Článek
„Láska a nenávist jsou dvě sestry: kde je jedna, přijde i druhá a potom společně odejdou.“ (Francois-René de Chateaubriand)
#
6. května
Přemýšlím nad tím, jestli se něco dalo udělat jinak a líp a také… v kterém okamžiku. Co by bylo kdyby… kdybychom odvezli tehdy poprvé Arnošta na Slapy a on tak měl možnost změnit na čas prostředí, které by ho utvářelo? Jenže na kdyby se nehraje. Arnošt… Ten labilní sígr se objevil na Slapech. Byl z toho pořádný poprask.
Přijel na motorce a prý že si chce jenom promluvit s Johanou. Na oblečení měl krev. Tvrdil, že se zranil, ale když mu nabídli ošetření, hrubě odmítl. Protože měl za opaskem viditelně zastrčenou pistoli, služba u závory ho požádala o odevzdání zbraně, než ho pustí do tábora. Arnošt to odmítl, a tak musel zůstat za bránou. Po chvíli mu přišla Monika říct, že Johana nepřijde. Nechce s ním mluvit. Přesto dál čekal. Chodil sem a tam, kopal do kamínků na cestě a znova se domáhal setkání s Johanou:
„Vy mi lžete! Jestli mě nechce vidět, ať mi to řekne sama!“ Opřel se rukama o závoru a neúnavně křičel: „Johano! Johano! Pojď sem, Johano!“
„Tohle je zbytečný. Neřvi tady!“ napomenul ho po chvíli Martin, který měl ten den hlídku.
Arnošť se postupně přestával ovládat. V obličej brunátněl a měnil grimasy. Zatínal pěsti, trhavě popocházel. Sprostě Martina odbyl a vytáhl pistoli. Zamával s ní ve vzduchu: „Jestli sem Johana hned nepřijde… Esli nepřijde! Tak budete všichni litovat!“
Instinkt radil se hned schovat a Martin nebyl žádný hlupák, aby stál proti namířené hlavni. Ustoupil za roh přijímací chatky a rychle houkl do vysílačky. Z tlampače na budově zaznělo jeho krátké varování: „Pozor! Pohotovost na bráně jedna!“
Hned potom si odjistil zbraň a křikl na Arnošta: „Pokud ihned neschováš tu pistoli, zastřelím tě!“
Arnošt strnul s výrazem vzdoru ve tváři. Rozhodnutý všechno ignorovat. Nechal ruku s pistolí pomalu klesnout. Ale za opasek ji nezastrčil.
„Zajistit a za opasek!“ křikl znovu Martin.
Ještě než to Arnošt udělal, nebyl venku už vůbec nikdo. Naučená disciplína od chvíle, kdy se tu objevili ti dva násilníci. Během několika dalších minut byl ale obklíčen muži z tábora. Pistoli mu zabavili a Radim se na něj obořil:
„Od čeho máš na sobě krev?“
„Lovil jsem. Co je vám po tom?“ štěkl Arnošt. „Navalte zpátky moji pistoli!“
„A co jsi lovil? Kde?“ pokračoval dál ve výslechu Radim.
„U nás. Srnu. A už mi dejte pokoj! Chci vidět Johanu! Je moje! Patříme k sobě! Odjede se mnou a budeme pořád spolu. Chci jí říct, že už se nemusíme vrátit na zámek. Budeme jenom ona a já. Jen my dva!“ A směrem do tábora ještě zvýšil decibely: „Johano! Johanko! Potřebuju tě! Pojď se mnou!“
Ale Johana nepřišla. Muži dál stáli okolo Arnošta. Připravení zakročit, kdyby se rozhodl k něčemu nepředloženému.
Arnošt se od proseb a slibů dostal k vydírání a nakonec i urážkám: „Johano, ty hloupá náno! Jsi stejná jako všechny! Já bych tě na rukách nosil, všechno bych pro tebe udělal! Vždyť jsem kvůli tobě i…“ Zarazil se, zavrtěl hlavou, několikrát se do ní pěstma uhodil a dál pokračoval ve svém monologu: „Okamžitě sem přijď, ty mrcho! Ty… ty… ty mrcho… nevděčná mrcho!“
„Tak to by stačilo!“ chytil ho prudce za rameno René. Arnošt se mu snažil vyprostit, ale fyzicky na urostlého lesáka neměl. Brzy skončil na zemi, kde se krátkodobě složil a rozplakal se jako malé dítě. Válel se v prachu a stále si pro sebe něco mumlal.
