Článek
„Není větší ctnosti než trpělivost, stejně jako není horší nectnost než nenávist.“ (Dalajláma)
#
19. června – noc
Sice tenhle zápis píšu 21. června, ale události se staly už dva dny před tím..
Ze Slap jsme se vrátili až se setměním. Chtěla jsem být s Davidem co nejdéle. Znova jsem se ho ptala, zda nechce raději žít s námi. Prý ne. Chce se naučit co nejvíc, a i když ho to tam někdy štve, má tam přátele.
Vyložili jsme hrací koše na louce u jezu. Domů jsme si přitáhli jen disky a Zrzina kolem nich zvědavě našlapovala. Opatrně do nich chvíli žďuchala tlapkou. Nakonec si k překvapení všech lehla do tašky mezi ně.
„To je čudlička,“ smála jsem se. „Vždyť ji to přece musí tlačit! Tak si konečně tuleň Fanda odpočine.“ V noci už ale zase spala v pelíšku s hlavou zabořenou pod jeho ploutví.
Ráno jsme s obvyklou rutinou obhospodařili slepice. Sesbírala jsem ještě teplá vajíčka do ošatky. Nasypala jsem Zrzině granule do misky a šla pomoct Marcele s vařením. Ivo si naplánoval kontrolu našich skladů, skleníků a slupu a drobné opravy. A odpoledne, že bychom konečně postavili to naše discgolfové hřiště.
Připravovala jsem ingredience na pečené rizoto, jak mě to kdysi naučila Zuzanka. Nevařit rýži zvlášť, ale rovnou všechno dohromady, dokud se voda zcela nevyvaří.
„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenala Marcela a dál vyloupávala hrášek z lusků.
Povzdechla jsem si: „Já se trápím, Maci. David se přes Pavlínu nepřenesl. Vím, že to asi nikdy nepřestane bolet úplně. Ale cítím hroznou bezmoc, že mu nemůžu nějak pomoct. Kdyby se tak znova zamiloval! Prý se mu tam žádná nelíbí. S náma bydlet taky nechce… Že nám nebude dělat křena a tak dále… a tak dále…“ Marcela doloupala poslední připravený lusk a shrnula slupky do kbelíčku. „Nevěš hlavu,“ odpověděla mi. „Teď se mu třeba žádná nelíbí, ale to se může změnit. On se bude s věkem vyvíjet, stejně jako děvčata, a za rok dva ti řekne, že se bude ženit. A s tou bolestí ze ztráty,“ nyní si zase povzdechla ona, „s tím se musíme srovnávat všichni. S tím nemůže pomoct nikdo nikomu. Můžeme tu pro sebe jen být. Opřít se o sebe. Mít se rádi. A to přece taky něco znamená.“ Objala jsem ji a přitulila se k ní tak, jak to dělávala Monika. Pohladila mě po vlasech. Nikdy jsem jí to neřekla, ale stala se pro mě maminkou. Byla jsem za ni tak vděčná! Po obědě jsme seděli pohromadě v kuchyni. Všichni jsme si něco četli, Mates stočený do klubíčka u ní na klíně. Sem tam jsme prohodili pár slov a užívali si pohodu a klid. Asi po hodině a půl se Ivo zvedl, protáhl se a obrátil se na mě: „Připravená na discgolfování?“
„Jasně,“ zvedla jsem se. „Jdeme na to!“
Udělali jsme si krásný minihřiště. O pěti jamkách. Jednu i přes vodu. A potom jsme si i zaházeli. Nooo… žádná sláva to nebyla. Disky nás vůbec neposlouchaly a v jednom kuse jsem se musela smát našim chatrným výkonům. Přesto mě to moc bavilo. Příjemná ozvěna minulosti. Odpoledne uběhlo hodně rychle. Sklidili jsme si nádobíčko a vydali se jako obvykle zavolat našim na Slapy.
#
„To je dost, že voláte! Jsem tu jak na trní!“ spustila Monika na společné frekvenci.
„Co se stalo?“ Ivo mi vzal vysílačku z ruky. Úzkostná naléhavost v jejím hlase okamžitě upoutala naši pozornost. Stála jsem tiše vedle něj a poslouchala.
„V noci tu byl! Arnošt! Nějak se mu podařilo vlézt do naší chaty!“ mluvila horečně a hlas se jí lámal ve vzlycích: „Von ji střelil! Ona to asi nepřežije…“
„Koho, Moniko?“ ptal se Ivo, ale z druhé strany se ozýval jenom přerývavý pláč.
