala, až si nás všimne. Konečně nás zaregistroval.
„Mami! Ivo! No to je dost, že jste přijeli!“ zasmál se a několika rychlými kroky byl u nás. David, který nikdy o projevy náklonnosti moc nestál, mě teď pevně objal. Vousama mě polechtal na tváři. „Jsem jak zálesák, co?“ zasmál se znovu. Nechtěla jsem ho pustit. Byla jsem tak šťastná. „Ale no tak, mami. Už mě pusť,“ zlobil se naoko.
Posadili jsme se na lavičku před srubem, kde David přespával ještě s jedním, o něco málo starším klukem.
„Ruda přišel úplně o všechny,“ kývl jeho směrem. Tmavovlasý mladík s atletickou postavou zrovna vyhazoval z nákladového prostoru pytle s toaletním papírem.
„Jsem rád, že už jste tady. Jako jsou tady fajn lidi, ale mít tu rodinu, to je víc.“
„Ale Davčo,“ vyhrkla jsem, „my jsme počítali s tím, že odjedeš s námi. Už to máme celkem hezky začatý, v Chřenovicích a…“
Skočil mi do řeči: „Tam jste ale sami! To je hrozná blbost. Vidím to tady, všichni se vzájemně potřebujou. Taky je tu dost dětí, mami. Opuštěných… třeba… hele…,“ kývnul zase hlavou k rozšiřující se skupině lidí, kteří sem postupně přicházeli pro věci z náklaďáků. „… tuhle holku, teda paní, no… tu jsme s Rudou našli v jednom baráku, co jsme prolejzali. Hele, jako už jsem celkem zvyklej na to, že neustále nacházíme mrtvé. Člověka to tak nějak otupí. Ale stejně…Tahle paní seděla v rohu ložnice a v rukách držela svoje mrtvý miminko. Nejdřív jsem si myslel, že si drží balíček zásob. Kolíbala se dopředu a dozadu a vůbec nás nevnímala. Když jí ten balíček chtěl Ruda vyndat z rukou, hrozně ječela. Teprve když se to prostěradlo uvolnilo… tak jsme to viděli. Hrozný, fakt… Přemýšleli jsme, co s ní. Nechat ji tam zešílet úplně? Umřela by nakonec asi hlady. Ruda říkal, jestli ji tam nenecháme, že stejně nebude schopná pořádně dál žít…,“ pokrčil rameny.
„Ale teď je tady… takže…?“ dožadovala jsem se zbytku příběhu a dívala se na mladou paní, kterou teď Karolína objala kolem ramen a odváděla pryč. „Přece si s sebou stále nenese to děťátko?“ zeptala jsem s očima navrch hlavy. Paní totiž měla v rukách něco malého a tiskla si to k hrudi.
„Ne, to ne. Jak jsme ten barák procházeli, vešel jsem do dětskýho pokojíčku. Asi tam předtím měli víc dětí, protože tam bylo hrozně moc hraček. A taky taková větší panenka. Ani nevím, jak mě to napadlo, mami. Prostě jsem ji vzal, zabalil do prostěradla z postýlky a donesl to k ní. Ona ta hračka je asi na baterky nebo co. Prostě jak jsem s tím zahýbal, tak to vydalo zvuk pláče a ta paní byla ochotná to se mnou vyměnit. Pak jsem ji dovedl do auta. To je celý.“
Můj obdivný pohled byl asi moc okatý, protože řekl: „Ježíši, mami, to by přece udělal každej. Navíc to byla spíš náhoda.“
„Davčo,“ zeptala jsem se opatrně: „Ty s námi opravdu nepojedeš k nám domů?“
Zavrtěl hlavou a s pohledem odvráceným stranou řekl: „Tady jsem užitečnej. Ty lidi tady potřebujou každý den jídlo a další věci. Já nerozumím jako Vlasta elektřině, abych se mohl věnovat rozběhu vodní elektrárny, a nejsem ani doktor. Ale to, co dělám, je taky dobrý. Víš… pro mě je teď doma tady.“
Na moment se odmlčel a pak dodal: „Navíc, každej den se dostávám dál a mám tak šanci najít další lidi a taky Pavlínu.“ Chvíli jsme oba mlčeli. David prolomil ticho první: „Měli byste tu zůstat taky. Dává to větší smysl.“
Co na to mám říct? zoufala jsem si v duchu. Přece mu nahlas neřeknu, že Pavlína už nejspíš nežije. Copak by zůstala někde uprostřed Prahy a nesnažila se dostat zpátky domů, k Davidovi?
