Článek
„Vyhnou-li se dobří boji, zvítězí špatní.“ (Hérakleitos)
#
Cestou domů to Ivo stočil na Vlašim. V rámci průzkumu jsme se snažili jezdit různými trasami. Navíc jsme věděli, že ve Vlašimi je zámek s parkem, v němž jsou k vidění vzácné stromy. Marcela měla přírodu ráda a procházka tady by ji mohla rozptýlit. Já jsem tu nikdy předtím nebyla. Vstupní brána se čtyřmi věžičkami mě okouzlila. Působila romantickým dojmem. Poetika místa způsobila, že jsem vůbec nedávala pozor na okolí.
Marcela právě vystupovala z auta a Ivo už stál vedle mě. I když jsem se na něj neotočila, cítila jsem jeho zvýšenou ostražitost: „Vidělas?“
Zavrtěla jsem hlavou. Ale to už k nám přicházel pomalým důstojným krokem muž v bílém oblečení.
„Co uděláme?“ zeptala jsem se.
Ivo mi odpověděl: „Zatím nic. Vypadá neozbrojeně… Počkáme.“
Moje první myšlenka byla, že vypadá jako kuchař. Jen mu přidat tu typickou čepici. Ovšem jeho chůze, postoj těla a široký úsměv mi záhy napověděl, že to bude spíš nějaký duchovní.
„Vítejte, poutníci,“ začal a jakkoli se Ivo tvářil podezřívavě, hned ho chtěl objímat. Ivo se ohradil odmítavým pohybem ruky a ukročením zpět. On si však gesto vyložil jinak a pravil: „Zde se nemáte čeho obávat. Zde je…,“ a pokynul rukou na okolí celého zámku, „…stánek Boží.“
Pak pokračoval: „Cesty Páně jsou zřejmé. Přežili jen vyvolení a ti nacházejí cestu sem, aby se zde pomodlili za spásu duší, které si již náš Pán vzal k sobě v těchto dnech těžkých zkoušek.“ Jeho hluboké modré oči se nyní upřeně vpíjely do očí Marceliných. Jako by dovedl poznat, vycítit, co právě prožívala a neváhal toho ihned využít.
Z toho zvláštního člověka mi naskakovala husí kůže. Kdysi dávno, ještě jako teenager, jsem pár let chodila do církevního sboru. Později jsem to vzdala. Uvědomila jsem si, že moje pojetí víry je odlišné od církevních dogmat a že se navíc stávám vyčleněnou mimo běžnou společnost. A takový život jsem žít nechtěla.
Prohlížela jsem si muže s dlouhými vlasy, který nás tak přehnaně srdečně vítal, a slyšela, jak mu ukapávají medová slova víry. Vybavila jsem si mnohé rozhovory, které jsem vedla se Svědky Jehovovými a jinými náboženskými skupinami, které se čas od času objevovaly na mém prahu. Ten má jistě odpověď na všechno… Došel k Marcele, pohladil ji po rameni a něco jí potichu řekl. Neslyšela jsem co, ale Marcela se následně nechala od něj obejmout a rozplakala se. S Ivem jsme se na sebe podívali. Oběma nám to bylo nepříjemné. Vytrhávat ji ale z náruče člověka, který jí poskytoval útěchu, tak úplně nešlo.
„Následujte mě, poutníci…,“ řekl úlisně. Poté si nadmíru spokojen odváděl zlomenou Marcelu s sebou do zámku.
„Jako ovce na porážku,“ sykl Ivo směrem ke mně.
Přikývla jsem: „Jo. Musíme dávat pozor. Přece mu ji tu nenecháme!“
Když jsme procházeli bránou, na chvíli se k nám otočil a řekl: „Nad vstupem je třináct erbů. A ten velký patří rodu knížat z Auerspergu. Rodu, ze kterého pocházím i já. Ale oslovujte mě otče Slavomíre,“ dodal s blahosklonným úsměvem.
