Článek
„Není všechno zlato, co se třpytí.“ (lidové úsloví)
#
Kamenice
V uplynulém roce jsme se naučili hledat v krajině známky ukazující na přeživší. Ale s postupem času, kdy šance nalézt osamělého trosečníka klesala k nule, jsme ztráceli ostražitost. Už mě nenapadalo dívat se po komínech, jestli se někde netopí. Ostatně, stejně už bylo teplo a tenhle ukazatel byl passé. Slapáci měli okolí mnohokrát projeté. Hodně vesnic a měst jsme projeli my s Ivem. Šance, že potkáme v našem okolí někoho nového, byla s každým měsícem menší. Samozřejmě jsem často myslela na Arnošta. Ale nehodlala jsem si nechat ničit každý okamžik svého života strachem, co by se mohlo stát. Projížděli jsme městečkem beze spěchu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se sklánělo k obzoru a otevřenými okýnky nám do auta proudil svěží vzduch.
„Hezký vilky,“ poznamenala jsem, když jsme projížděli ulicí, kde dřív museli bydlet bambilionáři.
„Nepotřebujeme něco?“ zeptal se Ivo a zastavil uprostřed ulice. „Slapáci říkali, že tudy loni jen projížděli.“
Chvíli jsme přemýšleli. Jenže momentálně jsme asi všechno měli.
„Možná léky?“ navrhla Monika.
Ivo přikývl: „Proč ne, já se chci podívat pro inspiraci na támhletu vilu, co má na střeše soláry. Možná je to autonomní systém… mohl by tam být dobrý kotel. Kdo ví, kdy budeme potřebovat obměnu. Vytáhl z přihrádky respirátory a zeptal se: „Jdeš se mnou, Lílo?“
„Jako vždycky,“ potvrdila jsem.
Holky že počkají venku. Ani jedné se nechtělo do baráků, kde se dalo předpokládat, že budou mrtví. Na otevření dveří jsme vůbec nemuseli použít nástroje. „Tady už někdo byl!“ konstatovala jsem překvapeně. Podle toho taky vypadal vnitřek domu. Žádné léky, žádné trvanlivé potraviny. A zatímco my jsme vždycky procházeli domy systematicky a nic jsme zbytečně neničili, tady to vypadlo jako po výbuchu. Ložnici jsem se vyhnula.
„Do dalšího už nepůjdeme. Co není odnesený, je zničený. Ten systém solárů je rozbitej. Je vidět, že se ho někdo snažil odmontovat,“ řekl Ivo, když jsme vyšli ven. „Je to ztráta času.“
Než jsme se znovu nachystali k odjezdu, zničehonic se v polovině ulice před námi objevila postava. Vyběhla z jedné vily a mávala na nás rukama.
„Neuvěřitelný…,“ hlesla jsem a pozorovala silnější ženu, jak na nás vehementně gestikuluje.
Chvíli jsme stáli jako přikovaní k zemi. A pak se opět projevila rozdílnost našich povah. Marcela by se k paní klidně rozeběhla, kdyby ji Ivo nezarazil. Monika byla ihned připravená pomoci, protože se obratem dobývala do kufru auta, kde měla svou příruční tašku zdravotníka. Já jsem se naklonila do přihrádky pro revolver, protože nikdy nevíš… A Ivo si nás srovnal tak nějak do latě. Umírnil Marcelu i Monču a řekl, že počkáme, až dojde k nám. Ta naopak zůstala stát na místě a čekala. Moji nedůvěřivou mysl ihned napadlo, jestli to není nějaká léčka. A znovu jsem si vzpomněla na Arnošta. Žena rozhodila rukama, jakože proč tam stojíme, a pak udělala další gesto, ať jdeme k ní. Ještě by mohla k tomu dodat aport, pomyslela jsem si kousavě. Ani jsem nevěděla proč, ale byla mi něčím nesympatická. Možná to bylo jejím postojem a výrazem ve tváři, který prozrazoval něco jako nadřazenost. Třeba byla zvyklá kdysi poroučet a rozkazovat. Takový rys jen tak nezmizí…
„Co když má doma někoho nemocnýho?“ nevydržela to Monika. „Proto nás volá k sobě! Měli bysme to jít zjistit.“
Ivo se na ni vážně podíval: „Moni, pokud ty bys potřebovala pomoci, tak co bys udělala na jejím místě?“
Monika se na okamžik zamyslela a pak vyhrkla: „Zavolala bych, že potřebuju pomoc, anebo třeba lomila prosebně rukama. A pak bych se k vám rozeběhla, asi…“
„Právě,“ přikývl Ivo. „A mně se nelíbí, že tam stojí a vyčkává. My nevíme, co chce, a já bych nerad, aby se některé z vás něco stalo.“
Prohlížela jsem si ženu, která se nakonec rozhoupala a rázně k nám vykročila. Sebevědomí jí určitě nechybělo. Nesla se jako královna, s bradou trochu nahoru. Kdyby se usmívala, měla by i hezký obličej, ale takhle jí šly koutky úst dolů a spolu s naducanými tvářemi to nevypadlo dobře. Černé vlasy měla stažené do culíku. Na sobě měla sportovní legíny a modrý svetr.
