Článek
„Odpustit a zapomenout znamená drahocenné nabyté zkušenosti vyhazovat okny.“ (A. Schopenhauer)
#
8. listopadu
Nejprve mi to vyprávěl David vysílačkou. A potom ještě znovu Zuzanka, když jsme konečně zase přijeli na Slapy. Před čtrnácti dny u vstupu do tábora zastavilo auto a z něj vystoupili dva mladí muži. Nejdřív vyvolali konflikt, když odmítali odevzdat svoje zbraně strážnému. To ale bylo to nejmenší…
„Představ si, Lili,“ řekla mi Zuzanka, když jsme na chvíli v kuchyni osaměly a já jí pomáhala připravovat svačiny pro děti: „Lída je u brány zahlédla a omdlela. Renda k ní hned běžel. Jak ale uviděl za závorou svoje vlastní auto, spojil si dvě a dvě dohromady. Dal jim pořádnou nakládačku, než ho od nich odtrhli naši chlapi.“
Otevřela další skleničku s paštikou, zajela do ní nožíkem a pátravě se na mě zahleděla: „Ty jsi věděla, co jí provedli?“
Přikývla jsem. „Věděla. Ale nebylo na mně to někomu vyprávět. Když jsme je sem poslali, byla v dost špatným stavu. Hlavně psychicky. Myslela jsem, že si to domyslíte.“
„Tak asi doktorka to ví…,“ dumala nahlas. „Ale mě a nejspíš nikoho dalšího nenapadlo, že v jejím zármutku je ještě něco jiného, než co tu prožívali i ostatní.“
„A co bylo dál?“ zeptala jsem se.
„Když vyšlo najevo, co jsou ti dva zač, zamkli je svázaný do jídelny. Renda řval, že je zabije. Marek nás pak poslal pracovat pryč s tím, že se za dvě hodiny všichni sejdeme ve společenský místnosti a probereme situaci. Potom si vzal Rendu stranou. Co si povídali, to nevím…,“ odmlčela se. Do kuchyně totiž vběhly Didinka a Bětuška a ptaly se, zda už můžou odnášet svačiny. „Za deset minut,“ řekla jim maminka, a když se za nimi zase zavřely dveře, pokračovala:
„Škoda, že jsi tu nebyla. Ta diskuze byla děsně vyhrocená. Na jedné straně se většina shodovala, že takoví lidé, jako jsou oni, představují neustálou hrozbu. Nikdy nevíš, kde a kdy je znova potkáš a zase ublíží. Podle mě nemají žádné morální zábrany. To víš, je tu hodně holčiček. Všechny se teď bojíme.
Podle většiny je blbost tu budovat vězení a živit je. Podle Marka ale nemůžeme vzít zákony do svých rukou. Přece je nepostavíme ke zdi… Na druhou stranu, pokud se taková věc nechá bez trestu, vznikne akorát chaos. Každý by si tu pak dělal, co se mu zlíbí.“
„Jak to teda myslel?“ chtěla jsem vědět. „Vždyť tohle je snad jednoznačné! Ti chlapi mají zbraně, a i když jim je nevrátíte, seženou si jiné a pak se klidně vrátí. U takových lidí nikdy nevíš, jak se zachovají. Každej ví, že recidivisti jsou nejhorší. Udělali to jednou, a když jim to prošlo, udělají to znova.“
Zuzanka přikývla: „Já to vidím taky tak. Chci ochránit svoje děti. Tomáš taky nesouhlasil s tím, abychom je pustili.“
„Ale pustili jste je, že?“ ověřovala jsem si, že máme stejné informace.
Přikývla: „Víš… společně jsme se na té schůzi dohadovali několik hodin. Potom jsme chtěli hlasovat, ale Marek tentokrát řekl, že žádné hlasování nebude. Je mu jasné, co chceme, ale u nás se prostě vraždit nebude.“
„Takže?“ pobídla jsem ji k pokračování.
„Takže potom je přivedli a Marek jim řekl, z čeho jsou obviněni. Zkoušeli zapírat. Prý auto našli ve městě odstavený. Ta ženská si je s někým plete. Oni v žádný hájence nikdy nebyli. Tak se jich někdo zeptal, kde vzali, že se to stalo v hájence. Na to ten jeden říká druhýmu: „Ty seš kretén, viď.“ No a bylo jasno. Takže Marek jim řekl v podstatě to, co nám. A že je naši lidi odvezou co nejdál. A doporučuje jim, aby se sem už nikdy nevraceli. Pokud se tak stane, budou bez dalšího otálení zastřeleni.“
„A co voni na to?“
„Myslím, že se jim ulevilo, že je nečeká žádný trest. Odváželi je svázaný brzy ráno. Tomáš říkal, že je vyložili někde u Chebu.“ Na chvíli se odmlčela a potom ztlumila hlas do šepotu: „Když odjížděli, viděla jsem Rendu, jak sedá do svého auta a jede s nimi.“
„Ty myslíš, že…,“ odpověděla jsem také šeptem.