Zaťala jsem nehty nejprve sama sobě do dlaní a cítila jsem, jak se mi chvějí kolena. Monika stále plakala neschopná pokračovat v řeči a já nevědomky zaryla nehty do Ivova předloktí, jak jsem se k němu tiskla. Proboha, ať to není Aneta… prolétlo mi hlavou a kousla jsem se do rtu. Žádné z dívek bych nepřála nic zlého, ale k Anetě jsem přece jen měla po Monice nejblíž.
„Jo… Johana…,“ vypravila ze sebe konečně. „On… on nás nejdřív vzbudil, jak svítil baterkou. Hledal ji. Když pak vykřikla, tak vytáhl pistoli a řekl, ať je zticha. Ať jsme všechny zticha. Přemlouval ji, aby šla s ním. A když nechtěla, tak po ní hodil oblečení, co měla na židli. Ať se hned oblíkne, že mu stejně patří. Vzala botu a hodila ji po něm, že v žádným případě, a jestli hned nevypadne, bude křičet. Já jsem rozsvítila. Chtěla ho od sebe odstrčit Ani nevím, jak se to celé…“ popotáhla nosem mezi dalším vzlykáním. „A pak se ozval výstřel. Bylo to… Bylo to… Je tam babička?“
„Ne, teď tu není, Moniko,“ řekl Ivo měkce. „Ale my jsme tady a posloucháme tě.“
„Můžete přijet? Moc prosím. Já chci babičku…“
„Moniko, přijedeme. Jak to s Johanou vypadá? Je ještě někdo zraněný?“ zjišťoval další informace Ivo.
„Ne, střelil jenom Johanu… je po operaci. Kulku jsme vyndali. Ale prognóza není dobrá. Vůbec se neprobírá! Přijedete hned?“
Ivo se na mě pootočil a já přikývla. Marcela bude určitě také souhlasit.
„Přijedeme,“ odpověděl Ivo. „A ještě mi řekni, co jste udělali s Arnoštem?“
„Nic!“ hlas jí vyskočil o oktávu výš. „Von prostě utekl! Když viděl, jak se zhroutila na zem a krvácí, tak zařval a vyběhl ven. Slyšely jsme další výstřely. Tady se mluví o tom, že je určitě postřelený. Ráno se našly krvavé stopy. Ujel na motorce. Od rozednění naši pročesávají celý okolí.“ Přestala brečet a vysmrkala se. „Za jak dlouho tu budete?“ ujišťovala se, že opravdu dorazíme.
„Za dvě hoďky, zhruba. Prosím tě, řekni to službě na vrátnici a také Markovi. Přespíme u vás, ano?“ odpověděla jsem jí.
„A babičku určitě přivezte,“ znova zopakovala.
Rozloučili jsme se a my si rozdělili úkoly. Ivo šel nachystat auto, já doběhla informovat Marcelu. I když jsme chtěli být na Slapech co nejdříve, počítali jsme s variantou, že se tam můžeme zdržet. Takže jsme donesli slepicím více krmení a i kočkám jsme naplnili dvojmisky granulemi. Za půl hodiny už jsme seděli v autě.
„Ivo…,“ zeptala jsem se, „přemýšlím nad tím, co se tam stalo. Uběhla dlouhá doba, než se k tomuhle odhodlal. Motorka by byla slyšet, takže ji někde musel mít schovanou. Připravenou. A to tak, že ji ani žádná hlídka neobjevila. A musel vědět, jak to v táboře chodí, že se dostal až dovnitř k holkám. To musel celý týdny nějak špehovat, ne?“
„To určitě dělal,“ dal mi za pravdu Ivo.
„Ježíšmarja,“ ozvalo se ze zadní sedačky, „nechci to ani domýšlet, co se všechno mohlo ještě stát. Takovej magor! Vždyť mohl taky kolem sebe střílet hlava nehlava. Po tom všem, co udělal vlastní rodině…“
„To jo,“ přitakala jsem. „Ale kde je napsaný, že se za pár dní nevrátí znova? A že neprovede přesně to, co říkáš?“
„Ježíšmarja…,“ hlesla znova Marcela.
