Úhel pohledu 3. část

„Malá chyba na začátku se stane velkou na konci.“ (Bruno)

#

Srpen

Po celozávodce jsme jely zase se Zuzankou společně do práce.

„Jak sis užila dovolenou?“ zeptala jsem se jí. Ztlumila rádio, dál sledovala cestu a odpověděla mi: „Volno bylo perfektní. Byli jsme na Rhodosu. Holčičky si to náramně užily.“

„A ty taky?“ zajímala jsem se.

„Jasně, nemusela jsem vařit a četla si pod slunečníkem. Odpočinula jsem si.“

„Paráda,“ usmála jsem se. „Ale… přijdeš mi taková přešlá. Děje se něco?“

„Já vlastně nevím,“ pokrčila rameny. „Tomášovi včera večer volali z práce. Ať dělá z domova, že mají nařízenou karanténu. Prý nějaká větší chřipková epidemie v Praze.“

Když se vrátím ve vzpomínkách k tomuto okamžiku, znova cítím ten svírající pocit v břiše. Ivo mi říká, že si to jen zpětně vsugerovávám. Já jsem si ale jistá, že už tehdy to byla předtucha. Zuzanka si jednou rukou uhladila krátkou ofinu tmavých hustých vlasů na patku a povzdechla si: „Vlastně se nic neděje. Jen mě vždycky rozhodí, když se všichni motáme v koupelně. Jakoby nemohl vstát později,“ nakrčila nosík.

Zasmála jsem se. „Možná to tak my holky máme. Že potřebujeme ten klid a prostor po ránu v koupelně. Proto vstávám dřív.“

„Já taky. Dnes to nějak nevyšlo,“ usmála se víc pro sebe než na mě. Měla jsem ráda její laskavou povahu a taky smysl pro humor. Téměř každý den Zuzanka společně s naším oblíbeným kolegou Valdou zpestřili náladu ostatním v propojených kancelářích nějakým vtipem.

Třeba jako zrovna dneska…

Zákazník: „Prosím vás, je ta mrkev geneticky upravovaná?“

Prodavač: „Proč se ptáte?“

Mrkev: „Jo, proč se ptáte?“

Zuzka sdílí kancelář ještě s druhou asistentkou ředitele, která se jmenuje taky Zuzana. Z legrace jí říkám Zuzanka I. Obě vynikají vstřícností a laskavou povahou.

Po příjezdu do práce mi jako vždy Zuzanka II přišla udělat copánky. Jako už tradičně to doplnila hláškou z večerníčku o Rákosníčkovi: „Zase jedna neučesaná“.

#

Nebylo ještě ani poledne, když mi přišel e-mail od Ivíka:

9. 8. | 10:15

Vědci jsou bezradní. Záhadný virus neznámého původu, který dostal označení GidS, má své první oběti také v Čechách. Tři potvrzená úmrtí hlásí Praha, devět Brno.

I přes přijatá opatření v Německu, Polsku a v dalších zemích (nákazu oznámilo již také Japonsko a Čína) se nemoc celoplošně šíří. Není zatím známo epicentrum nákazy, ale epidemiologický průzkum nasvědčuje, že virus do Evropy přivezli jako nezvaného hosta misionáři náboženské sekty ZT, kteří své následovníky získávají z nejrůznějších koutů světa.

Virologické laboratorní testy nepotvrdily, že by šlo o respirační syndrom SARS nebo covid-19. Lékaři nevylučují možnost přenosu viru ze zvířete na člověka ani z člověka na člověka, což by znamenalo vážnou hrozbu světové pandemie. Výzkumníci se přiklánějí k nákaze z infikovaných exotických zvířat na trzích a následné nedostatečné hygieny, která umožňuje další přenos patogenu.

