Článek
„Silní neumírají přirozenou smrtí.“ (Lao-c´)
#
Byl to hezky strávený sváteční den. Pavča nadšeně vyprávěla o bytě, který si s Davidem v Praze po Novém roce koupí. Od nás dostali pod stromečekpoukázku na myčku, tak jak si přáli. Společně jsme se podívali na Mrazíka. Z nostalgie. Ivo se pak změněným hlasem dožadoval za Kryštůfka takového kloboučku, co měl dědeček Hříbeček. Naše plyšová rodinka ale nepřišla rozhodně zkrátka. Tuleňata od Davida dostala měkký pelíšek. Prý aby nemusela pořád spát na tvrdém okenním parapetu.
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem v noci usínala dokonale šťastná. Můj syn vypadal spokojeně, s Pavlínou měli hezký vztah, a všichni jsme byli zdraví. Ležela jsem v náruči milovaného muže, jemuž jsem mohla bez výhrad důvěřovat. Před spaním si mě k sobě přivinul. Cítila jsem jeho dech ve svých vlasech. A když začal chrápat, představila jsem si velkou chlupatou kočku, jak vrní, a to mě během chvíle taky uspalo. Ivo říkával, že tohle je moje super schopnost.
Ráno mi přišla SMS od Davida. Pavlíně zrušili dovolenou a odvolali ji akutně do práce. Prý ať to nešíříme, ale že jim do nemocnice přivezli na pohotovost několik lidí s podezřením na GidS. Přiznal, že má o ni strach. A já měla znova ten nepříjemný pocit v žaludku. Hlavně ať jsou v pořádku!
#
Odpoledne nám napsal znova, ať si zapneme zprávy. Zachytili jsme část rozhovoru s nějakým lékařem nebo vědcem:
„…podívejte se, s viry je to tak, že teprve od šedesátých let 20. století jsme schopni je zjišťovat také u lidských onemocnění. Do té doby byly známy jen jako původci infekcí zvířat, a to zejména ptáků a savců. SARS se objevil v roce 2002, MERS v roce 2012, covid-19 v roce 2020 a nyní se potýkáme s novým typem viru, kterému jsme dali označení GidS.
Důrazně doporučujeme nepropadat panice! Většina potenciálních nakažených byla převezena do nemocnice Na Bulovce v Praze. Opravdu není třeba skupovat roušky, které jsou v tomto případě prakticky neúčinné. Podotýkám, že prodejci v tomto případě jen zneužívají vzrůstající hysterie! Máme kvalitní lékařské zázemí. Navíc Centrum biologické ochrany Armády České republiky je schopno aktivovat do dvanácti hodin zcela unikátní pracoviště v Těchoníně.“
#
Navečer David zavolal: „Můžu přijít pozítří na oběd? Pavlína nechce, abych za ní jel. Stejně přespává v práci a mě to doma samotnýho nebaví.“
„Jasně, přijď. Budeme rádi. A až s ní budeš mluvit, pozdravuj ji.“
#
K ránu jsem se vypotácela z postele jako v mrákotách. V krku jsem cítila vyprahlé sucho. Celé tělo mě svědilo a pálilo. Došla jsem si na záchod. Cestou zpátky do postele jsem se stavila pro kolu z lednice. Celá akce netrvala déle než pět minut, a přesto jsem se cítila vyčerpaná, jako bych ušla kilometry.
„Ivíku,“ zašeptala jsem.
Chtěla jsem mu říct, jak moc mi je zle. Ale mluvila jsem tak potichu, že se neprobudil. Padla jsem na postel a zavřela oči. Pod víčky se mi míhaly barevné obrazce. Měla jsem dojem, že se propadám hluboko pod sebe, do černé díry. Všechno se se mnou houpalo. Ticho vystřídal hukot, stále se zvyšující, bolest v uších… Proboha, mně snad prasknou bubínky! A pak svědění na těle přešlo v mučivé mravenčení. Bodavé. K nevydržení. Nemám tušení, kolik času uběhlo. Hodiny? Dny? Vím jen, že jsem ležela v posteli a slyšela hlasy, které jsem nejprve nebyla schopná k nikomu určitému přiřadit. Byla jsem ochromená bolestí, která se intenzivně vracela. Nebyla jsem schopná se hýbat.
