Úhel pohledu, 8. část

„Řád nám poskytuje pocit bezpečí. A pocit bezpečí je základem veškerého smyslu.“ (R. Fulghum)

#

Ty první dny mi splývají v jeden neustále se opakující koloběh činností. Byla jsem ještě vyčerpaná z nemoci, takže jsem hodně spala. Kolu upíjenou po doušcích jsem ke konci druhého dne už vůbec nezvracela. Díky zbytku sušenek a čokoládových tyčinek se mi vracela energie. Stále nešla elektřina a ani voda nezačala téct. Musela jsem promyslet plán, jak jí co nejvíce ušetřit, než se Ivo uzdraví. Nechtěla jsem ho ani na okamžik opustit a také, no… bála jsem se. Okna jsme měli do dvora. Za normálních okolností to bylo báječný, neboť jsme díky tomu neslyšeli hluk z ulice. Ale teď bylo to ticho děsivé. Ani s otevřeným oknem nebylo slyšet nic než vítr a občasné zapraskání větví stromů. Žádné troubení aut, houkání sanitky, lidské hlasy či klapání podpatků. Žádné zvuky vrtačky nebo kladívka od sousedů. Žádné bouchnutí dveří. Jako bychom v celém širém okolí zůstali jenom my dva.

Vyndala jsem ze skříně velký odpadkový pytel a po zralé úvaze jsem všechno špinavé oblečení a taky deky z postele do něj nacpala. Neměla bych to jak vyprat. Vodu jsme teď hlavně potřebovali na pití. O něco déle jsem váhala, jak vyřeším svoje vlasy. Ivo měl moje dlouhé vlasy rád a já měla ráda to, že se mu líbím. Jenže teď jsem je měla po pramenech slepené mastnou vrstvou zvratků a hnisu. Kdykoliv jsem se pokusila o rozčesání, zůstávaly mi chomáče vlasů ve dlaních. Navíc mě hlava hrozně svědila a přirozeně mi vadilo, jak vypadám. Uměla jsem si ale spočítat, kolik litrů vody bych vyplýtvala jenom na jejich umytí. No co, nebudu marnivá. Potřebuju být hlavně čistá. Však mi to zase časem doroste, rozhodla jsem se nakonec. Před zrcadlem na chodbě jsem si z každé strany pod ušima vlasy ostříhala. Rázem jsem měla hlavu snad o dvě kila lehčí. Chuchvalce jsem přihodila do pytle.

#

Čtvrtý den poté

Neměla jsem jak zjistit, co je vlastně za den. Vadilo mi to, protože to zvyšovalo mou nejistotu. Svět, který jsem znala, nefungoval tak, jak jsem byla zvyklá. Opěrné body mizely. Byla jsem na sebe ale taky trochu pyšná. Nezpanikařila jsem! Byt po úklidu vypadal už o něco lépe.

Neměla jsem žádné léky, kterými bych Ivíkovi ulevila od bolesti. Našla jsem jen zbytek plata paralenu, který jsem mu drtila do pití. Nicméně octové zábaly zabíraly a horečka už se nevracela. Děsilo mě, že se neprobírá. Říkala jsem mu, aby pil. Asi mě vnímal. Voda už mu nestékala po bradě a polykal. Čtvrtého dne jsem vyndala plynový vařič a rozhodla se, že uvařím slabou polévku. Aby nabral sílu.

Spočítala jsem si balení vody, které jsem našla na chodbě. Předtím jsme v bytě měli jen kolu a sladké limonády, takže je Ivík musel přenést ze sklepa. Když každý den spotřebujeme jednu pet lahev, budeme mít vodu ještě tři týdny. Ale jen na pití. Uvědomovala jsem si, že si ani nemůžu dovolit mít velkou spotřebu vody při vaření. Pokud dojde, nevím, kde vezmu další. Zatímco jsem čekala, až se voda začne vařit, rozčesávala jsem si svůj nový extra moderní sestřih. Kartáč se každou chvíli zasekl na zaschlé slepenině. Nepolevila jsem, i když jsem tím přišla o dost dalších vlasů. Nakonec jsem mohla být jakžtakž spokojená. Ach jo, moct se tak aspoň vysprchovat!