Ivo mi pevně stiskl prsty a pošeptal mi do ucha: „Zmizíme odsud, hned jak to půjde.“
Jenže otec Slavomír držel Marcelu kolem ramen a vedl ji dál do zámku. Myslím, že by mu ji Ivo snadno z náruče vyprostil, koneckonců, my jsme byli ozbrojeni, zatímco Slavomír kromě podmanivého hlasu žádnou zbraň neměl. Ne, ne… kdepak… má zbraň… pomyslela jsem si. A pěkně nebezpečnou…
Dobrý důvod, proč to neudělat, stál ve stínu hned za branou. Uhrovitý kluk působil tak nějak jednoduše. Ne už tak brokovnice v jeho rukou. Znovu mi naskočila husí kůže a tentokrát jsem pevně stiskla Ivovi ruku já.
„Marcelo, měli bychom pokračovat v cestě domů!“ zareagoval Ivo.
Místo ní odpověděl Slavomír: „V žádném případě! Musíte s námi nejprve pojíst chléb boží a pomodlit se ve stánku Páně. Požádat o milosrdenství boží pro své blízké, kteří jsou nyní v očistci. Poděkovat za to, že jste byli vyvoleni, a složit slib, že znova zalidníte zemi.“ A pronikavě se na mě zahleděl. No sakra… polkla jsem naprázdno.
Kluk se zbraní nám kývnutím naznačil, abychom pokračovali dál v cestě k zámku. Zvažovala jsem možnosti. Kdybychom byli jen sami dva, byla by situace snazší. Oba jsme měli zbraň. Ale teď tu byla i Marcela a nechtěli jsme riskovat. Jak se začne střílet, může to dopadnout všelijak. Toto dilema bylo záhy vyřešeno. Ze dveří zámku vyšla žena spolu se třemi dívkami.
„Pán s vámi, děti mé,“ řekl jim samozvaný pastýř.
„I s tebou, otče Slavomíre,“ zněla jednohlasná odpověď. Jedna z dívek mu hned políbila ruku. Samolibě se usmál.
Žena, která dívky vedla, měla na sobě stejně bílé roucho. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly na ramena a kolem krku měla masivní zlatý řetěz s granáty zdobeným křížem. Nejspíš součást dřívější zámecké sbírky. Dívky dál mlčky pokračovaly v cestě za paní. V rukou motyčky, kbelíky a jiné zahradní náčiní. To jim to bílé oblečení moc dlouho čisté nezůstane, napadlo mě. Dívala jsem se za nimi, dokud mi nezmizely v parku. Levná pracovní síla, nebo jsou tu dobrovolně…? Vždyť jsou to pořád ještě děti. Mají ty chudinky na vybranou?
Výrostek nás doprovodil dovnitř. Odešel, až když se k nám připojila další žena. Tahle mohla být v mém věku. Byla ale vyšší než já a působila vychrtle. Měla na sobě pestré šaty, zelené punčocháče a hnědé kozačky. Moc to k sobě neladilo. Dlouhé kaštanové vlasy měla sepnuté zdobnou sponou. Na každém prstu měla prsten s masivním kamenem a na krku zlaté řetízky s přívěsky.
Nejvíc mě ale upoutalo výrazné líčení. V tu chvíli se ke mně Ivo natočil a pošeptal mi: „Tahle tu asi na práci nebude.“
„Možná pracuje, ale spíš na zádech…,“ špitla jsem.
Prohlédla si mě i Marcelu. Nejspíš došla k závěru, že nepředstavujeme konkurenci. Obrátila se na pastora:
„Otče Slavomíre, mám zajistit pohoštění pro vaše nové přátele?“ řekla spíše jako oznámení než jako otázku.
„Jistě,“ usmál se, ohlédl se na nás, a aniž by Marcelu pustil, plynule navázal: „Pojďte, provedu vás tady.“
Marcela se konečně začala vzpamatovávat a zdálo se, že neustálý dotyk cizího člověka jí začíná být nepříjemný. Díky Bohu, pomyslela jsem si s úlevou. Nebo Bohu radši ne… sakra…
Slavomír nás provedl po prvním patře zámku. Bylo znát, že se tu žije. Zámek byl jakžtakž vytápěný a většina místností už nesla známky běžného užívání. Nechali jsme to bez komentáře. Koho by za současného stavu zajímaly exponáty, šperky nebo sbírky?