Sotva došla k nám, spustila: „Ono by se vám něco stalo, kdybyste popojeli ke mně? Asi je jasné, že bych na vás nemávala, kdyby to nebylo důležité. Nebo tomu nerozumíte? Jste Češi, ne?“
Založila jsem ruce před sebou a rozhodně jsem se netvářila přátelsky. Aniž bych si to uvědomila, zaujala jsem vůči téhle ženě obranný postoj.
„Za prvé… dobrý den. Za druhé… když po někom něco chci, tak se říká prosím.“
Našpulila masité rty a nepříjemně ostře řekla: „Takže mě budete chytat za slovíčka, místo abyste mi pomohli? Dlouho jsme nikoho neviděli. Tak snad si musíme pomáhat, ne? To je snad vaše povinnost!“
Cítila jsem, jak mi rozhořčením rudnou uši. Hned jsem si vybavila text z knihy, kterou jsem kdysi četla. … a když vy budete připravení a budete něco umět, vždy se najde někdo, kdo natáhne ruku a bude apelovat na vaše sociální cítění, že mu musíte pomoct, protože v nouzi si přece pomáhat musíme… Ivo mi dal ochranitelsky ruku kolem ramen. Monika stála se svou brašničkou vedle Marcely a kupodivu mlčky vyčkávala. Marcela se neudržela:
„Jestli po nás něco chcete, budete se muset začít chovat jinak. Možná jste zvyklá poroučet a jednat s lidmi z patra. My na to ale nejsme zvědaví.“
Znovu našpulila rty, ale rychle vyhodnotila situaci a obrátila o sto osmdesát stupňů. „Omlouvám se. Jsem ve stresu. Můžete nám nějak pomoct? Mému… partnerovi je už několik dní hodně špatně.“
Monika se napřímila a zasvítily jí oči zájmem: „Já se na něj podívám.“
„Ty si ještě dítě. To k ničemu nebude,“ mávla nad ní rukou žena.
„Už se dost dlouho učím,“ odpověděla Monika lehce uraženým tónem.
Společně jsme vyrazili pěšky k vile, kde byl pacient.
„Jmenuju se Květa Skálová. Manager holding group SETAM.“
Podívali jsme se na ni všichni asi dost překvapeně, protože dodala: „Reality, přece.“
No, to nás hodně zajímá, čím jsi kdysi byla… pomyslela jsem si.
„Kolik vás tu žije?“ zeptal se Ivo.
„Jen já a Samuel. Je to můj bývalý klient. Zajišťovala jsem mu koupi galerie,“ a rozpovídala se o tom, co všechno dělala, jak žila a jak je to teď náročný. Ale to už jsme vcházeli do domu. Viděla jsem, jak Ivo Moniku zarazil, když se hrnula dovnitř jako první ke „svému pacientovi“. Vešel za Květou s metrovým odstupem. A podle pravidla, které jsme měli domluvené, jsem s holkama vešla do domu, až když na nás zavolal. Všichni čtyři jsme si nasadili respirátor, přestože nás Květa ubezpečovala, že o nic nakažlivýho určitě nejde. To už by to přece měla.