Ivo k tomu dodal: „Rozhodně se vrátí. Ať už střílel záměrně, nebo ne, bude chtít vědět, jestli je Johana živá. Kvůli ní – a tak to zřejmě bylo – zabil mámu.“
„Ten to jen tak nevzdá,“ dokončila jsem za něj.
„Musí ho najít co nejdřív,“ řekla Marcela úzkostně.
„Musí,“ souhlasil Ivo. „Jenže to nebude vůbec snadné. Všichni jsme si mysleli, jak je jednoduchej. Překvapivě dovede plánovat, umí být trpělivý a nejedná jen v afektu. To z něj dělá nebezpečnějšího člověka.“
„Víte, jak Marek říkal, že naše nová společnost se nebude stavět na zabíjení?“ řekla jsem. „V jeho případě bych souhlasila s trestem smrti. Taková zrůda nemá právo na život, když ho sám bere jiným. Přece nebudeme žít ve strachu a čekat, koho zabije příště.“
Oba souhlasně zamručeli a Marcela si hlasitě povzdechla: „Chudáček Johana. Jakoby všechno to ostatní nestačilo…“
#
Nepamatuji si ten večer do detailů. Monika padla Marcele do náruče a znovu nám všechno vyprávěla. Holky odmítly dál spát v chatě, kde k tragédii došlo. Narychlo se přestěhovaly do společenské budovy, kde jsme měli v plánu přespat i my.
V nemocnici zatím Johana sváděla svůj boj o život. Všichni chlapi, kteří nehledali Arnošta, hlídkovali po táboře. Ostatní stále projížděli a prohledávali okolí, dokud se nesetmělo úplně. Jenže po Arnoštovi jakoby se slehla zem. Většina lidí i s dětmi nakonec zůstala na noc ve společenské budově, ale nikdo toho moc nenaspal. Johana umřela ve tři ráno 21. června. Bylo jí teprve devatenáct.
#
21. června
Bylo to, jakoby celou osadu pokryl šedý dusivý mrak. Až na malé děti bylo v táboře smutné ticho. Barbora s Anetou utěšovaly jedna druhou. Ztráta kamarádky je opět sblížila. Monika se nehnula od Marcely ani na krok. Vyměnili se hlídky, aby si chlapi mohli odpočinout. Včerejší pátrání nepřineslo žádné výsledky a další výjezd teď neměl smysl. Tolik lidí tu zase k dispozici nebylo a nejdůležitější bylo chránit ženy a děti zde. Marek rozhodl, že pohřeb se nebude oddalovat a uskuteční se ještě dnes. Pro hrob bylo vybráno slunné místo u lesa na louce. Johanino tělo do něj bylo uloženo dříve, než jsme tam došli. Myslím, že to tak bylo lepší. Nebylo totiž uloženo v rakvi, nýbrž jen zabaleno v bílých prostěradlech. Vhodila jsem do hrobu kytici lučního kvítí stejně jako Barbora, Aneta a po nich další. Postupně se přišli rozloučit všichni. Pro všechny to bylo náročné. Měla jsem pocit, že tahle zkušenost lidi tak nějak sbližuje. Na tomhle prvním pohřbu se v duchu každý sám za sebe loučil s těmi, které tenkrát na začátku pohřbít nemohl. Marek krátce promluvil: „Pro nás všechny je tohle těžká chvíle. My se teď ale nesmíme poddat bolesti a strachu. Bojujeme za naše bytí od prvního dne, co jsme tady. Nenecháme se srazit na kolena. Dlužíme to Johaně. Viníka dopadneme a potrestáme.“
Monika byla zlomená. Tiše stála před Johaniným místem posledního odpočinku a celá se chvěla. Marcela ji držela kolem ramen. Najednou se ozvalo táhlé zavytí. Všichni jsme se otočili za nepříjemným zvukem. Asi ve vzdálenosti sta metrů u okraje lesa stála postava. Všem bylo jasné, kdo to byl. Byl to Arnošt!
Ve skupině to zašumělo. Ozvaly se přidušené výkřiky: „Ježíši, to je on!“ „Chyťte ho!“ „Dělejte někdo něco!“ „Schovejte se honem!“ „Na zem!“ a podobně. A opravdu, většina lidí se přikrčila nebo si i lehli na zem a zakryli si hlavu rukama.
„Jsi mrtvá!“ zařval divoce. „Jsi mrtvá, Moniko! Ti řikám! Ty mrcho jedna!“ Odmlčel se a od skupiny se na Markův pokyn ihned oddělili tři muži.