„Jo, myslím. Vrátil se o dost později než ostatní.“
Chvíli jsme obě mlčely a pak jsem řekla: „Možná to bude znít krutě… já neznám ten pocit bezmoci a studu a toho všeho, jak to musí ženu zlomit, když jí nějakej hajzl takhle vezme sebeúctu. Na druhou stranu, někdo by řekl, že je to jen tělo. Dá se přes to přenést a nejde o život. Takže trest za znásilnění… smrt… by z dřívějšího hlediska bylo moc. Jenže teď je jiná doba. Tresty by měly být tvrdší právě proto, aby si nikdo nedovolil druhému ublížit. A nechat takový svině žít… riskovat, že ublíží někomu dalšímu, třeba dospívající holce… nebo budou svoje chování stupňovat, protože je nikdo nepotrestá… já navíc toho Rendu i chápu. Chápu ale i Marka. Nemohl rozhodnout jinak. Takže jestli vzal Renda spravedlnost do vlastních rukou nebo jestli mu Marek tu volnou ruku dal… myslím, že je lepší nechat to být a nepitvat se v tom.“
Náš rozhovor přerušily opět její dcerky a pak už jsme neměly příležitost popovídat si o samotě. A to jsem se chtěla konečně zeptat na toho pána, který se k ní tak měl tehdy u vykládky zboží. No nevadí, zeptám se jí příště.
V jídelně to hučelo jako v úle. Seznámila jsem se s Kristýnou a Mirkou. Zdravotními sestřičkami z kojeňáku, které přivezl David s Rudou. Neustále se kolem nich motalo hejno malých dětí. Prostě pečovatelky na plný úvazek. Nejživější byl Lukášek, chvíli neposeděl a pořád chodil kolem stolu i s jídlem. A dvě moc roztomilé holčičky, Magdalénka a Anička, se pokoušely vybarvovat omalovánky. Zatím jim to moc nešlo, ale podle vyplazeného jazýčku se pekelně soustředily.
#
23. listopadu
Na dnešek jsem se moc nevyspala. Ivík měl zase po čase svoji noční trojčlenku. Nejdřív ze spaní jen hlasitě odfukoval. Říkám tomu pufání. Nadechne se a pak přes přivřené rty se ozve puf. Nedařilo se mi to přiřadit k ničemu, co bych mohla využít jako uklidňující zvuk vhodný pro usínání. Občas jsem se v posteli zavrtěla a doufala, že ho to přiměje změnit polohu a ubrat na hlasitosti. NIC. Místo toho začal ještě chrápat. A do toho znovu puf… puf… chrrrrr… puf… tak jsem se vrtěla čím dál víc, ale nezabíralo to. Nakonec si ještě pokrčil nohu a v intervalech mu klesala na stranu, takže na jedné straně mi tím stahoval deku z těla a na druhou tím vytvářel nepříjemné otřesy. Už jsem to nevydržela a řekla mu nahlas, aby se otočil. Beze slova to udělal a nejspíš se během toho ani neprobudil. Přitiskla jsem se k němu a všechny zvuky zmizely. Ale stejně už jsem toho moc nenaspala.
