Článek
„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky.“ (K. Čapek)
#
V pondělí ráno byla v kanceláři předvánoční nálada. Kolega Míla se snažil najít někoho, kdo by s ním sdílel poslední zprávu. Zaslechl ji v rádiu, když se řítil po dálnici se zpožděním do práce. Ale nikdo mu nevěnoval dost pozornosti.
„Tak slyšeli jste to taky někdo? Čecháčci vykoupili zdravotní roušky? Jako před lety. Je to jako tenkrát za koronáče! To jsem byl ještě kluk…“ větu nedokončil, protože ze zadní kóje se hned ozvalo:
„Mně je nějakej virus ukradenej. Mnohem víc mě sere, že okurka stojí už šedesát korun!“
V oddělení kvality se někdo rozkašlal. Míla vstal a se slovy „Už k nám nechoďte,“ jim kancelář zavřel.
Všichni jsme se rozesmáli.
14. 12. | 11:10
Nebezpečný virus se šíří napříč kontinenty. Češi vykoupili z lékáren roušky
Během víkendu začala česká populace panikařit. E-shopy i kamenné lékárny potvrzují, že v tuto chvíli není možné uspokojit další poptávku po rouškách. Docházejí i zásoby antibakteriálních gelů a tablet. Také ochranné rukavice nebude možné v následujících dnech snadno sehnat.
Ministr zdravotnictví ujistil, že Česko situaci nepodceňuje a není důvod k jakékoli panice. Orgány veřejného zdravotnictví jsou v pohotovosti. „Všichni vědí, co mají dělat,“ řekl.
Lékaři z Kliniky infekčních nemocí 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy apelují v rámci prevence právě na nošení ústních roušek a důkladnou hygienu. „Lidi, vždyť už to znáte!“
Bezpečnostní složky státu mají podrobný plán pro epidemiologické šíření viru. Opatření ale mohou být mnohem zásadnější, pokud Světová zdravotnická organizace přistoupí k vyhlášení stavu zdravotní nouze.
Během dne jsme si s Ivem vyměnili několik e-mailů. Běžná rouška prostě netěsní dobře na obličeji. Tedy je celkem zbytečný se trápit tím, že doma nějakou TOP nemáme. Roušky jsou vhodné pro to, aby nakažení infekci dále nešířili. Ale shodli jsme se, že tohle jsme trochu podcenili, když jsme si chystali věci na přežití. Měli jsme si zkusit včas zajistit respirátory s nanovlákny.
Poslední novinky ze zpráv. Na Bulovce přijali ženu s podezřením na GidS a byl tam převezen dezorientovaný turista, jehož zdravotní stav působil podezřele.
Odepsala jsem mu: A kdy budou mít výsledky nějakých těch testů, jestli mají virus, nebo ne?
Ivo: Psali, že testy trvají 8 až 12 hodin. A taky tam je, že zatím se oba pacienti projevují jako s infekcí dýchacích cest, horečkou a úporným kašlem.
Já: Tady teď Olda říkal, že na obyčejnou chřipku umře u nás ročně kolem dvou tisíc lidí a ve světě přes půl milionu. Na epidemie chřipky jsme si už prostě zvykli a nikdo to neprožívá. Akorát zase zbytečně plašíme.
#
„Těšíte se na Vánoce?“ zeptala jsem se Zuzanek, když jsem míjela jejich kancelář cestou do kuchyňky. Chtělo se mi spát, ostatně jako vždycky kolem poledne, a šla jsem si udělat malou kávu.
Zuzanka I se usmívala: „Moc. Já mám vánoční atmosféru ráda. Strojení stromečku. Jen to shánění dárků mě unavuje.“
Zuzanka II dodala: „To já se těším hlavně na to volno.“
Chvíli jsem vyzvídala, co si přejí najít pod stromečkem a co chystají pro děti. Obě si svorně přály, aby za ně někdo uklidil a napekl cukroví. A co se týká dárků pro děti, tak ty si prý teprve píšou dopis Ježíškovi.
„A co u vás, Lili. Vy si pořád dárky nedáváte?“ zeptala se Zuzanka II.
„Ne, ale Davidovi a Pavlíně koupíme něco do domácnosti. Asi budou nakonec kupovat byt v Praze. Tak o co si řeknou, to dostanou.“
#
Ještě než jsme vyrazili z práce domů, vyndala jsem s Markétou ze skříně umělý vánoční stromeček. Už to bylo spíš takové vypelichané pomačkané koště. Ale když se na to navěsilo dost ozdob a stříbrný řetěz, stala se z toho dostačující ozdoba v rohu kanceláře.
#
Konečně byla pracovní doba za námi. Tak jsem si říkala, že bychom si s Ivíkem mohli klidně zajít do bazénu. Plán byl schválen. Sbalili jsme si plavky a vyrazili. Byl sice už večer, ale stejně mě překvapilo, že tam kromě nás skoro nikdo nebyl.
„To se ti bude krásně plavat. Nikde ani ploutev,“ řekl Ivo a stáhl mě do vyhřáté vody. Pak ho napadlo: „Když tu nikdo není, co jít do plavecké části a zkusit si přeplavat bazén tam a zpět?“
„Tam je ale studená voda,“ namítala jsem. Nechtělo se mi.
„Tady už to důvěrně znáš. Je potřeba zkoušet nové prostředí. Plavat už umíš a já tam přece budu s tebou.“
Remcala jsem spíše už jen pro sebe. Nechala jsem se odevzdaně vytáhnout z vyhřáté vody. Vstupovala jsem po schůdkách do prostřední dráhy. Voda tu byla o poznání studenější. Cítila jsem na sobě odpolední únavu. Ivo mě zezadu pošťouchl: „Tak plav.“
„Plavu,“ povzdechla jsem si a položila se na hladinu. První tempa byla v pohodě. Snažila jsem se zůstat v určené dráze, ale přesto jsem pořád narážela do gumové spirály oddělující jednotlivé plavecké dráhy. Asi v polovině bazénu jsem si rozhodila tempo. Přišlo mi, že nejlepší bude si ve vodě stoupnout a trošku si odpočinout. Úplně jsem zapomněla, že se tady bazén svažuje. Stoupla jsem si a… pod mýma nohama nebylo nic. Jen voda! Hlava mi zmizela pod hladinou. Okamžitě jsem propadla panice a šla ke dnu. Ivo byl téměř okamžitě u mě. I tak jsem se notně nalokala a rozklepala se jako ratlík.
„Pro–miň,“ zajíkala jsem se. Srdce mi tlouklo ostošest a nedařilo se mi dostat třes pod kontrolu. Připadala jsem si hloupě. Držela jsem se ho kolem krku a nechala se poponést několik metrů do míst, kde jsem už zase stačila. Do vody mi steklo několik dětinských slziček. Nohy se mi klepaly ještě při přecházení do druhého bazénu.
Zcela bez souvislostí mi na mysli vytanul kapří vtip, který mi Zuzanka II ráno vyprávěla:
Plave kapr v medu a říká: „Hustýýý.“
