Článek
„Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.“ (J. A. Komenský)
#
Koncem února, když začal pomalu tát sníh, jsme začali s přípravami na setí a sadbu. Bylo potřeba opravit skleníky. Některá skla pod náporem sněhu nevydržela, ale jinak jsme nezaznamenali žádné větší škody. Hlavní bylo, že nám nikam nezatékalo a že všechny naše sklady v okolních chatách a staveních plnily dobře svoji úlohu. Nerada bych přišla o cenné zásoby toaletního papíru, ačkoli Ivo zrovna tohle nepovažoval za podstatné. Představa, že bych se musela utírat lopuchem… fuj!
Zrovna jsem sledovala Marcelu, jak pomáhá Monče balit kufry. Bylo to téma přes zimu často probírané. Moničin odchod na Slapy. Neodcházela napořád. Pro její studium to však bylo nezbytné. Učebnice a knihy, to byla jedna část. Tu praktickou ale mohla pochytit jedině od někoho, kdo sám uměl. A na Slapech byla doktorka Karolína a dvě zdravotní sestřičky a od nich se Monika postupně naučí, co půjde.
Zatím jsme nechali otevřené téma, jak dlouho bude vždy tam a jak dlouho tady doma. Marcela by asi byla ráda, kdyby jezdila, po staru řečeno „na víkendy“ domů. My s Ivem jsme souhlasili, že alespoň ze začátku to takhle zkusíme zařídit. Tady byla odříznutá od světa, a hlavně od vrstevníků. Stejně jako pro Davida, tak i pro ni, bylo lepší žít ve větší společnosti. Nám vyhovovalo být jen spolu, a to i přesto, že jsme si uvědomovali všechna úskalí žití stranou.
Tentokrát jsme na Slapy jeli všichni. Marcela chtěla Moniku vyprovodit a podívat se, kde její holčička bude žít, a projevila přání stavit se cestou zpět v Benešově. Pro vzpomínku. Vyrazili jsme ještě před obědem. Obě kočky byly nespokojené, že musí být venku. Zejména Zrzečka, která v pelíšku spokojeně vrněla se zabořeným čumáčkem pod Fandovou ploutvičkou. „Zrzino, vystřel vodsaď,“ poručil jí Ivík přísně, když se pokusila několikrát vetřít zpátky skrz zavírající se dveře chaty.
„Jen se koukejte pořádně vyvětrat,“ ignorovala jsem jejich vyčítavé pohledy. „Navíc máte svůj domeček. Budeme pryč jen dva dny, tak tu buďte hodný.“
Když jsme jeli kolem Sázavy, otočil se na mě Ivo od řízení a říká: „Hádanka, jo? Je to oranžový a letí to přes Sázavu. Co je to?“
Chvíli jsem přemýšlela. „Disk?“
Začal se smát: „Ne. Dobře nakopnutá kočka.“
„Ty seš hroznej, to bys jí neudělal, přece!“ řekla jsem naoko uraženě, ale smáli jsme se tomu všichni čtyři.
„Vždyť je to budoucí maminka našich koťátek!“ dodala jsem schválně. Dobře jsem věděla, že tím píchnu do vosího hnízda.
Ivo reagoval přesně podle očekávání: „Pfff! Na to zapomeň. V kočkáriu odmítám žít.“
„A hlavně to nesvádějte na Matýska,“ poznamenala Marcela. „Ten je několik let kastrovanej.“
Ivo se začal smát: „Cože? Takže tvoje teorie o rodinné kočce padá, Lilinko.“
Našpulila jsem rty: „No… ale… teď už rodinná stejně je. Vím, že bys ji nevyhodil. Taky ji máš rád.“
„Mám rád tebe,“ řekl. „Takže ne. Tuhle bych nevyhodil.“
#
Cestou jsme se stavili ve Zruči nad Sázavou v půjčovně kostýmů. Večer má být na Slapech táborák. Bude oslava prvního roku založení tábora. Iva napadlo, že by mohlo být příjemným zpestřením hlavně pro děti, když by se mohly za něco převléct. Všem se nám ten nápad líbil. Když jsme zastavili v ulici, kde půjčovna byla, najednou se ve mně všechno sevřelo. Dnes bylo celkem teplé počasí a kanalizace nepříjemně čpěla. Vyvolávalo to vzpomínky. Na to si asi nikdy nezvyknu…
Obchod páchnul zatuchlinou a v některých kostýmech se usadili moli, takže v nich bylo dost prožraných dírek. Ale jinak to šlo. I když to nejdřív Ivo považoval za zbytečné zdržování, nakonec nám pomohl všechno, co jsme chtěli s sebou vzít, vyklepat a prohlédnout.
„To tak, nasadit si doma ještě mola!“ hudrovala jsem.