Věci se pomalu stabilizovaly a náš život dostával opět nějaký řád. Ale jakoby se teprve teď moje psychika uvolnila a doháněla mě víc a víc minulost. Zdávaly se mi sny o hromadách mrtvol, jak mezi nimi procházím lesem s košíkem na houby a nemůžu najít cestu domů. Často se mi pak chtělo brečet. I teď jsem nakonec usnula, ale probudila se ještě do tmy. Připadalo mi, že venku slyším mňoukat kocoura. Nedařilo se mi znova zabrat, tak jsem vstala, přehodila si přes ramena pléd a potichu vyšla ven. U stříšky nad studánkou seděla Marcela a tiše plakala. Tak to nebyl kocour, co jsem slyšela… Došla jsem k ní a sedla si vedle ní. Zem byla studená. Stáhla jsem si pléd pod sebe. Neřekla jsem nic, jen jsem ji objala kolem ramen. Žijeme dál, ale tahle bolest… ta nikdy nezmizí…
#
„Tak mám v rodině přírůstky,“ hlásila mi do vysílačky druhý den Zuzanka. „Na poradě Kristýna navrhla, že by si ženy měly rozdělit děti do opatrovnictví. Říkala, že je zvyklá starat se o děti, které nemají rodiče, ale že to bylo dřív. Teď jsou rodiče bez dětí a děti bez rodičů a jako společnost budeme mnohem líp fungovat, budeme-li vytvářet rodinná prostředí. Že si vždycky moc přála, aby nemusely děti vyrůstat bez milujících rodičů. Většina souhlasila, jen Vendula prohlásila, že o žádný další se starat nebude, že jí ti dva haranti stačej.“
„Tak kolik dětí sis vzala k sobě? Pět? Deset?“ smála jsem se.
Zasmála se se mnou: „Znáš mě dobře. Postarala bych se o všechny, co by zbyly. Tomáš navrhl, že bychom si vzali Lukáška, ale ten se držel Kristýny jako klíště. Takže nakonec máme další dvě holčičky. Belu a Darinku.“
Znovu jsem se rozesmála: „Chudák Tomáš… takovej babinec doma!“ Ale pak jsem se zeptala zcela vážně: „Pořád platí naše nabídka, že si jedno dvě můžeme adoptovat k nám.“
„Zatím je to v pohodě, Lili. Ze začátku sem kluci občas někoho nového přivezli, ale teď už nic. Je nás tu šedesát tři. Všechno je teď už takový… normální.“
„Tak jo… a máš tam někde Davida?“
„Dneska tu není. Oni mají nějakou poradu. Chlapi řeší něco na elektrárně. Nějakej akutní problém. Nevím přesně, nerozumím tomu. Tomáš mi to pak poví a já ti řeknu.“
„Hmmm, tak držím palce, ať je všechno v cajku. A co Valda?“
„Ten je věčně pryč,“ v jejím hlase bylo znát, že se jí po něm stýská. „Co si našel Blanku, je víc tam.“
„To je dobře, že někoho má. Konečně se taky zaláskoval…“ a v tu chvíli jsem si vzpomněla na toho, co ji tak obletoval. „Jsi tam teď sama?“ zeptala jsem se.
„Ne, je tu se mnou Aneta, jestli prý může mluvit s Monikou. Proč?“
„To nic… chtěla jsem se na něco zeptat, ale to počká, až se uvidíme osobně. Monika tu není, to si musí holky domluvit vždycky předem. Počká to do zítra?“
„Ahoj teto,“ vzala si vysílačku od Zuzky. „Já teda počkám do zítra, ale řekneš jí to, že jo?“
Znovu jsem se rozesmála: „To víš, že ano… neteřinko.“
Chvíli ticho. „Noooo… a jak ti mám teda říkat?“
Podívali jsme se s Ivem po sobě a mrkli na sebe. „Vlastně jo… klidně teto. Super, rozrůstá se nám rodina,“ zasmála jsem se. Těším se, až se zase uvidíme.“
#
Až do poloviny prosince se nic moc nového nedělo. Pečovali jsme o slepice. Kontrolovali, že nám do žádné chaty ani skladů nezatéká. Vyjížděli pro další zásoby. S úbytkem sluníčka a denního světla byl znát nižší výkon panelů, ale pořád to stačilo na ten luxus mít teplou vodu, světlo a večerní film. O teplo a vaření se nám postarala akumulační kamna.
Skleníky byly zazimované. Marcela s Moničkou si zavařily nějakou vlastní zeleninu. My jsme dali přednost houbám. Tolik skleniček jsem nikdy dřív neudělala. Náš oblíbený les žádný jiný houbař neokupoval, a tak jsme v září byli na houbách jen třikrát. Moje zbožné přání nacházet houby na každém kroku, se stalo skutečností. Během hodiny jsme měli vždy čtyři plné koše. Bylo to fajn, ale postrádalo to tu radost z každé nalezené houbičky.
V noci sněžilo. Ráno se nám odvděčilo romantickým pohledem. Sněhové čepičky na stromech a jiskřivě čistý sníh všude okolo. Tohle jsem v Boleslavi nikdy nezažila. Buď se sníh rychle měnil ve špinavé bláto, nebo na něm ulpívaly černé tečky městského smogu. A jak suprově to křupalo pod nohama! Nádhera! Jediný, kdo z toho neměl takové potěšení, byl Ivo. Zatímco jsem s holkama stavěla sněhuláka, Ivo ometal panely. A hudral si cosi o černých mužích a otrokářích.