Na poznámky mužů nereagoval. Vlastně se mu ani neposmívali. Ani mu nenadávali. Spíše mu domlouvali, aby se vzpamatoval.
„Vzpamatovat… jak vzpamatovat…,“ opakoval si po nich Arnošt se zavřenýma očima. Jeho hlas postupně utichal. Dál však, teď už nehnutě, ležel.
Chlapi se po sobě tak nějak bezradně dívali. Co s ním? Jeden z nich na něj po chvíli zase promluvil: „Heleď, chtěli jsme počkat, až přijede Marek, ale tady celej den ležet nemůžeš. Prostě… jeď domů.“
Arnošt se pohnul a nechal si pomoct na nohy. Z ještě před chvílí namachrovaného puberťáka se vyklubal ublížený, psychicky zlomený kluk. Neodpověděl. Jen si utřel rukávem nos. Nasedl na motorku, na nikoho se už nepodíval a prudce se rozjel.
„Ten se brzo někde zabije,“ zakroutil hlavou Radim.
#
Po tomto incidentu se už Arnošt neukázal. Johana hysterčila. O to víc, když zjistila, že je středem pozornosti. Barbora s ní pak dva dny nemluvila (tolik zpravodaj od Moniky).
Zdvojnásobily se noční hlídky. Nicméně Renda, Radim a doktorka apelovali na to, aby se zajelo do Vlašimi ověřit, zda je kluk doma a srovnanej. Argumentovali krví, kterou měl na oblečení.
„To jeho vysvětlení nesedí. Říkám vám, ten udělal nějaký svinstvo,“ prohlásil René. „Na to mám čuch.“
Karolína k tomu dodala: „Myslím si to taky. Podle všeho je dost labilní. Bylo by lepší zjistit, jak na tom je.“
Ostatní krčili rameny, že se to zbytečně hrotí. Vždyť přece odjel. Hlavní slovo měl jako vždy Marek a ten nikdy nic nepodceňoval. Třetí den ráno vyrazili David, Ruda, Marek a Zuzčin Tomáš do Vlašimi (to mi zase vyprávěl David). Přijížděli ostražitě. Teoreticky se dalo předpokládat, že Arnošt u brány nebude. Pokud sem nepřibyla nová skupina věřících, nebylo už koho hlídat. Ale mohl si jistě snadno opatřit jinou zbraň. Kdo ví, co se mu honí hlavou a jak zareaguje, až uvidí „známé tváře“ ze Slap. Zámek se zdál úplně opuštěný. Brána otevřená. Stejně tak těžké zdobené dveře do hlavní budovy.
Ruda zavolal: „Haloooo! Je tu někdo?“ Ozvěna se odrážela od vysokých stropů.
„Tady to smrdí jako…,“ zarazil se David a nedopověděl. Tenhle zápach znal až moc dobře. Nejen on.
„A sakra…,“ hlesl Ruda.
Museli si zakrýt nos rukávama, když vešli do modlitebny v přízemí. Ani chlad kameninových stěn nemohl zabránit rozkladu lidského těla. Muž, skloněný na klekátku před oltářem se sochou ukřižovaného Krista, byl zabit střelnou ranou do týla. Vypadalo to, jakoby se i ve smrti modlil. V dlouhých rozpuštěných vlasech měl zaschlé pramínky krve. Slavomír. Nemělo smysl cokoliv ověřovat a hýbat s tělem, nad kterým už poletovaly mouchy. Jen nad tím nevěřícně zakroutili hlavami.
Pak Tomáš do ticha řekl: „Hele, já vím, že tohle je hrozný. Ale… technická poznámka. Jestli ho střelil Arnošt, musel stát minimálně dva metry za ním. To pořád nevysvětluje to jeho zakrvavený triko a kalhoty.“
„Ty myslíš, že by… jako… že by zabil i vlastní mámu?“ ty poslední slova Ruda skoro zašeptal.
