Článek
„Ženy a kočky dělají, co chtějí, a muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to.“ (R. A. Heinlein)
#
19. června – den
Už od rána bylo hezky. Když jsme se postarali o slepice a záhony, vyrazili jsme konečně pro discgolfové koše. Nemohla jsem se dočkat. S Ivem jsme vymysleli, kam je umístíme, abychom si občas mohli zahrát. Nechali jsme Chřenovice za sebou. Otevřeli jsme si okýnka a proudící vzduch mi cuchal vlasy. Líbilo se mi to.
„Já ti mám pořád takovou radost, jak nám včera Monika řekla, že Sam je z nejhoršího venku,“ a dál jsem si se zavřenýma očima užívala lechtání vánku na tvářích.
„Je to dobrá zpráva,“ odpověděl. „Nejen pro něj, ale i pro nás ostatní. Máme dobrou šanci jako společnost přežít, když tu je tým lidí, co zvládne i náročnější operaci. A jsem pyšný na Moniku. Karolína ji chválila, jak se umí postavit k práci.“
Přitakala jsem: „Tohle Monče pomůže vytrvat a neutéct, když si momentálně s holkama nerozumí. Jsem zvědavá, jak se to tam bude dál vyvíjet.“
„Co tím myslíš?“
„No, říkala, že se pohádali lidi v jídelně. Víš… kvůli těm, co se nahlas před jídlem modlili. Myslím, že je to jen vrcholek ledovce. Ale podstatný. Co když to nakonec komunitu roztrhá? Probírala se také varianta o přesunu Budějičáků k nim na Slapy. Víc lidí znamená víc problémů.“
Ivo přikývl: „Ale dává to smysl. Nemají tam lékaře a má-li společnost fungovat na lepší úrovni, je důležité, aby žilo víc lidí pohromadě.“
A po chvíli: „S tou vírou… to tu bylo vždycky. Jak někomu bereš jeho přesvědčení, je to pro něj horší, než když mu vezmeš jídlo.“
„Jojo, co už bylo válek pro náboženství,“ mávla jsem rukou. „Jenže by mě dřív nenapadlo, že když nás zůstane hrstka, budeme se hádat pro takovou… no, proč to neříct… blbost.“
Ivo šlápl na plyn a průvan mi sfoukával vlasy do očí. Přivřela jsem okýnko u auta. „Jsem ti ještě neřekla jedno holčičí tajemství. Samozřejmě si to musíš nechat jen pro sebe,“ změnila jsem téma.
„Samozřejmě,“ zopakoval po mně s šibalskými jiskřičkami v očích a vyčkával, co mu chci říct.
„Zuzanka čeká miminko! Ještě neví, co to bude, na ultrazvuku to nebylo vidět. Ale když už mají čtyři holky, tak trochu doufají, že to bude kluk. Hynek.“
Usmál se. „Znova musím konstatovat: Je to obrovský štěstí, že mají doktorku. A vlastně i další dvě zdravotní sestry zrovna v tomhle oboru. To budou mít s Lídou k sobě o to blíž. Ta už má pěkný bříško.“
„To jo. Vypadá šťastně. Konečně…“
Jen přikývl. Nebylo potřeba se vracet k událostem z minulosti.
„Už se moc těším na discgolf,“ opět jsem změnila téma.
Myšlenky mi vířily hlavou jedna za druhou a nějak jsem je nedovedla zkrotit: „Květa se na Sama přijela podívat jen jednou. To mi přijde zvláštní. Žijou společně takovou dobu, a ona radši bude sama, než aby tam s ním zůstala? Přitom jí to nabízeli. Není to sobecký? Ani o toho Maxe nemá zájem.“
„Řekl bych, že máš pravdu. Nejspíš nemá lidi ani zvířata ráda. Někdo je samotář od přírody,“ a intonace jeho hlasu dávala jasně najevo, že už se o Květě dál bavit nechce.
#
Původně jsme se na Slapech neměli v plánu stavovat. Jenže jsme měli štěstí a v zázemí prodejny, kde jsme kdysi nakupovali disky, Ivo objevil pět nových košů. To nám ušetřilo dost práce i času. Jinak bychom je museli rozebírat z různých hřišť v okolí. Vzali jsme si na testování i nějaké nové disky a další vybavení na hru.
„Já vím, že si trochu víc zajedeme, ale když už jsme ušetřili ten čas, stavíme se za našima v táboře?“ zeptala jsem se.
„Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout,“ mrknul na mě s úsměvem. „Ale v tom případě si hřiště postavíme až zítra.“
„To neva. Chci se vidět s holkama. Podívat se těhulkám na bříška.“
„Jenom s holkama…?“ zeptal se s hraným překvapením.
Zasmála jsem se: „No dobře. Chci se juknout i za Davidem. Minule nebyla příležitost. A já mám nějaký rozněžněný dny.“
„Co že to?“ podivil se.
„No jakože holky čekají miminka a mně se díky tomu víc stýská po Davčovi,“ řekla jsem. Beze slov mě k sobě přivinul a dal mi několik polibků do vlasů. „Tak jedeme.“
#
David byl zase na elektrárně, takže u něj se zastavíme až při odjezdu. Stejně tak v nemocnici za Monikou, protože má zrovna službu. A zatímco Ivo si šel promluvit s mužskýma, vyhledala jsem svoje kamarádky. Lída měla termín porodu v srpnu. Zuzanka si teprve procházela prvním trimestrem. Ani mě nepřekvapilo, že jsem holky našla pohromadě. Seděly na lavičce u pískoviště na dětském hřišti, které zde během roku pro děti vyrostlo. Kačka s Matějem si stavěli hrad. Zuzanka tu měla jen Belinku. Starší děti byly ve škole. Ale i tak tu pobíhalo asi deset dětí, takže holky měly co hlídat.
„Ahoj, Zuzanko. Ahoj, Lído,“ pozdravila jsem je.
Lída vstala a rukama si podepřela záda: „Ahoj, Lili. Přepadovka, jo?“
Došla jsem k ní a objaly jsme se. Dlouhé vlasy měla dnes stažené do culíku a v očích měla vepsanou únavu.
„Ty máš to bříško pokaždý o něco větší,“ řekla jsem s úsměvem. „To už se asi moc nevyspíš, co?“
Zavrtěla hlavou. „Nevyspím, no. Už aby bylo na světě!“
Pak jsem pomačkala ještě Zuzanku a rovnou i Belinku, která hned přiběhla a táhla mě na pískoviště, abych s ní dělala bábovky.
„Copak, že jste dneska přijeli?“ chtěla vědět Zuzka. „Se ti stýská, co?“
Přikývla jsem. „Vždyť víš, že jo.“
„Budeš si s náma hrát na honěnou, teto?“ zeptala se Anička.
„Na honěnou? Noooo…,“ protáhla jsem pochybovačně. „To bych vydržela jen chviličku. Na to už jsem trochu stará.“
„Jak stará?“ zeptala se mě hned.
„No dost Aničko, dost,“ řekla jsem a pohladila ji po vlasech.
„Nejsi. Pojď se honit!“ trvala na svém a další děti se k ní přidaly.
„Emmmm…,“ hlesla jsem.
Zuzka s Lídou se rozesmály. „Jen si to s dětma taky trochu užij.“
„Potvory…,“ zamumlala jsem a dala babu Lukáškovi. Děti se rozprchly s výskáním po vytyčeném okruhu. Naštěstí si po chvíli vystačily sami. Tak jsem si nenápadně sedla k holkám na lavičku: „A teď chci slyšet všechny drby!“
„Tak drbů se ti zachtělo? No, něco bychom asi měly,“ řekla Zuzanka tajemně a mrkly s Lídou po sobě.
„No tak na to si přesednu,“ a hned jsem si dělala místo mezi nimi. „A nyní jsem jedno velké ucho. Doufám, že mě nelakujete a že je to pořádná novinka!“
„Vlastně… nevím, jestli ti to můžeme říct…,“ dělala Lída drahoty.
I Zuzka obrátila: „To je fakt. Možná ti to neřekneme…“
„Teda holky… to nemůžete… jako takhle…. Tak už jste mě naladily a teď děláte armičky jako?“
„Armičky? Co to je za výraz?“ smála se Lída.
A pak mi to konečně práskly. Kristýna se zamilovala do Samuela!
„Love story, jo? To mě hodně zajímá. Podrobnosti, prosím,“ řekla jsem a způsobně se usadila.
Zuzanka převzala úlohu hlavní informátorky: „My to máme hlavně od Mirky. Že se během směny od něj ani nehne. Že se spolu drží za ruku a pořád si povídají.“
„To je romantický, a dál?“ chtěla jsem vědět víc.
