Článek
„Každý by chtěl rozumět umění. Proč se nikdo nepokouší rozumět letu ptáka? (P. Picasso)
#
18. dubna
Hodně, vlastně většina zajímavých informací se k nám dostávala zprostředkovaně přes vysílačku. Nebo pak následně vyprávěním přímo na Slapech. Dneska si musím zapsat to, co se stalo ve vlašimském zámku. Přiznám se, že jsem náboženskou sektu dost vytěsnila ze svého života. Ale i kdyby ne, tohle by mě vážně nenapadlo.
Marek na Slapech během toho roku vybudoval sociálně funkční společnost s tak trochu vojenskou hierarchií. Hlavní slovo a velení měl on a něco jako… říkejme tomu poradní sbor. Díky tomu se zamezilo větším konfliktům, chaosu a anarchii. I když nebylo v táboře ani osmdesát obyvatel, pravidla byla důležitá. Zejména když v relativně slušné společnosti žilo pár problémových jedinců, pro které dodržování norem a zásad nic moc neznamenalo. Jedním z nejtvrdších trestů se v tuhle chvíli zdálo být vyloučení z komunity. Ale k tomu zatím nikdy nedošlo, pokud nebudu počítat ty dva násilnické mladíky z loňského roku.
Koukám, že jsem trochu odběhla od tématu, tak zpět. Jak Marek slíbil, jednoho dne s několika muži vyrazil na kontrolu do Vlašimi.
Tentokrát nám to vyprávěla Monika. Úplně nejdřív si ale postěžovala. Byla zklamaná, protože si pobyt v táboře představovala jinak. Stýskalo se jí.
„Aneta a holky koukají jen po klukách a nebaví se o ničem jiném. Chtěla bych psa.“ To bylo to první, co nám potřebovala sdělit.
Usmála jsem se. O pejskovi básnila už doma, ale Marcela o něm nechtěla ani slyšet. My s Ivem jsme do toho nezasahovali. Zrzina stačila.
Položila jsem jí otázku: „A ptala ses na to, když by se nějaký živý někde našel, jestli si ho budeš moct vzít na starost?“
„Neptala, ale zeptám. Jo, já vám musím ještě něco říct. Vlastně ještě něco předtím než tamto.“ Podívaly jsme se s Marcelou po sobě a dusily se smíchem. Monča byla roztomilá, když chtěla říct všechno najednou.
„Aneta nadbíhá Davidovi,“ vychrlila ze sebe. „Ale myslím, že on o ni nestojí.“
Znovu jsme se po sobě podívaly. Ivo se usmíval, věděl, jak moc jsem si přála, aby David měl znova ve svém životě lásku.
„No to se ho budu muset zeptat,“ odpověděla jsem do vysílačky.
„Nééééé, Lili, to se ho neptej! On by se určitě zlobil, že jsem to vykecala. A Aneta taky. Je to jako tajemství, jo? Prosííím…“
„No tak dobře, nezeptám se ho. Slibuju. A co jiný holky a David?“
Chvíli mlčela a pak řekla: „Nevím, ničeho jsem si nevšimla. Ale jestli chceš, budu to pozorovat. Stejně se tu ve volným čase nudím.“
„Tak jo, bude to naše tajemství. Hezky mi to pozoruj.“
„Dobře, budu.“ V jejím hlase byla znát radost, že má tajný úkol.
„A tebe kluci neberou?“ zeptala se jí Marcela.
„Pfff, kluci…“ Její intonace byla jednoznačná. A protože to téma bylo z její strany uzavřené, hned navázala: „Je tu znova Johana s Barborou. Už napořád!“
Hmm, tak to byla pořádná novinka! „Jak to?“ zeptal se Ivo.
Monika nasadila důležitý tón. Dělalo jí dobře být středem pozornosti: „Johaně bylo přikázáno, aby se vdala za Arnošta. On se do ní úplně zbláznil! A Slavomír tvrdil, že to je boží vůle, aby znova zalidnili Zemi. Jenže! Johana Arnošta nechtěla. Ani Barbora by si ho nechtěla vzít za muže, ale tu teda nechtěl ani Arnošt.“
„Která by taky chtěla Arnošta?“ poznamenal Ivo.
Chtě nechtě jsme mu s Marcelou daly za pravdu. Ten kluk byl prostě divnej. Naskakovala z něj husí kůže. To, že nebyl dvakrát pohledný, by nevadilo. Krása je věc zcela individuální. Ale vybavilo se mi, jak byl arogantní, nepříjemný a závislý na mamince.