Hygienu jsem prozatím řešila vlhčenými ubrousky. Měla jsem doma k dispozici vždycky několik balení. Vytáhla jsem dva ze zásobníku a nyní jsem si s nimi několikrát otřela vlasy. Jen pro ten pocit nějaké čistoty.

Vývar byl hotov. Odstavila jsem rendlík z vařiče. Zkontrolovala jsem, jestli Ivíkovi nestoupá teplota, a potom jsem se chvíli dívala skrz zavřené okno. Uvědomila jsem si, že díky zapnutému vařiči se v malé místnosti znatelně oteplilo. To znamená, že když bude nejhůř, mohu jím přitápět. Cha! Zrovna jsem postoupila na preper level dva! Pousmála jsem se sama pro sebe.

Venku svítilo slunce, větřík hýbal holými větvemi sem a tam. Dole na parkovacích místech bylo prázdno. Stálo tam jen jedno auto. Kdepak je asi jeho majitel? Znovu jsem se rozhlédla po celém vnitřním obvodě domů. Žádná změna. Všechna okna byla stále zavřená. Až na jedno, které zřejmě rozbil poryv větru. Přemýšlela jsem, zda někde, za nějakým oknem v dohledu, teď také někdo shlíží do dvora? Ani nevím proč, ale naskočila mi husí kůže. Moje zkušenosti s lidmi nebyly vždycky dobré. Znala jsem pár opravdu zlých lidí. Zlých, sobeckých a bezohledných. Vidět venku nějakého člověka by mě spíš vystrašilo, než abych u něj zkoušela hledat pomoc.

Neměla jsem žádné spojení se světem. Blackout neutěšeně pokračoval. Moje obavy a představivost podporovala také absence okolního hluku. Za celou dobu jsem neslyšela jedinou sirénu. Předpokládala jsem, že situace je tedy hodně vážná. Jestliže ale žiju já a Ivo, určitě nejsme jediní. Možná je nás málo, kdo přežil nákazu virem nebo zůstal imunní. Bezpochyby však nejsme sami. V takovém případě… jsme tu v bezpečí? A když ano, na jak dlouho?

Věci musím řešit postupně. Krok za krokem. Nejdřív se musí Ivo uzdravit. Pak teprve budeme vymýšlet, co dál.

Chudá polévka už měla pokojovou teplotu. Sedla jsem si s miskou na okraj postele. Potichu jsem řekla: „Miláčku, snad mě slyšíš… Udělala jsem polévku. No, je to jen vývar. Abys začal mít taky nějaký živiny. Budu ti to teď po lžičkách dávat, tak to hezky polykej. A už je taky čas, aby ses mi probudil. Je mi bez tebe smutno…“ hlas se mi zlomil. Nechala jsem slzu stékat po tváři a nabrala trochu polévky na čajovou lžičku. A pak znova. A znova…

#

Pátý den poté

Probudila jsem se ještě za tmy. Hrozně mě bolelo břicho a chtělo se mi zase zvracet. Bože, je to zpátky… lekla jsem se. Ale pak mi silně zakručelo v žaludku. Jo tak, úlevně jsem vydechla. Mám jen hlad… Vstala jsem. Automaticky jsem sáhla Ivíkovi na čelo. Teplota byla pryč už druhý den. Musím věřit, že se brzy probere. Došla jsem se vyčůrat. WC bylo cítit močovinou, ale zatím jsem nepřišla na to, jak tohle vyřešit. Vystříkala jsem to aspoň voňavkou. Když jsem se vrátila do pokoje, Ivo seděl na posteli.