„Co dál? Tohle ti nestačí?“ podivila se Lída a vstala, aby si protáhla záda a zároveň urovnala spor o kbelíček mezi Aničkou a Majdou, které se mezitím přestaly honit.
„No jako… nabízí se otázka: Co Květa?“
Lída mávla rukou: „Prosím tě, Květa. Vždyť ta tu byla jen jednou! Absolutně nemá zájem.“
A Zuzanka zamyšleně dodala: „Já vlastně vůbec nechápu, proč si nesbalí věci a nepřestěhuje se sem mezi lidi?“
To já bych věděla… pomyslela jsem si. Takový poklady, co nahamtala. Ty se musí přece hlídat…
„Tak my tu taky nebydlíme,“ namítla jsem. „A Sam? Je to teda oboustranný?“
„Podle Mirky jo. Prý se na Kristýnu dívá jako na svatej obrázek,“ potvrdila Lída.
„Takže se to všeobecně ví? Nebo se všeobecně tváříme, že nikdo nic neví? Jako jestli to můžu říct Ivovi?“ chtěla jsem vědět.
„Všeobecně se to jen šušká, ale klidně mu to řekni. Až se Sam uzdraví, ono se ukáže, jak vážný ten románek je,“ řekla Zuzanka.
Přikývla jsem. „Pak se bude muset ale rozhodnout, zda zůstane tady, nebo se vrátí ke Květě.“
„Děti, ukliďte si hračky!“ zavelela Lída. „Půjdeme se umýt a na svačinku.“
Ještě než si děti poskládaly autíčka, bábovičky, míče a jiné důležité věci do plastových beden, vyzpovídala jsem obě těhulky, jak se cítí. Jak probíhají jejich zdravotní prohlídky a jestli nepotřebují někde něco sehnat pro miminka a tak Pomohla jsem těm malým raubířům umýt ruce a doprovodila je do společné jídelny. Zavedené pořádky z prvních měsíců života tady stále fungovaly. Pro děti to tak bylo nejlepší.
Asi za půl hodiny si mě tady vyzvedl Ivo. Nechtělo se mi od holek ani od dětí. Ale těšila jsem se na Moniku a Davida. Do nemocnice jsme šli pěšky a hned jsem mu hlásila milostnou novinku. Ivo se jen usmíval. Většinou neměl potřebu nějak komentovat všechny ty holčičí důležitosti, kterými jsem ho zahrnovala. Vždycky mě ale vyslechl a málokdy se stalo, že se jeho myšlenky toulaly někde jinde.
Teď se mě zeptal: „Jak tě znám, míníš si tu informaci ověřit přímo u zdroje?“
„Míním, míním,“ přisvědčila jsem a šibalsky zamrkala. „Jsem zvědavá.“
#
Monika měla radost, že nás vidí. Dovolila se Karolíny a šla nám ukázat ordinace.
„Tohle je vyšetřovna. A tady máme ultrazvuk. Už jsem s ním taky pracovala,“ chlubila se. „Jezdila jsem myškou Lídě i Zuzce po bříšku a koukala na miminka.“
„A co jsi viděla?“ zajímala jsem se.
Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Nejdřív jen fleky a bubliny, než mě Karolína naučila, jak se dívat. Kde je hlavička a tělíčko, co je děloha a to všechno.“
„No… já spíš chtěla vědět, jestli to budou holčičky, nebo kluci?“
Založila si ruce v bok: „Tak to ti teda nemůžu říct. Víš, to je lékařské tajemství.“
„Ani ze staré známosti?“ zkoušela jsem ji. Ale schválně jsem použila takovou intonaci hlasu, aby poznala, že to respektuji a jen žertuji, ačkoli zvědavá jsem opravdu byla.
„Ne,“ odpověděla přehnaně přísně, ve stejném duchu, v jakém bylo moje loudění.
„No nic,“ povzdechla jsem si. „Aspoň jsem to zkusila…“
A potom jsem pokračovala už vážně: „To je dobře, že se tímhle řídíš. Lékař musí v lidech nejen budit důvěru, ale také ji nezklamávat. A je to takové privilegium budoucí maminky, aby celému světu oznámila, jestli je to kluk, nebo holka.“
Přikývla. „Zuzanka mi to taky tak říkala. Ale u ní to stejně ještě nebylo vidět…“ Pak se zarazila a dodala: „To jsem ale říct mohla, viď? Tím jsem nic nepokazila? Nebo jo?“
„Neboj,“ uklidnila jsem ji. „Tím jsi nic nepokazila. Navíc mi to takhle Zuzanka už sama řekla.“
„Uf, to se mi ulevilo. Já někdy něco řeknu, a teprve pak mi dojde, že jsem neměla,“ přiznala upřímně.