„A co se teda stalo, že nakonec holky skončily u vás?“ navázala jsem.
Odkašlala si. Už poněkolikáté. „Oni tam…“
Marcela jí skočila do řeči: „Ty jsi nemocná?“
„Ne, babi… jen trochu nastydlá. Děcka tady roznášej obyčejnou rýmu a kašel. Nic to není.“
No jo, mluví už jak doktorka… pomyslela jsem si pobaveně. A Monča jedním dechem pokračovala: „Lidi od nás to tam zase jeli zkontrolovat, jestli u nich není někdo novej. Hlavně teda děti. Nejsou. Ale! Chtěli mluvit s holkama a otec Slavomír se prý děsně vykrucoval, že holky jsou venku a pracují a tak, ale nakonec musel s pravdou ven. Drželi Johanu pod zámkem, dokud se neumoudří a nesvolí ke svatbě dobrovolně. Když ji naši vysvobodili, tak obě prosily, jestli můžou odtamtud pryč.“
„Takže holky jsou teď u vás. Ale co ta jejich víra? Tu si přivezly s sebou a stále chodí v bílém? Předtím se jim u vás přece nelíbilo. Jak to snášejí teď?“ ptala jsem se.
Chvíli bylo ticho, jen vysílačka praskala. Vlastně… to se v ní ozývalo hlasité smrkání. Marcela znova starostlivě zpovídala Moničku, zda nemá teplotu a že by si měla jít hned lehnout.
„Vždyť už za chvíli jdu, jen vám to musím dopovědět,“ souhlasila Monika.
„Já si tipnu, jo?“ řekl Ivo. „Holky už chodí normálně oblečený, ale spokojený stejně nejsou.“
„Jo, to si uhodl přesně!“ řekla Monča. „Je to s nima vopruz. Hrozně všechno kritizujou. Každýho sledujou a pomlouvaj a pořád říkají: ‚Pán Ježíš Kristus to vidí…‘ nebo… ‚budete souzeni‘ a podobný hlášky.“ A po chvilce ještě dodala: „Já sice o kluky nestojím, ale no… vadí mi, že i když jsou to takové slepice, že se za nima každej starší kluk tady otočí. Copak to nevidí, jaký jsou?“
„Jednou to uvidí,“ řekla jsem jí. „Zatím je neznají a holky jsou hezké. To je v tomhle věku normální. Třeba se holky taky srovnají a přizpůsobí. Dej jim čas. Byly přece dlouho vychovávané v náboženském prostředí.“
Monča zakašlala a vysílačka nesouhlasně zachrčela. „Koukej už mazat do postele!“ rozčilovala se Marcela.
„Moni, ještě otázka,“ přerušil ji Ivo. „Nepředpokládám, že ten odvoz holek ze zámku proběhl v klidu. Mělo to nějakou dohru?“
„Jak to myslíš, dohru? Holky říkaly, že Arnošt dost vyváděl a vyhrožoval, ale jinak asi v pohodě.“
Potom dostala Monika ještě krátké kázání od Marcely, ať pije teplý čaje, ať si určitě vezme na noc ponožky, a kdyby měla horečku, ať si udělá octové zábaly na nohy, jak ji to učila.
Druhý den se na naší společné frekvenci ozval pouze Marek a chtěl mluvit s Ivem. Hovor jsem jen tiše poslouchala a sem tam jsem přikývla, když se na mě Ivo ohlédl. Na Slapech většina lidí onemocněla chřipkou. Bylo potřeba se postarat o děti a dospělé nechat vyležet. Naštěstí léků měli dost a doktorka se svým týmem zdravotních sestřiček situaci zvládají. Marek nás ale požádal, zda bychom byli schopní každý den zajet na jejich kravín, stáj s koňmi a kurníky v okolí a dohlédnout na krmení a úklid. Samozřejmě, že jim pomůžeme. Ukázalo se, jak je dobře, že nežijeme všichni v jednom táboře pohromadě.