#
16. prosince
Do rána přibylo skoro deset centimetrů mokrého sněhu. Udělali jsme celou rodinu sněhuláků. I Ivo se nakonec přidal a vytvaroval ve sněhu tuleně. Moc krásnýho. Pak jsme taky při obhlídce zjistili, že pod náporem sněhu vypadla jedna tabule ve skleníku. Ivo se nás snažil přesvědčit, že šlo o vadu materiálu, ale i podle toho, jak se tvářil, bych spíš sázela na nedostatky v montáži. Ale jinak žádné škody. Včera nefungovalo dobře spojení. Vysílačka chrčela a nebylo pořádně rozumět. Trochu mě to rozladilo. Dokud bude tolik sněhu, nikam se nebude jezdit. Takže je fajn aspoň slyšet ty, které mám ráda.
ALE! Když jsme se večer vraceli z procházky, čekalo nás překvapení! Naproti nám zničehonic něco vyběhlo z lesa. Nejdřív jsem se dost lekla, bylo už šero a svítili jsme si baterkou. Nebyla jsem na tmavou pohybující se skvrnu připravená. Pak ale kaňka zamňoukala a při dopadu proudu světla se zformovala do roztomilého zrzavého koťátka. Znova smutně mňoukla. Došli jsme až k ní.
„Je to ještě drobeček. Podívej, jak je maličká!“ řekla jsem. „Můžu si…“
„… ji nechat?“ dokončil za mě Ivo.
„Prosím, prosím, prosím…,“ škemrala jsem. Marcelin kocour k nám dovnitř směl jen ve dne. A to se stávalo výjimečně. Věděla jsem, že Ivo o zvířata v domě moc nestojí.
„Noo… Tak teda dobře,“ odpověděl mi.
Vzala jsem kočičku do náruče. Okamžitě začala vrnět. „Ta je krásná. Rezavá. Takovou jsem vždycky chtěla.“
Ušli jsme sotva pár metrů a musela jsem se ještě zeptat: „A Ivíku…“
„Můžeš,“ zněla okamžitá odpověď a smích.
„Počkej, počkej…,“ taky jsem se usmívala, protože jeho smích byl nakažlivý, „vždyť nevíš, na co se chci zeptat!“
„Že nevím? Tak schválně… Že by ses chtěla zeptat, zda si ji můžeš vzít dovnitř? A určitě bys k tomu dodala, že je to ještě koťátko, že by mu venku byla zima. Pletu se?“
To mě rozesmálo. Kočičce se to nelíbilo, nespokojeně se mi zavrtěla v náruči.
„Víš, že máš zakázané číst mi myšlenky,“ zlobila jsem se naoko. „Beztak je to naše povinnost se o ni postarat. Nebo o něj. To musím zjistit, jestli je to kluk, nebo holka.“
„Jak to naše povinnost?“ podivil se.
„No tak moc bych za to nedala, že to bude kotě Marcelina kocoura.“
Ivo se na mě kriticky podíval.
„Vážně. Je to prostě rodinný kotě. Určitě!“ a dala jsem zvířátku pusu do kožíšku.
„No to je zajímavý. Pořád se štítíš vody u jezu… to je bakterie sem, bakterie tam… a tady líbáš špinavý zvíře, co má určitě blechy a jiný parazity.“
„Dostane tabletku, odčervovací. Jako Mates,“ řekla jsem. „Viď, ty můj milááášku.“
„Co jsem komu udělal,“ zalamentoval Ivo. Sepjal ruce nad hlavou. „Jen jestli ti to projde u tuleňů. A mimochodem… do postele nesmí!“
„Tuleni, nebo kočička?“
„Lílo!“
„No dobře… do postele nesmí…,“ slíbila jsem. Jenže… já kočky znám. Bude to hra kdo s koho. A jestli Ivo nepovolí, kočka bude spát nakonec někde venku.
#
24. prosince
Tyhle Vánoce byly úplně jiné, než jaké jsme si dělávali doma s Ivíkem. Marcela měla ráda sváteční výzdobu, takže i venku na malých stromcích jsme měli ozdoby. K jídlu jsme si udělali tradiční bramborový salát s domácí majonézou a kuřecí řízky. Byla jsem moc ráda, že nemusím sama zabíjet kuřata. Ty první jsem obrečela. Něco jiného bylo, když jsme si dřív došli do obchodu a vzala jsem si z chlaďáku balíček naporcovaného masa. To nebylo osobní, člověk za tím to živé zvíře neviděl.