Protože jsem neodpovídala, pokračoval: „Hele, mně je jasný, co si myslíte. Nejsem pako! Uvědomuju si, že možná už není… Ale dokud je tu aspoň malá šance, budu ji hledat. Dneska jsme našli tuhle paní, zítra můžu najít Pavlínu. Ona je hrozně obětavá. Úplně to vidím, jak se někde stará dál o nemocný.“
Stáhlo se mi hrdlo a chtělo se mi hrozně brečet. Za Pavlínu. Za něj. Ivo, který celou tu dobu mlčel, teď řekl: „My to chápeme, Davide. Tak se uvidíme zase příště. My sem budeme jezdit pravidelně. V Chřenovicích už nejsme sami. A na rovinu… my si chceme ten náš život uzpůsobit víc po svém. Nicméně jsme taková vaše předsunutá jednotka.“
Bojovala jsem sama se sebou. Na jednu stranu jsem si chtěla svého syna odvézt s sebou. Na druhou jsem na něj byla pyšná. Nemínila jsem ho spoutat svou touhou mít ho u sebe. David je dospělý a má právo si vybrat, jak a kde bude žít. A tady je mu možná i líp, než by mu bylo s námi. Možná, že s námi by tu samotu bez Pavlíny snášel hůř.
„Pojďte se najíst!“ zavolala na nás Zuzka.
Přijali jsme pozvání a po jídle jsem viděla, jak Ivo s Markem nesou k nám do auta nějakou bednu. Přitočila jsem se k Ivovi a začala zvědavě sondovat: „Co jsme to dostali?“
„To je lepší vysílačka a pár převaděčů. Našli toho prý kvanta v nějakém skladu. Umožní nám to být v kontaktu s civilizací.“
„To je dobrý,“ usmála jsem se.
A Ivo pokračoval: „Marek mi vysvětlil instalaci a domluvili jsme si volací čas a frekvenci. A kdyby se cokoli dělo, tak v nouzové situaci můžeme volat i mimo vyhraněný čas. Táborová hlídka nám to zvedne.“
„To myslíš toho člověka u vstupu?“
„Ano. Přesně toho,“ přikývl. „Standardní volací čas je v osm večer. Na druhém kanálu.“
„Hmmm, takže… si budu moct po večerech popovídat s Davidem nebo Zuzankou?“
„No… až se mi to povede zprovoznit, tak ano.“
„To je super!“ radovala jsem se.
#
Trochu mě mrzelo, že jsem tu dnes nepotkala Valdu. A taky to, že nevím, co je se Zuzankou I, ale uklidňovalo mě, že Zuzanka II má obě děti i manžela zdravého. Lucky women… Možná je jediná na světě, které se tohle poštěstilo. Snažila jsem se příliš nemyslet na osudy lidí, které jsem během života potkala a jež jsem měla ráda. Přála jsem si, aby tohle celé byl jen sen. Probudit se druhý den a vydechnout úlevou. Všichni bychom byli zase živí a zdraví a svorně remcali na ranní vstávání do práce. Brečela jsem, když jsme odjížděli. Část mě tu chtěla zůstat a začlenit se do téhle nově vznikající společnosti. Druhá část si přála dál bydlet v hezké přírodě u lesa. S milujícím mužem a Marcelou, protože v tom byl takový klid připomínající normální chalupaření.
#
Benešov
Podle mapy jsme našli správnou ulici a ani jsme moc nebloudili. Dům, ve kterém bydlela Marcelina rodina, byl celkem honosný. Na sloupoví vstupní branky seděl z každé strany kamenný lvíček s otevřenou tlamou. Přesně, jak nám to popsala. Nebyla zamčená, a tak jsme vešli. Před námi se rozprostřela zahrada. Tak rozsáhlou zeleň bych ve městě nečekala. Asi proto na Sázavu moc nejezdili, napadlo mě.