Chtěla jsem vědět, jak moc je to s tou chřipkou zlé. Jak je Davidovi, Moničce, našim přátelům? Marek nás uklidňoval, že je to opravdu jen obyčejná sezónní záležitost, na kterou jsme kdysi byli zvyklí. Že to mají pod kontrolou. Ale pokud k nim pojedeme – například s vajíčky a mlékem, tak nás prosí, abychom si brali respirátory. To bylo bez problému, vybavení jsme měli. Často jsme je používali při prohledávání domů, abychom nechytili nějaký bacil. Nemocní byli téměř všichni a dle Markových slov to vypadá, že si chřipku asi dovezli s děvčaty ze zámku. Měla jsem strach. I obyčejné nachlazení mi v tuhle chvíli nahánělo hrůzu. Natož chřipka. Jen aby se nám, zbytku lidstva, neopakovalo to samé. Hlavně ať už nikdo neumírá! To bylo moje toužebné přání.
#
A tak jsme týden nechali Marcelu na skleníky, slepice, vaření, úklid a všechno okolo samotnou. Ráno jsme po snídani vyrazili směr Slapy. Zjistili jsme, že některé z ohradníků bude potřeba opravit. Když jsme všechno obhlídli, Ivo zavolal vysílačkou Markovi. Sdělil mu technický stav i aktuální množství zásob krmiva a podestýlky. A zeptal se ho, kam pro to jezdili.
Potom jsme vyrazili do asi padesát kilometrů vzdáleného skladu dle jeho instrukcí. Měli jsme přivézt co nejvíc pytlů s minerálním krmivem a takovou tu lízací sůl. Potom zajet do nějakého hobbymarketu, kde bychom si vzali všechno potřebné na opravení ohradníků. Také mě napadlo, že by nebylo špatný sehnat i nějaká antiparazitika. Stejně jsme už potřebovali odčervovací tabletky pro naše kočky.
Když jsme projížděli městem, poznamenala jsem: „Jak nad tím tak přemýšlím, žádný extra zemědělec na Slapech není. Přijde mi, že je všechno kolem těch zvířat dělaný horkou jehlou. Všiml sis toho fórového napajedla? Jakože je to nutný, ale taková ta láska k těm zvířatům v tom není.“
„To se bude časem určitě měnit,“ řekl mi na to Ivo. „Hlavně ke koním si lidé ten vztah vytvoří, když na nich budou jezdit. Já teda zatím dávám přednost elektroautům. S Vlastíkem jsme to dost probírali a myslím, že to půjde.“
„Škoda, že se nikde nenašel živej pes,“ vzpomněla jsem si na Moničino přání, když jsme pak ve zverimexu hledali antiparazitika. „Jééé, tyhle myšky jsou činaný. To vezmu domů.“
„Já jsem se na psy ptal chlapů, co jezdí takhle jako my. Pár jich už viděli, ale jednoho museli zastřelit, jak se po nich hnal. A další neměli o společnost lidí zájem. Na některých místech se určitě vytvoří smečky zdivočelých psů. Popravdě mě dost překvapuje, že jsme na žádnou nenarazili.“
„Třeba tyhle zvířátka převážně umřeli hladem nebo i na ten virus v bytech svých páníčků,“ řekla jsem. „Někdy myslím na zoologický zahrady. Víš… občas mám takovou představivost, že vidím, jak některý zvířata v pudu sebezáchovy jsou schopná dostat se ze zajetí a někde je potkáme…“
Ivo poznamenal: „Tvoji fantazii bych chtěl mít. Ale ve skutečnosti by to mohla dát možná tak nějaká antilopa, ale jinak… všichni jsou mrtví Dave… Nebudou schopní se dostat ze svých výběhů a klecí. Zvířata, jež žila v zajetí celý život, si nedokážou systematicky hledat potravu. Spousta z nich také není adaptovaná na zdejší zimu.“
„Takže žádnýho tygříka nepotkáme?“
„No, moc pravděpodobný to není.“
„Hmmm, ale nějakýho mazlíčka bych pro Monču ráda,“ dodala jsem. Byl to smutný pohled na akvárka a klece s ptáčky a myškami. Nevím proč, ale i tahle drobotina ve mně vzbuzovala lítost. Znovu jsem si vzpomněla na první rozhovory s Markem, kdy nám říkal, že spousta lidí zemřela jenom proto, že se o ně neměl kdo postarat. Tohle byla ta samá situace.
#
V pozdním odpoledni jsme si nasadili respirátory a jeli do tábora s vajíčky a kanystry s mlékem. Byla jsem utahaná. Ten náš kurník a skleníky mi teď připadaly jen jako zábava. Ne, vážně bych nechtěla být velkochovatel.