Virologové doporučují preventivně omezit turismus a vyhýbat se zemím a městům, kde již byl virus lokalizován. Také nekupovat potraviny na trzích, kde není zajištěna dostatečná zdravotní a veterinární kontrola. Uveďme zde jen jako příklad epidemii SARS, která se během necelého roku 2003 rozšířila do 37 zemí a nakazila přes 8 tisíc lidí a kolem tisícovky také usmrtila. covid-19 tyto počty ještě dramaticky překonal. Klademe si otázku, kam se v tomto spektru může zařadit GidS?

Odepsala jsem mu:

Ahoj miláčku,

nemám z toho vůbec dobrý pocit. Byla bych klidnější, kdybychom si doma sbalili evakuační zavazadla. Taky bychom mohli zvětšit zásoby pro případ, že by lidi panikařili a začali potraviny skupovat. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, jak mě před lety lidi málem umačkali nákupníma vozíkama ve frontě? Nerada bych, aby nás někdo ušlapal kvůli rohlíku. Od Zuzanky II mám informaci, že její manžel ode dneška pracuje z domova. Mají v práci karanténu. Teď to čtu ve zprávě od tebe. Víš jak… Praha je kousek… Až k nám David v neděli přijde na oběd, zeptám se ho, jestli mu Pavlína něco neříkala. Myslím, že když je zdravotní sestra, bude vědět něco přímo od zdroje.

#

Potom jsem hodně přemýšlela, zda si o tom mám taky promluvit se Zuzankama a Valdou. Rozhodla jsem se, že ještě počkám, až co se o víkendu dozvím od svého syna Davida a jeho dívky Pavlíny, která momentálně pracovala v nemocnici v Praze. Prej nějaká chřipková epidemie… V duchu jsem se sama sebe ptala – Opravdu Tomášovi v práci řekli tohle?

#

Davidovi bylo v létě dvaadvacet let. Poslední roky jsme se už vídali méně, protože volný čas trávil se svou přítelkyní. Většinou k nám zašli v neděli na oběd. Pověděli jsme si novinky a pak jsme si třeba něco zahráli nebo se podívali společně na film.

Našel si hezkou, chytrou a laskavou dívku, starší o čtyři roky. Přesně takový věkový rozdíl je i mezi mnou a Ivíkem. Pavlína je štíhlá, hodně sportovně založená a také ambiciózní. Myslím, že hlavně tím Davidovi od začátku imponovala. Navíc měla krásné kaštanové vlasy a pronikavě zelené oči s dlouhýma řasama. Když se o něčem rozpovídala, nebyla k zastavení. A pokud se jí něco nelíbilo, dovedla to říct přímo. Byla to zkrátka silná osobnost.

#

KAPITOLA 5

„Je hloupost kopat studnu až tehdy, když hrdlo svírá žízeň.“ (Plautus)

#

Pavlína nám neřekla nic nového, co by se nedalo zjistit ze zpráv. Byla nad věcí a tvrdila, že pokud budeme dodržovat doporučené pokyny ministerstva zdravotnictví a ČLK, nic nehrozí. „Pokud by se jednalo o agresivní infekční syndrom, byli bychom dávno všichni nemocní,“ mávla nad tím rukou. Na internetu ale přibývalo zpráv o desítkách nakažených. Všechny si byly podobné co do obsahu i znění.

22. 8. | 16:22

Panika vzrůstá. GidS virus, který se začátkem roku objevil v Mnichově, napadá podstatně větší počet osob, než jaký uvádějí oficiální zdroje, uvedl Deník KMB

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR) také uvedl, že k dnešnímu dni zůstává 5 pacientů v kritickém stavu. Všichni s pozitivním testem na GidS.

Naši experti v oboru virologie se zapojili se Státním zdravotním ústavem (SZÚ) a Institutem hygieny a epidemiologie UK v Praze do celosvětového projektu WHO – do pátrání po příčinách vzniku nového patogenu a do hledání možné léčby.