Dovedla nás do pokoje, kde ležel Samuel. Sténal a na čele měl krůpěje potu. Když ho Monika odkryla, na chvíli ztuhla. Nakoukla jsem jí přes rameno. Aha, chápu… ležel pod dekou nahý. Monika se zapřela, přestala vnímat nahotu a zaměřila se na příznaky, které si polohlasně opakovala: „Červené skvrny na kůži. Vypadají jako modřiny, ale mohla by to být otrava krve. Opuchlé břicho. Horečka… jo, to odpovídá…“ Potom se k nám otočila a dospěle řekla: „Měli bychom ho vzít hned na Slapy. Do nemocnice. Myslím, že má sepsi. Mohlo by to být prasklé slepé střevo. Víc nám řekne ultrazvuk. Každopádně čas je teď rozhodující. Musíme si pospíšit.“
„Zatím si sbalte věci. A najeďte si autem co nejblíž ke vchodu,“ řekl Ivo a odešel ven pro náš vůz.
Náhle se ozval štěkot. Monika zbystřila: „Vy tu máte pejska?“
„Ten je Samuelův,“ odpověděla jí Květa. „Je vzadu na zahradě.“
„Je hodnej? Jak se jmenuje? Co je to za rasu? Dojdu pro něj,“ nabídla se Monika. „Toho tu přece nemůžeme nechat!“
Květa pokrčila rameny: „Jmenuje se Max. Vodítko je pověšené na dveřích,“ a ukázala Monice kudy jít. Marcela šla s ní.
„Pomůžu vám s balením věcí, když mi řeknete, kde co máte,“ nabídla jsem se. Samuela mi bylo líto a Květa se už chovala normálně, tak jsem neměla žádný důvod být dál ve střehu.
„Já si nic brát nebudu,“ odpověděla mi. „Vezmu jen nějaký oblečení jemu. Vždyť tam nezůstanu.“
Zarazila jsem se. „No… jak chcete, ale na Slapech je tábor přeživších. Je to funkční komunita. Mají tam elektřinu, teplou vodu…“
„To já tu mám taky,“ skočila mi do řeči. „Mám tu všechno, co potřebuju. Až se Samuel uzdraví, vrátí se sem. Tohle je můj dům.“
Ivo se stále nevracel. Monika se seznamovala s novým kamarádem na zahradě a Květa vybírala nějaké věci do cestovní tašky ze skříně: „Já jsem zvyklá cestovat. Budu za ním klidně jezdit. Ale aby bylo jasno, nemíním za něj nést odpovědnost, není to můj manžel. Žiju s ním teď jen proto, že na některý věci je dobrý mít chlapa a nikdo jinej na výběr nebyl.“
Antipatie se ve mně znovu zvedla jako přílivová vlna. Tahle ženská má teda životní krédo použít a vyhodit…? Jak může takhle mluvit o někom, s kým sdílí svůj život? Copak lidi jsou věci? Nechala jsem si svoje pocity radši pro sebe. Když naplnila tašku čistým pyžamem a nějakými hygienickými potřebami, odešla přistavit auto ke vchodu. Zůstala jsem se Samuelem sama. Mohlo mu být tak třicet. Husté kaštanové vlasy měl teď slepené potem a tvář pokřivenou bolestí, ale jinak to musel být celkem pohledný mužský. U postele byl lavor s vodou a přes židli přehozená utěrka. Tak jsem mu aspoň otřela čelo a tváře. Celý hořel. Tohle není dobrý. Snad nebude pozdě… Do pokoje se vrátili Ivo s Květou společně. Vzápětí jsme také znovu uslyšeli blížící se psí štěkání.
„Sem mi ho nevoď!“ houkla Květa podrážděně. „Nechci tu mít chlupy a špínu. Zůstaň s ním na zahradě!“
„Same, vnímáte mě?“ zeptal se Ivo. Žádná odpověď. Kromě občasného sténání se mladý muž nijak neprojevoval. Nejspíš střídavě upadal do mdlob.