„Nebo dva,“ usmál se Ivo. „Znáš to, jak to malé molátko letělo na svoji první cestu z domovské skříně?“
„Ne.“
„No rodiče se ho hned ptali: ‚Tak jaké to bylo?‘ A malý molík na to: ‚Bylo to úžasné… všichni mi tleskali!‘ “
„To je dobrý. Ale radši je vytleskáme hned tady.“
Trochu nás to zdrželo a na Slapy jsme dorazili až po poledni.
Aneta byla nadšená. Hned po příjezdu pomohla Monice se zavazadly a v doprovodu Marcely odešly do holčičího ráje, kde už jí Aneta zajistila úplně super, eňo ňůňo bejvák.
#
Kostýmy jsme předali Zdeničce, která oslavu organizovala. Byla to energická babička, kterou pátračka přivezla z Kolína jako jednu z posledních nalezených. Hned prošmejdila, co jsme dovezli, a nasměrovala nás, kam co máme komu odnést. Než jsme se stihli vzpamatovat, odcupitala připravovat občerstvení. Oba jsme se na sebe podívali: „No, tak úkoly máme.“ A Ivo doplnil: „Odporrr je zbytečný…“ Ta hláška ze Stopaře nás rozesmála.
Zábava byla už jen pozorovat to hemžení kolem výběru kostýmu. Přivezli jsme indiány, piráty, kouzelnické a čarodějnické propriety, klasické pohádky, a dokonce i jeden šmoulí kostým. Dál několik námořníků, gladiátora i středověké šaty, klobouky a čertí masky. Bylo toho několik velkých pytlů, takže každý, kdo o to stál, se mohl do maškarního veselí zapojit.
Seděla jsem ve společenské místnosti a sledovala dohadování kluků o pirátský klobouk. Čekala jsem na Davida, který prý byl s Vlastíkem na elektrárně a učil se od něj řemeslu. Všimla jsem si muže s monoklem, který si kulhavým krokem přišel vybrat kostým. Za chvíli jsem musela tlumit smích do rukávu. Jeden z chlapců, myslím, že se jmenoval Tomáš, mu říká: „Strejdo, ty si vem tady toho gladiátora. To se ti bude hodit, když už si raněnej.“ Pak jsem ho poznala. To je přece ten, na kterého se chci zeptat Zuzky! Copak se mu asi stalo? No, byla jsem zvědavá…!
#
Davida jsem se nedočkala, ale věděla jsem, že se určitě uvidíme večer. Mezitím jsem pomáhala s úklidem, vařením, pohrála si s dětmi a víc se seznámila s jednou ze zdravotních sestřiček, Kristýnou. Zajímavá mladá žena s hlubším melodickým hlasem, dlouhými hustými vlasy a bystrýma očima. Měla neskutečnou trpělivost s dětmi. Zejména s Lukáškem, který neustále odmlouval a diskutoval, ale zároveň si ji dost hlídal, aby mu nezmizela z dohledu. Líbil se mi její pohled na svět. Nehroutila se a na nic si nestěžovala. Obětovala se pro svou práci. Pro ty děti. Stejně jako Mirka, tak i ona byla středem zájmu téměř všech mladších mužů tady. Ji to ale nechávalo chladnou.
Aby řeč nestála, zeptala jsem se s úsměvem: „A co nějaký nápadník?“ a hlavou jsem kývla ke skupince mužů, kteří zrovna také byli v jídelně.
Pokrčila rameny: „Já nemám zrovna dobré zkušenosti. Z dřívějška. Tady mě nikdo nezaujal.“
„Hmmm,“ nevěděla jsem, co bych na to řekla, ale pak jsem si všimla toho kulhajícího pána: „Ani tady ten… Jeoffrey de Peyrac?“
Kristýna se rozesmála: „Tady ten milovník se jmenuje Radim a jeho Angelikou je přece tvoje kamarádka Zuzka.“
Zbystřila jsem. Obě jsme se na něj při rozhovoru dívaly, jak se dobelhává ke stolu. „Tak Zuzka říkáš? Jako že jsou milenci?“ zeptala jsem se otevřeně.