„Naše církev,“ řekl náhle Slavomír. „Ježíšova církev prvního zákona zde ve městě měla svůj pozemský chrám již mnoho let předtím, než Bůh smetl hříšníky z povrchu zemského. Mnohokrát jsem je varoval! Oni neposlouchali! Nečinili pokání! Toto je důsledek! Ježíš Kristus ke mně neustále promlouvá z nadzemských sfér skrze svého ducha svatého.“
Jeho hlas měl zvláštní zabarvení. Kdyby vyprávěl pohádku, za chvíli by člověk nevěděl, zda je to pravda, nebo jen smyšlený příběh. Na jednu stranu mi z něj naskakovala husí kůže a všechny instinkty mi radily vzít rychle nohy na ramena a utéct. Na druhou stranu se mi chtělo mu naslouchat a nechat se ukonejšit. Zřejmě i Marcela pociťovala podobný manipulativní vliv, protože mu visela očima na rtech. Jen Ivo se rozhlížel okolo a vypadalo to, že jeho vzletné proslovy ignoruje.
Slavomír si promnul dlouhý vous mezi prsty a pokračoval: „Bůh uchránil před smrtícím trestem některé ženy a dívky. Ty budou schopné plodit mu děti s indigovým charakterem. Děti, jež mu budou naslouchat. Budou chránit a opečovávat zemi tak, jak bylo řečeno na počátku věků.“
Rozkládal rukama, jakoby všemu okolo žehnal. Kráčel dál, zcela pohlcen sám sebou: „Dívky jsme vždy vyučovali sami, aby z nich vyrostly ušlechtilé a čisté panny, připravené na roli vzorných manželek, které budou ctít své bohabojné muže. Žena se nikdy nesmí povyšovat nad muže a upřednostňovat své potřeby. Žena musí být cudná a poslušná. Jedině tak bude duchovně dokonalá a hodna spásy.“
Nesouhlasně jsem si povzdechla a Slavomír na mě káravě pohlédl. Ne, nezastyděla jsem se. Naopak se ve mně zvedala další vlna nevole.
„Zde nepijeme alkohol, nekouříme a nekonzumujeme maso. Věřím, že vám bude mnou požehnaný pokrm chutnat více než všechno ostatní, co jste kdy jedli. Následujte mě do jídelny.“
Sešli jsme do přízemí. V jídelně byly tři stoly sestavené do písmene U. Bylo zřejmé, že v čele sedává Slavomír, aby měl své ovečky na očích. Usadil nás k jednomu ze stolů. Za chvíli přišla ta extravagantně oblečená žena, která svou vizáží zcela popírala všechno, o čem se nás Slavomír snažil přesvědčit. Vedla s sebou asi třináctileté děvče s delšími blonďatými vlasy a modrýma očima. Stejně jako dívky venku i ona byla oblečená do bílého stejnokroje. Nesla tác s kouřící konvicí nějakého nápoje. Podle vůně asi ovocného čaje. A na talířku vyrovnané kulaté sušenky.
Dívka se dívala do země, když pokládala tác na stůl. Ivo jí poděkoval za hrneček, který před něj postavila, a já si všimla, jak se jí vyhrnul trochu rukáv. Zahlédla jsem na její ruce zhnisanou ránu, jako kdyby měla něco dlouho pevně omotaného kolem zápěstí.
„Copak se ti stalo?“ zeptala jsem se. „Mám v autě lékárničku, ošetřím ti to,“ navrhla jsem.
Otec Slavomír v tu chvíli prudce vstal od stolu, až se za ním zakymácela židle. A jeho společnice ohrnula nesouhlasně nalíčený ret.
„To není třeba! Naše dívky nesmí opouštět svá, Bohem určená místa. Ježíš jí to zhojí sám! Musí ho o to jen pokorně požádat na kolenou při modlitbě.“
Dívka mi mlčky podala druhý hrnek a dívaje se stále do země řekla: „Ano, otče Slavomíre.“ Potom z tácu sundala ještě třetí hrnek pro Marcelu a talířek se sušenkami a popostrkováním k rychlejší chůzi za doprovodu své strážkyně byla odvedena pryč. Slavomír je zamyšleně sledoval, dokud se za nimi nezavřely dveře. Já toho využila, abych se podívala, co mi to dívka vložila do ruky spolu s hrnkem. Malý kousek papíru. Byl to útržek od lékovky: Rohypnol.