Usmívala jsem se. Je to prima holka, pomyslela jsem si. „Moni, a co Sam? Jak se mu daří? Je možné ho navštívit?“
„Určitě ano. Bude rád. Už několikrát se ptal, kdy sem pojedete. Chce vám poděkovat za záchranu života.“
„Ale vždyť jsme zase tak moc neudělali,“ namítla jsem.
Zavrtěla nesouhlasně hlavou: „Kdepak, udělali. Bez nás by tam umřel. Karolína říkala, že to bylo za pět minut dvanáct.“
Došli jsme k jeho pokoji s ručně napsanou trojkou na dveřích. Monika zaklepala s vysvětlením pro nás, že vždycky klepe, protože jí to přijde zdvořilé. Samuel seděl na posteli a právě odkládal hrnek na příruční stolek. Vypadal mnohem lépe, než když jsme ho viděli naposledy. Vlasy měl sčesané na pěšinku a za ušima mu neposedně tvořily kudrliny. V očích mu problesklo poznání. Možná si vybavil Ivovu tvář. S lehkým úsměvem nás pozdravil a vzájemně jsme se představili. Monika se ho zeptala, zda něco nepotřebuje a jak se cítí. Když dostala uspokojivou odpověď, vzala tác a odešla s tím, že musí zapracovat do evidence naposledy přivezené léky. Přisunuli jsme si židle od stolu k posteli.
„Chci vám poděkovat,“ řekl Samuel. „Celou dobu přemýšlím, jak bych se vám odvděčil.“
„A co jste vymyslel?“ zeptal se Ivo s úsměvem.
„Nic moc,“ přiznal rozpačitě. „Jestli máte rádi umění, mohu vám doporučit a sehnat obraz, sochu…“
„Noo…,“ zamyslela jsem se nahlas. „Pokud by bylo něco hezkého s tuleněma…“
Povytáhl zmateně obočí a Ivo se rozesmál.
Ukázala jsem Samuelovi zlatýpřívěsek, co jsem nosila na krku, a taky Taminku, kterou jsem ze zvyku tahala s sebou. Došlo mu, jak jsem to myslela: „Aha. Chápu. Těžká závislost na tuleních.“ Společně jsme se rozesmáli. Chvíli přemýšlel a pak navázal: „Možná bych o něčem věděl! Nebude to ale žádné umění.“ Chtěla jsem hned vědět, o co se jedná. Usmál se a kolem očí se mu vytvořil jemný vějířek vrásek:
„Zatím neřeknu. Nechme to jako překvapení.“
„Prozraď nám něco o sobě,“ pobídla jsem ho. „Teda… pardon… prozraďte…“
„Ne, to je v pořádku. Já jsem taky pro tykání.“
Potom nám o sobě vyprávěl. Třiatřicetiletý vlastník dvou galerií s uměním. Svobodný, bezdětný. Nadšenec do psů a dobrého vína. Milující umění. Zejména impresionismus.
„Když si se potkal s Květou,“ zeptala jsem se přímo, „tak jste se rozhodli, že budete žít jeden pro druhého, nebo jste nějak pátrali po okolí po dalších přeživších?“
„To už ani ne,“ odpověděl upřímně. „Když opadlo to nejhorší a já se odvážil ven na průzkumy po okolí, zjistil jsem, že jsem úplně sám. Bylo to děsivý. Takže když jsem po pár týdnech objíždění narazil na Květu, připadalo mi to jako zázrak. Hrozně se mi ulevilo. S Květou jsme se potom snažili vytvořit si dlouhodobě funkční zázemí. Nikam daleko do kraje už jsem se nepouštěl. Květa jezdila mnohem dál a vozila jiné věci, než které považuji za důležité. Říkala, že nikde nikdo nepřežil.“ Z jeho hlasu byl cítit jakýsi pocit viny. Možná si vyčítal, že s hledáním přestal tak brzy.