Zarazila se: „Ty o tom nic nevíš? Aha, tak to jsem asi měla radši mlčet.“
„Neboj, jsem sice zvědavá, asi jako každá ženská, ale nejsem blbá. Co mi řekneš, si nechám pro sebe. A pokud nechceš dál nic říkat, nemusíš. Chtěla jsem se na něj Zuzanky už několikrát zeptat, jen nikdy nebyla ta správná příležitost.“
Přikývla: „Dobře, tak se zeptej jí. Stejně bych ti řekla jen domněnky. On jí dost nadbíhá. Tomáš je hodně pryč a mně přijde, že je Zuzka dost osamělá. Víš, nevím, jak to jinak říct… Ne každý to dovede pochopit, ale člověk může kolem sebe mít hodně dětí, hodně lidí, přátel a tak, ale stejně se může cítit sám. Je na ní často vidět, jak je ztahaná a pořád dře. Neumí vůbec odpočívat. Radim jí nosí dárky a včera… já u toho teda nebyla, včera se prý venku srazili – Tomáš a Radim – chvíli spolu mluvili a skončilo to rvačkou. Tomáš mu dal co proto.“
„Já si neumím představit Zuzanku, že by si začala s někým jiným. Ona je taková čistá a zásadová. Má všechno takový černobílý. Co je správně a co špatně. Pro ni třeba bylo nemyslitelné odejít z práce o pár minut dřív. Protože to se přece nedělá. Ne… nějak si neumím představit, že by Tomáše podvedla,“ zavrtěla jsem hlavou.
„A co kdyby se zamilovala?“ položila Kristýna otázku, která mě také napadla.
„Tak to nevím… Může se to stát, ale pak by se hrozně trápila.“
Lukášek zatahal Kristýnu za rukáv: „Mami, pojď si hrát!“
Podívala se na mě, omluvně se usmála: „On a Majda mi říkají mami. Musím už jít zase po svém, Lili.“
#
Ivo si vybral kostým klokana. Já jsem si po dlouhé době užívala česání od Zuzky. Byla to taková rychlovka, protože za mnou v řadě čekalo už hodně nedočkavých dětí. Ale na čarodějnici, kterou jsem se na tento večer chtěla stát, jsem potřebovala natupírovaný účes. Jestlipak budeme mít dneska vůbec možnost si popovídat o mužských? Tak ráda bych věděla, jak to má s tím Radimem…
„Díky, Zuzanko. Je to perfektní,“ ohodnotila jsem výsledek a vyděsila několik dětí cestou ze společenské místnosti. Ještě musím sehnat papír a černou fixu. Nalepím si na zuby černé kousky, jako v dětství.
Potkala jsem Iva v klokaním. Ukázal mi naše tuleňata, která si teď užívala výlet v klokaní kapse a těšila se na maškarní. Prý je kolem moc masek a bojí se, aby nepřišlo tulení strašidlo – Mloš. Někdo mi zezadu zakryl oči. Byl to David oblečený jako princ.
„Jako vážně? Princátko?“ smála jsem se.
Pokrčil rameny, pak se dvorně uklonil a roztomilým hlasem řekl: „Opatrně s tím výsměchem, čarodějnice. Nebo tě nechám zatknout svými strážemi a uvrhnout do hladomorny.“
„Daruj mi milost, šlechetný kralevici. Vždyť já se těším na párečky z konzervy,“ škemrala jsem.
„Když ono už nic moc zajímavýho nebylo. Jen želva Ninja, ale nosit krunýř se mi nechtělo. Chcete jít na chvíli ke mně domů?“ zeptal se mě a Iva.
Ivo nemohl. Měl domluvenou schůzku s Vlastíkem. Chtěl se ho vyptat na nějaké věci okolo dobíjení elektromobilů. Tak jsem šla na návštěvu sama. David zatím stále bydlel společně s Rudou. „Máte tu hezky uklizeno,“ řekla jsem překvapeně.
S úsměvem přikývl: „No jo… to se musí. Ruda by bordel nesnesl a zas tolik prostoru tu taky není. Ona mě to stejně učila už předtím Pavka…,“ odmlčel se. Ale pak pohodil hlavou, sundal pozlacenou staniolovou korunu z hlavy a sednul si na postel: „Jak se máš, mami?“
Posadila jsem se vedle něj: „Jde to. Vlastně se máme v Chřenovicích výborně.“
„Tobě ten život na samotě u lesa celkem vyhovuje, viď?“
„Tak ona to není úplně samota. Přes den se stejně člověk dost stará. Máme skleníky, slepice a dost jezdíme po okolí kvůli doplňování zásob.“
Přikývl: „To my taky.“
„Davčo… ty se k nám asi neodstěhuješ, co?“ vyslovila jsem posmutněle otázku, nad kterou jsem hodně přemýšlela.
Zavrtěl hlavou: „To jsem plánoval, mami, až najdu Pavlínu. Že tam budeme všichni. Ale co bych tam u vás dělal? Ty máš Iva, akorát bych vám tam překážel.“
„To je nesmysl! Jak tě tohle vůbec může napadnout?“ vyhrkla jsem překvapeně.
