Článek
„Více zla pochází z lidské lhostejnosti než z přímé zloby.“ (J. Čapek)
#
Říjen
Karanténa zavedená v minulém měsíci se ukázala jako výborné řešení. Počet pacientů prý nestoupá a ani jsem se následující týdny nikde nedočetla, že by Čechy byly výrazně ohroženy. Součástí českého protipandemického plánu jsou termokamery na letištích, které monitorují všechny pasažéry vystupující z letadel. Pokud by byla u některého zaznamenána zvýšená tělesná teplota, podrobil by se kontrole a následně musel do izolace. Matně si vzpomínám na rok 2020, kdy se obdobná opatření dělala kvůli covidu. Podle prof. MUDr. Slavomíra Zoranoviče, DrSc. je nutné dostat do karantény všechny osoby, které s nemocnými přišly do kontaktu.
Zprávy ze zahraničí už tak příznivé nebyly. Poslední čísla ze střední Číny se pohybovala mezi 128 až 1700 s pozitivním testem na GidS. Podobně velký rozptyl byl i v počtu těch, kteří měli být v kritickém stavu. Potvrzená úmrtí se ustálila na 64. Pavlína říkala, že zatím je všechno pod kontrolou. A když jsem se jí ptala, co by dělala, kdyby se riziko podstatně zvýšilo? Odpověděla bez váhání. Svou práci bere jako poslání a věří, že ona by neonemocněla a mohla se starat dál o nemocné. V rodině prý mají zakódovanou vysokou odolnost v genech.
Pomalu jsem se přestávala trápit. Zprávy jsem sice četla dál, ale i Zuzanky manžel už po rozvolnění opatření zase začal jezdit do práce. Týdny plynuly…
Ve výloze sekáče s dámským oblečením, který jsem pravidelně míjela, právě prodavačka aranžovala vánoční řetěz s blýskavou koulí na konci. Vždyť je teprve říjen, ušklíbla jsem se sama pro sebe. Připadalo mi, že každým rokem jsou Vánoce v odchodech čím dál dřív. Byl nadstandardně teplý den, slunce svítilo jako v létě, takže o to víc ten kontrast výlohy, evokující zimu, bil do očí.
„Pojďme si ještě zahrát discgolf,“ navrhl mi Ivo, jakmile dorazil z práce. „Je až moc hezky na to, abychom seděli doma.“
Souhlasila jsem. Vytáhla jsem ze skříně svůj malý fialový bag s devíti disky. Ivo jich s sebou bral dvakrát tolik. Běžně jsme si chodili zahrát na Štěpánku sami. David a Pavlína šli s námi hrát jen jednou. Společné volno trávili spíš v Praze. Moje snaha o co nejdelší hody končila většinou mým úžasem nad tím, kam ten můj talíř letí. Ještě na hřišti jsme si sečetli výsledky po prvním kole. Ivík byl spokojený s kolem za jednadvacet a já otrávená na pětatřiceti. Daleko od svého osobáku.
„Příště to dám,“ oznámila jsem svému trpělivému trenérovi.
Ivo se usmál: „Jasně. Ale nejspíš až v příští sezóně. Dneska bylo nádherně. Těžko říct, jestli to ještě pár dní vydrží.“
Z hřiště jsme se vraceli domů už za šera. Byla jsem trochu rozladěná. Na jamce kryté křovím nám někdo zcizil jeden z disků dřív, než jsme tam stihli dojít.
„Já to prostě nechápu,“ stěžovala jsem si hlasitě do éteru. „Lidi jsou někdy hrozní!“
Ivík se na mě za chůze pootočil. „Nebuď naštvaná. To za to nestojí. A vůbec… třeba to byl pes! Chňapnul svoji novou hračku a je to.“
„To určitě,“ rozesmála jsem se. Ale díky jeho věčnému optimismu a dobré náladě jsem nevydržela být smutná dlouho.
Druhý den lilo jako z konve a následující dny se dost ochladilo. Discgolfová sezóna byla pro nás do jara ukončená.
#
První týden v listopadu mi Ivo poslal další zprávu:
4. 11. | 13:10
Nový patogen mutuje! Ukázalo se, že virus vyvolávající onemocnění GidS se přizpůsobuje prostředí a hostitelům. Počet oficiálně potvrzených případů nákazy skokově stoupl nejen ve střední Číně, ale také v Evropě a USA
Centrum pro kontrolu a prevenci onemocnění vydalo výstrahu třetího stupně. U obyvatel mnoha postižených měst se začíná objevovat panika. Nikdo se necítí být v bezpečí.