„Všechno je to tvoje vina! Já si tě najdu!“ zařval ještě jednou. Zoufale a nenávistně. Zbraň ale nepoužil. Nasedl na motorku a s túrováním se prudce rozjel pryč.
Muži, kteří se ho pokusili dohnat, za ním několikrát vystřelili. Bohužel, na takovou vzdálenost by zasažení pohybujícího se cíle bylo jen dílem náhody. René se okamžitě rozběhl pro auto do tábora. Za ním pak klusem další dva. Ostatní nejistě vstávali ze země. Vzájemně si pomáhali a vyměňovali si bezradné pohledy.
Ivo se ke mně naklonil: „Jeho náskok bude za chvíli moc velký. Motorku už není slyšet.“
Mlčky jsem přitakala. Zbytek piety tím byl narušen. Všechno ostatní se dokončilo v nervózním spěchu. Pak jsme se společně rychle vrátili do tábora. Na ženách byl vidět strach. Monika ale jakoby tu hrozbu ani nevnímala. Marek si mnul bradu a chvíli se díval do dálky do míst, kde předtím Arnošt stál.
#
Zbytek ponurého dne ještě vyhrotily další události.
V osadě se nečekaně objevila Květa. Přijela v novém rudém Ferrari. Na sobě měla dobře padnoucí černobílé šaty s pruhovým vzorem. Tmavé vlasy stažené do culíku. Samozřejmě chtěla mluvit se Samem, viditelně potěšená tím, že už není v nemocnici. Ale Samuel byl propuštěn z lůžka zatím jen na smuteční obřad. Karolína chtěla mít jistotu, že je v pořádku, než ho uzná za zcela zdravého.
Květa stála před vrátnicí, když jsme se hromadně vraceli z pohřbu. Služba ji už informovala, co se stalo, a nyní stála opřená o kufr auta. Bez známek emocí sledovala náš průvod. Když uviděla Samuela, napřímila se a v očích se jí objevila jiskra. Vzápětí ale založila ruce před sebou a rysy jí ztuhly. Samuel se držel s Kristýnou za ruku. Ta měla oči zarudlé od pláče a ve volném oblečení vypadala oproti Květě jako šedá myška. Ta nad ní ohrnula nos a pohrdavě je provázela pohledem. Nechala je dojít až k sobě a pak bez řečí dala Samuelovi facku. Nijak ho nešetřila a řekla mu pár pěkně ostrých slov. Za jiných okolností bych byla, a asi nejen já, více zvědavá, jak a co si řekli. Teď mi to připadalo nepodstatné a malicherné. Minuli jsme je a pokračovali dál.
#
Společně jsme se sešli v prostorné jídelně, kde se postupně rozproudil hovor. Jen Monika seděla potichu. Jen sem tam usrkla ze šálku s čajem. Všichni jsme byli jako na trní a čekali na zprávy, zda se chlapům podaří Arnošta dostihnout. Tentokrát Marek nebude mít žádné slitování. O tom nikdo nepochyboval. Není možné, aby někdo zabíjel a vyhrožoval další vraždou beztrestně.
Marcela se ke mně naklonila a řekla: „Zůstanu tady s Monikou. Postaráte se mi o Matýska, viď?“
„Samozřejmě. Sjedeme domů jen na otočku kvůli krmení a vrátíme se,“ odpověděla jsem. Nikdo nejsme teď v bezpečí…
Pozorovala jsem tváře v jídelně. Zuzanku, jak pečuje nejen o svoje čtyři holčičky. Lídu, jak si hladí kulaté bříško. Mirku, utírající Aničce pusu od omáčky. Lukáška dotírajícího na Kristýnu. Dnes mu evidentně vadilo, že se maminka věnuje i jiným dětem, a žárlivě odstrkoval Majdu a Matěje. Takže se nakonec vztekali všichni tři. David si zrovna přinášel jídlo, než budou muset s Rudou zase vyrazit na hlídku. Aneta na něm visela pohledem. Když se naše oči náhodou střetly, zrudla až po kořínky vlasů. Ruda si přisedl k holkám. Napadlo mě, že to udělal proto, aby jim trochu pozvedl náladu. Ten kluk má dobré srdce…
Marcela se ke mně znovu naklonila a tiše mi řekla: „Monika by chtěla ještě navečer zajít položit kytičku Johaně na hrob. Jako rozloučit se sama.“
„To není dobrý nápad,“ zašeptala jsem. „Monika se naopak nikde venku ukazovat nesmí. Natož pak sama.“
Náš rozhovor přerušila prudká hádka u vedlejšího stolu.