Pokrčil rameny, ale pak se usmál: „Byl bych rád, kdybyste se přestěhovali sem. Vždyť to přece musíš sama cítit, že je to tady lepší. Máš tu přátele. Mě…“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Já vím, že jsi tam kvůli Ivovi, zkus ho nějak přesvědčit. Buďte tady s náma.“
Mlčela jsem. Co mu na to říct? Stýskalo se mi po něm a občas mi společnost ostatních lidí chyběla, ale po většinu dní jsem byla za ten klid v přírodě ráda. Teď jsem si připadala zahnaná do kouta. Naštěstí někdo zaťukal. Byla to Monika s Marcelou. Hledaly mě, aby se mi ukázaly ve svých kostýmech. Monika byla za šmoulinku a Marcela něco jako mušketýr.
David si ji prohlédl a řekl: „Vyměním svého prince za tvýho mušketýra.“
„Ani náhodou,“ bránila se se smíchem Marcela.
„Ach jo,“ povzdechl si princ David. „Asi se toho princátka nezbavím.“
„Vaše veličenstvo,“ uklonila se mu šmoulinka.
David si něco pro sebe zabrblal. Všechny tím rozesmál a společně jsme vyšli ven.
#
Marek měl slavnostní proslov s poděkováním všem lidem za uplynulý rok a za vše, co jsme v něm dokázali. Podrželi jsme také minutu ticha za všechny, které bychom si tu přáli mít. Bylo to celé takové dojemné a přiznám se, že jsem si kapesníkem tajně utírala slzy. A jak jsem se tak dívala kolem, nebyla jsem sama. Na Davida jsem byla patřičně hrdá. Dospěl. Stal se z něj muž. Dobrá třetina lidí tady byla jen díky němu, Rudovi a jejich pročesávání okolí.
Po táboráku se oslava přesunula do společenské budovy, kde pokračovala maškarním plesem. Během soutěže masek minimálně polovina lidí projevila svůj herecký talent. Děti dostaly nějaké sladkosti navíc a jejich energie rapidně vzrostla. Byly nadšené a čím dál rozjívenější. Ty hned tak spát nepůjdou…
Z původního přípitku se stala nakonec taková běžná společenská akce s alkoholem. Halas neutichal. Utvořily se skupinky, které se společně bavily a tancovaly. Jen pár lidí zůstávalo sedět se svým hrnečkem s pitím o samotě, zamyšleně hledíc do plamenů v krbu. Některé jsem viděla poprvé, ale většinu jsem znala aspoň od vidění. Ivo byl stále zabrán do hovoru s Vlastíkem. Probírali auta, ale to mě vůbec nebavilo. Zuzka odešla mezi prvními se svými holčičkami s tím, že až usnou, tak se ještě vrátí. Když odcházela, zahlédla jsem ohnivý pohled Radima. Nespustil z ní oči, dokud nezmizela za dveřmi.
Monika s Anetou a dalšími dívkami se něčemu právě hlasitě chichotaly. Aha… pousmála jsem se. Jestlipak princ David a čert Rudolf vědí, že některým slečnám nedávají spát? Bylo by moc dobře, kdyby se David znova zamiloval, pomyslela jsem si. Aspoň by…
„Jsem těhotná…,“ uslyšela jsem najednou tichý hlas za sebou. Trhla jsem sebou, až jsem si vybryndala pití na ruku. Otočila jsem se. Za mnou stála Lída. Usmívala se. Oči se jí leskly. Asi vycítila, na co myslím, protože skoro omluvně řekla: „Měla jsem jen jeden pohárek. Jsem ve třetím měsíci,“ dodala.
Chtěla jsem jí poblahopřát, ale pak jsem se zarazila a nejprve jsem se zeptala: „Jsi šťastná?“
Přikývla. Objala jsem ji volnou rukou a zašeptala jí do ucha: „Moc, moc, moc gratuluju.“
Pak zvážněla a přejela prstem po svém hrnečku: „Ty to asi víš, Lili… tamto…“
Dívaly jsme se jedna druhé do očí. Měla jsem pocit, že čeká nějaké… snad schválení? Jako by to, co si myslím, mohlo něco změnit.
„Soustřeď se na to, co je teď. Na miminko. Na Rendu. Dívat se zpět a pořád přemýšlet, co by bylo kdyby… to se akorát utrápíš.“
Posmutněle přikývla. Pohladila jsem ji po rameni. „Nebuď čudla. Jsi skvělá holka a všechno děláš, jak nejlíp můžeš.“
Znova mlčky kývla. Skupinka dospívajících se opět hlasitě rozesmála. Podívaly jsme se na sebe: „Něco mi říká, že bychom už mezi ně nezapadly.“
#
Čas ještě o něco pokročil. Někteří šli uspat rozverné děti. Kolem stolů neúnavně lítali tři kluci – Lukášek a Dušan s Míšou.
Ivo, který po odchodu Vlastíka na moment osaměl, vyndal z klokaní kapsičky tuleňata. Změněnými hlasy pro Kryštůfka a Taminku začal vyprávět:
„A vážně tu není Mloš?“ zeptala se trochu ustrašeně Taminka.