Světová zdravotnická organizace doporučuje plošné dezinfekce a neopouštět místo bydliště. Brzy nastane obvyklá doba adventu a svátečního cestování. Tudíž se zvažuje i řízená izolace postižených oblastí, uzavírka letišť a povinné měření tělesné teploty také na nádražích.
Podle agentury DPA stoupl počet úmrtí za poslední týden až o tři sta procent. Virus se stále projevuje nejprve jako respirační onemocnění. Nyní s delší inkubační dobou a rychlejším bujením.
Článek pokračoval výčtem mnoha měst, která byla seřazena do tabulky. Počínaje tím, kde je nákaza nejvyšší, kolik je tam pacientů v kritickém stavu a kolik je hlášeno úmrtí. Rolovala jsem kolečkem myši a hledala nějaká česká města.
Nic.
Do toho mi Ivo napsal další e-mail:
Abys věděla, jak na tebe myslím (a na tvou novou mánii), objednal jsem nám pár věcí na přežití. Ještě pak zajdeme pro nějaký ten nožík… A pod tím byl výstřižek z www stránky s fotkami objednávky: píšťalka 7 v 1, termofólie MFH, kapesní lanková pila s krystaly, další píšťalka 5 v 1 – vodotěsná s kompasem.
Odepsala jsem: Jenom jeden nožík? A co já? Já chci taky!
Obratem přišla odpověď: Ten je pro tebe. Já mám přece zavírací nůž dávno. Vzpomeň si, čím jsem loni okrajoval houby?
Usmála jsem se. Loni se nám v houbaření dařilo. Byli jsme v lese asi šestkrát a pokaždé jsme našli plné dva koše.
Ty jsi báječnej, napsala jsem mu. Vážně nejlepší tuleň na světě!
Opravdu mi to udělalo radost. On možná sám nevěřil, že bychom ty věci někdy potřebovali. Dobře však věděl o mých obavách.
#
Uplynulo 48 hodin a zpráv o GidS přibývalo…
Tvrdá opatření postihla mnohamilionové metropole nejen v Číně, USA, Německu a ve Francii, ale také v Polsku, Itálii atd. Letecký provoz byl zcela přerušen. Železniční a autobusová doprava výrazně omezena.
Zavírají se kulturní střediska a obnovila se karanténa ve školních zařízeních. Všechny hromadné akce jsou centrálně rušeny.
Platí striktní zákaz prodeje exotických zvířat a ryb. Obyvatelům je nařízeno nevycházet do ulic bez roušky.
Na mnoha místech dochází ke stejným situacím, kdy se lidé snaží na poslední chvíli opustit město a tvoří se zácpy v okolí nádraží.
Lidé panikaří a skupují potraviny. Zásob v obchodech rychle ubývá a ceny několikanásobně stouply během jediné noci.
Vzhledem k rabování hlídkují v ulicích speciální policejní a v některých státech i armádní jednotky.
Policista v Pekingu řekl do kamery: „Když se lidé přestanou cítit bezpečně, začnou se dít strašné věci. Teď rozbíjejí výlohy a snaží se zajistit si zásoby. Ale pokud nezajistíme řád my, nezůstane jen u ničení veřejného majetku.“
Zrovna jsem nalévala těsto na třetí palačinku na pánev, když mi Ivo předčítal tyhle novinky z netu.
„Hele, tady se objevil nový článek od epidemiologa.“
„Poslouchám… a chceš tu palačinku se strouhanou čokoládou, nebo skořicovým cukrem?“
„Cukr. Ne, čokoládu. Dám si na to čokoládu.“
A pak pokračoval ve čtení nahlas:
„Z epidemiologického hlediska GidS pečlivě sledujeme. Tato agresivní forma viru představuje hrozbu globální pandemie. Patogen pocházející ze zvířecí říše je tak po kontaktu s člověkem schopen mutace. Dále se může nezávisle šířit mezi lidmi. Tak to bylo například i u epidemie SARS. Vzhledem k inkubační době by nakažený člověk mohl být hned vedle vás, aniž byste to poznali.“
Postavila jsem před něj talíř s velkou palačinkou a skleničku s čokoládou. Poděkoval a přepnul na televizní kulisu. Jedli jsme mlčky. Na jednu stranu jsme chtěli vědět přesně, co se kde děje. Na druhou stranu nás, nebo mě určitě, tyhle informace děsily. Nejraději bych nad tím mávla rukou, že nás se to přece netýká!