Můj mozek konečně přidal k hlasům identitu. To je David! Můj syn!
„Sakra, říkám ti, otevři mi!“ ozvalo se hněvivě za dveřmi našeho bytu. „Chci mamku vidět!“
Musím vstát! Musím…
Ivo odpovídal klidně a zdánlivě vyrovnaně: „Už jsem ti řekl, že to nejde. Mamce není dobře. Až jí bude líp, zavoláme ti.“
Ano, ano! Hlavně ho sem nepouštěj. Jsem nemocná! Já… já jsem fakt nemocná… Ježíši…
Kopl do dveří: „To mi říkáš už čtrnáct dní! Budu tady tak dlouho, dokud mě k ní nepustíš! Mám právo ji vidět. Nemůžeš rozhodovat za ni! Ani za mě!“
Hrozně to bolí… Bože, to tak hrozně bolí… Je to konec? To umřu takhle trapně, bez rozloučení? Já nechci…
„Davide,“ Ivův hlas ztvrdl: „Lili má, podle všech příznaků, asi ten GidS. Já tě sem nemůžu pustit. Mamka by to určitě nechtěla. K čemu by bylo riskovat, že to taky chytíš?“
No jo, Ježíši… já mám ten sajrajt… No tak to je jasný, to je konec…
Ivo se odmlčel a pak dodal: „Jeď za Pavlínou. Jestli někde někdo už má nějaké léky, co by mohly pomoct, pak by je ona mohla sehnat. Jeď za Pavlínou,“ opakoval se zvýšenou naléhavostí v hlase: „… jestli chceš mamce pomoct, jeď hned!“
Jeď pryč, Davčo. Hodně, hodně daleko… Hlavně ať si zdravej…
Za dveřmi se rozhostilo ticho a pak znova kopl do dveří: „A jak asi?“ odpověděl zoufale. „Víš dobře, že naším autem jela Pavlína do práce. A zprávy snad sleduješ. Autobusy nejezdí.“
Ivík to nemá… Bože děkuju… Děkuju, že jsou mí kluci zdraví… Bože, prosím tě, ať to tak zůstane…
Ivo ztlumil hlas tak, že jsem nerozuměla všemu, co Davidovi říkal. Zaslechla jsem, že si má vzít naše auto a že klíče jsou…
Propadala jsem se do další mrákoty. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by bolest mohla mít barvu. Zdálo se mi, že je stříbřitě oslepující. Miliony drobounkých světelných jehliček se mi zakusovaly do břicha, tváří, prstů… Nohy jako bych ani neměla. Na okamžik mě probraly další rány na dveře a pak zamumlání: „…jí, že ji mám rád.“ Chtěla jsem mu to aspoň taky říct. Rozloučit se. Najednou to jediné ještě dávalo smysl. Najednou jenom to bylo důležité. Mí kluci…
#
Ilustrace2
Leden…? Nevím…
Nepamatuju si prakticky nic z toho, co se dělo předtím. Nevím ani, kolik času uběhlo potom. Kromě bolesti jsem najednou začala vnímat také chlad a žízeň. A zápach. Ve vlnách se mi zvedal žaludek a myslím, že jsem i mnohokrát zvracela. Muselo mi být už lépe, a ačkoliv jsem si to ještě neuvědomovala, probudil se ve mně pud sebezáchovy. Venku bylo ještě světlo.
Sednout si na posteli mi zabralo dlouhou dobu a spoustu sil. Nevzpomínám na to ráda. Skoro se stydím. Zápach, který jsem cítila, to jsme byli my… Nejdřív jsem se hýbala jakoby mechanicky, bez souvislého přemýšlení. Nohy se mi klepaly jako ratlíkovi. S obtížemi jsem došla k lednici. Pro pití. Pod chodidly mi začvachtala voda. Nešel proud, mrazák vytekl. Lednice nesvítila a po otevření mě ovanul další nepříjemný odér. Zkvašené mléko. Chtěla jsem si vyndat kolu, ale lahev mi vyklouzla z rukou na zem. Byla jsem tak zesláblá! Sedla jsem si na podlahu a zápasila s víčkem. Najednou jsem se cítila bezmocně. Začala jsem si uvědomovat, kde jsem a co se kolem mě děje. Kromě tikání hodin na stěně a mého dechu nebyl slyšet žádný zvuk. Celé moje tělo se chvělo vysílením a současně také šokem. Ale jsem živá… Jsem živá…!