Ivo i tak řekl: „Teď vás budeme muset zvednout a dopravit do auta.“ Otočil se na Květu: „Budete mi s ním muset pomoct.“
„To nezvládnete jako chlap sám?“ namítla štiplavě.
Ivo se na ni přísně zadíval. Tenhle pohled jsem znala. Ne, ani on ji nehodnotí dobře.
„Už jste někdy nesla bezvládného člověka?“
Zavrtěla hlavou.
„Přesně… váží zhruba osmdesát kilo. Pokud ho budu rvát sám, tak ho tam sice dostanu, ale mohl bych mu ublížit,“ poznamenal s intonací, která prozrazovala, co si o ní myslí. „Abychom ho vynesli bezpečně, potřebujeme čtyři ruce a ty vaše jsou tady druhé nejsilnější. Vaši pomoc nepotřebuji já, ale on. Takže ho chyťte za nohy a jdeme.“
Květa ohrnula ret, ale už nic neřekla a šla pomoci.
Ivo se pak obrátil na mě: „Lílo, drž nám, prosím, dveře.“
„Jasně,“ zhostila jsem se svého úkolu.
Samuel se na moment probral, ale nebyl schopný dlouho mluvit. Zeptal se, co se děje a zase bolestí omdlel. Zatímco ho rovnali na zadní sedačky auta, vrátila jsem se dovnitř pro tašku s jeho věcmi. Znovu jsem uslyšela Maxíkův štěkot. Asi jsou s ním ještě v zahradě, napadlo mě. Dojdu pro ně, ať vyrazíme co nejdřív.
Dům byl velký a můj orientační smysl nebyl nejlepší. Přehodila jsem si Samovu tašku přes rameno a šla za Moničiným hlasem, který zrovna zavelel: „Aport, Maxíku!“, a radostným štěkáním. Sešla jsem čtyři schody a otevřela dveře. Aha… to jdu špatně… Jůůůůů, to je krásnej obraz… a vešla dovnitř, abych si ho prohlédla. Zůstala jsem stát uprostřed pohybu. Místnost byla plná věcí. O jednu stěnu byly opřené obrazy. Aspoň podle obalů jsem usoudila, že to budou obrazy. V průhledných boxech byly úhledně srovnané balíčky bankovek. Pod okny velký stůl a na něm rozložené šperky. Neodolala jsem. Ohlédla jsem se, že za mnou nikdo nejde a došla rychle ke stolu. Byla jsem prostě zvědavá na ty lesklé věcičky. Během svého krátkého šmejdění po místnosti jsem zjistila, že i bedny poskládané na zemi jsou plné peněz a šperků. Doutníky, kartony cigaret, hodinky a drahý alkohol. Povzdychla jsem si a potřásla hlavou: „To jsou ale priority…“
Za deset minut jsme už hromadně odjížděli. V našem autě se mezi Marcelou a Monikou vrtěl Maxík.
„Co to je za rasu? To je Bišonek, ne?“ otočila jsem se na holky a podrbala pejska za uchem.
„Jo,“ potvrdila znalecky Monika. „Konečně budeme mít na Slapech psa!“ vydechla šťastně.
„Moni, jak myslíš, že je to špatný s tím Samuelem?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ řekla upřímně. „Ta horečka a fleky na těle, to je špatný znamení. Ale Karolína je skvělá a nemocnici máme dobře vybavenou. Tak má šanci.“
„Snad teda jo. Uvidíme,“ přikývla jsem a znova podrbala to bílé neposedné zvířátko, které si právě položilo hlavu Monice do klína.
„Co si myslíte o té Květě?“ nadhodila nové téma Marcela.