Pod stolem jsem to ukázala Marcele a pak Ivovi. Asi právě tohle byla ta poslední kapka a pohár naší trpělivosti přetekl. Neprozradili jsme, co nám ta dívka dala na vědomí, abychom ji neohrozili. Ivo prostě jen vstal a řekl, že děkujeme za pohostinnost, ale že nás čeká příliš dlouhá cesta domů.
Slavomír zklamaně protáhl obličej a znova zkusil to svoje hypnotické čarování s hlasem: „Alespoň jeden šálek čaje se mnou musíte popít. Monika ho pro vás připravila s Kristovou láskou a žádným Božím darem nesmíme pohrdat.“ Sepnul pokorně ruce před sebou a s mírně nakloněnou hlavou vykouzlil odzbrojující úsměv. Na koho to už takto zkoušel? Před pandemií a po ní? Kolik dětí je tu skutečně dobrovolně?
Ivo nalil šálek čaje z konvice a se stejně vlídnýmúsměvem ho nabídl Slavomírovi. Přehnaně sladkým tónem mu odpověděl: „Tedy pijte, otče Slavomíre. Nejprve vy jako laskavý hostitel a teprve potom my, jako malí služebníci boží.“
„Děkuji, nemám žízeň,“ odmítl. A jakoby se rozhodl tuhle bitvu vzdát, odevzdaně řekl: „Nebudu vás tedy déle zdržovat. A kde že to bydlíte?“
„Ostrava,“ řekla zcela bez přemýšlení Marcela. A silně se rozkašlala. „Promiňte, nějak mi není dobře…“ vyndala z kapsy kapesník a přikryla si s ním na moment ústa. Když ho odendala, měla na něm kapky krve.
Slavomír měl najednou hodně napilno nás vyprovodit. „Ó, to bydlíte daleko, tak to provázej vás Boží požehnání.“
„Ano, ano… požehnejte mi otče…,“ řekla Marcela a i s kapesníkem k němu vykročila. „Možná to bude to poslední, co pro mě můžete udělat…“
Muž, doposud vyrovnaný, téměř hystericky uskočil dozadu a hněvivě křikl: „Jsi nakažená, hříšnice! A vy jste klidně vstoupili do tohoto stánku čistoty? Kliďte se mi z očí!“ Jeho křik přivolal nejen ženu, která předtím dohlížela na Moniku, ale také další dvě děti.
„Odveď kluky pryč! Tahle ženská,“ ukázal na Marcelu, „je nakažená!“
Nadávky, kterými nás jeho společnice zahrnula, jsem neslyšela už hodně dlouho. Ta kleje, že by se i dlaždič červenal…pomyslela jsem si navzdory situaci pobaveně. O Marcelu jsem strach neměla. Byla jsem dost blízko, abych viděla, že má jenprokousnutý ret. Dokonce až na prostranství před zámeckou budovou k nám doléhal Slavomírův hlas. Volal zřejmě na kluka strážícího bránu. Ten však už byl někde uvnitř budovy, protože po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Zpáteční cestu k autu jsme absolvovali mnohem ostražitěji. Neustále jsme se rozhlíželi kolem sebe. Ivo měl ruku na pažbě pistole a i já jsem si rozepnula bundu, aby bylo vidět, že jsem ozbrojená. Marcela kromě své smyšlené nákazy žádnou zbraň neměla.
#
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Ivo, když jsme nastupovali do tatry.
„Samozřejmě, i když teď to docela bolí,“ olízla si oteklé místo na rtu. „Přemýšlela jsem, jak nás z té šlamastiky dostat. Až mě napadlo, že jestli se lidi pořád ještě něčeho bojí, je to strach z nákazy.“ Ivo nastartoval a s úlevou jsme odjížděli od zámku.
„Teda, Marcelíno, to bylo výborný,“ řekl uznale Ivo. „Hezky jsi nás z toho vysekala.“
„Děkuju,“ usmála se. „Ale co dál? Jak jsem viděla zápěstí té holčičky…,“ zavrtěla hlavou. „Všechny ty děti… To je tam mají jako uvězněný na práci?“
„Možná nejen to,“ poznamenala jsem.