„Svět je přelidněný,“ řekla jsem, když jsem dojedla druhou porci. Olízla jsem si zbytek rozpuštěné čokolády z prstů. „Příroda si koriguje stavy, aby obnovila rovnováhu. Ale samotný mi to zní hrozně, když to takhle řeknu. Nikdo nechce umřít.“
„V přírodě nic takového jako rovnováha v dlouhodobém měřítku není,“ namítl Ivo. „Příroda, to je neustálý boj o přežití. Lovec loví kořist. Kořist se snaží utéct. Pokud to jednomu z nich začne jít příliš dobře a druhý se nepřizpůsobí, nakonec vyhynou oba a jejich biotopy zaberou jiné druhy.“
„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „Ale možná je to jinak. Zatím je ve hře příliš mnoho neznámých.“
#
KAPITOLA 7
„Tak je ten svět pořád hezčí a hezčí. Ne, že by byl, ale já ho tak vidím.“ (B. Hrabal)
#
„Co si zajet do IMAXu?“ navrhl mi Ivo o víkendu.
Povytáhla jsem obočí: „Jako fakt?“
„Jasně,“ protáhl se v křesle. „Žijeme, Lilinko. Žijeme! Ne jen přežíváme. Prošel jsem všechny dostupné zprávy a nikde nic. TADY to prostě není.“
Potom vstal, vzal z parapetu Kryštůfka a změněným hlasem řekl: „Skvík, skvík, chci do kina.“ A do druhé ruky Taminku: „Já taky! Já taky jedu do Prahy.“
A tak jsme jeli do Prahy. Na pohádku. I s tuleňatama.
#
Prosinec
Všechny výlohy už byly plné vánočních třpytek, hvězdiček, pestrobarevných koulí a světýlek. Tohle roční období ale ani jeden z nás neměl rád. Možná to bylo proto, že jsme jako děti záviděly všem, kteří maminku a tatínka měli. Dlouho jsem si přála, aby mi Ježíšek přinesl pod stromeček právě je. Představovala jsem si, jaké by to bylo bydlet s nimi. Jak by mě maminka hladila po vláskách a četla mi pohádky. Jak by mě tatínek chválil za jedničky.
Vdala jsem se příliš brzy. Bez zkušeností. Hladová po lásce. Aby mě měl někdo rád. Abych mohla city opětovat. S naivními představami. Nevyšlo to. Zůstala jsem se sedmiletým Davidem úplně sama. Vánoce měly díky němu hezčí rozměr. Aspoň dokud byl malý. Po letech se všechna ta trpkost vracela. Když jsem se o dvanáct let později seznámila s Ivem, všechno se začalo měnit k lepšímu. Občas se mi z počátku našeho soužití stávalo, že jsem propadala zoufalství a strachu, když se mi něco nepovedlo. Ivo to nechápal. Jak můžu nepodstatné věci jako přesolený oběd prožívat takhle dramaticky? Nevěděl ještě tenkrát nic o tom, jak moc jsem se kdysi marně snažila zavděčit tchyni a manželovi. Jak jsem i v zimě musela máchat prádlo v ledové vodě potoka. Jak jsem přehazovala několikrát do roka metráky složeného uhlí do stodoly. Každý den jsem pečlivě uklízela obě domácnosti a každý den manželova maminka přicházela na inspekci. Přejížděla ukazováčkem po nábytku a kontrolovala, zda mám dostatečně utřený prach; nikdy nebylo nic v pořádku.