U vstupu do tábora nebyla tentokrát žádná stráž. Mrazilo mě z toho v zádech. Protože jsme ale respektovali nastavená pravidla, nejprve jsme chvíli volali do éteru, abychom se ohlásili. Pak Ivo vytáhl vysílačku. Teprve potom, když jsme dostali další instrukce, jsme si zvedli závoru a vjeli dovnitř. Proviant jsme složili před jídelnou. Nikoho jsme venku nepotkali. Chtěla jsem zajít mrknout na Davida a Moniku, ale Ivo mi to rozmluvil. Dodržíme pravidla.
„Udělali jsme dost. Pojedeme teď domů. Marcela je tam na všechno sama a určitě si už dělá starosti.“
#
Týden uběhl rychle. Ivo během něj opravil všechny ohradníky. Vylepšil přívod vody pro krávy. Kolem hospodářských zvířat bylo pořád dost práce. Přiznám se, moc mě to nebavilo. Ivo se uměl k fyzické práci postavit líp. Uměl šetřit síly. Já jsem si často přidělala práci tím, že jsem ji dělala zbytečně složitě. Ne, zemědělec ze mě nebude!
Po týdnu byla zhruba polovina lidí už téměř zdravá a potkávali jsme je venku a taky v kuchyni. Pro jistotu jsme si udržovali odstup. Zuzanka měla ještě silnou rýmu, ale stejně už nevydržela ležet a zrovna Bele, jedné ze dvou holčiček, co si je vzali za vlastní, vysvětlovala, jak se správně myje nádobí: „Podívej, Belinko, vidíš jak je tenhle talíř mastný? Tak ten nemůžeš dát do vody na mytí jako první. Mastnota by ulpívala pak na skleničkách a měla by si s tím víc práce. Nejdřív se umyje sklo a to, co je nejméně špinavé. Co umyješ, si dáš sem vedle na oplachování v čisté vodě.“
„Ano, mami,“ řekla malá slečna a ponořila snaživě skleničku do vody.
„Ahoj…,“ pozdravila nás Zuzka a vysmrkala se.
„Neměla bys radši ležet?“ poznamenala jsem starostlivě.
Pokrčila rameny: „Už mi nic není.“
„Jsi kecka. Vidím, ne?“ Potom jsem kývla hlavou směrem k malé pomocnici: „Koukám, že tu máme další pilnou hospodyňku.“
Bela se otočila a zářivě se usmála: „Už mi to skoro jde.“
„Rozhodně ti to jde. Jsi šikulka,“ pochválila jsem si. „Chceš, abych ti taky pomohla? Máš toho tady hodně.“
„Ne, ne! Já sama!“ bránila svoje území Belinka.
„Tak dobře, je to celé tvoje,“ smála jsem se a otočila se na Zuzku: „Jak je ostatním holčičkám a Tomášovi?“
„Holky dobrý. Už jsou bez teplot. Tomáš to jako vždycky snáší hůř.“
Přikývla jsem. Zuzka říkala, že to tak měl vždycky.
„Teto, proč máte tu věc na obličeji?“ zeptala se Belinka zvědavě.
„To je respirátor,“ odpověděla jsem jí. „Protože jste tady byli nemocní, tak abychom si ten kašel nepřenesli k nám domů.“
„To je jenom chřipka,“ řekla Bela důležitě: „Na to ti stačí postel, čaj a prášky.“
Znova jsem se musela usmát. Otočila jsem se k Zuzce a pološeptem řekla: „To je taková malá rozumbrada, co?“
„Je. Ale jinak je to andílek. Mám ji pořád v patách,“ řekla a kýchla si do rukávu. „Promiň, zatracená rýma.“
„Jestli nás tu nepotřebujete, tak my se teď stavíme u Davida a Moniky,“ vstoupil do hovoru Ivo.