Konečně víčko povolilo. Neměla jsem sílu zvednout lahev k ústům. Pila jsem skoro vleže a stejně jsem obsah za chvíli vyzvracela. Zůstala jsem na zemi dost dlouho. Do pokoje se začaly vkrádat stíny. Živá… Ale JAK živá… a na jak dlouho… Je mi tak zle…
Podívala jsem se na svoje ruce. Konečně jsem si také začala uvědomovat stav svého těla. Prsty jsem měla takové divné jako opuchlé, ale zároveň vysušené. Neumím to ani dost dobře popsat. Byla jsem taky hrozně špinavá, hlavně nohy. Znova a znova se mi zvedal žaludek. Motala se mi hlava a okoralé rty jsem přikládala k hrdlu zteplalého sladkého nápoje. Musím se dát dohromady…
Konečně se mi podařilo udržet tekutinu v žaludku. Ztěžka jsem se opět zvedla na nohy a šla zpátky k posteli. Setmělo se. Neviděla jsem tak úplně dobře, v jakém stavu byl Ivo. Vlastně když jsem vlezla zpátky do postele k němu a dotkla se ho, bylo mi rázem všechno jedno. Je mrtvý…! polil mě studený pot. Tentokrát se mi udělalo mdlo z té hrůzy. Přišla jsem o milovaného muže. Srdce mi na okamžik přestalo bít. Ale mohlo se klidně zastavit napořád. Tohle bolelo úplně jinak.
Ivík je mrtvý…
Přitulila jsem se k jeho ztuhlému nehybnému tělu. Naším bytem, který jsme si každý den plnili smíchem a láskou, se rozhostila tma. Bezbřehá temnota se vršila i v mém nitru a otravovala jedem moji duši. Jak v takové chvíli najít nějaký světlý bod a upnout se na něj? Nebyla jsem toho prostě schopná. Zavřela jsem oči a dýchala všechnu tu směs nechutných pachů. Ležela ve vlastních zaschlých výkalech. Na ničem z toho nezáleželo. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit.
Lásko, jak jsi mi to mohl udělat? Bez tebe už nic nemá cenu…
#
Čas od této chvíle získal jiný význam a jinou hodnotu. Opět jsem se probrala z agónie. Nebylo to proto, že bych chtěla. Tělo si to žádalo. Zima, žízeň, hlad, ale hlavně jsem potřebovala čůrat. Tomu jsem vzdorovat nedovedla. Potmě jsem dotápala na záchod. Spláchnutí vyšlo naprázdno. Voda taky neteče… Cestou z WC jsem myslela na Davida. Ach, Davčo, doufám, že vy jste v pořádku… Spolu… a zase ten osten bolesti. Ivo tu už není…
Nějak jsem si na pozadí mé mysli uvědomovala, že situace je špatná. Blackout. Žádná elektřina. Žádná voda. Žádné teplo. Tohle mi teď bylo fakt jedno. Vrátila jsem se k posteli. K místu, kde jsme s Ivíkem trávili tolik krásných chvil. Kde mě líbal a hladil po vlasech. Kde jsem mu usínala v náručí. Klekla jsem si k němu a položila hlavu na okraj matrace.
„Miláčku,“ zašeptala jsem a můj vlastní hlas zněl cize. Dál jsem mluvit už nemohla. Hrdlo se mi stáhlo smutkem. Položila jsem mu ruku na hruď. Tak jsem to dělávala, když jsme spolu usínali. Chci být zase s tebou… Prosím tě, vrať se mi… Nenechávej mě tu…
Jak silná by musela být lidská víra, aby probudila mrtvého k životu? Dotýkala jsem se chladného těla před sebou a zcela sobecky jsem si přála umřít spolu s ním. Ať už ta bolest prostě skončí… Propadnout se do černoty zapomnění… Taky nic necítit…
Místo toho se pod mými prsty slabě zvedl Ivíkův hrudník. Smysly se mi okamžitě napjaly jako struny. Zadržela jsem dech. I když se mi ruka chvěla, bylo jasné, že pohyb pod ní není můj vlastní. Ivo žije! Dýchá? Nenamlouvám si to jenom?