Došli jsme k hlavním dveřím a Ivo na ně zaklepal. Potom silněji. Za dveřmi se ale nic nedělo, neslyšeli jsme žádné kroky ani hlasy. Ivo to zkusil ještě naposled. Zase nic. Podívali jsme se na sebe a byl to takový ten druh pohledu, který znamenal, že dovnitř se zase dostaneme vloupáním. Zatímco se vracel pro nářadí, zkusila jsem vzít za kliku. Nepředpokládala jsem, že by bylo otevřeno… Jenže bylo!
„Ivíku!“ zavolala jsem přes rameno. „Dveře nejsou zamčený!“
Chystala jsem se vejít dovnitř. Ivo mě vzápětí chytil za loket: „Já tam půjdu sám. Ty počkáš tady.“
„Proč?“ nechápala jsem. „Vždycky chodíme všude spolu, přece.“
„Tady ale ne. Prostě tu počkej, prosím.“
„Ale…“
„Lili, vzpomeň si na souseda…“
„Aha, už chápu,“ a poslušně jsem zůstala stát na místě. Chtěla jsem říct něco povzbudivého, ale napadaly mě samé nepravděpodobné scénáře. Že odjeli někam z města do přírody… jenže to by spíše odjeli za babičkou na Sázavu. Nebo jsou schovaní v obytném sklepě, jako to řešila Zuzanka I, ale neřekla jsem nic. Prostě se po nich podíváme tady a snad najdeme nějakou zprávu, co se s nimi stalo. Přešlapovala jsem nervózně na rohožce a minuty se vlekly. Konečně vyšel ven.
„Tak co?“ hned jsem se ptala. „Nejsou tady, viď?“
„Právě že jsou,“ odpověděl smutně.
Zakryla jsem si rukou ústa. „Jako… jako všichni?“ zašeptala jsem.
„Jo, Lili,“ zhluboka si povzdychl. „Jsou tam jak rodiče, tak i obě děti.“
Neznala jsem je. Slyšela jsem o nich jen pár příběhů a viděla nějaké jejich fotky. A přestože to byli pro mě úplně cizí lidé, patřili k ženě, kterou jsem si přivlastnila do své rodiny. Možná bych se rozplakala i tak, nad dalším smutným osudem, ale tohle mě zasáhlo osobně.
„Co budeme dělat? Takhle je tady nemůžeme nechat…“
„A co chceš dělat, Lili?“ odvětil mi. „Ty nevíš… nechápeš…“
„Já jen… že… kdyby to byla moje rodina, tak bych je chtěla vidět…,“ začala jsem, ale skočil mi do řeči:
„Jako chtěla bys vidět svoje vnoučata, jak po nich lezou červy? Jako opravdu?“ začal se hněvat.
„Právě, Ivo! Právě že ne…! Takže je tam nemůžeme nechat! Jestli teda Marcele nechceš lhát, že jsme je nenašli. Určitě sem bude chtít jet. Možná ne dnes nebo zítra, ale jednoho dne určitě. A bude je chtít pohřbít a dát jim kytičku na hrob a vzpomínat. Protože většina lidí to tak dělá. A myslím, že by bylo od nás hezký, kdyby sem mohla přijet dát už jen tu kytičku. Ušetřit ji toho ostatního. To přece musíš uznat sám, že sem bude chtít jet.“
Chvíli mlčel a rovnal si myšlenky. „Promiň,“ řekl pak, „máš pravdu. Pohřbíme je.“
„A jak to uděláme? Mám dojít do auta pro lopatu?“
Zavrtěl hlavou. „To bychom tu byli ještě zítra. Ale vybavuju si, že jsme míjeli staveniště a viděl jsem tam takový minibagřík. Vrátíme se tam a omrkneme, zda je pojízdný a vypůjčitelný.“
Šli jsme mlčky. Nevěděla jsem, co bych řekla, a tak jsem se pohroužila do svých myšlenek. Chvíli jsem snila o tom, jak David najde Pavlínu. Živou. A jak se odstěhují k nám a budou mít děti. A jak si založíme velkochov slepiček a budeme obchodovat s jinými rodinami, ale pak se moje pozornost opět obrátila k Marcele a vrátila se do reality.