„Snad si nemyslíš…,“ zajíkla se Marcela. „Ježiši Kriste… Musíme jim nějak pomoct!“
„To je v plánu,“ přitakal Ivo a kontroloval ve zpětném zrcátku, zda za námi nikdo nejede. „Až dorazíme domů, zavoláme Markovi a vymyslíme, jak ty děti osvobodit. Škoda, že nevíme, kolik je tam dospělých a jak dobře jsou ozbrojení.“
„Já bych…“ Marcelinu větu přerušil rachot padajících bedýnek v nákladovém prostoru. Podívali jsme se po sobě. Vždyť jedeme po rovné silnici!
„Tak mám takový dojem, že z tohohle výletu se nás vrací víc, než v kolika jsme vyjížděli,“ podotkl Ivo a zastavil.
#
Obešli jsme auto a zůstali stát z boku. Oba jsme měli připravený revolver. Kdo a proč je v našem autě? Že bychom si odváželi někoho, kdo nám chtěl vykrást auto a nestihl z auta vyskočit?
„Tak ven!“ řekl nekompromisním hlasem Ivo. „A ať to nemusím opakovat!“
„Prosím… nevyhazujte mě. Prosím, pomozte mi,“ ozvalo se za plachtou. Holčičí vyděšený hlas. Všichni jsme ale hned poznali, komu patří. „Já se tam už nechci vrátit!“ vzlykla.
Monika!
Zastrčila jsem zbraň do pouzdra a odhrnuly jsme s Marcelou plachtu. Ale to už se snažila udělat z druhé strany i Monika a trochu se nám do plachty zamotala. Rozesmálo mě to a díky tomu opadlo napětí.
„Jsi tu sama?“ zeptala se Marcela. Ivo se rozhlížel po nákladovém prostoru.
Přikývla. Podívala se úzkostně na Iva, jakoby čekala ránu a omlouvala se: „Měla jsem hlad, tak jsem se chtěla podívat, jestli něco nenajdu v těch krabicích.“
„Lili ti něco dá. Jídlo máme v kabině,“ odpověděl jí. „Mně se rozhodně bát nemusíš.“
Chtěla vstát, ale řekla jsem jí: „Jasně, nějakou dobrotu ti najdu. Ale nejdřív se ti podívám na tu ruku.“
Ukázala mi zápěstí a kotníky. „Tak dobře, k ošetření toho bude, koukám, víc. Tak pro tentokrát jsi vyhrála. Nejdřív teda jídlo. Spokojíš se se sušenkama? Nic jinýho na cesty nebereme.“
Vděčně se usmála: „Moc děkuji.“
Ivo se podíval směrem k zámku. „Předpokládám, že touhle dobou už o tvém útěku vědí. Měli bychom jet. Cestou nám všechno povíš.“
S Marcelou jsme se po sobě podívaly. Ivo to zaregistroval a zeptal se: „Vy dvě máte nějaký problém?“
„Jo,“ řekly jsme současně. A Marcela pokračovala: „Dopředu se všichni nevejdeme.“
„No a?“ nechápal. „Tak prostě jedna z vás bude vzadu.“
„Když to nejde, Ivíku,“ řekla jsem teď pro změnu já. „My chceme obě všechno vědět hned.“
„Tak si teda jeďte všechny vzadu,“ pokrčil rameny. „Stejně se potřebuju soustředit na cestu.“
Políbila jsem ho a zašeptala mu do ucha: „Miluju tě.“
Z kabiny jsem vzala sušenky a pití. Lékárničku jsem tam nechala, vzadu máme plně vybavený lékařský kufřík. Plachtu jsme zapáskovali tak, aby bylo v autě víc světla. Než jsme se znova rozjeli, Monika rozbalovala už druhé oreo. S plnou pusou odpovídala Ivovi na otázku, jak velká je pravděpodobnost, že nás budou ze zámku pronásledovat.
„Afi nebudou. Mají jen jedno auto.“
„A kolik je tam dospělých?“
Pokrčila rameny: „Co já viděla, tak tři. Pak Arnošt, ten divnej kluk, co hlídá bránu. A pak už jen děti.“
„Kolik?“ ptala se Marcela.
Monika znovu pokrčila rameny. Zakousla se do dalšího čokoládového kolečka a odpověděla: „Fest. I fe mnou. Ale nevím to jistě. Většinu času jsem byla v kuchyni nebo přivázaná v pokoji,“ popotáhla.