„Tak snad bylo jasně řečeno, že si to modlení necháte do soukromých prostor! Už mě to vážně nebaví poslouchat! Že vás ten váš Bůh vyslyšel a Johanu zachránil, co?“ bouchl do stolu pěstí Martin, kterého jsem si pamatovala, protože míval často službu na vrátnici. V jídelně se rozhostilo ticho a všichni se otočili na něj a postarší paní svírající v ruce růženec.
Vendula si okamžitě stoupla a vyštěkla na něj: „Nech Boženu bejt. Nám taky vadí to vaše věčný kouření a to, jak tím všude smrdíte!“
„Ježíši, nehádejte se!“ „Dejte s tím pokoj aspoň dneska!“ ozvalo se hned z několika stran.
Martin si ještě vyměnil pár jízlivých poznámek s Vendulou. Božena posmrkávala a nechala se utěšovat okolím. S Ivem jsme se na sebe beze slov podívali. Martina jsme znali sice jen povrchně, ale působil na nás jako přímý férový člověk. Paní vypadala zranitelně a křehce. Není divu, že se vždycky našel někdo, kdo se jí zastal. Zůstala jsem v myšlenkách neutrální. Vlastně mi to přišlo i normální. Když žije tolik lidí pohromadě, tak ta ponorka bude. A v tak vypjatých dnech… To prostě občas bouchnou saze.
David se ke mně naklonil přes Iva: „Tak to slyšíš sama.“
Vyměnila jsem si s Ivem místo, abych si mohla popovídat s Davidem. Pak do jídelny vešel Marek a za ním Samuel, Květa a také Karolína.
Marek vypadal rozmrzele. Určitě by se taky rád konečně najedl, jenže Božena, která si stále ještě otírala slzičky, se rozhodla, že si mu postěžuje. Protože ale drmolila, nerozuměla jsem jí ani slovo. Do souvislostí jsem si to zasadila díky o dost hlasitějšímu komentáři Květy.
„Vážně vám to tady perfektně funguje. Vztahy ideální, koukám. Bezpečnost skvělá… Tak určitě všechno pro, abych se sem přestěhovala.“
„Však se vás taky nikdo neprosí,“ reagovala Kristýna hněvivě a posadila Lukáška na židli vedle sebe.
„No vy určitě ne. Vám se to pěkně hodí do krámu!“ nenechala to bez odezvy Květa. A ledově dodala: „S vámi jsem se nakonec nebavila, tak se do toho nepleťte.“
„Brzdi, Květo,“ řekl Samuel a v jeho tváři nebyl ani náznak té přívětivosti, kterou jsem u něj zažila já.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám nebo nemám dělat,“ odsekla mu. „Říkám jenom, co vidím.“
„To než takovou, radši žádnou,“ zašeptal mi David do ucha. „To je semetrika!“
Přikývla jsem. Ale taky jsem si pomyslela, že je možná jen zraněná. Vždyť ji Samuel během pár dní vyměnil za jinou. Jenže… Pokud se k němu takhle chovala i předtím, tak to by jí utekl snad každý. Nikdo nemá rád fúrie.
Marek řekl: „Pokud chcete, najezte se s námi. V opačném případě odjeďte. Máme k řešení důležité věci.“
Jeho klidná, přirozená autorita působila na všechny a Květa se na okamžik zarazila. Krátce se zamyslela a z nějakého zatím neznámého důvodu se rozhodla v tichosti podřídit.
Ivo se ke mně naklonil z druhé strany a taky mi zašeptal do ucha: „Tohle bude mít ještě dohru. Uvidíš.“
Maxík oběhl celou jídelnu, vykličkoval mezi dětmi a jejich výskáním a skočil Monice do klína. Samuel na ni mrkl a pousmál se. Psí poštěkávání a dětský hlahol trošku rozbily dusnou atmosféru. Dětem odpadla výuka. Pro ně zavedené pořádky a rituály dnes neplatily. Bylo třeba obhospodařovat zvířata mimo osadu. Někdo také musel chránit ženy a děti uvnitř. Za běžného chodu byla polovina mužů vždycky někde venku. Na elektrárně, u zvířat, u další práce. Teď se muži střídali hlavně na hlídkách a výjezdech po okolí kvůli Arnoštovi. Neobvyklé podmínky poukázaly na to, jaký je tu nedostatek dospělé populace. Jídelna se postupně vyprazdňovala. Maminky a tety odváděly děti do společenské místnosti, kde se pak dohodly na tom, kdo bude děti hlídat a kdo se postará o úklid kuchyně a přípravu jídel na večeři.