„Mlošové chodí ve tmě,“ řekl zcela vážně Kryštůfek.
Děti se zastavily a hra na babu je přestala zajímat: „Co to máš, strejdo?“
Hned byly u něj a sápaly se po tuleních. Našpulila jsem rty. To jsou moji miláčci! Ať jim je nepůjčuje.
Kluci si ale plyšáky jen prohlédli, vrátili je Ivovi a chtěli vědět, co je to ten Mloš.
„Mloš,“ poučoval Kryštůfek, „Mloš je tulení strašidlo.“
„My se ho bojíme,“ pípla Taminka a skoro celá zmizela v klokaní kapse.
„Tady žádný strašidlo není,“ řekl statečně Lukášek, ale přesto se kolem sebe rozhlédl.
Většina dospělých v sále zmlkla a pobaveně sledovala, jak Ivo kluky zaujal.
„Určitě ale přijde,“ řekla Taminka a vystrkovala už jen čumáček. Kryštůfek se cpal za ní: „Pusť mě tam taky! Víš, že strašidlo nepřijde, jen když jsme schovaný.“
„Schovaný, schovaný… ale to musíš být schovaný pod peřinou a musí se vyprávět pohádka. Toho se mlošové bojí,“ řekla Taminka a nechala Kryštůfka, aby se vedle ní uvelebil, takže teď koukaly z kapsy jen jejich čumáčky.
„Tak pojďte k nám,“ řekl Míša. „U nás můžete být pod peřinou.“
„A kdo bude vyprávět pohádku?“ zeptala se Taminka.
„No strejda přece,“ řekl Dušan.
„Ale já chci taky slyšet pohádku,“ začal natahovat Lukášek, který bydlel samozřejmě jinde. Kristýna se podívala na Vendulu a ta, už zlehka opilá, přikývla: „Když se o ně postaráte, může spát Lukáš s klukama.“
Děti zajásaly. Kristýna se zvedla od stolu a společně s Ivem a klukama odešli. Uvolněné místo za chvíli zabrala Mirka: „Holčičky už konečně spí. Kde je Kristýna a Lukášek? Když jsem jí to řekla, vydala se za nimi. Prý pro inspiraci ohledně pohádek.
U krbu zůstala skupina dospívající mládeže a několik více či méně opilých dospělých. Stavidla emocí se po odchodu těch nejmenších uvolnila.
„Taky jsme s rodinou dělávali táboráky a oslavy,“ vzpomínala jedna z žen a dolila si víno do hrnku. „Měla jsem všechno… manžela, děti, vnuka… ten nám umřel první…,“ rozplakala se.
Zuzka, která se mezitím vrátila, ji objala. Vendula si odfrkla: „Už je to tady zas!“
Paní se na ni přes závoj slz vyčítavě podívala: „Vy mlčte! Vy nevíte, jaké to je přijít o děti! Na světě není nic horšího než přežít vlastní děti!“
Vendula chtěla něco odseknout, ale zarazila jsem ji: „Má pravdu.“
„Jasně, vy svatouškovská…,“ řekla mi tak nějak nenávistně. Vychrstla zbytek svého nápoje na podlahu a vrávoravě odcházela. Ve dveřích se míjela s Kristýnou a Mirkou.
„Děti už spí?“ zeptala jsem se.
„Ne, ale jsou umytý a v posteli. Ivo jim prý bude něco vyprávět, dokud neusnou,“ podala mi informaci Mirka.
„Máš hodnýho chlapa,“ řekla Kristýna. „Copak, že Vendula už šla domů?“
„Ále,“ mávla rukou Zuzanka, „zase byla nepříjemná.“
Holky na to nic neřekly. Vendula si tady asi moc přátel neudělala, napadlo mě.
Radim seděl dost daleko od Zuzky a neustále po ní pokukoval. Tomáš si toho byl zřejmě vědom, proto se od ní nehnul ani na krok. Všimla jsem si, jak občas vyslal k Radimovi nevraživý pohled. Pousmála jsem se. Je to jako na základce…
#
Když jsem usoudila, že Ivo už bude upohádkovanej a děti snad uspaný, rozhodla jsem se zabrat si ho pro sebe. Mirka mi vysvětlila, která chatka to je, a tak jsem kráčela po cestě osvětlené jen vzdalujícím se táborovým ohněm. Pustila se do mě zima a chtělo se mi spát. Těšila jsem se, až se Ivíkovi stulím do náruče. Tady by to mělo být… no radši nakouknu oknem, abych nevlezla k cizím lidem…
V chatce mdle svítila lampička a přes záclonu byly vidět jen obrysy postav. Ale kostým klokana byl nezaměnitelný. Jo, jsem tu správně. Potichu jsem otevřela dveře do chodbičky. Jestli už děti spí, nechtěla jsem je vzbudit. Bylo slyšet tlumené hlasy. Vnitřní dveře do kuchyně byly pootevřené. Chtěla jsem se jimi protáhnout a Iva překvapit. Vcházela jsem velmi, velmi pomalu… a pak jsem se zarazila uprostřed pohybu.