„Abys mě chápal dobře, i kdybyste vůbec nikoho cíleně nehledali, já na tom neshledávám nic špatného. Jsem jen zvědavá. My jsme se taky rozhodli žít sami.“
Přikývl: „Slyšel jsem.“
„Můžu se ještě zeptat na něco osobního?“ zjišťovala jsem.
Ivo se pousmál. Asi mu došlo, na co se chci vyptávat, a rozhodl se nechat nás o samotě. Zvedl se a se slovy, že si musí odskočit, za sebou zavřel dveře.
„Ale klidně… ptej se,“ pobídl mě Samuel.
Odkašlala jsem si. „Kdyby se ti moje otázky zdály nepřístojné, tak mi to řekni. Nechci být vlezlá. Ale dost jsem nad tím přemýšlela a prostě… chtěla bych to pochopit.“
Zahleděl se mi do očí a stále se mile usmíval. Na tohle by dostal leckterou… projelo mi hlavou.
„Když jsme vás našli, tak jsem procházela domem na zahradu a netrefila jsem dveře a vešla jsem do místnosti s mnoha cennostmi. Nesoudím to, aby bylo jasno. My si také bereme různé věci, od jídla až po třeba… co já vím… soláry. Ale… k čemu tolik obrazů, peněz, hodinek a šperků?“
„Aha, tohle,“ řekl s jakýmsi zklamáním, jakoby čekal zcela jinou otázku. Usmyslela jsem si, že se ho rozhodně zeptám i na Kristýnu.
Pokrčil rameny a řekl: „Potom, co jsem se přestěhoval ke Květě, svezl jsem si k ní obrazy z galerie. Rvalo mi to srdce, nechat je ladem. Často ale myslím na obrazy velkých mistrů, které už nikdy neuvidím… Monetův odlesk vody a hru světla ve Vodních liliích… Nymfách… Regatta at Argenteuil… nebo Renoirův Dance in Bougival… tolik života v jeho malbách…“ zahleděl se z okna do dálky a odmlčel se. Jeho myšlenky se zatoulaly někam do minulosti… „Víš, že maloval i na invalidním vozíku? Pořád chtěl lidem rozdávat radost,“ znovu se otočil ke mně a opět se usmál. „Ty další věci, co jsi tam viděla, patří Květě.“
„Hmm,“ byla moje jediná reakce k tomuto tématu a jak bylo v mé povaze, snadno jsem sklouzla k jiné oblasti. „Když už jsme u Květy… vrátíš se po zotavení zase k ní, nebo se přestěhujete oba sem?“
Přestal se usmívat, zvážněl a řekl: „Cítím se k ní vázán morální povinností. Celý rok jsme jeden druhému poskytovali společnost a pomáhali si přežít. Nejsem si jist, jaké bude její rozhodnutí ohledně změny místa bydliště. Jsem však rozhodnutý nějak situaci vyřešit, protože chci zůstat zde.“
„Promiň, že se vyptávám, ale chápu to správně, že vlastně Květa není tvoje partnerka? Říkala, že se znáte už z doby před pandemií. Takže jste milenci?“
„Máš otázky hodně na tělo,“ poznamenal a pobaveně se ušklíbl.
„Já vím,“ také jsem se na moment zahleděla z okna a po úmyslné pauze pokračovala: „Budu mluvit ještě víc otevřeně. Tohle je celkem malá komunita. Všechny tu znám a záleží mi na nich. Například na Kristýně…“
Povytáhl obočí a pak se zasmál: „Takže ono to není našetajemství? Mluvila jsi s ní o mně?“ V hlase mu zazněla zvědavost: „Co říkala?“
Odpověděla jsem otázkou: „Co bys myslel?“
Oči mu zjihly a do tváře mu stoupala červeň: „Doufám, že cítí to co já. Chápu, že potřebuje čas. Je tak nedostupná… tak přímá… tak krásná… když zavřu oči, maluju její tvář na plátno…“
Nestihla jsem na to nic říct. Dveře se otevřely a do pokoje se vrátil Ivo s Monikou. A hned za nimi i Kristýna. Moje vyptávání skončilo. Škoda, pomyslela jsem si. Všechno kolem lásky mě bavilo poslouchat. Kéž bych měla prostor ještě si popovídat s Kristýnou. Tak snad příště…
#
„Tak co ses všechno dozvěděla?“ ptal se mě Ivo cestou k autu.