Chvíli zase bylo ticho, které rušilo jen občasné zabzučení hmyzu. Tomáš pokrčil rameny, posunul si obroučku brýlí na nose: „No, Arnošt má to uvažování asi hodně jednoduchý. Takže kdoví.“
„Myslím, že bychom to tu měli prohlédnout celý. Nemá cenu tady dál stát a spekulovat,“ pohnul skupinou Marek. Slávku našli venku v zámeckém parku. Ruda ten pohled nevydržel a vyzvracel se u nejbližšího stromu. A to přitom viděli už tolik mrtvých… Jenže jedna věc je vidět zemřelé po pandemii a něco jiného je dívat se na tělo zmrzačené sekyrou.
„Ten kluk je… zrůda,“ řekl David hněvivě. „Musíme ho najít! Ten je schopnej fakt všeho.“
S tím byli všichni zajedno. Rozdělili se do dvojic a obezřetně pročesali celý zámek, přilehlé budovy, zahradu i park. Ale Arnošta nenašli. S největší pravděpodobností po tomhle masakru odjel na Slapy, a když tam neuspěl, zašil se kdovíkam. Cestou zpátky domů se o tom hodně spekulovalo.
„Co takovej narušenej kluk teď dělá? Co se mu honí hlavou a co plánuje? To jsou otázky, nad kterými se musíme zamyslet,“ řekl Marek.
„Přesně,“ přitakal Tomáš. „Já to řeknu otevřeně. Fakt se bojím, aby se za pár dní nevrátil k nám s novou bouchačkou. Vraždil tady, proč by se měl rozmýšlet u nás? Máme přece jehoholku…“
Ruda si mnul strniště na bradě: „Si tak říkám… kdybych byl na jeho místě, kam bych jel? Těžko říct, jestli něco vůbec umí. Jako postarat se sám o sebe. Doteď se o něj starala máma, a co jsme ho viděli, tak vždycky jen se zbraní, jako vojáčka na stráži. Ten bude za pár dní v hajzlu. Něco k jídlu si najde a kde přespat taky. Ale pak mu začne docházet, co udělal. Já si myslím, že se vrátí zpátky na zámek.“
„Jako kvůli čemu? Myslíš, že se v něm hne svědomí a přijede je pohřbít?“ opovržlivě nad tím mávl rukou David.
„Ne, ne… počkej,“ zarazil Davida Marek, „to by se klidně mohlo stát. Zejména pokud vraždil v afektu.“
„No já nevím,“ vmísil se do rozhovoru Tomáš: „Střílel zezadu. A podle toho, jak ležela ta žena, tak údery sekerou vedl taky zezadu. Podle mě to měl promyšlený.“
„Třeba se cítil zatlačený do kouta,“ poznamenal po chvíli mlčení Ruda. „Přece vlastní mámu nezabiješ jen tak. To je prostě hrozný!“
Diskuze pokračovala po celou cestu. Společně usoudili, že bude lepší oznámit všem pravdu a nadále pokračovat v zesílených hlídkách. Marek určil, že nějakou dobu bude blízké okolí objíždět dvoučlenná patrola. David s Rudou se nabídli jako první. Všichni se shodli na tom, že Arnošt se nejspíš pokusí Johanu nějak dostat. Zdálo se, že závislost na ní teď představuje jediný opěrný bod v jeho životě.
#
Doma jsme si o sektě, zámku a Arnoštovi taky vyprávěli. Arnošt měl nejspíš pocit, že se nemůže vymanit z područí a poslušnosti jiným způsobem. Možná měl strach, že kdyby odjel, tak by ho našli a zavřeli, jako to předtím udělali s holkama. Třeba je vinil z toho, že kvůli nim přišel o Johaninu blízkost a prostě mu ruplo v kouli.
„To jsou ale všechno jen dohady,“ řekl Ivo unaveným hlasem a zívl si.