„Davida jsem viděla odjíždět s Rudou,“ informovala nás. „Týden nám tu stála práce. Komu je líp, už zas dělá.“
„Měli byste to spíš všichni pořádně vyležet,“ povzdechla jsem si. „Copak jsme se dost nepoučili? Pořád jen práce, práce…“
„Jinak to nejde, Lili. Vy si žijete jen pro sebe, ale tady se musí živit hodně krků.“
Znělo to vyčítavě. A tak jsem odvětila: „Obojí má svoje výhody a nevýhody. Díky tomu, že jsme stranou, jsme vám mohli pomáhat venku se zvířatama.“
„Já to tak nemyslela,“ vyhrkla, ale ten pocit křivdy ve mně ten den stejně zůstal. Proč mi to pořád předhazuje? Vždyť po nich nic nechceme. Nijak je nezatěžujeme, spíš naopak. A David tady s nima zůstal… pak mě napadlo, že tu není úplně šťastná. Mít doma čtyři děti a od rána jen pracovat a starat se o druhé, to jednoho psychicky vyčerpá. Možná by potřebovala víc času pro sebe…
A tak jsem jen přikývla, usmála se a nechala si svou ublíženost pro sebe. Koneckonců všichni jsme se přece mohli na začátku rozhodnout, jak chceme dál žít. Její volba byla logická. Chápala jsem, že pro ni by bylo nepředstavitelné žít odděleně. Rozloučili jsme se. Pohladila jsem Belinku po vlasech, zatímco ta pomalu a pečlivě umývala svoji druhou skleničku. A šli jsme se podívat do toho… holčičího ráje…
#
Monika už vůbec nevypadala jako ta malá zranitelná holka, kterou jsme si odvezli z Vlašimi. Připadalo mi, že se za poslední měsíce hodně vytáhla. Možná to trochu dělal i ten bílý doktorský plášť, který na sobě měla. Rozhodně už byla vyšší než já.
„Jéééé, ahoooj,“ hned nás vítala. „Máte čas? Ukážu vám naši nemocnici. Zrovna tam jdu.“
„Jasně,“ řekl Ivo, a tak jsme se nechali odvést do budovy mimo tábor.
„Teprve to tady dáváme do kupy,“ komentovala současný stav, když otevírala hlavní dveře. „Ta situace s chřipkou ukázala, že nějaké zařízení pro nemocné mít musíme. Abychom měli pořádnou karanténu, ale i možnosti k případným operacím… víte jak, třeba slepák, kýla…“
„Ano, paní doktorko,“ řekli jsme s Ivem skoro naráz.
„Vy jste ale…“ A mávla nad námi rukou.
„To byla jen legrace. My víme, že jednoho dne doktorka budeš.“
„Tady zatím shromažďujeme léky a materiál,“ ukázala na zamčenou místnost. „Ale ne všechno. Vždycky to dělíme napůl. Abychom měli všechno důležité i doma.“
„A už tu máte i nějaké pacienty?“ zeptala jsem se.
„Dneska už ne. Chřipka je víceméně zažehnaná,“ odpověděla. „Jo a prosím, tady na tyhle věci nešahat. To už mám všechno vydezinfikovaný,“ řekla, když viděla, jak se Ivo rozhlíží, co tu kde leží.
„Tak co všechno ses už naučila?“ byla jsem zvědavá.
Napřímila se jako svíčka: „Včera večer jsem pomáhala u šití. Tomášek spadnul na kamení a ošklivě si rozrazil koleno.“
Ještě asi hodinu jsme si povídali o tom, co všechno chtějí v nemocnici mít a jak jim to kluci dovezou z města. Potom přišla Karolína a vzala si ji stranou. Pološeptem ji vyplísnila, že sem šla bez nahlášení. Pravidla se musí dodržovat, pokud chce, aby měla důvěru těch, s nimiž má pracovat. Monika se omluvila a Karolína to přijala pokývnutím hlavy. „A teď, Moni, zaběhni prosím tě udělat Tomáškovi převaz.“
Společně jsme pak chvíli mluvili o dalších plánech v táboře. Z hlediska počtu lidí a uskupení celé kolonie byl prostor dostačující. Karolína byla přímá. Netajila se tím, že je rozladěná ze vztahů, které mezi některými panují. Také ji trápilo, jak snadno se nákaza chřipky roznesla a ochromila život v kolonii. Na společných schůzích se čím dál častěji probíralo téma, zda by nebylo efektivnější a funkčnější pozměnit systém ubytování. Kdyby se obyvatelná oblast rozšířila, lidé by bydleli od sebe dál a na společné práce a aktivity by se scházeli v menším počtu.
Komunita z Markova dlouhodobého plánování těžila. Ale právě nutnost podřizovat se nastavenému řádu se některým zajídala. Problémem se zdál rozvod elektřiny a zejména ženy poukazovaly na to, že se může opakovat situace, kdy přijede někdo ozbrojený. Dobrá zpráva byla, že situace kolem chřipky se uklidnila a nás už tu nebylo potřeba.
