Článek
„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“ (Balzac)
#
Tohle je můj vzpomínkový deník. Píšu ho jen pro sebe. Abych nezapomněla na život, který jsem prožila. S velkou potřebou vykreslit jednotlivé obrazy do detailů, jako bych si je tím mohla přitáhnout zpátky a něco změnit. Místo toho každá taková vzpomínka vyvolává palčivou bolest.
Oči se mi i nyní plní slzami a říkám si: Má to vůbec smysl?
Vzpomínat. Zaznamenávat…
Odkládám propisku, abych ji pak znovu vzala do ruky. Nemůžu přestat, i když se mi chvějí prsty…
#
Uběhl tuším celý měsíc, než jsme narazili na podobnou zprávu z Polska. Mrtvých bylo několik. Pocházeli z různých měst a nikdo je v novinovém článku nespojoval se sektou ZT. Jeden muž byl hospitalizován s těžkými dýchacími obtížemi a vysokou horečkou před čtrnácti dny. Jeho zdravotní stav se poté rychle zhoršoval. Diagnózu nebylo možné určit. Zemřel udušením, ačkoliv k úmrtí by zřejmě vedly i další vážné komplikace. Další dva, seniory žijící v odlehlejší vesnici, našla vnučka, když je šla navštívit.
Tehdy Ivo zprávu komentoval slovy: „Zajímalo by mě, zda nejde o ty samé Poláky, kteří tenkrát našli ty mrtvé v Mnichově.“ Zarazila jsem se: „No jo, to by vlastně klidně mohli být. Jak by se ale nakazili?“ zeptala jsem se a na okamžik přestala škrábat brambory. Otočil se v křesle a upřel na mě svoje modré oči: „To nevím. V článku o tom nic nepíšou. Stejně jako v mnichovské zprávě se tu pouze uvádí, že příčina úmrtí se vyšetřuje.“
Potom vypnul internet a na ploše počítače se objevilo logo fotbalového managera. Oblíbená počítačová hra. Dál jsem loupala brambory a přemýšlela, jestli mám, nebo nemám k večeři upéct pikantní chleba podle vlastního receptu. Venku pršelo a teploty se pohybovaly na bodu mrazu. Byla jsem ráda, že jsme v teple našeho jednopokojového bytu. Otevřela jsem troubu, abych podlila pečící se kachnu. Ivo začal sestavovat ve hře team Leicesteru pro další zápasy v první lize. Oba jsme se tak na chvíli uzavřeli ve svém vlastním vnitřním světě.
#
Myslím, že se už nikdy nedozvíme přesný původ nákazy. Nakonec, dnes je to už jedno. Ať nad tím přemýšlím sebevíc, docházím vždy k tomu, že my jsme prostě měli štěstí. Přežili jsme. Dost mi psychicky pomáhalo, že jsem po celou tu těžkou dobu u sebe měla naše plyšové tuleně. Hračky, které jsme si na protest proti stereotypní dospělosti s Ivem koupili a bavili se tím, že jsme jim sem tam vymysleli příběh. Často jsem pak posílala jejich fotopříběhy přátelům přes Messenger.
S tuleni to bylo tak… Prvního tuleně, Tulilinku, jsem koupila Ivíkovi k 40. narozeninám. Seznámili jsme se spolu před třemi lety, oba už ve středním věku. Od prvního okamžiku nám spolu bylo dobře. Shodovali jsme se, že jenom vztah založený na bezmezné důvěře, má smysl. Využili jsme každou volnou chvíli k tomu, abychom se objali či si jinak projevili náklonnost. Pronajali jsme si malý byt o jedné velké místnosti a z legrace jsme ho nazvali tuleňárium. Protože se rádi tulíme.
Plyšový tuleň mi přišel jako vtipný dárek. Z legrace jsem navrhla: „Bude to holka a vezmeme ji s sebou na naši první společnou dovolenou.“
A tak s námi cestovala na Ischii. Bylo zajímavé sledovat lidi, jak se tváří, když se s ní fotíme, bereme ji do restaurace, k moři a vůbec všude. Často jsem si u toho říkala – je fajn, že fakt nejsem dospělácký suchar a umím si udělat srandu i sama ze sebe. K Tulilince, která taky chtěla životního parťáka, se o pár měsíců později přistěhoval tuleň Fanda. A zanedlouho potom, co jsme světu oznámili jejich „svatbu“, se jim narodila dvě tuleňata: Taminka a Kryštůfek.
#
A pak přišel do našeho poklidného bytí uragán. Rozmetal všechny životní jistoty a zcela změnil žebříček hodnot. Z některých kamarádů se stali nejbližší přátelé a z ostatních cizí lidé. Člověk je v jejich chování a jednání nepoznával. Strach a pud sebezáchovy je ukazoval v jejich – často skrývané – přirozenosti.