Květa se otočila na Marka: „Vůbec nechápu, jak můžete mít tak mizerné bezpečnostní opatření. Kdybyste měli kolem zdi s ostnatým drátem, tak by se vám sem nikdo nedostal!“
„Nevíte, o čem mluvíte,“ odpověděl jí Marek vyrovnaným hlasem, bez známek podráždění. „Přežilo nás málo. Taková práce by vyžadovala hodně času a energie, kterou bylo a je potřeba soustředit na přežití. Zajištění pitné vody, jídla a dalších základních potřeb. Zdravotní péče, udržování a rozvoj vědomostí, společné cíle…“
„A mezitím vás klidně můžou přepadávat,“ skočila mu posměšně do řeči a mávla rukou.
V jídelně zbylo už jen několik lidí, včetně naší chřenovické skupinky. Ale všichni jsme ztichli a poslouchali hovor.
„Vy se díváte jen na jeden aspekt vytržený z kontextu. Auto máte a celý svět je vám volně k dispozici. Máte dvě zdravé ruce a silnou konstituci těla, klidně se do toho vrhněte! Postavte kolem celého komplexu vysoký plot, obežeňte ho dráty a pak celé noci hlídkujte na všech místech současně.“
A pokračoval stále se stejným klidem: „Arnošt… to je ojedinělá tragédie. Během svého života jste určitě potkala tisíce lidí. Kolik z nich se projevovalo stejně? Nejspíš žádný. Jistě, s ohledem na budoucnost, čím více lidí tu bude, tím větší bude potřeba bezpečnostních složek. V tuhle chvíli to nemůžeme posoudit, ani správně odhadnout. Priorita je udržet v chodu elektrárnu. Naučit se dobře hospodařit na polích a chovat zvířata. Vzdělávat se v různých oborech. Nedává smysl, abychom stavěli hradby.“
Pohodila hlavou a stejně si neodpustila závěrečné slovo: „No… je to vaše věc. Dělejte si to, jak chcete. Já si taky budu dělat, co chci.“
Marek to bral jako uzavřené téma, protože se otočil směrem k nám: „Jsem rád, že jste tu teď všichni. Nechci, abyste to brali tak, že vás vyhazujeme. Ale pro Moničino bezpečí vám navrhuji, abyste ji odvezli s sebou. Přesné místo vašeho domova téměř nikdo nezná.“
A pak se otočil přímo k ní: „Souhlasíš, Moniko?“
Chvíli mlčela a přemýšlela. Dál hladila dřímajícího Maxe na klíně. Na nikoho se ani nepodívala a tiše řekla:
„Kdybych tehdy neutekla, tak by Johana žila. On má pravdu, za všechno můžu já.“
„To je nesmysl, holčičko moje,“ přitáhla si ji Marcela blíž k sobě. Max zvedl hlavu a olízl jí prsty.
Marek nás přelétl očima z jednoho na druhého. Ivo přikývl.
„Moniko, dobře mě poslouchej,“ pokračoval Marek: „Tohle není ničí vina. Odpovědnost jsme převzali se všemi možnými riziky v okamžiku, kdy jsme se do Vlašimi rozjeli poprvé. Nikdo by neměl trpět a není možné přehlížet bezpráví. Předvídat, že je Arnošt takto narušený, se nedalo. Ty, Barbora, Aneta, Vendula a kluci… Stálo to za to. Díky tobě tu jsou a žijí. Až se situace vyřeší, vrátíš se.“
Monika mlčela a dál se upřeně dívala na svoje ruce.
„Rozumíš mi?“ vyzval ji k odpovědi Marek.
Přikývla. Z očí jí stékaly slzy. Po tvářích, na bradu a ukapávaly do bílého psího kožíšku.
„Neboj se,“ řekla konejšivě Marcela, „všechno bude zase dobré.“
Monika na ni upřela bolavý pohled: „Pro Johanu už ne…“
#