Průběh onemocnění zatím zůstává ve většině případů stejný. Pacienti přicházejí k lékaři se silným nachlazením, které doprovázejí vysoké teploty. Dostupná léčiva ani antivirotika nezabírají a obvykle po 14 dnech dochází k prudkému zhoršení stavu nemocného, často s fatálními následky.

ÚZIS ČR důrazně doporučuje omezit cestování do zahraničí, dále nákup neprověřených exotických potravin a dodržování specifických hygienických opatření.

Večer jsme šli do bazénu. V duchu jsem si říkala, jestli ne naposledy. Některá města již byla v karanténě. Ale zatím jsme nečetli nic o tom, že by se v Mladé Boleslavi objevil nějaký případ onemocnění tímto virem a na druhou stranu, to by člověk nemohl nakonec vystrčit hlavu z baráku. Být opatrný a prozíravý, to ano. Prožívat ale každodenní strach, to pak není žádný život.

To plavání mi pořád moc nešlo. Nad vodou byl častěji můj zadek než hlava. Hektické pohyby jasně prozrazovaly, že voda zatím není můj oblíbený živel. Nicméně jsem si díky tomu často vzpomněla na naši dovolenou u moře… Ivo měl v hotelu jasného ctitele. Bylo parádní vedro a Ivo usnul na lehátku. Já jsem si chvíli četla aktuality z Čech a poslala pár fotek Zuzance II. Kdykoliv jsem ale zvedla hlavu a rozhlédla se, pokaždé jsem si všimla, jak se jeden cizinec dívá na mého spícího partnera. Jakmile zjistil, že to vidím, buď sklopil zrak, nebo se zvedl a šel si jako zaplavat. Potom už mi bylo moc horko a odešla jsem do našeho pokoje. Ivík přišel asi hodinu po mně. Nejdříve si myslel, že si z něj jen utahuju. Pak jsem ale dostala rozkaz, že takhle napospas živlům už ho tam nemám nechávat. Muž byl hubený a dost se hrbil.

Další dny jsme ho u bazénů potkávali stále. Zářivě se na Iva usmíval, zdravil ho a pak se ho zřejmě snažil oslnit velmi divokým plaveckým stylem. Voda cákala na všechny strany, Luigi (jak jsme si milovníka pojmenovali) přeplaval dva tři bazény a pak se většinou opřel o jeden z okrajů bazénu. Pokradmu Iva sledoval, dokud se spolu s námi nepřesunul od jednoho bazénu k druhému. Nijak nás ale neobtěžoval, takže jsme to brali jen jako vtipné zpestření našeho pobytu.

Jak čas plynul, moje plavání bylo přece jenom o něco lepší. Chodili jsme pravidelně každý týden a já jsem se už vody tolik nebála. Každopádně… dneska jsem v bazénu měla pocit, že jsem zapomněla vše, co jsem se v Itálii pracně naučila.

#

V neděli se mi nechtělo nic moc dělat. Upekla jsem k obědu kuře na slanině s rýží a složila vyprané prádlo.

„Pojď si se mnou zahrát na počítači warzone,“ zaškemrala jsem. „Dneska tě určitě porazím!“

„Tak to, aby sis vzala všechny tuleně na pomoc,“ zasmál se Ivo. „Nastav tedy nějakou mapu a předveď se!“

Odhodlaná dneska už neprohrát obklopila jsem se plyšovými pomocníky. Vybrala jsem střední mapu, přidala čtyři AI, aby hra byla zajímavější. Pustili jsme se do vojenského boje o políčka. Ivo měl jako vždycky zelenou barvu a já tmavě růžovou. Kdykoliv mi zabral takticky lepší hrou moje pole, zelená barva zabírala v herním prostředí čím dál víc plochy. Připomínalo mi to rozpínající se virus.