Moje počáteční touha mít v ní vytouženou maminku se pomalu měnila v bezmoc, pak v bolestivou nenávist a nakonec už jen v lhostejnost. Přestala jsem očekávat, že to někdy bude lepší. Teď, když jsem mohla být šťastná, žila jsem znova v ostražitém strachu. Kdy to přijde? Kdy mi už konečně Ivo také řekne, že jsem k ničemu? Navenek jsem se usmívala, ale uvnitř jsem byla vyčerpaný uzlík nervů. Mohla jsem se dál trápit, nebo jsem mohla zkusit najít cestu k vnitřnímu uzdravení. Už jsem nechtěla být dál rozbitá loutka. A tak jsem začala chodit na doporučení k jedné uznávané terapeutce. Slečna byla mladá a velmi krásná tmavovláska. Vždycky nosila hezké šaty a pokaždé se na mě vyrovnaně usmívala. Díky ní jsem postupem doby získávala větší sebedůvěru. Už jsem se nehroutila tak často. Dostávala jsem od ní zajímavé domácí úkoly. Tentokrát jsem měla napsat dopis matce, že jí ho pak v ordinaci přečtu nahlas.
Začala jsem psát…
Milá maminko… a hrdlo se mi sevřelo.
Diskutovala jsem v duchu sama se sebou. Jak, milá maminko… Jak MILÁ… Jak MAMINKO…!
Ty zlá… sobecká…! chtělo se mi křičet. Nahlas jsem nevydala ani hlásku a přeškrtala laskavé oslovení.
Ahoj matko…, přeformulovala jsem začátek dopisu.
… nevím, co ti mám napsat. Co ti mám říct. Nechce se mi tebou zabývat, protože ty ses mnou taky nezabývala. Možná bych ti měla poděkovat, že jsi mě nechala aspoň žít. Já bych svoje dítě nikdy neopustila!!! David je moje všechno…
Jak jsi mi to mohla udělat?!
Jak jsi mi to mohla udělat?Zasekla jsem se na téhle větě a začaly se mi vracet vzpomínky. Připadala jsem si znovu jako malé dítě. Všechna ta očekávání… ta silná potřeba po objetí! Ty upřené oči na dveře… Jestli se otevřou a ona vejde. Všechno mi vysvětlí a vezme si mě domů… Zmačkala jsem papír. Stejně jsem pro slzy neviděla na psaní. Nechám to na zítra.
#
K večeru mi přišla SMS od Davida: Pojďte s námi do Dream gymu. Pavča dostala v práci k narozeninám permici. Ivíkovi se nechtělo. Jenže já si potřebovala vyčistit hlavu a chvíli na nic nemyslet. Hlavně ne na minulost. A tak jsem se s Davidem a Pavlínou sešla před posilovnou.
Dream gym byla moje oblíbená posilovna. Dvě patra nadupaná těmi nejlepšími stroji. Několikrát jsem měla možnost povídat si i s jejím majitelem Romanem. Přímý chlap, s nímž bylo lidem fajn. Na druhou stranu jako trenér netrpěl lidem ulejvání. Dařilo se mi to, jen když se nedíval. David mi za chvíli zmizel z očí. Pavlína si zabrala rotoped vedle mě. Na zahřátí. Ani nevím, kolik uběhlo času. Vedle mě už cvičila jiná dívka, když mě probral ze snění Romanův hlas. Zaklepal mi dlaní do řídítek: „Šlapeš naprázdno. Tak teď šup na benchpress,“ a mile se usmál. Hodina a půl posilování mi bohatě stačila. Zatímco David a Pavča se cestou pošťuchovali, já jsem měla pocit, že nedojdu. Tak mě bolely nohy! Ale byla to příjemná bolest a hlavně takový ten pocit uspokojení, že člověk dělá něco pro sebe.
#
„To si musíš přečíst,“ řekl mi Ivo, jen co jsem vešla do bytu.
12. 12.| 19:30
Emotivní výstup věřících ZT u nejstaršího mariánského sloupu v Evropě na Marienplatz v Mnichově způsobil rozruch mezi již tak vyděšenými obyvateli města
Třemi branami někdejšího městského opevnění na historické náměstí od brzkých ranních hodin proudily stovky stoupenců náboženského hnutí ZwanzigsterTag (ZT). Obě radnice posloužily jako pilíře k horlivým proslovům nejen k věřícím, ale i k nově příchozím, a to i přes doporučení, aby se lidé nesrocovali a neposilovali šíření viru GidS.
Oddaní služebníci cestou zpívali chorál o konci světa a hlasitě vyzývali k pokání. Kromě šedého splývavého pláště, který jim zakrýval téměř dokonale celé tělo, byla vidět sem tam jen část obličeje věřících. Zbytek zakrývala kápě. Ale roušku neměl nikdo z nich, protože v jejich podání víry jí nebylo třeba.
