Článek
„Ignorance a arogance jsou nerozlučné sestry.“ (G. Bruno)
#
„Už by tu měli být?“ zeptala jsem se, když jsem Iva viděla, jak sleduje čas na hodinkách.
Zavrtěl hlavou: „Jsme tu brzy, je teprve půl deváté.“
Rozhlížela jsem se po ztichlé ulici Domašína, kterou lemovalo několik obchodů. Kromě vysklených výloh od lékárny, cukrárny a trafiky a sem tam poletujících papírových odpadků tu nebylo co k vidění. Pak jsem si ale všimla malého krámku: ZLATNICTVÍ.
Ukázala jsem na něj prstem: „Půjdeme se tam podívat, jo? Koukneme Marcele po hodinkách.“
„Jasně, dobrý nápad. Máme dost času,“ odpověděl mi Ivo. „Dej sem ploutvičku.“
Podala jsem mu ruku a společně jsme vyrazili k obchůdku. Bylo by to jako za starých časů, kdybychom mohli normálně otevřít, uslyšet cinknutí zvonku nade dveřmi… jenže jsme museli opět vysklít výlohu. Řinkot skla se nesl náměstím. Ještě pořád mi to nahánělo strach. Jako kdyby se vzápětí mohl rozeznít alarm a přijely policejní houkačky.
Prolezli jsme opatrně dovnitř. „To bych nevěřila, jak bude všechno zaprášený. Vždyť to tu bylo tak dlouho zavřený!“ poznamenala jsem, když jsem se opřela o skleněný pult a rozhlížela se. Oklepala jsem si rukáv: „Jak to, že tu nikde nic není?“
„Majitel dal asi před zavřením obchodu všechno do sejfu…“ a zkoušel různé skříňky za pultem. Byly zamčené, ale potom našel vedle v kanceláři svazek klíčků v šuplíku. „Zkusíme tyhle,“ navrhl. „Minimálně k vitrínám by mohly pasovat.“
Byla jsem zvědavá, co najdeme. Vždycky jsem měla ráda blyštivé věci, ačkoliv jsem málokdy nosila něco víc než náušnice. V první skříňce, co Ivo otevřel, byla schovaná plata s prsteny, náušnicemi, řetízky a přívěsky. V druhé hodinky a nějaké hadříky na leštění zlata. Mě už to ale příliš nezajímalo, objevila jsem totiž na platu s přívěsky drobného tuleně s pootevřenou tlamičkou do úsměvu a lesklými kamínky místo očí. Díky 3D provedení byl přívěsek prostě nádherný.
„Ivíku, máš u sebe ještě nějaké peníze?“ zeptala jsem se.
„Co prosím?“ otočil se na mě udiveně. Zrovna si vyměňoval hodinky na ruce za jiné.
„No, já bych tohle moc chtěla…,“ a ukázala jsem mu tuleně.
„Krásnej,“ řekl uznale. „Ale proč chceš peníze?“
„No, víš, jak jsme si na začátku řekli, že budeme zachovávat morální kodex?“
Přikývl a čekal, jak budu pokračovat.
„Tak tohle je za hranou kodexu. Když si vezmeš hodinky, tak si můžeš říct, že potřebuješ prostě vědět, kolik je. To je OK. Ale já k ničemu ten přívěsek nepotřebuju. Je to jen pro radost a…“
„Brala bys to jako krádež,“ dokončil za mě větu Ivo.
„Ano. Přesně tak. Ale bez toho tuleně nemůžeme odejít… hrozně ho potřebuju…,“ řekla jsem prosebně a podívala se na něj psím pohledem.