Přitiskla jsem ucho na jeho srdce. Vážně bilo! Slabounce, ale já to slyšela! Ivo žije! Bože, děkuju. Děkuju!
Cítila jsem vděčnost k někomu neznámému v universu. Víra… někde hluboko v sobě ji asi nosíme zakódovanou. Přestože tohle byla zcela nepatřičná situace, na mysli mi vytanul vtip, který mi Ivo vyprávěl:
„Kněz, pastor a rabín se rozhodli zjistit, kdo z nich dělá svou práci nejlépe. V domluvené době se tedy odebrali do lesa, každý si vyhlédl jednoho medvěda a snažil se ho obrátit na svou víru. Po nějakém čase se znovu sešli… První promluvil kněz: „Když jsem konečně našel medvěda, předčítal jsem mu nejprve z katechismu a pak ho pokropil svěcenou vodou. Za týden jde k prvnímu přijímání.“ „Já jsem potkal toho svého u potoka,“ povídá pastor, „a kázal jsem mu slovo Boží. Toho medvěda to tak uchvátilo, že se ode mě nechal pokřtít.“ Oba pak skloní zrak k rabínovi, který leží celý v sádře na nemocničním vozíku. Rabín se přiznává: „Když teď o tom tak přemýšlím, asi jsem neměl začít obřízkou!“
Usmála jsem se a pak jsem se napůl radostně a napůl naprosto hystericky rozesmála. Ivo žije! To zcela mění situaci. Zase se budeme smát spolu! Ne, rozhodně tu nemíním umřít. Ne, rozhodně nenechám svého miláčka umřít!
Zvláštní bylo, jak mi v tuhle chvíli začaly vadit věci, které jsem ještě před okamžikem byla ochotná zcela ignorovat. Zima. Hlad. Zápach. Špína na mém těle. Na posteli. Náhlý adrenalin mi dodal energii vstát a začít něco užitečného dělat. Otevřela jsem okno. Venku bylo nezvykle teplo. Jak dlouho tu takhle vlastně ležíme? Přece nemůže být ještě jaro… To je nesmysl…
Hned potom jsem vytáhla ze skříně čistou deku a stáhla z Iva a z části postele všechno špinavé. Zabalila jsem ho do čistého. Nasunula jsem mu opatrně pod hlavu další polštář, abych mu mohla po lžičkách dávat pít. Voda mu vytékala z pusy ven. Cítila jsem se bezradně.
„Ivíku, miláčku,“ hladila jsem ho po tváři. „Musíš se trochu napít. Už brzy se uzdravíš. Podívej! Já taky žiju. Snaž se kvůli mně, jo…“
V průběhu dne se jeho stav měnil. Zimnici střídala horečka. Napadlo mě zkusit radu od Zuzanek z práce. Zabalit mu chodidla do octových obkladů. Nalila jsem tedy do misky ocet a vodu v poměru asi jedna ku jedné a nohy mu obalila do mokrých kapesníků a pak do ručníků. Tyhle jednoduché úkony mě stály hodně fyzických sil. Střídavě jsem sama upadala do krátké dřímoty. Kdykoliv jsem se probrala, dávala jsem mu pít. Horečka mu klesla. Ale stále nereagoval na můj hlas. Kromě občasného sténání, které prozrazovalo bolest a zápas těla s infekcí, byl po většinu času v bezvědomí. Stejně jako já předtím. K večeru jsem konečně udržela v žaludku první jídlo – kousek čokoládové tyčinky.
Za optimálních podmínek by naše zásoby ve skříni byly dostačující. Kdybych vyndala plynový vařič, mohla bych uvařit těstoviny nebo polévku ze sáčku. Ale na to jsem v tuhle chvíli ještě neměla dost sil. Takhle jsme si začátek apokalypsy nepředstavovali!
Na všechno se prostě předem připravit nedá, povzdechla jsem si v duchu. Sladkosti byly téměř vyjedené. Hned mi bylo jasné, jak se Ivo po dobu mé nemoci stravoval… Na noc jsem vytáhla ze skříně rezervní deky a spacáky, abych nás udržela v teple. Plus navrch jsem přes nás rozložila termofólie, které tehdy Ivo prozíravě pořídil. Po pravdě jsem ale nepočítala s tím, že je někdy rozbalím. Vlastně zase tak marný ty naše přípravy nebyly!
#