„Já vím. Takhle stejně nemáme šanci zjistit, proč to udělal. Důležitější je, jestli to tím skončilo. Třeba odjel nadobro pryč. Nebo… taky mě napadlo, jestli kvůli pomstě nebude hledat nás.“
„Nás…?“ zeptal se Ivo. Znova zívl a těsněji si mě k sobě přivinul. Cítila jsem, jak mu pomalu těžkne dech, a když jsem mu odpovídala, už stejně usínal.
„Nás… protože my jsme tam přijeli první a všechno zničili…“
Zatímco Ivík spal, mně už se zase pod zavřenými víčky rojily ty nejhorší možné scénáře, co by se nám nebo Slapákům mohlo stát, kdyby se Arnošt vrátil.
#
28. května
Uběhlo zase pár týdnů bez výraznějších zpráv, tak ani nebylo co psát. Po Arnoštovi se slehla zem. Na Slapech se neukázal, na zámku prý taky ne. Tak snad bude klid!
Dneska jsme naložili zvěřinu. Ivo přivezl před několika dny z lesa srnu. Od Rendy měl praktické instrukce, jak ji ulovit a taky kde.
Nejprve jsem byla proti: „Copak nám kuřata, ryby a konzervy nestačí?“
„Lili, je potřeba, abychom si osvojovali dovednosti. Konzervy taky nebudeme mít pořád. A upřímně, rád bych si občas dal i něco jiného než jen kuře a rybu,“ opáčil Ivo a nasedl do auta. I když jsme doposud dělali všechno společně, na ranní lov vyrazil sám.
Zvěřina byla výzva. Co jsem si načetla z knih – protože nikdy dřív jsem zvěřinu nepřipravovala – tak to nebude jako kuře. Prý čerstvě zabitá nezměkne, i kdybych ji vařila tři dny a tři noci. Takže ji Ivo pověsil do komory v boudě, kterou pro ten účel sestavil. Materiálu jsme v hobby marketech nacházeli dost a dost.
Spolu jsme ji vyvrhli a já si v duchu brblala, jestli to úsilí za tu flákotu vůbec bude stát. Takže dneska jsme s Marcelou část masa naložily do marinády z kořenové zeleniny, cibule a octa. Druhou jsme připravily pro vyuzení. Ivo si dal s udírnou hodně práce. Už předtím jsme udili ryby, ale museli jsme vychytat drobné mouchy. Nyní jsme ty zkušenosti využili při práci se srnčím. A zhruba po čtyřech hodinách už jsme mohli ochutnávat. Neočekávala jsem žádné zázraky. A skutečně. Bude to chtít doladit.
I přesto o tuhle dobrotu měly zájem aspoň obě naše kočky, pardon – jedna kočka a jeden kocour, jak by se ohradila za Matýska Marcela.
#
10. června
Arnošt se ani po měsíci na Slapech neobjevil. Četnost hlídek se vrátila k normálu. Chystali jsme se tak do tábora na návštěvu. Monika se poctivě učila a doktorka Karolína nám ji chválila. Marcele se po ní hodně stýskalo. Tak nás napadlo, že si uděláme společný výlet po zámcích v okolí Slap. Urveme si ji na neděli pro sebe. Jen já, Ivo a Marcela s Monikou. Přála jsem si, aby David neměl moc práce a mohl jet na výlet s námi.
Vyrazili jsme dvěma novými auty. Já řídila luxusní audinu a Ivo náš první elektromobil.
Nejezdila jsem často. Vlastně jen v rámci tréninku. Většinou mě to bavilo. Užívala jsem si klidnou, ne příliš rychlou jízdu po známém prostředí a nedostávala se tak pod stres. Nyní to bylo jiné. Musela jsem dávat víc pozor na cestu a na Ivovo auto před sebou. Marcela jela s ním. Přece jenom k němu měla jako k řidiči větší důvěru. Vedle mě na sedadle si užívali výlet tuleni.
Monika už byla připravená. Davidovi se opravdu nepovedlo se utrhnout z práce a musel zůstat v elektrárně.
„Asi jsem to neměla holkám říkat,“ postěžovala si hned, když jsme se přivítali.
„Pročpak?“ ptala se Marcela a pohladila ji po vlasech.