Ivo se rozesmál. Ale potom začal prohlížet všechny kapsy u bundy i kalhot. „Lili, já u sebe už žádný peníze nemám. Ve starých džínách bych určitě něco našel, ale takhle…“
Stála jsem tam uprostřed obchůdku s tím kouskem zlata v ruce. Cítila jsem, jak se ve mně bortí i ty poslední zbytky minulého světa. Vždyť je to blbost… pomyslela jsem si. Výlohy klidně rozbíjíme a pak přemýšlím nad tím, jestli si můžu vzít něco, co už nikomu nepatří. V tuhle chvíli to nemá žádnou hodnotu. Tak proč je to pro mě těžké? Ivo chvíli přehraboval něco v platech na pultě. Potom ke mně přišel a vzal mi tuleně z ruky. Navlékl ho na řetízek, který vybral, a zapnul mi ho na krku. Pak k tomu přidal polibek a řekl:
„Jestli se stane ten zázrak a my někde někdy potkáme majitele tohoto zlatnictví, dohodneš se s ním na ceně sama. Uč se přijímat věci tak, jak jsou, a nechávat si prostor pro jejich možné změny.“
Pohladila jsem nového tuleně, co mi visel na krku, a rozhodla se mít z něho potěšení. Potom jsme vybrali ještě dámské hodinky pro Marcelu. Ivo mi podal ruku a pomohl mi z výlohy zpátky na ulici. Pár minut nato jsme viděli přijíždět dva náklaďáky. Zastavili u nás.
„Jéééé… ahoj Valdo!“ vykřikla jsem radostně, když jsem zaregistrovala, kdo s ostatními přijel.
„Ahoj, maličká,“ zasmál se se stejnou srdečností jako dřív. Vůbec se nezměnil, pomyslela jsem si spokojeně. Byl to jeden z mála lidí, kteří si dovedli zachovat dobrou náladu a optimismus ve chvílích, kdy ostatní vztekle nadávali nebo se hroutili.
Vystoupil z auta, a než se skupina shromáždila, objal mě kolem ramen. „Jsem rád, že jste to taky dali,“ řekl a jeho oči se vlídně usmívaly. David mě pozdravil pokývnutím hlavy a rukou mi rozcuchal vlasy. Ale v tom Marek promluvil, všichni ztichli a poslouchali opakování instrukcí.
„Do Vlašimi pojedeme tady s Ivem a Lili. Naším cílem je zachránit ty děti z rukou sekty a znova opakuji, nikdo si nebude hrát na vojáčky. Střílíme jen do vzduchu, nechceme nikoho zranit. Podle dostupných informací je tam jeden dospělý muž – vůdce sekty – a dvě ženy. Čtyři dospívající a dvě malé děti. To, jak jsou ozbrojení, přesně nevíme. Takže apeluji, buďte opatrní a obezřetní… Valdo, dávej pozor, ať to nemusím opakovat… Ivo vyláká stráž u brány ven a my ji odzbrojíme. Teprve potom vjedeme dovnitř.“ Odmlčel se a rozhlédl se: „Všechno jasné?“
„Ano,“ zaznělo sborově. Není nad to, když si člověk dovede získat respekt a úctu svým jednáním a přístupem. Je dobře, že mají takového člověka na Slapech, pomyslela jsem si. Ivo má pravdu, bez řádu a pravidel by vznikl jenom chaos. Čím víc lidí tam bude, tím větší bude nutnost vytvořit právní systém.
Marek, David, Valda a další čtyři se usadili vzadu na bedýnky v naší tatře a my s Ivem v kabině. Pak jsme vyjeli do Vlašimi. Zastavili jsme v dostatečné vzdálenosti od zámku a vyložili naše pasažéry. Ti se pak z obou stran přiblížili k zámecké bráně a číhali v zákrytu za zídkou. Potom jsme popojeli co nejhlučněji na dohled k bráně. Zůstali jsme sedět v autě, Ivo zatroubil, stáhl okýnko a zakřičel:
„Hej, je tu někdo? Asi jsme našli nějaké vaše děvče! Jmenuje se Monika!“
Chvíli se nic nedělo. Zklamaně jsem si pomyslela, že tenhle náš plán s vylákáním Arnošta ven před bránu nevyjde. Pak se ale přece jenom ukázal.
„Kde je?“ zahulákal. Blížil se k nám velmi pomalu a zbraní mířil před sebe. Bylo vidět, že má trochu strach a neví, co může čekat. Víc už nestihl říci ani on, ani Ivo. Jakmile prošel branou, dva muži z naší záchranné mise ho složili k zemi a odzbrojili. Pak Arnoštovi svázali ruce, zalepili pusu a naložili ho dozadu.