#
KAPITOLA 3
„Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ (Kant)
#
Červenec
První informace o šířící se nákaze na území Česka jsme si přečetli na netu v létě během celozávodní dovolené. Zprávy hovořily o možné celoplošné epidemii viru, který mezitím dostal jméno GidS. Je to víc jak deset let, co světem proletěl covid-19 a my jsme si navykli od té doby brát roušky i v době obyčejné chřipky. Z ohleduplnosti. Panikářů bylo každým rokem méně a méně. Naučili jsme se rychleji přizpůsobovat okolnostem. Podle vyjádření Světové zdravotnické organizace (WHO) je pravděpodobné, že se jedná o virus s typickými znaky sedmé skupiny virů s dvouvláknovou DNA, který se v průběhu cyklu přepisuje do RNA a pak následně zpět do DNA. Není jasné, z kterého živočicha došlo k přenosu na člověka. Záhadný virus pod mikroskopem vypadá jako malá chobotnička. Pro prevenci se doporučuje správná hygiena a důsledná karanténa nakažených. Jak jinak…
Infekční onemocnění se z počátku projevuje typickými symptomy jako silné nachlazení. Po inkubační době, trvající obvykle týden až čtrnáct dní, dochází k prudkému zhoršení stavu pacienta. Vysoké teploty doprovází otékání mízních uzlin, vznik hnisavých skvrn a lézí a následná sepse organismu. Úmrtnost je vysoká. Léčba známými antivirotiky zcela selhává a není dostupná žádná účinná forma preventivního očkování. Nic, co bych už v různých obdobách neslyšela a nečetla mnohokrát, pomyslela jsem si pokaždé, když jsem tahle obecná fakta někde zaslechla.
#
V našem okolí nikdo nemocný nebyl. Zajímavým faktem je, že pokud se vás hrozba přímo osobně netýká, pokrčíte rameny a jdete dál. Stejně jako většinu lidí vás to nechá tak nějak poklidně nezúčastněnými. Jenže Ivo a já jsme tak úplně lhostejní nezůstali. Téma různých katastrof a apokalyps nás vždycky přitahovalo.
„Ivíku“, zeptala jsem se, „nezůstáváme v moc velkým klidu? Čteme si, že v sousedních zemích je úmrtnost vysoká. Tak si říkám, aby ten klid nebyl falešnej.“
Usmál se a vlídným hlasem řekl: „Pojď ke mně.“ Došla jsem k němu do otevřené náruče a nechala se pevně obejmout. „Ty už zase, Lílo, vymýšlíš scénáře.“ Pak mi řekl konejšivě: „Neboj, když jsi se mnou, nemůže se ti nic zlého stát.“ Věřila jsem mu. Od okamžiku, kdy jsme si začali psát přes seznamku a zjistili, že jsme oba z děcáku. Našli jsme jeden v druhém nevyřčenou spřízněnost.
Pak se mi zadíval do očí a řekl: „Ale protože vím, že nad tím stejně nepřestaneš přemýšlet a zase bys akorát špatně spala, vymyslíme společně plán pro co kdyby.“ Opřela jsem se mu o rameno a on pokračoval: „Tedy za prvé. Pro ten případ, že by se stalo něco neočekávaného, pokusíme se co nejdříve dostat sem domů. Tady máme sraz.“
„A když by to nešlo? Když by třeba navíc přestaly fungovat telefony a nemohli jsme se spojit?“ namítla jsem.
Zhluboka si povzdechl. Měl se mnou svatou trpělivost. „Neboj, to se nestane. Žádná taková katastrofa jako ve filmech nebo knihách. Sraz je tady. Nebudeme si dávat náhradní místa. To bychom se potom naháněli po městě.“
Trvala jsem na svém: „Ale může se to stát. Mobil mi třeba spadne do záchodu. Někdo mi ho ukradne. Tady bude třeba hořet. Bude přetížená síť a nebude možné se ti dovolat. Kde se sejdeme, kdyby nás krize zaskočila?“
Zamyslel se a promnul si krátké vousy na bradě. „Dobře, Lílo. Navrhuji toto pravidlo. A to přesto, že se nikdy nemůžeš připravit dokonale a na všechny možnosti. Sraz je tady u nás doma. Pokud dorazíš domů první – počkáš tu na mě. Pokud já dorazím první a ty tu nebudeš, nechám vzkaz na ledničce a zajedu pro tebe do práce. Nebude-li možné počkat v budově, tak co nejblíže ní.“
Zůstala jsem nehnutě sedět u něj v náruči. Zabořila jsem obličej do jeho vousů a zamumlala: „Dobře. Sraz je doma. A za druhé…?“ Pohladil mě po vlasech a dál se mnou hrál tuhle hru na apokalypsu.