Monika, dětsky bezelstná, vyhrkla: „Je trochu jako Vendula. Ale mně to neva, hlavně když máme Maxíka!“
Usmála jsem se a odpověděla jsem dívaje se na Marcelu: „Panovačná. A přijde mi vypočítavá. Ale třeba se pletu. Je to jen můj první dojem.“
Ivo, aniž by se nechal rozptylovat od řízení, tlumeně dodal jen pro moje uši: „Za mě je to pičunda minda.“
Otočila jsem se zase zpátky a opřela se do sedačky. „To mě taky napadlo,“ odpověděla jsem též potichu. Tenhle výraz jsme používali, když jsme se dívali na seriály a byla tam nějaká hodně iritující ženská postava.
Marcela se dívala z okna a pak řekla: „Tak málo nás přežilo, a když to vezmu kolem a kolem, tak za mě přežilo až moc těch, co si to nezaslouží.“
Chápala jsem ji. Bylo by to ideální, kdyby přežili jen ti nejlepší a nejhodnější. Ale kdo by mohl posoudit, kdo je toho hoden, a kdo ne? Květa, Vendula a i jiní určitě měli v životě někoho, kdo je měl rád takové, jací jsou. I toho Arnošta měla ráda aspoň jeho máma. Arnošt… Marcele na její poznámku nikdo z nás neodpověděl. Co na to taky říct? Byla by to diskuze o něčem, co nemůžeme nijak změnit. Monika se věnovala chlupáčovi. Stále ho hladila a opakovala jeho jméno s různými roztomilými přídavnými jmény.
Zpáteční cesta nám zabrala poloviční čas. Když jsme se blížili k táboru, konečně se mi podařilo spojit se vysílačkou s hlídkou na bráně a ohlásit, že vezeme nemocného. Na Slapech už to šlo rychle. Karolína s Kristýnou a dva muži čekali před nemocnicí. Pacienta si přenesli na pojízdné lehátko a zmizeli nám za dveřmi. Monika nevěděla, co si vybrat. Na jedné straně chtěla být s Maxíkem, a na té druhé cítila, že by měla být u zákroku. Rozhodla to za ni Kristýna, která vodítko bez ptaní vrazila do ruky Květě a popohnala ji dovnitř, aby se převlékla do sesterského. Ani nám nestihla říct ahoj. Květa pak Maxe předala nám, protože se pro ni Kristýna vrátila: „Pojďte se mnou, paní. Doktorka se vás potřebuje zeptat na pár věcí ohledně vašeho partnera.“
„Budeme čekat tady, nebo půjdeme do tábora?“ zeptala jsem se Iva a Marcely.
„Tady jsme zbyteční,“ usoudila Marcela.
Vydali jsme se tedy společně s Maxíkem do osady. „To budou děti nadšený, až ho uvidí,“ pousmál se Ivo.
„Když už jsme sami, tak vám musím něco říct. Ale s ohledem na to, že to není naše věc, si myslím, že bychom si to měli nechat pro sebe,“ řekla jsem jim.
Ivo se na mě podíval a řekl: „A že uhodnu, co to je?“
„Tys to taky viděl?“
„A co? Co?“ chtěla vědět Marcela.
Rozesmála mě. „Když jsem vás šla hledat do zahrady, otevřela jsem špatný dveře. Objevila jsem pokoj plnej obrazů a peněz a jiných drahých krámů.“
„Opravdu?“ podivila se Marcela. „To by mě nenapadlo hromadit zrovna tohle.“
„Tebe ne. Ale každej je jinej. Někdo má holt slabost pro hmotné statky,“ rozvíjel myšlenku Ivo. „Asi jsme oba viděli jen část pokladu. Než jsem šel pro auto, potřeboval jsem si odskočit. Vzadu mají fungl nový Ferrari, Bugatti a Porsche.“
„Přijde mi to krátkozraké,“ zakroutila jsem hlavou. „I kdyby se společnost nějakým zázrakem narovnala, tak za tohle jim už dneska nikdo nic nedá. Konzerva guláše má teď větší cenu než diamantový náušnice. K čemu jim to teda je?“
„Jo, Lilíku, to se budeš muset zeptat jich,“ řekl Ivo.
Pak nás odchytily děti a Max se stal hlavní atrakcí. O stovku metrů dál bojoval o život jeho páníček. Na co asi myslela Květa Skálová?
#