Nato se Ivo rozjel bránou dovnitř. Všichni postupovali krytí za autem. Každý si podle Markova pokynu našel strategicky kryté místo. Pak zvedl Marek megafon a jeho hlas se rozezněl okolím:
„Všem lidem na zámku! Neprodleně všichni vyjděte ven na prostranství před hlavní budovu! Nic se vám nestane! Máte na to deset minut! Jakýkoliv odpor je zbytečný! Chceme se vyhnout konfliktu! Nyní uslyšíte varovnou salvu do vzduchu!“ Poté se krátce otočil po svých lidech a do megafonu zavelel: „Skupino, PAL!“
Následně se ozvalo několik výstřelů souběžně a pár opožděných. Původně jsem se chtěla taky připojit. Ale ruka se mi hrozně chvěla, a tak jsem si přestala hrát na hrdinku. Palba musela být slyšet do daleka. Srdce se mi u toho prudce rozbušilo. Co se bude dít dál? Naše skupina ostražitě vyčkávala. Všichni připraveni k plnění dalších Markových pokynů. Během prvních minut se nic nedělo. Nekonečné čekání. Jak se čas někdy vleče… Potom se ze zámeckého parku vynořily tři ženské postavy. Poznala jsem hned, že jde o sestru Slávku a dvě její svěřenky. Měla ve tváři vzdor a odhodlání bojovat. Ale možná jen neuměle zakrývala obavy. Zato dívky se i při chůzi viditelně chvěly strachem. Nedivila jsem se. Na jejich místě bych se bála také. Slávka se hned rozhlédla, a když nikde neviděla Arnošta, její výraz se změnil. Úzkostlivě se zeptala:
„Kde je můj syn? Co jste mu udělali?“
Dívala se přitom na Iva, který zůstal částečně krytý za otevřenými dveřmi tatry. „Je v pořádku. Vzadu v autě,“ odpověděl jí. Hned vykročila k autu, ale Marek ji stroze zarazil: „Stát! Ani hnout!“
Řekl to nesmlouvavě a nic dalšího k tomu nedodal. Ani nemusel. V jeho hlase byla taková autorita, že se Slávka okamžitě zastavila. Pouze rysy obličeje jí ztvrdly do nasazené masky vnitřního vzdoru.
Marek se podíval na hodinky a oznámil megafonem: „Pět minut!“
Teprve poté vyšla ze zámku Vendula. Za ruce se jí drželi oba malí kluci. Brečeli a tiskli se k ní. Jeden za chůze klopýtl, upadl a jeho pláč nabral na síle. Vendula se bez ohledu na vážnost situace zlostně obořila na ozbrojené muže:
„Jako přijde vám to v pořádku? Svět vymřel, zůstalo nás naživu pár a vy tady budete střílet na děti?“
Chtě nechtě jsem musela obdivovat její odvahu. Vždyť nemohla vědět, co od nás může čekat.
„Sklapněte, ženská!“ ozval se Libor, bývalý účetní z Klánovic. „Jsme tady proto, že se tady týrají děti!“
Vendula se na něj překvapeně otočila: „Cože? Co to plácáte za nesmysly?“
Jak jsem se tak na ni dívala, napadlo mě, zda jim to, že Moniku na noc svazovali, přišlo opravdu normální? Tahle společnost má teda zvrácené hodnoty… Slavomír vyšel jako poslední a před sebou jako živý štít držel poslední dívku ze skupiny. Pokud tedy Monika viděla všechny, kteří tu žijí. Ozbrojený ale nebyl.
„Co tady chcete?“ zeptal se bez té falešné laskavosti, kterou nám předtím okatě předváděl.