Pár metrů ode mě stál Ivo, obrácený ke mně zády. Vendula za ním se skláněla k jeho krku. Její ruka podle všeho klouzala k jeho rozkroku. Ivo stál, ani se nehnul…
V mžiku jsem se probrala: Jako fakt? Hladina adrenalinu mi prudce stoupla. Nevím, jak jsem se dostala ven. Ani kudy a kam jsem to vlastně šla. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, jak mě brní konečky prstů. Srdce jsem měla až v krku. Zdálo se mi, že se nemůžu pořádně nadechnout. Ivo se nechává osahávat od jiný ženský. Jak jen může…!
Před očima jsem neměla už jen tu scénu. Nit příběhu se v mé fantazii odvíjela dál. Vendula mu strčila jazyk do ucha, Ivo se otočil a strhával z ní oblečení. Kostým klokana se ocitl na zemi a oni se milovali vášnivě na podlaze… Zahnala jsem tu představu, ale vracela se mi v mnoha obměnách. Mučivě. Trýznivě. Znova a znova. Vendula! Proč zrovna Vendula? Taková namyšlená, omezená, sobecká kráva, vztekala jsem se v duchu. No to je jasný proč, hned jsem si odpovídala. Je štíhlejší. Má větší prsa…
Sebekriticky jsem uznávala, že už nejsem nejmladší. S vráskama jsem si tolik starosti nedělala. Ale už přes rok jsem si nebarvila vlasy a kvůli stříbřitému melíru jsem si tak připadala ještě starší. Co bych si namlouvala, prostě zub času se zakusoval. V očích mě pálily slzy. Liliano, hlavně nebul! ONI ti nestojí ani za jedinou slzu!
Ocitla jsem se už mimo chatovou zástavbu. Klepala jsem se prožitým šokem i zimou. Jak mi to mohl udělat? No nic… Musím se vzpamatovat. Je to hajzl. Všichni chlapi jsou stejní! Sakra! Chodila jsem na kraji lesa v kruhu a přemýšlela, jak se zachovat. Mám mu říct, že jsem je viděla? Nebo mám mlčet a dělat jakože nic? Ani nevím, co mě bolelo víc. Že toho byl schopen, nebo že se nechal svést zrovna od ní. Od ženské, které jsem si nevážila. Taková jednoduchá rajda!
Nakonec jsem se rozhodla, že tady dělat scény nebudu. Nechám si to ještě uležet. Abych neřekla něco, co bych už nemohla vzít zpátky. Utřela jsem si slzy a vracela se zpátky do osady. Cestu ke společenské budově mi pomohly najít nejprve vzdálené hlasy a smích a potom i světlo z místnosti. Pootevřenými dveřmi jsem se ujistila, že tam Ivo není. Všechno je teda jasný a nemá smysl se obelhávat. Je s ní.
Vyšla jsem do prvního patra, kde jsme měli připravené spacáky na tuhle noc. Marcela už spala. Sundala jsem si boty a nenamáhala se s nějakým převlékáním. Vždyť je to jedno… Měla jsem umřít na virus a nemusela jsem se teď trápit… Bolest se mi zarývala do srdce jako dobře mířený šíp. Vendula je děvkařská čůza. Copak si nemohla vybrat nějakýho volnýho chlapa odsud? Mi neříkej, že tu jsou všichni už spárovaný. Otřela jsem si kapesníkem slzy. Nesmím tolik brečet. Budu mít opuchlá víčka a každej to ráno pozná.
#
Nevím, v kolik Ivo přišel. Musela jsem mezitím upadnout do neklidného spánku. Vzbudilo mě, jak se sunul ke mně do spacáku. Měl nepříjemně studená chodidla a mně se hrozně chtělo na něj zařvat, aby vypadnul. Sakra, ať se kousek posune. Nechci, aby se mě dotýkal, když ještě před chvílí… osten jeho zrady se mi znova zarýval do srdce. Dělala jsem, že spím. Políbil mě do vlasů. Ať mě nechá! Nechci, nechci, já ho vedle sebe prostě nechci!
Přivinul mě k sobě. Semkla jsem rty a zaťala zuby. Zůstala jsem napnutá a modlila se, aby nechtěl nic víc. Ale během chviličky usnul. Napětí nezmizelo. Jen oči se mi znovu zalily palčivými slzami. No jo, to sis vrznul jinde, to se ti teď krásně na pohodu usíná, co? Kousala jsem se do rtu a zatínala nehty do dlaně. Už jsem znovu neusnula.