„Teď už tě nikdo nikde přivazovat nebude,“ řekla Marcela a přitiskla ji k sobě.
#
Po návratu domů, jsem chystala liškovou polévku z pytlíku a těsto na lívance. Poslouchaly jsme s Marcelou Moničin příběh. Zatímco zbytek rodiny byl v nemocnici, ona jako jediná zdravá musela zůstat doma. Navštěvovat je nemohla, ale volali si každý den. Byly to jediný Vánoce, kdy byla úplně sama. Žádný stromeček, žádné dárky. Teda dárky ano, to jí ještě maminka do telefonu řekla, kde je najde schované. Ve skříni byly balíčky s věcmi pro pejska. Konečně by dostala vytoužené štěňátko!
Pak mobil přestal fungovat. Bála se vyjít ven. Nemohla si ani rozsvítit. V bytě začala být zima a občas zaslechla křik a pláč z jiných bytů. Z okna viděla nějaké lidi prát se o tašku a jednou bylo slyšet něco jako výstřely. Nakonec ji ven vyhnal hlad. Různě se toulala, ale v žádném obchodě nemohla najít nic k jídlu. Lidi, které potkávala, ji od sebe hrubě odháněli a nadávali jí do žebráků a malých smradů, který beztak tu chorobu rozšířili.
Tehdy je uviděla. Na náměstí skupina mladých dívek se spletenými copy a v čistém bělostném oblečení rozdávala kolemjdoucím letáčky. A vlídný kazatel všechny nabádal k okamžitému pokání a přijetí Ježíše Krista jako svého spasitele. Došla až k nim. Duchovní se zarazil ve svém zaníceném proslovu a prohlížel si ji. Potom řekl něco jedné z dívek a ta odběhla. Přinesla z auta balíček novinového papíru. Když jí ho podával, nechtěla si to vzít. Co bude dělat se starýma novinama? Poodkryl roh a ona se mohla zakousnout do krajíce chleba. Už dlouho jí nic tak nechutnalo.
Nemuseli ji přemlouvat, aby jela s nimi, až tady skončí s předáváním božího poselství. Všichni se na ni usmívali. Soucitně přikyvovali, když jim odpovídala na otázky: Je úplně sama a neví, co je s rodiči. Ne, neví ani, co je s babičkou a dědou. Žádné sourozence nemá.
Ze začátku všichni bydleli ve městě ve velkém internátu. Ani po pár dnech nechápala, proč by měla odříkávat slova modliteb, když v Boha nevěří. Proč by měla večer poklekat a líbat otci Slavomírovi nejprve ruce a potom i nohy a děkovat mu za spasení? Nechtěla celý den bezmyšlenkovitě plnit všechny příkazy, aby večer dostala kousek pečiva nebo rýži s vývarem či cokoliv jiného, co se musela začít učit vařit. Po prvním výprasku za odmlouvání se pokusila raději utéct, než aby zůstala s touhle divnou sektou. Od té doby ji začali na noc přivazovat.
Ostatní dívky, které tam na náboženská studia poslali rodiče, poslouchaly automaticky. Byly tak vychovány a braly víru velmi vážně. Od většiny z nich zažila dost ústrků a cítila se ještě víc osamělá. Jenže pak téměř všechny onemocněly a začaly jedna po druhé umírat. Doposud je chránil Bůh, jak jim každý večer nezapomněl otec Slavomír zdůraznit. Jenže od té chvíle ho nikdo neviděl. Internát dál řídila sestra Slávka. Tu jsme viděli v zahradě. Ta druhá žena k nim dřív nepatřila a nic moc o ní neví.
O pár týdnů později ji, další dvě dívky a toho kluka, co hlídkoval u brány, Arnošta, naložila sestra Slávka do auta a odvezla je na zámek. Holky jí prozradily, že je to její syn. Na zámku se setkala s novou dívkou, která na tom byla podobně jako ona a skamarádily se. Jmenuje se Aneta a je jí šestnáct. Těm věcem s vírou taky nerozumí, ale dělá, že to bere. Přijde jí rozumnější mít co jíst a kde složit hlavu, než být na ulici. Bohužel se zde také znovu shledala s otcem Slavomírem a jeho pravidly.