Marek pohybem ruky poslal polovinu mužů k rychlému průzkumu zámku. Valda mezitím došel do nákladního prostoru pro Arnošta. Sundal mu pásku z úst, ale ruce mu nechal svázané. Arnošt si hned stěžoval matce, jak jsme s ním zacházeli, ale Valda mu přikázal, aby mlčel. Jinak mu pusu zase zalepí. Potom Marek odpověděl nejen Slavomírovi, ale všem, kteří se na nádvoří shromáždili:
„Jsme tady právě proto, že nás lidí přežilo málo. Je zcela nepřípustné, aby se přehlíželo bezpráví. Máme svědectví dívky, kterou jste tu proti její vůli drželi a týrali ji. Jsme tu proto, abychom odvezli ostatní děti do bezpečí.“
Skupinkou to nesouhlasně zašumělo. Jedna z bíle oblečených slečen řekla: „Nás tu nikdo netýrá. Bůh nás zachránil. Sloužíme mu z vlastního rozhodnutí.“ Zatímco druhá horlivě přikyvovala.
„Já věřící nejsem,“ ozvala se dívka, kterou Slavomír stále držel za loket. Podívala se na mě a zeptala se: „Monika je teda v pořádku? Je u vás?“
„Ano, je v pořádku,“ usmála jsem se. „Ty jsi Aneta, viď?“ Přikývla a taky se pousmála. Chtěla se Slavomírovi vykroutit, ale držel ji pevně. Valda to zahlédl a udělal směrem k nim krok. Sevření povolilo. Došlo mu, že v tuhle chvíli nemá smysl odporovat. Aneta se ke mně rozeběhla.
„Zrádkyně,“ ozvalo se zasyčení z hloučku vedle sestry Slávky.
Mezitím se vrátili průzkumníci, pěkně zadýchaní z toho, jak rychle procházeli zámecké chodby. Potvrdili, že nikoho dalšího nenašli. Marek rozhodl, že si všichni společně sedneme v některé místnosti a promluvíme si. David dostal od Marka jiný pokyn. Později mi řekl, že s Rudou znovu důkladně prošli zámek od sklepů po půdu. Stejně tak i přilehlé budovy a zámecký park, pro případ, že by tu ještě někoho věznili. Ale nic tomu nenasvědčovalo.
Uvnitř jsem si připadala jako u nějakého soudního líčení. Všichni se usadili v té jejich jídelně a Marek jim sdělil, že všechny děti, i ty starší, míní odvézt do tábora ve Slapech. Tam budou v bezpečí a také se jim dostane vzdělání a lékařská péče. Obě dívky, které tvrdily, že je jim už šestnáct, se tomu hned bránily:
„My jsme v bezpečí tady,“ řekla plačtivě štíhlá blondýnka.
Druhá se přidala: „Ježíše Krista jsme přijaly jako svého spasitele křtem před několika lety. Od té doby se plně připravujeme na roli, která nám byla předurčena. Učíme se to, co je pro ženu potřebné. A vše, co potřebujeme tady díky otci Slavomírovi máme.“
„Jak se jmenujete?“ zeptal se jich Marek. Dívky se představily jako Johana a Barbora.
„Dobře mě poslouchejte, Johano a Báro,“ řekl jim. „Všechny děti, včetně vás dvou, odvezeme do našeho centra. Prohlédnete si to tam. Uvidíte, jak se tam žije. Když se i potom budete chtít vrátit sem, odvezeme vás. Nikdo vás násilím nebude držet na místě, kde nechcete být.“
„Tak to se zbytečně namáháte,“ řekla trucovitě Barbora. „Vzdaly jsme se konzumního způsobu života a vymožeností už dávno.“
Johana reagovala mírněji: „A budeme tam mít možnost žít stejně jako tady? S modlitební místností, výukou otce Slavomíra a sestry Slávky?“
Tuhle otázku asi Marek nečekal, protože se odmlčel. Místo něj se ale zvedlo několik jiných hlasů z naší skupiny: „Marku, doufám, že o tom neuvažuješ? Přece u nás nebudeme živit nějakýho bláznivýho kazatele.“ „Ještě to tak!“
Marek nakonec odpověděl: „Náboženská tolerance je samozřejmostí. Ale musíte si uvědomit, že nelze svou víru vnucovat ostatním. Takže ani svou vírou ostatní obtěžovat. Svoje přesvědčení si můžete ponechat. Modlit se můžete v soukromí a stejně tak řešit i svou výuku.“
Vypadalo to, že pro dívky je to takto celkem přijatelné. Vzápětí promluvila sestra Slávka:
„Je to tedy vaše volba. Nicméně si musíte uvědomit, že mě ani otce Slavomíra tam neuvidíte. Naše místo je zde.“
Barbora se zmateně otočila na Marka: „To jako že otec Slavomír a sestra Slávka s námi nesmějí k vám odjet?“
„Mohou. Nejsme uzavřená společnost. Ovšem… za stejných podmínek, které platí i pro vás,“ odpověděl Marek. Za ním se ozvalo nesouhlasné mručení, ale nahlas nikdo neprotestoval.