„Že z těch krámů, co mají ve vile, mu patří jen obrazy. Květu nemiluje, ale tipla bych si, že s ní nějaké to techtle mechtle měl. A teď to nejdůležitější!“ zvedla jsem ukazováček, „vytáhla jsem z něj, že je zamilovaný do Kristýny.“
„To všechno jsi zjistila za tak krátkou chvíli? Hmm… kam se na tebe hrabe KGB, CIA a BIS.“
„Jo!“ řekla jsem s jistým uspokojením. „A mám v plánu tuhle kauzu sledovat i nadále.“
„O tom nepochybuji,“ zasmál se a otevřel dveře u auta. „Popojedem k elektrárně, ať se pak nemusíme vracet.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Těším se na Davču.“
#
Vlastík s Davidem zrovna něco řešili u přístrojové desky. Jakmile ale Vlasta zahlédl Iva, hned všeho nechal. Řekl Davidovi, že je pauza a během chvíle si ti dva už zase povídali jen o elektroautech.
„Máš čas se třeba projít?“ zeptala jsem Davida.
Přikývl. Zavolal na Vlastíka, že jde se mnou ven. Ale těžko říct, jestli ho vnímal.
Prohlížela jsem si tvář svého syna. Nebylo teď moc příležitostí trávit s ním čas. Připadal mi starší, než ve skutečnosti byl. Asi to dělala únava, kterou prozrazovaly kruhy pod očima a neoholené vousy. Taky vlasy měl teď delší, než na jaké jsem u něj byla zvyklá.
„Jsi hubenej a vypadáš utahaně,“ neodpustila jsem si poznámku. „Měl bys víc jíst.“
„Asi jo,“ nepřel se o to. „Nějak špatně spím.“
„Jak to?“
Sedli jsme si venku na lavičku před hlavní budovu komplexu elektrárny.
„Bude pršet,“ poznamenal s pohledem upřeným na oblohu. Pak si ale přisedl ke mně blíž a objal mě kolem ramen. „Ani nevím,“ odpověděl mi. „Jsem nějakej otrávenej.“
„Hodně práce?“
„Ale to snad ani ne. Nebo jo. To je v pohodě. Baví mě to. Spíš ty vztahy tady…“
„Povídej…“
„Zámecký holky sem přivezly tu svoji víru. Sice do toho nikoho nenutí, ale už se několikrát pohádaly v jídelně s těma, co jim je pánbíčkaření hodně proti srsti.“
„To ale není to, co ti nakonec tolik vadí, že?“
Ušklíbl se. „Víš… už jsem si v sobě uzavřel Pavlínu. Musím konečně přijmout fakt, že je… že už není. Cítím se sám.“
Stiskla jsem mu pevně ruku a jemně mu řekla: „Davčo, já tě chápu. Vím, jak to bolí. A souhlasím, že je třeba jít dál. Pavlína tě milovala a rozhodně by chtěla, abys byl šťastný.“
„Když já si nemůžu pomoct. Každou s ní srovnávám.“
„A líbí se ti tu některá?“ usmála jsem se na něj povzbudivě, abych ho odklonila od chmurných myšlenek.
„Copak líbí, o to přece nejde… Žádná se tu ke mně nehodí.“
„A co třeba Aneta? To je přece fajn holka. A hezká taky je.“
Mávl rukou. „Ale mami, nedělej mi dohazovačku! Víš, jak je to nepříjemný, když o někoho fakt nestojíš a on furt dolejzá? Já jí nechci ubližovat, ale přece s ní nezačnu chodit z lítosti. Je hezká. I hodná. Ale tak vlezlá, že se mi úplně zprotivila. Nemá žádný zájmy kromě vaření. Nemám si s ní o čem povídat. Pavlína… ta měla přehled, hromadu zájmů a koníčků. Uměla mě setřít i srovnat do latě. Byla rajcovní a…“ Znova mávl rukou, a když jsem se mu podívala do tváře, viděla jsem v jeho očích slzy.
Jo, jasně… Pavlínu jsem si uzavřel… to určitě! Zabolelo mě u srdce. Sakra práce!
„Rozumím. Ale co! Když se ti nezalíbí holka ze Slap, třeba bude nějaká v Budějicích. Nebo kdo ví, třeba v nějaké jiné skupině, kterou jsme ještě nepotkali,“ pokusila jsem se ho povzbudit.
A pak jsme chvíli mlčeli. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a sledovali jsme mraky na obloze.
#