Dalším jasně viditelným znakem pak byla specifická malá knížka, kterou každý z nich svíral v sepjatých rukou. Kožené desky obalu zdobila krvavě červená dvacítka. Osobní kniha hříchů a odpuštění. S tou předstoupí před svého Spasitele. Smrti se není potřeba bát. Mesiáš se konečně vrací a očištěné duše čeká nanebevzetí.
Kázání o zatracení a spáse se neslo z několika stran. Řečníci se střídali v průběhu celého dne a náměstím se neslo procítěné hosana stejně často jako cinkání zvonků. Nikdo nedbal na výzvy policejního sboru ani na umdlévající bratry a sestry, které nechával dav netečně ležet tam, kde padli.
Shromáždění kolem 16. hodiny eskalovalo davovou hysterií. Nakonec se zvrhlo v rabování obchodů a v ničení blízkých kostelů a historických památek.
Dav byl zpacifikován až po několika hodinách. Devět osob bylo zatčeno a odvedeno k výslechu. Podle neoficiálního zdroje se ale nejednalo o členy ZT. Údajně šlo o psychicky narušené jedince, kteří v dlouhodobě vypjaté celosvětové situaci propadli panice a beznaději.
Takových případů přibývá nejen zde, ale i na jiných místech.
„Lidi se bojí. Na ulicích už není bezpečno. Když nemusím, nevycházím vůbec ven,“ řekla nám na kameru paní, která sledovala v jedné z postranních ulic policejní zátah.
V souvislosti s těmito nepokoji se hovoří až o 53 obětech na životech.
Když jsem dočetla, řekla jsem: „Vlastně mě překvapuje, že podobných zpráv není na internetu víc.“
„Pojď ke mně, Lilinko,“ řekl mi s vážností v hlase, na kterou jsem u něj nebyla zvyklá.
Došla jsem k němu a zůstala stát v pozoru jako malá poškolačka. „Co se děje?“ zeptala jsem se úzkostlivě. „Provedla jsem něco?“
Usmál se a stáhl si mě do náruče. „To víš, že ne,“ řekl konejšivě. „Aspoň teda o ničem nevím.“ Pak se zhluboka nadechl a pokračoval: „Už několik dní hodně přemýšlím nad celým tím děním. Když jsi byla v posilovně, jel jsem koupit nějaké věci. Myslím, že by se nám mohly hodit, pokud dojde na nejhorší. Vybíral jsem je tak, aby nám byly užitečné i tehdy, kdyby na žádnou místní krizi nedošlo.“
„Ivíku… myslíš… Ty myslíš, že to bude ještě horší, viď?“
„Myslím,“ řekl. „Změnil jsem názor. Ale nechci, abys panikařila. Většina epidemií, byť jsou velkého rozsahu, nemá v dnešní době ani šanci dosáhnout na morové rány středověku. Je mnohem větší osvěta. Lepší zdravotní péče. Viry, i když mutují, nepřežívají ve své původní intenzitě. Nejsme tak přelidněná země. Více se obávám lidí. Že skoupí potraviny, léky a tak podobně.“
„Co jsi teda nakoupil?“ zeptala jsem se zvědavě.
Dovedl mě ke skříni na chodbě: „Podívej se sama…“
Otevírala jsem skříň s pocity piráta, který našel truhlici s pokladem. Moje oblečení bylo na ramínkách odsunuto hodně stranou. Zbytek prostoru byl vyplněn krabicemi ještě v originálním balení –konzervy různých druhů, balíky těstovin, pytlíky se solí a cukrem a nějaké druhy koření. Nejzajímavější skupinu ale tvořilo poměrně hodně druhů čokoládových tyčinek.
„I ty mlsoune,“ rozesmála jsem se, „Tohle je na přežití?“ ukázala jsem na sladkosti.
„Jasně. A taky je to dobrý,“ řekl s uspokojením. „Tady vzadu… tam jsem dal rezervní bomby do plynového vařiče a ve sklepě jsou vyrovnané balíky s vodou.“
Když viděl, jak jsem překvapená, dodal: „No, nic převratného. Je to jen takový základ na co kdyby a když nic, tak to přece postupně spotřebujeme. O čokoládu se postarám osobně.“
„To věřím,“ pohladila jsem ho škádlivě po bříšku. „Jsme úplní prepeři level jedna.“
A tak jsem ten večer nakonec šla spát o něco klidnější.