Slavomír se blahosklonně usmál: „My sloužíme spasiteli zde. On ke mně promlouvá a my činíme pouze jeho vůli.“
„A jeho vůlí bylo, abys svazoval děti tak, že jim pak hnisají ruce?“ řekla jsem hněvivě a ještě jsem si na to stoupla. Tenhle člověk mi nadzvedával mandle.
Ivo mě chytil za ruku a jemně mě stáhl zpátky do židle.
„Bez nás by umřela hlady! Káča jedna nevděčná!“ reagovala místo Slavomíra Slávka.
„Dost!“ přikázal autoritativně Marek a všechny hlasy se utišily. „Vzhledem k tomu, že v současné chvíli nemáme možnosti řádného právního systému, budeme situaci řešit takto: Johana, Barbora, Aneta a Arnošt se po setkání s ostatními u nás rozhodnou, kde chtějí do budoucna žít.“
Aneta s úlevným úsměvem přikývla.
Marek se pak otočil k Vendule. „Ti dva chlapci… jsou to vaše děti?“
Vendula si olízla spodní ret a odpověděla: „Nejsou. Já vlastní děti nemám. Já nemám děti moc ráda, nikdy jsem je nechtěla. Ale přece je nenechám umřít.“
Uměla jsem si představit, kolik lidí… žen… by bylo pohoršeno takovým prohlášením. Jenže ne každý je mateřský nebo rodinný typ. Postarala se o cizí děti. Nemusela. Nad tím jsem často přemýšlela, co je a co není správné, morální, lidské… Kdo to vlastně určuje? Zákony, jistě. Ale především naše vlastní vnitřní nastavení, naše osobní hodnoty, naše svědomí… Co je pro jednoho málo, je pro jiného ažaž. Takhle žena, tak pečlivě nalíčená, s trochu buranským vystupováním, by asi většinu lidí odradila od přátelství s ní. Přitom se stejně jako ostatní snažila jen přežít v těchto nových, obtížných podmínkách. A navíc v sobě našla dost soucitu pro ty dva kluky. Proč ale pro Moniku ne?
„Proč jste dopustila, aby Moniku takhle týrali?“ zeptala jsem se. „O chlapce jste se starala, a tohle vám bylo jedno?“
Chvíli se dívala stranou. Potom se mi vzdorovitě podívala do očí:
„Byla to její chyba, že se jí tohle dělo. Všechny ostatní holky se tady tomu přizpůsobily a pracovaly, jak se jim řeklo. Co na tom… odříkat pár hloupých modliteb. Hlavně, když máš kde spát a co jíst. Myslíš, že v těhle sračkách si můžeš moc vybírat?“
Neodpověděla jsem. Ona sama Moniku možná nepoutala, ale ani se jí nikdy nezastala. Je to to samé, jako kdyby měla v rukou provaz? Co by se dělo, kdyby řekla, aby to nedělali? Vyhostili by ji? Připoutali by ji také? Nebo by se začali chovat jinak a líp? Co se nám honí hlavou, když přehlížíme v okolí nespravedlnost? Kolikrát jsem jen četla články o týrání dětí, kdy to sousedé slyší, ale nikomu o tom neřeknou. Nechtějí se do ničeho namočit a mít starost navíc… Lidé se všeobecně příliš nemění. Bez ohledu na okolnosti často opakujeme jen naučené chování na základě již učiněných zkušeností.