„Za druhé by bylo dobré udělat si nějaké zásoby vody a potravin.“
Napřímila jsem se. „Takže uděláme zásoby?“
Se smíchem pronesl: „To jsi celá ty! A kde bys to jako tady chtěla hromadit?“ rozhodil rukama do prostoru.
Rozhlédla jsem se po těch našich čtyřiceti metrech čtverečních. Dvě okna vedoucí do parku sevřeného ze všech stran činžákama. Díky tomu nás nerušil hluk z hlavní ulice, přestože jsme žili ve středu města. Kuchyňská linka. Dvě prostorné vestavěné skříně. Široká postel a počítačový stůl s velkým monitorem, který nám večer sloužil jako televize. Úzká chodbička a sprchový kout. Prostě naše malé hnízdečko, naše tuleňárium.
„Já vím. Moc toho uskladnit nemůžeme. Přesto bych byla klidnější, kdybychom koupili aspoň něco. Tak aby člověk přežil pár týdnů.“
„Na pár týdnů tu zásoby určitě máš,“ namítl. Pak se mi opět zadíval do očí a došlo mu, že to celé neberu jako hru.
Povzdechl si. „Tak co bys chtěla nakoupit?“
„Balenou vodu. Mouku. Trvanlivé mléko. Rýži. Těstoviny. Cigarety. Maso do mrazáku…“
Pokrčil rameny. „Jak chceš. Nemám s tím problém. Ale pokud by přestal jít proud, ty preperko, tak zrovna zásoby masa nebudou k ničemu.“
„Hmmmm, tak ještě hodně svíček a sirky. Budu vařit na ohníčku.“
Znovu se zasmál a pak se mě ještě zeptal: „A proč vlastně cigarety? Když ani jeden z nás nekouří?“
„Na výměnu přece. Až nám něco bude chybět, abychom mohli směňovat.“
„Lílo, zas to nepřeháněj. Ne všechno, co vidíš ve filmech, nebo spíše ve filmech z vězení, je reálné. Když bude mít někdo hlad nebo bude mrznout stejně jako ty, tak ti to za cigarety nevymění.“
„Tak to by ses možná divil,“ ohradila jsem se. „Nepodceňovala bych sílu závislosti!“
Při nejbližší příležitosti jsme ale skutečně nakoupili suché potraviny a konzervy. Ne nijak moc. Vlastně ne o moc víc, než bych nakupovala běžně. Prostě v duchu „Skladuj, co jíš. Jez, co skladuješ.“ Nicméně jsem jednoho dne doma našla jako dárek jednoplotýnkový plynový vařič. Abych prý nemusela rozdělávat v bytě ten ohýnek.
#
Letošní dovolenou jsme trávili v Čechách. Udělali jsme si krásný výlet do jihlavské ZOO. Vlastně to bylo překvapení. Celou cestu tam jsem se vyptávala, kam jedeme a co tam budeme dělat. Nápovědy, které jsem dostávala, byly schválně matoucí. Teprve když jsme naši Brigitku, černého smarta s odnímatelnou střechou, zaparkovali před zahradou, začala jsem poskakovat na místě a dokola se ptala:
„Uvidíme tuleně? Uvidíme tuleně? Uvidíme tuleně?“
„Nejen uvidíme,“ v modrých očích se vesele zajiskřilo. „Ty, nebo my je budeme dokonce krmit.“
Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem do té doby zažila. Oba tuleni byly holky. Tamara a Liliana. To mě dostalo! Jak velká pravděpodobnost to je, když máte rádi tuleně a najdete nějakého, který se jmenuje jako vy? Tamarka se vůbec nebála, nechala se krmit z ruky snadno, a dokonce na výzvu „pusinku“ nastavila tlamičku. Trochu jsem se štítila, když nadzvedla svoje hladké mokré tělo a na fouskách měla ještě kus rybího ocásku. Ale překonala jsem svůj odpor k bakteriím a opravdu jsem jí pusu dala. Lilinka připlula bázlivě a jen několikrát. Ošetřovatel nebyl překvapený. Prý je nedůvěřivá. Vysoukala svoje tělo na plochý kámen hned vedle mě. Že jsem jedna z mála, ke komu připlavala takhle blízko pro rybu. O to víc mě to těšilo. Když byly obě holky nakrmené, už se jim pro další ryby nechtělo ke břehu. Zpovzdálí hlavou naznačovaly – hoď rybičku – a pak se předháněly, která ji uloví jako první. Vůbec mi nevadilo, že jsem cítit rybinou. Bylo to prostě báječný!