Došli jsme na staveniště. Ivo obhlédl bagr a vyrazil s páčidlem k provizorní maringotce opodál, zda tam někde nebudou klíče. Já se zatím dívala všude možně po nějakých pytlích a velkých igelitech. Nevím, no, prostě… říkala jsem si, že je přece v něčem musíme přenést ven ke hrobu.
„Co to táhneš?“ divil se. Když jsem mu to vysvětlila, pokýval hlavou. „Měl jsem to vymyšlený jinak. Zabalit je do dek a přikrývek. Ale vezmeme to s sebou. Tohle je lepší nápad.“
#
A tak jsme je pohřbili. Nevím, jak je Ivo dostal z domu. Nesměla jsem se dívat. Trvalo to hodně dlouho, a tak jsem chodila zahradou sem a tam. Zakrytý bazén. V jedné části dětské prolejzačky. Houpačka. Vrzala, tak jsem z ní radši zase slezla. Vrátila jsem se teprve, když je zahrnoval hlínou. Upravila jsem hráběmi kopečky hlíny.
„Ivíku, až se bude Marcela ptát, kde kdo leží…?“
„Zleva doprava,“ odpověděl vyčerpaným hlasem. „Táta, chlapec a holčička, máma.“
Ondřej. Ota. Marika. Marta. Vyjmenovávala jsem si je v duchu a slzy mi stékaly po tvářích jedna za druhou. Proboha, jak to jen řekneme Marcele…
„Lili, přemýšlel jsem o tom, jak to říct Marcele. A napadlo mě, že by možná byla ráda, kdybychom jí něco přivezli. Třeba album. Myslíš, že by ses v domě po něčem podívala? Ale… i když jsem otevřel okna, je to tam pořád dost cítit.“
„Na to jsme z měst zvyklí. Vezmu si respirátor,“ mávla jsem nad tím rukou. „A tohle je to nejmenší, co pro ni můžu udělat.“
Těžko říct, jestli bude ráda za album se vzpomínkami… jestli ji to ještě víc nerozesmutní… ale byl to aspoň nějaký nápad. Já neměla žádný jiný. Na ten večer po návratu domů se nevzpomíná dobře. Marcela přišla o poslední zbytky naděje, že by svou rodinu mohla ještě někdy vidět. Společně jsme dlouho listovaly přivezeným albem. Zůstala jsem s ní, až mi vyčerpaná pláčem usnula s hlavou na rameni.
#
22. března
Ivo nainstaloval převaděče na kopcích. Moje telefonování ponovu mi přinášelo radost. Bylo hezké slyšet Zuzku i Davida. Dokonce i Lída si našla čas, aby mě přišla pozdravit. Naproti tomu Ivo probíral s Markem technické záležitosti. Například, jestli jsme při našich cestách neviděli hospodářská zvířata nebo na jaké sklady materiálů jsme narazili.
Včera mi David povídal, co se u nich stalo. Jeli tentokrát do Jihlavy. Marek určil tři dvojice, které teď systematicky pročesávají Čechy s cílem najít přeživší. David patří mezi ně. Myslím, že ho to naplňuje. Měl takový nadšený hlas, když mi říkal, co se jim přihodilo. Při projíždění městem dojeli k dětskému a kojeneckému centru. Prý se s Rudou dohodli, že v každém městě budou vyvolávat megafonem a dlouze troubit, aby na sebe upozornili. Díky tomu zachránili dvě zdravotní sestřičky a pět malých dětí. Kristýna, tak se jmenovala jedna z nich, pak Davidovi řekla, že už jim moc času nezbývalo. To na tom ale není to nejlepší:
„Mami, vzpomínáš si na tu paní, co si nosila tu panenku? Tak s tou to pořád vypadalo špatně. Nechtěla jíst. Stále si broukala stejnou melodii. Jako, všichni ji litovali, ale taky z toho všem už tekly nervy. Když jsme přijeli domů a Kristýna vystoupila z auta s plačícím dítětem v náručí, tak tuhle paní to úplně vytrhlo z letargie. Zastavila se před Kristýnou a nemohla z děťátka spustit oči.