Místo mě odpověděl Marek: „Takže kdyby někdo týral vás, byla by to také vaše vina a bylo by to v pořádku? I to, že to okolí bude zcela ignorovat?“ Zavrtěl hlavou. „Víte…“ a to už se obracel střídavě na celou tu bíle oblečenou skupinu, „ohledně týrání a neposkytnutí pomoci týrané osobě tu existovaly paragrafy v trestním zákoníku se sazbou až na osm let vězení. My takovou možnost nemáme, ale neznamená to, že jako přeživší společnost budeme bezpráví ignorovat, nebo dokonce tolerovat.“
Protože všichni tiše poslouchali, pokračoval: „V tuhle chvíli budeme tento incident řešit domluvou. Ať už budete žít dál v naší společnosti, nebo zde, pamatujte si, že týrání je nepřípustné. Nejsme od sebe tak daleko, abychom sem nemohli jednou za čas přijet a zkontrolovat, že se tu neděje něco špatného. A teď si všichni sbalte nejnutnější věci, odjíždíme.“
Slavomír se zvedl a ostentativně začal rozdávat požehnání svým ovečkám na cestu.
„Otče Slavomíre,“ řekla kňouravým tónem Barbora, „vy ale musíte jet s námi! Já bez vás nikam jet nemůžu.“
Blahosklonně se usmál: „Proti převaze zbraní tohoto světa nic nezmohu. Budu se za tvou duši přimlouvat u Všemohoucího. Věřím, že tě Ježíš Kristus přivede brzy zpátky domů.“
Barbora se rozbrečela. Johana taky. Skoro mi to připadalo, že jsme tu za padouchy my…
Každý dospělý z náboženské skupiny měl od nás přidělený ozbrojený doprovod. Vendula odešla s dětmi za dohledu Valdy. Slavomír zůstal v jídelně s Markem. Já jsem šla pomoct sbalit věci Anetě s tím, že se pak všichni sejdeme venku u auta.
My jsme byly připravené první. Potom přišel David a Ruda z obhlídky. Vendula krotila oba kluky, kterým už otrnulo a těšili se na výlet tím velkým autem. Neustále se honili kolem. Barbora s Johanou zahájily protestní mlčení, ale aspoň už nebrečely.
„Jak dlouho jim to bude trvat?“ zeptala jsem se Iva, když i on konečně vyšel ze zámku.
Pokrčil rameny: „Trochu se tam dohadují. Slavomír nepojede, to bylo jasné hned. Slávka jet nechce, a přestože je Arnošt její syn a je skoro dospělý, Marek by byl rád, aby také dostal možnost výběru, kde by se mu líbilo žít víc. Jenže kluk bez mámy jet nechce a no… má takový jednodušší uvažování. Marek by mu rád poskytl vzdělání. To, co tady mít nikdy nebude. Navíc jim tam ještě vysvětluje, že u nich budou mít základní lékařskou péči a další věci. Ale myslím, že je nepřesvědčí. Takže rodina se trhat nebude.“
Nakonec to přesně tak dopadlo. Odváželi jsme Vendulu, chlapce Dušana a Míšu, Anetu a ty dvě zarputile se tvářící dívky. Kvůli nim jsem měla smíšené pocity. Pro ně jsme žádní zachránci nebyli… aspoň v tuhle chvíli ne. Doufala jsem, že svůj postoj přehodnotí.
#
16. září
Nějakou dobu jsem teď neměla vůbec čas na záznamy. Měli jsme hodně práce. Na zahradě i kolem slepic. A také se zajišťováním všeho na první zimu. Ivo zprovoznil i na dalších chatách solární systém a zvýšil taky jeho celkovou kapacitu. To byl luxus. Mohli jsme si po večerech zahrát oblíbeného fotbalového managera a pouštět si filmy a pohádky. Na ty nejraději koukala Marcela s Moničkou. Několikrát jsem si zopakovala řízení auta a sem tam jsme byli trénovat střelbu z revolverů. Teď už jsem si s ním nepřipadala tak neohrabaná.
Monika zůstala u nás, respektive u Marcely napořád. Dohoda byla, že se bude učit podle didaktického systému, který se nastavil na Slapech. Občas tam jela s námi, ale nikdy tam nezůstala, přestože tam by měla sobě bližší věkovou skupinu. Přilnuly s Marcelou k sobě jako babička s vnučkou a oběma to pouto pomáhalo přenést se přes ztrátu rodiny.