#
Vstala jsem první a potichu odešla do koupelny. Poučená, že s teplou vodou tady musím šetřit, jsem se trochu umyla a sešla dolů. Teprve se rozednívalo. Osada měla ještě půlnoc. U dohasínajícího krbu seděly poslední noční sovy. Většina v sedě klimbala. Radim s lahví vína v ruce mi pokynul: „Chceš se napít?“
Přikývla jsem. Vzala jsem si od něj lahev a napila se.
„Vypadáš hrozně,“ řekl.
„Hmm…,“ na víc jsem se nezmohla. Jen jsem si matně vzpomněla, že jsem včera měla kvalitně natupírované vlasy a že mi asi trčí sem a tam.
„Co se ti stalo?“ zeptal se.
„Nic.“
„Aha,“ řekl a pak se začal smát. „Některý věci se nemění.“
Znova jsem si lokla vína. Začalo mi stoupat do hlavy a nálada se mi trochu zlepšila. Taky jsem se zasmála. Ale pak jsem odpověděla: „Některý jo.“
„Jo. Některý jo,“ přitakal. Vrátila jsem mu lahev a podívali jsme se jeden druhému do očí. Takové souznící pochopení beze slov. Monokl mu pomalu už měnil barvu z fialové na modrou. Na nic jsem se ho neptala a on už se mě také na nic neptal. Střídavě jsme si podávali lahev a upíjeli, dokud nebyla prázdná. Nemohla jsem v sobě mít víc než dvě deci. Ale nebyla jsem zvyklá pít, a navíc na prázdný žaludek… Když jsem vstala, všechno se se mnou motalo. Nicméně na duši mi bylo líp.
Vrátila jsem se do patra. Marcela už byla vzhůru a balila si věci. Ivo právě vstával. Ohlédla se po mně a rozesmála se: „Teda ty jsi čarodějnice!“
Usmála jsem se. Chtěla jsem jí odpovědět, ale žaludek se mi právě vzbouřil a taktak jsem doběhla na záchod. Bylo mi vážně špatně. I nevyspání udělalo své. Mělo to tu výhodu, že jsem nemusela nikomu nic vysvětlovat. Můj celkový stav byl přičten pouze mému nerozumu pít víno nalačno. Ivo se mě několikrát ptal proč, ale pokaždé jsem jen pokrčila rameny a na jeho otázky, co se děje a že přece není slepej, jsem stále odpovídala stejně: NIC.
#
Vyhnula jsem se snídani a obědu a zůstala ležet v posteli u Davida. Dobrá polovina osadníků na tom prý byla podobně jako já. Nikoho to vlastně nepřekvapovalo ani nepohoršovalo a zvenku jsem zaslechla, jak někdo se smíchem říká: „Co je na večírku, zůstane na večírku.“ Jakoby se alkoholovým opojením dalo omluvit všechno… pomyslela jsem si trpce.
Nakonec jsem usnula. Jedině dobře, protože mi aspoň trochu polevila tepající bolest ve spáncích. Světlo už se nezdálo tak ostré a zvuky tak nesnesitelně ohlušující. Ale stejně se mi při každém prudším pohybu chtělo zvracet. Už nikdy nebudu pít, slíbila jsem si. Ať se bude dít cokoliv.
#
Cesta domů probíhala ve skleslé náladě a tichosti. Marcela byla smutná. Bude se jí po Moničce stýskat a do toho stále trvala na cestě do Benešova, že chce po zimě upravit pietní místo. Ivo už se mě na nic neptal. Vlastně se mnou přestal úplně mluvit. Urazil se, že mu nechci říct, co se děje. A já jsem se celou cestu do Benešova dívala z okýnka na ubíhající krajinu a přemítala o tom, jak moc se teď, po jeho nevěře, náš život změní. Zůstaneme spolu vůbec? I kdybych mu nakonec dovedla odpustit, spát s ním už nechci. Odstěhuju si věci do jiný chaty. Zvládnu žít úplně samostatně? Možná bych se měla odstěhovat na Slapy… pomalu ve mně uzrávalo rozhodnutí, že při příští návštěvě už tam zůstanu.
Dorazili jsme k bývalému domu Marceliny rodiny, který se stal místem odpočinku. Dům, kdysi tak krásný, začal už nahlodávat zub času. Okapy přeplněné listím a jiným smetím přestaly plnit svou funkci a voda při deštích stékala po fasádě domu. Na některých místech opadávala omítka, jinde se tvořila plíseň. Branka šla otevřít ztuha a s hlasitým vrzáním.
„Já… ráda bych byla chvíli sama,“ otočila se po nás Marcela.