Monča ji objala, nechala svoji blonďatou hlavu opřenou o její rameno a odpověděla: „Prej to není fér, abych si jela na výlet, když ony musí pracovat.“
„A kdo to říkal?“ chtěla jsem vědět.
„Namyšlená trojka,“ řekla a stále se šmajchlovala u Marcely. Byla už velká holka, ale zas tak velká ještě ne.
„A to je kdo, prosím tě?“
„Aneta, Johana a Bára.“ Teď si pro změnu schovala celý obličej v Marcelině náruči.
Povytáhla jsem obočí: „Tak ony jsou nakonec jako kamarádky, jo? Jak k tomu došlo? Jsem myslela, že se holky nemusej.“
„To bylo dřív. Ale David se Anetě vyhýbá. Ta je z toho nešťastná, a tak se spojily proti klukům. Všichni kluci jsou podle nich blbí a Aneta se dala na tu jejich víru.“
„Cože? No nepovídej. Vlastně povídej!“ pobídl ji Ivo.
Odlepila se od Marcely a řekla: „Radši už pojeďme. Kdybych tolik nestála o to být doktorkou, hned bych se vrátila domů.“
Elektroauto jsme nechali nabíjet na Slapech. Poskládali jsme se do druhého a já byla celkem ráda, že nebudu řídit.
„Vy máte s sebou zase ty plyšáky? Já se z vás picnu!“ okomentovala batůžek, který jsem si dala na kolena.
Odpověděla jsem hlasem Taminky: „Nech si toho, jo? Ty nevíš, jaký to je, žít se Zrzinou. Furt se musíme schovávat a Fanda chudák hrozně smrdí kočičinou. Tak si ten výlet zasloužíme.“
Monika se otočila na Marcelu, ta jen protočila oči a pokrčila rameny. Všichni jsme se rozesmáli. Ivo řídil, holky seděly vzadu a Monika se zeptala: Už mi teda povíte, kam přesně jedeme?“
„Na zámek Štiřín. Bylo tam golfový hřiště, krásný park a zajímavé galerie. Snad se na tom čas za ten rok a půl tolik nepodepsal. Říkali jsme si, že bychom si tam mohli zkusit zahrát golf,“ odpověděla jsem jí.
„Tak jo,“ usmála se. Slapy jsme nechali za sebou a Monča se konečně uvolnila. Plácla se rukou do čela a řekla: „Teda, já jsem střevo! Upekla jsem na výlet bábovku a zapomněla jsem ji tam.“
„To nevadí, Karkulko,“ řekl Ivo.
„Ráda si ji dám, až se vrátíme,“ řekla Marcela, protože jí bylo jasné, že se Monika chtěla hlavně pochlubit.
Monika se k ní vděčně přitulila. Chvíli bylo v autě ticho a pak se Ivo znovu zeptal: „Povíš mi, jak je to s tím náboženstvím?“
„Mně se o tom nechce moc mluvit,“ odpověděla a v hlase se jí objevil stín rozmrzelosti. „Připomíná mi to ten internát, kde jsme ze začátku bydleli. Holky se každý ráno modlí. Vyrobily si z korálků stejný růžence a čtou si nahlas bibli. Některým dětem se to líbí, tak se schází u nás na pokoji. Nemám chvíli klid. Tak jsem radši pořád někde jinde.“
Marcela ji hladila po ruce a Ivo se dál vyptával: „Marek to ví?“
„Jo. Ale prej má každý právo na svoje přesvědčení a že tolerance musí být oboustranná.“
„A nemůžeš se odstěhovat k někomu jinýmu, když ti to takhle už nevyhovuje?“ navrhla jsem.
Monika chvíli mlčela a pak řekla: „Já nevím. Chtěla jsem být s Anetou. Jsme přece kamarádky! V mém věku tam prostě nikdo není. Všude mají už dost dětí a úplně sama taky být nechci.“
V autě se rozhostilo ticho. Co na to říct? Vždycky se mohla vrátit domů. Ale to dobře věděla. Tohle je pro ni škola života – naučit se najít si svoje místo. Prosadit se. Učit se vytvářet si vztahy.