Vendule a chlapcům se na Slapech daří dobře. Aneta je tam šťastná a vždycky Moniku přemlouvá, aby tam zůstala taky. Johana a Barbora si už po pěti dnech vyplakaly návrat do zámku. Prý to bylo k všeobecné spokojenosti.
David stále doufá. Nepřestává pátrat po Pavlíně. Sem tam s Rudou přivezou jednoho dva přeživší. Ale se stále většími časovými prodlevami.
U Českých Budějovic je také osada, kde je kolem padesátky přeživších z širokého okolí. Mám si to nechat pro sebe, říkala Zuzanka, ale Valda tam prý jezdí dost často a stále básní o nějaké Blance.
Už nejezdíme po okolí s mapou. Dřív jsem v ní kroužkovala místa, kde jsme narazili na opuštěný dobytek a koně. Moc toho nebylo, ale Marek byl za tyhle informace rád. Najít někde živé hospodářské zvíře je dnes už prakticky nemožné. Aspoň v našem okolí ne. Jednou se i zbylé pohonné hmoty zkazí a nebudeme mít možnost jezdit auty. Občas vedeme doma diskuze o tom, zda budeme i potom plně soběstační. Zda se nám podaří se tady se vším všudy uživit. Ivo plánuje na příští rok elektroauto. Já tomu ale vůbec nerozumím, a když o tom začne mluvit, zjišťuju, že ho po pár minutách přestávám vnímat. Jen doufám, že si toho nikdy nevšiml.
Máme hodně zásob snad úplně všeho, co se kde dalo sehnat. Kromě dalších skleníků i dobře izolované sklady, kam ukládáme nejen trvanlivé potraviny, ale také boty, oblečení, drogerii, topivo a vůbec všechno. Na slapské skupině jsme závislí, jen co se týká lékařské péče. Možná i proto se Monika rozhodla, že se stane lékařkou a zubařkou. Co půjde, se naučí od doktorky Karolíny, a pak knihy, knihy a knihy. Ivo sice remcal, že odmítá být pokusným morčetem, ale nejspíš má smůlu.
Jeli jsme právě pro lékařské publikace a vybavení do Ledče. Projížděli jsme již známými ulicemi. A pak jsme ho uviděli… Je to jeden z těch momentů, které tak úplně nečekáte. Vryje se vám do paměti, aniž byste chtěli. Dětské hřiště. Prolejzačky, houpačky, pískoviště. Několik laviček pod silným stromem, který v létě nabízel stín dohlížejícím maminkám. Teď jeho větev poskytla poslední vydechnutí muži, kterého jsme tu kdysi potkali opilého.
Zastavili jsme. „Pane bože, Ivíku…,“ hlesla jsem.
„Radši už tam nekoukej. Zajdu ho sundat.“
„Je to na zbláznění. Ale ne každej najde sílu jít dál, když přijde o všechno. Škoda, že si nenechal pomoct.“
Ivo dodal: „No… on byl mrtvej už minule, když jsme ho tu viděli. Víš, jak to myslím…“
„Ach jo,“ reagovala jsem frustrovaně. „Copak se tohle nikdy nezmění? Stále budeme nacházet mrtvé? Někdy mě přepadá takový pocit marnosti…“
Pohladil mě po vlasech. „Já ti rozumím. Ale teď dojdi dozadu pro jeden z pytlů a pak najdi nějaký větší kameny. Postarám se o to.“
Nedívala jsem se. Jen jsem pak slyšela dopad těla na zem. Nepodívala jsem se ani potom. Sny, ze kterých jsem se často budila a ve kterých byla odulá těla pokrytá červy, mi stačily. Ivo přikryl muže velkým černým pytlem na odpadky a okolo jsme ho zatížili kamením. Na zemi se povalovalo několik prázdných lahví od rumu a vodky. Jestli existuje nějaký posmrtný život, nebe… nebo cokoli, kde můžeš najít klid a být zase se svou rodinou… tak ti to moc přeji, řekla jsem v duchu tomu neznámému muži, kterého jsme právě provizorně pohřbili.