Ta paní, co se hodně maluje, to je teď sestra Vendula. Odkud jsou ti dva malí kluci, neví, ale nejsou to její děti. Jak to ví? Slyšela ji to jednou říkat, ale chlapci ji mají rádi, i když na ně často křičí.
V tom se otevřely dveře a Ivo nám povídání přerušil: „Tak jsem o všem informoval Marka. Říkal, že udělají poradu a ještě dneska si znova zavoláme, jak to budeme řešit.“
Monika se na něj pochybovačně podívala: „Já myslím, že nebudou chtít odejít. Kromě Anety…“
„I kdyby jen ona. A jde i o ty dvě malé děti. Možná je tam netýrají, ale nemají žádnou možnost volby v tom, kdo je bude vychovávat, učit a ovlivňovat. Sektářství není dobré v žádné podobě,“ odpověděl jí Ivo.
„A to, že tebe trápili, to taky bez trestu zůstat nesmí!“ řekla Marcela a pohladila ji po vlasech.
Monika se zahleděla do země a tak nějak až moc dospěle na svůj věk poznamenala: „Jo… ale bez nich bych umřela hlady…“
Podívali jsme se na okamžik s Ivem jeden druhému do očí. Nemuseli jsme nic říkat. Jako obvykle jsme si rozuměli beze slov. Žádné zlo by nemělo zůstat nepotrestáno, ale věci často nejsou černobílé. A Monika to kupodivu chápala už ve třinácti.
#
Monika zůstala spát u Marcely. Pozdě v noci po další diskuzi s Markem jsme si ještě dlouhou dobu o celé záležitosti povídali.
Rozhodnutí ze Slap bylo, že Marek a šest dalších chlapů (mezi nimi i David) přijede dopoledne na devátou do Domašína. Tam se s nimi sejdeme já s Ivem. Společně se vyrazí na zámek. V plánu je odzbrojit Arnošta a zjistit, jak se tam zachází s dalšími dětmi. Z porady vyplynulo, že ty starší děti by přinejmenším měly dostat na vybranou, kde a za jakých podmínek chtějí žít. O těch malých by měly rozhodnout zákony… Jenže, staré pořádky padly, lidí je málo a kdo a jak bude rozhodovat, co je správné? Není tu žádná kapacita na to, aby bylo možné někoho odsoudit do vězení. Nemáme právníky ani soudy a koneckonců ani to vězení.
„To nebude jednoduché rozhodování,“ řekla jsem. „Za sebe mám sice jasno, stačilo mi vidět toho pomatence Slavomíra. Žádné dítě by tomuhle nemělo být vystaveno. To, jak se chovali k Monice, taky mluví samo za sebe. Jenže jak nám řekla, ty dvě holky jsou tam dobrovolně. A ti malí kluci? Sice to asi nejsou jejich vlastní děti, ale starají se o ně.“
Ivo se zachumlal ke mně pod deku: „Přesně. Nebude to vůbec snadné. Sekty tu byly i předtím a taky dokázaly zadržovat lidi proti jejich vůli. Málokdy se něco dostalo ven. Když to držely pod pokličkou, zákon na ně byl krátký. Sám jsem zvědavej, jak se s tím vypořádá Marek. Myslím, že čím víc lidí bude na Slapech žít, tím větší bude nutnost stanovit si nějaký právní řád. Byť uzpůsobený současným podmínkám.“
„To jo,“ přimáčkla jsem se k němu o něco víc. „To je potřeba. Ráda bych u toho byla, až se to bude řešit.“
„Já taky. Myslím, že budeme. Však se nás to taky tak trochu týká. Kvůli Monice.“
„Myslíš, že se bude dělat něco jako soud? Že ji budou nějak vyslýchat?“
Cítila jsem, jak pokrčil rameny: „To nevím, Lili. Uvidíme, jak to celé nakonec bude probíhat.“
Povzdychla jsem si. Ivo mě pohladil po ruce: „Jsi celá napjatá. Myslím, že s tím můžu něco udělat…,“ a zajel mi rukou pod košilku. V kamnech praskalo dřevo. Z venku bylo slyšet kocouří mňoukání a potom bouchnutí dveří. Svět se pořád točí, pomyslela jsem si. Berme, co je…
#