Dalo to práci naučit se oškubat a vykuchat drůbež. Ale člověk si tak nějak zvykne na všechno nové, co se udělat musí. Ještě pořád jsme měli výhody, které generace po nás hned tak mít nebudou a o jejichž část přijdeme za nějaký čas i my: pohonné hmoty a možnost bezproblémově a rychle se dopravit na větší vzdálenosti. Tohle mě trápilo víc než všechno ostatní. Chci bydlet tady, je tu krásně. Ale co David? Zatím to nevypadá, že by chtěl ze Slap odejít. A jak se pak budeme vídat se svými přáteli tam? Co když budeme potřebovat lékaře? Co až nám začnou docházet některé zásoby? Teď je ale teď. Ještě rok dva to asi řešit nemusíme. A ono se uvidí, co bude… utěšovala jsem samu sebe.
Výborné bylo, že jsme měli snadno téměř cokoli, co jsme si mohli přát. Oblečení, boty, vybavení do domácnosti nebo na zahradu. Zatím jsme si nemuseli dělat starosti o to, čím si vyčistíme zuby a trvanlivých potravin bylo také dostatek. Ale jednoho dne bude s kosmetikou a potravinami stejný problém jako s benzínem. Nic nemá neomezenou životnost. Naše generace zažily tu hrůzu vymírání a bolest ze ztráty blízkých, ale ty po nás budou mít mnohem těžší podmínky. Životní úroveň bude dlouhodobě klesat. Je nás příliš málo. Jinak bychom dokázali celou infrastrukturu obnovit.
Od chmurných myšlenek mě odvedlo Moniččino otvírání vánočních dárků. Tentokrát už jsem v obchodech svoje morální dilemata neřešila. Když mi holky v listopadu daly svůj seznam, co by chtěly pod stromeček, zajeli jsme do Ledče a do Světlé a „koupili“ všechno, co si napsaly. Monika chtěla hlavně knihy a spoustu věcí na kreslení. Tak jsme navštívili i speciálku na malování a teď si vybalovala malířský stojan. Bylo hezké vidět, jak se směje a má radost. Usmívala jsem se. Přesto mi bylo i tak nějak smutno. Na Marcele jsem totéž pozorovala už od rána. V očích měla bolavý lesk slz. Chápala jsem to. Obě jsme se snažily to nedat najevo. Asi všichni budou vzpomínat na loňské svátky, kdy měli kolem sebe svoje děti, sourozence, rodiče a přátele… živé.
Mates a Zrzečka (tak jsem pojmenovala svoji kočku) se snášeli dobře. Mates byl celkem flegmatický kocour a nechal si od té malé potvůrky téměř všechno líbit. Po prvních dvou dnech se rozkoukala a vyklubala se z ní mrňavá bestie. Měla štěstí, že byla tak roztomilá. Tuleňata jsem před ní musela schovávat, připomínaly jí myšky a brzy bych o ně přišla. Zato u velkého Fandy večer usínala v pelíšku, který nám loni darovali David s Pavlínou, a to ji taky zachránilo, aby nespala venku. Samozřejmě nám totiž vlezla snad stokrát tu první noc do postele. Ivo ji trpělivě zase z postele sundával, až ho napadlo dát ji do tuleního pelíšku a hodit na ni můj pléd. Zrzečka v něm usnula a od té doby chodila spát tam. Bělostný táta tuleň byl za nějaký čas celý od jejích chlupů. Už byl prostě její.
Nesnáším Vánoce… pomyslela jsem si znova, když jsme se s Ivem vraceli z večerního vysílačkování. Bylo to po dlouhé době, co David sám od sebe začal mluvit o Pavlíně. Říkal, že mu hrozně chybí. Dokud jezdil po okolí a měl dost práce, dalo se to snést. Den za dnem živil naději, že ji najde. Ale teď, když je tolik sněhu a zůstává celou dobu v táboře, lituje, že nejel na zimu k nám. Tolik lidí okolo a stejně se cítil osaměle.
Měli jsme za sebou první rok po pandemii. Zvládli jsme ho všichni tak, jak to jen nejlépe šlo. Odvedli jsme pořádný kus práce a myslím, že do dalších let se můžeme dívat s nadějí. My to zvládneme!
#
obr 3