„Moni,“ řekla jsem jí, „pokud se za nějaký čas nic nezlepší a budeš mít pocit, že tam nejsi šťastná, najdeme společně řešení. Je to ale na tobě. Musíš si říct. My tu pro tebe budeme vždycky.“
A měnícím se hlasem za tuleňata jsem dodala: „Já taky. Jááá taky.“
Monika se konečně zase usmála. Raději jsme změnili téma hovoru. Podle mapy jsme se stejně už blížili ke Kamenici.
#
Štiřín
Bylo krásně. Na obloze ani mráček a sluneční paprsky se odrážely od kaluží po nočním dešti. Vystoupili jsme z auta před velkou bránou a Ivo šel zkusit, jestli je otevřená, abychom mohli vjet dovnitř. Hlavní brána byla zavřená, ale o pár metrů dál jsme našli postranní vchod s visacím zámkem. Ten jsme hravě překonali a za chvíli nám už Ivo otevíral vjezd. Pohodlně jsme tak dojeli až k zámku. Marcela s Monikou se chtěly nejdřív projít venku. Prý podívat se, co tu všechno roste a co by se dalo vydloubnout do naší zahrádky. Ale myslím, že s ní chtěla být Marcela chvíli sama.
Zámek vypadal opuštěně. Všechna okna zavřená, nikde nic vymláceného. Okrasné záhony a trávníky vzaly za své. Příroda bujela a rozlézala se. Žádný zahradník jí v tom už nebránil.
„Ivíku, měl jsi pravdu. Tady si zkusíme maximálně golfový odpal. V tak vysoké trávě se hrát vážně nedá.“
„Já vím,“ usmál se, „ale vždyť to stačí. Najdeme hole a míčky a užijeme si zábavu, jak to jen půjde.“
Holky byly někde v zahradě. Zavolala jsem jim vysílačkou, že chceme jít dovnitř a jestli se přidají.
„Tak prý ne, že chtějí být ještě venku,“ oznámila jsem Ivíkovi, který mezitím vypáčil zámecké dveře nad schody.
„Nevadí,“ chytil mě za ruku. „Jdeme loupit… muhehe…“
Vzduch tu byl těžce zatuchlý, ale s tím jsme počítali. Srovnala jsem si na zádech baťůžek a Ivo zkontroloval, že jsem nevytrousila ani jednoho tuleně.
Historie tohoto typu nás nikdy moc nebrala. Starožitnosti, podobizny šlechticů… Připadalo mi, že si jsou v tom zámky často podobné. A přesto se tady našlo něco, co nás zaujalo. Velká dřevěná šachovnice uprostřed místnosti.
„Jé, zahrajeme si?“ zeptala jsem se.
„No jasně,“ souhlasil Ivo: „Chceš bílé?“
Prohlédla jsem si zblízka vyřezávaného koně. „Jsou lehký,“ řekla jsem překvapeně. A táhla jsem bílým pěšcem.
Hra nám vydržela ale jen pár minut, chtěli jsme se podívat, co skrývají další místnosti.
„Je to tady obrovský,“ poznamenala jsem, když jsme takhle nějakou dobu procházeli expozicemi. „Už mě to nebaví. Je to tu hezký… nebo bylo… jak se to vezme. Ale už bych šla ven. Najít tu golfárnu.“
#
Nakonec to byla docela zábava. Ty malé kulaté potvůrky se nám jedna po druhé ztrácely ve vysoké trávě a mezi stromy. Vyzkoušeli jsme si všechny hole a předháněli se v pokusech o nejvtipnější komentář. Hra nám vydržela několik hodin. Poslední míček jsem dala tuleňům do baťůžku. Na památku. Potom jsme si uspořádali soutěž ve střelbě na terč. K překvapení všech jsem vyhrála. Ivo mručel, že má nejspíš rozštelovanou mušku na revolveru. Ale já jsem věděla své… Nakonec jsme si rozložili deku a udělali si piknik v zahradě ze zásob, které jsme si přivezli s sebou. A protože jsme se chtěli cestou domů mrknout do Kamenice, byl nejvyšší čas vyrazit. Když jsme nasedali do auta, na Monice bylo vidět, jak jí zase klesá nálada.
#