Ivo nad svými tahy v každém kole pečlivě přemýšlel. Já měla tendence zabírat všechno, co momentálně šlo. Moje ochrana již získaných polí nebyla nijak valná. Zato jsem měla svoje bodíky na políčkách rychle rozdělené a počet útočných armád zadán. Abych se nenudila, než Ivík odentruje, šmejdila jsem na netu. Četla jsem nejnovější zprávy nebo prohlížela weby s nabídkou korálků, případně recepty. Snažila jsem se Iva rozptylovat měnícími se hlásky tuleních pomocníků. Taminka mi nahlas našeptávala, abych útočila, že se jí líbí ty barvičky, co se mění. Kryštůfek radil, abych jen pole bránila, že je okolo moc nepřátel.

Aktuální skóre: prohrávala jsem o šest her.

Během další půlhodiny hry jsem objevila recept na slaninové houstičky a návod na korálkový náramek s prokládanými kovovými kroužky. Obojí jsem se rozhodla vyzkoušet.

A, hmm… nooo, tak jsem projela další klání. 0:7.

„Neuvěřitelný…“ hlesla jsem.

„Vážně?“ opáčil Ivo a rozesmál se.

„Můžou za to tuleni,“ řekla jsem rozhodně. Jakoby naštvaně jsem je vracela zpátky na okno, kde měly svoje místečko na parapetu.

Na internetu jsem ale pak zůstala ještě další hodinu a objednala jsem si filtr na vodu z nanovláken a křesadlo. Ivo pouze namítal, že rozdělat s tím oheň není žádná sranda. Nějak mě to prostě uklidňovalo. Tyhle nákupy. Říkala jsem si, že je to aspoň něco. Že tím nějak přispěji, kdyby došlo na krizovou situaci. Trápilo mě, abych nebyla pro Ivíka přítěž. Na rozdíl od něj jsem nikdy nestanovala v přírodě. Co já vím, jak se rozdělává oheň bez sirek nebo zapalovače? Jak si udělat přístřešek? Jak vyčistit vodu na pití? Vlastně na to mi přijde ten filtr a křesadlo!

Dokud jsme doma v pohodlí, vůbec nepřemýšlím nad tím, kde se bere voda a elektřina. Stačí otočit kohoutem na topení a za chvíli je v bytě teplo. Když se mi něco rozbije, řeknu si Ivíkovi o pomoc a on se o to postará. Umím dobře uvařit. Postarám se o čistou domácnost. Ale uměla bych přežít někde venku? Asi bych uměla vypěstovat zeleninu a brambory. Ale na první dobrou by ze mě zemědělec nebyl. A to je to nejmenší. Jakmile jsem začala zacházet do hlubších úvah nad schopností přežít, pociťovala jsem úzkost. Neuměla bych si vyrobit elektřinu. Nevím, jak se obsluhuje generátor. Neumím propojit dráty do obvodu. Nedávala jsem ve škole dost pozor. Fyzika mě nudila. Z dalších depresivních myšlenek nad tím, že možná horší než zima a tma by taky mohlo být potkat někoho zlého, mě vytáhl Ivíkův hlas:

„Haloooo, haloooooo,“ stál těsně u mě. „Je tam někdo? Kde myšlenky tvé toulají se?“ Zadíval se mi do očí a pokračoval: „Stále v hlavě umíráš při apokalypse?“

„Nechápu, jak to děláš, že vždycky uhodneš, na co myslím. Jsi čaroděj.“

„To není tak těžké,“ pokrčil rameny. „Tváříš se jako hromádka neštěstí.“

Přitulila jsem se k němu: „Máš mě pořád rád? Nenechal bys mě nikomu napospas?“

„Mám. A neboj, zadarmo bych tě nikomu nedal.“

„To jsem si mohla myslet,“ povzdechla jsem si. „No, aspoň vím, na čem jsem.“

„Čudličko,“ přitiskl si mě k sobě tak, že jsem skoro nemohla dýchat. „Jsi moje všechno. Teď. I jindy. Vždycky.“

#