Vyprávěl jsem Kristýně o ní už v autě. To, co následovalo, jsem fakt nečekal. Představ si, ona ho té paní pomalu podala do rukou se slovy, jestli se o něj chvíli postará. A v ní jakoby to spustilo stavidla. Odložila panenku a opatrně si děťátko vzala. Z očí jí tekly slzy a začala na malé mluvit. Byly to první srozumitelný slova, co jsme od ní slyšeli. Už druhý den ráno, když jsem ji potkal v jídelně, se normálně bavila s ostatními. Ale od dětí a od obou zdravotních sestřiček se ani nehne. Každopádně, mami, ať mi nikdo neříká, že zázraky se nedějou.“ Kéž by bylo víc takových dobrých zpráv!
#
Uběhlo dalších deset dní. Přišlo mi to jako lusknutí prstů. Každý den bylo tolik práce. Marcela byla zlomená a já ji nechtěla nechat nikdy příliš dlouho samotnou. Takže když jsme zrovna nebyli na cestách po zásobách, pořád jsem se kolem ní motala. Společně jsem s ní chodila krmit naše slepice, kterých bylo v tuhle chvíli devatenáct. Už jsem nepoznala, které z nich byly ty první. Kromě Bílinky.
Ivo sestavil Marcele hezký skleník, který jsme přivezli z OBI, a k tomu jsme nabrali takovou spoustu sáčků se semínky, že bychom s nimi mohli experimentovat mnoho let. Bylo vidět, že ji nic netěší. Snad jen kocour, když se uvelebil u ní na klíně a předl, jí přinášel trochu úlevy.
Zármutek má svůj čas, říkal mi Ivo, kdykoliv jsem na to poukázala. Potřebuje svůj prostor, aby se s tím vyrovnala. Snad pomůže i to, že se bude moct rozloučit nad jejich hrobem. A tak jsme ji následující víkend vzali do Benešova. Už cestou tam si neustále otírala oči. Nemohla jsem se na ni podívat, aniž by se mi taky nechtělo brečet. Zkurvenej virus… Jako by život i tak nebyl těžkej. Ne teď. Ale vždycky. Boj o svoje místo na slunci. Něco mít… někoho mít… něco dokázat, něco znamenat… nebo prostě jen klidně žít bez přílišných šrámů na duši…
Vzpomněla jsem si na svoje někdejší kolegy. Když se o tom viru začalo psát, všichni jsme si nejprve dělali legrácky. Potom se utvořily tři tábory. Jedni to celé dál zlehčovali. Druzí nad tím přemýšleli a brali to vážně. Třetí skupina to brala nejen vážně, ale navíc ještě roznášela paniku a zasévala semínka strachu. Tehdy mě štvalo, když jsem z rohu kanceláře slyšela rozhovor dvou kolegů, jak jsme všichni hrozní, že už dávno měla být karanténa, že s námi nechtějí v kanceláři být a že by bylo bezpečnější pracovat z domova. Šéf jim řekl, že to kvůli ostatním udělat nemůže. Načež prohlásili, že ostatní jsou jim ukradení. Dneska jsem to viděla jinak. Jejich obavy byly oprávněné, ale karanténa by tenkrát už stejně nepomohla. Nikdo nechce umřít. Ale i tak… Zlobila jsem se na ně za to sobectví. Ale nejsme nakonec takoví všichni? Ne, nejsme… odpověděla jsem si sama v duchu. Marek takový není. Pavlína taky ne. Ani Valda. A kolik dalších lidí takových nebylo, když se až do posledního dechu starali o nemocné a umírající. Tohle jsou hrdinové! To já sama jsem neudělala nic moc… Z depresivních úvah mě vytrhlo, že jsme dojeli na místo. Marcela se chtěla rozloučit sama. Tak jsme čekali u auta. Její pláč se ale stejně přeslechnout nedal. Nesl se celou zahradou, odrážel se od stěny domu a zanikal až dál ve ztichlých ulicích.