Nechali jsme ji. Jen co zmizela za brankou, otočila jsem se a chtěla se vrátit do auta. Ivo mě ale chytil za ruku a řekl: „Lili, zeptám se tě už jenom jednou, naposledy. Co se stalo? Myslím, že jsme k sobě vždycky byli upřímní a máme vztah založený na důvěře. Jsem zmatenej. Jsem tu pro tebe, chci ti pomoct. Ale nemůžu, když nevím, co se děje.“
Chvíli jsem se ještě dívala do země, ale pak jsem se mu prudce vytrhla: „Na důvěře? Tak ta už je tedy úplně pryč! Proč se s námi vůbec vracíš? Proč si nezůstaneš s Vendulou? Nebo nebyla v posteli TAKdobrá?“ hlas se mi chvěl a nekontrolovatelně stoupal. Bezděky mě napadlo, že jsem dost hustá hysterka.
Ivo se zarazil a překvapeně se na mě podíval. Nevím, co jsem čekala. Omluvy? Výmluvy? Ani nevím, jak bych reagovala. Ale mlčení? Zhnuseně jsem si odfrkla. Obrátila se k němu zády a chtěla nastoupit do auta. Hlava už mě zase bolela jako střep. Přála jsem si jen zavřít oči a nebýt.
Znovu mě otočil k sobě: „Podívej se na mě, Lili.“ Poručil mi.
Schválně jsem se ale dívala do země. To víš, že jo… podívám se ti do těch tvých modrých očí a rozbrečím se. Tůdle… nedám ti najevo, jak moc mě tvoje nevěra bolí…
„Lili, co mi to tady vykládáš? Kde jsi proboha vzala, že jsem s ní spal?“
„Aspoň mi nelži, prosím tě! Já jsem vás viděla…“ Hlas se mi zlomil a zoufale jsem se rozplakala. „A zrovna vona!“
„Vona… vona… jiná by ti nevadila, co?“ zkusil zavtipkovat, ale pak zopakoval, abych se mu podívala do očí. Nakonec jsem trucovitě zvedla bradu, ale schválně jsem se mu dívala přes rameno.
„Lili, já jsem s Vendulou nespal. Nemohla jsi nic takového vidět. To by mě zajímalo, jak jsi došla k takovému závěru?“ Povzdechl si: „Přišla domů, když už kluci spali, a já se chystal k odchodu. Překvapila mě. Když se ke mně zezadu přitiskla, myslel jsem, že sis mě přišla vyzvednout. Jakmile jsem zjistil, kdo to je, hned jsem ji zarazil a řekl jí, že tohle fakt ne. A ona, co blbnu, že se to nikdo nemusí dovědět, že si prostě jen uděláme dobře.“
Mlčela jsem. Mám mu věřit? Říká pravdu? „A kde jsi teda potom byl tak dlouho?“ udeřila jsem na něj. „Než jsi přišel spát, uběhlo hodně času.“
„No, ona se najednou rozbrečela a začala mi vyprávět, jak je to teď všechno hrozný. Nemůže si tu zvyknout. Chybí jí manžel, prej jí ho připomínám. Chvíli jsem si s ní povídal. Pak jsem se omluvil a vrátil se k lidem, co popíjeli u krbu.
Už tam byli jen chlapi, tak jsem předpokládal, že jsi už šla spát. Pomohl jsem Martinovi odvést, počkej – vzpomenu si na jméno – Miloše, domů. Klidně se na to někoho zeptej. A pak jsem si šel taky lehnout. Nic jsem s Vendulou neměl,“ zopakoval mi.
Všechna bolest, vztek i zklamání ze mě spadly. Ulevilo se mi a najednou jsem vůbec nechápala samu sebe, že jsem mu tak snadno přestala důvěřovat. A už jen z legrace jsem si neodpustila poznámku: „Věřím ti… ale stejně… jak to, že jsi nepoznal, že to nejsem já?“
„Proboha, Lili! Měl jsem na sobě klokana, jak bych…“ Větu už nedokončil.
„Tak i s klokanem, jo? Hmmmm…,“ a oba jsme se rozesmáli.
„Opravdu mě to mrzí. Nikdy bych tě nepodvedl.“
Pokrčila jsem rameny: „Svět je takové místo. Lidi už jsou takoví. Nejsem naivní, abych si myslela, že mně se to stát nemůže.“
„Nemůže. V tom to právě je, Lili. To jsme MY. No tak…“
Objali jsme se. Zašeptala jsem mu do ucha: „Když ona je mladší. A já mám už šedivý vlasy.“
Políbil mě: „A já zas šedivý fousy. A vlasy, ty už mám na ústupu pěkně dlouho.“
A tak jsme tam stáli, objímali se a nechali to bolavé nedorozumění odnést vánkem pryč.