Radostně jsem vyjekla: „Ivíku!“ a hned jsem byla u něj. V poslední vteřině jsem se zarazila a jen opatrně jsem ho objala. Skoro jsem se ho nedotýkala. Na nohách, levém boku a také levém nadloktí jsem mu denně vyměňovala obklady udělané z kapesníků. Měl hodně popraskanou zhnisanou kůži. Nechtěla jsem mu působit zbytečnou bolest navíc. Neodpovídal mi. Vypadal nepřítomně, dezorientovaně. Jsi doma, lásko… Byl jsi moc nemocný, ale teď už bude všechno zase dobré.“

Vybavila jsem si dokument o lidech, kteří byli dlouho v bezvědomí. Prý je třeba pacientovi říct, kde je, kolik je hodin a co se mu stalo. Ivo ale dál nehnutě seděl a ve mně se všechno svíralo strachem: Co když mu něco odumřelo v mozku a už nebude v pořádku? Ale to je blbost, ne?

„Donesu ti pití, Ivíku,“ a zoufale jsem dodala: „Jmenuješ se Ivo. A to jsem já… tvoje Líla! Bydlíme tady… spolu.“

Co bych tak měla ještě říct? Co mám, sakra, dělat? Přidržela jsem mu hrnek u rtů.

Zvedl ztěžka ruce a s mojí pomocí se napil. Pil pomalu, po doušcích. Nedala jsem mu do hrnku moc vody, aby nezvracel. Uběhlo asi pět minut, které mi připadaly jako hodiny. „Já vím, Lili,“ vypravil ze sebe konečně ochraptělým hlasem. S úlevou jsem se rozbrečela. Napjaté nervy povolily. Celé tělo se mi otřásalo vzlyky a vypětím. Hrnek nám vyklouzl na deku a drželi jsme se za ruce. Nemuseli jsme nic říkat. My jsme to přežili… my jsme to přežili…moje srdce se plnilo znovu získaným štěstím.

#

Do rána jsme pak spali s propletenými prsty. Ivův dech se prohloubil, a dokonce jsem zaslechla, jak chvílemi slabě chrápe. Když chrápe, všechno se vrací do normálu, pomyslela jsem si spokojeně. Teď už bude všechno dobrý.

#

Včerejší slunný den vystřídala zatažená obloha. Během dopoledne se rozpršelo. Ivo spal a já se dívala chvíli z okna. Jako vojenský pozorovatel na stanovišti jsem zhodnotila stav oken a zvažovala, co udělám.

Každý den jsem teď chvíli větrala. Pokaždé jsem otevírala okno pomalu a jen na škvíru. Jednak ze strachu z okolí, jednak kvůli zimě. Jenže větrání bylo nutné. Pro všechny ty zápachy v bytě z nemoci, zkažených potravin z lednice a také kvůli WC. Jenže to bylo venku aspoň hezky. Dnes se ale ochladilo. Zvedl se silný vítr.

Ono to zdánlivě nemělo téměř žádný efekt. Matrace v posteli čpěla hodně naší močí z uplynulých týdnů. Ale alespoň jsem nám do bytu pouštěla čerstvý vzduch.

Zima po vyvětrání byla dnes k nevydržení. Nechtěla jsem riskovat zápal plic, a tak jsem nám přitopila vařičem.

Mimoděk mě napadlo, jak asi žili lidé například ve středověku? Tehdy přece neměli splachovací záchod ani kanalizaci. Zřejmě zápach nevnímali nebo ignorovali, jako jsem se o to snažila teď já…

Ivo se pohnul a ze spaní zasténal. Asi si přilehl některou z hojících se ran. Otočila jsem se do místnosti, naše oči se na moment setkaly. Usmáli jsme se na sebe. Znovu zavřel oči a během chvíle opět usnul.

Stočila jsem pohled dál, do chodby. Stáli tam už dva plné pytle odpadků. Sice jsem zkažené maso z mrazáku zabalila do dalších sáčků, ale cítila jsem, jak hniloba stále víc prosakuje.

S vynesením odpadků jsem z opatrnosti váhala. Můj pohyb venku nebo i jen hromadění odpadků na chodbě prozradí, že tu někdo žije. Kde někdo žije, tam jsou i zdroje vody a jídla. Kdo je nemá, má hlad. Pak udělá cokoliv, aby je získal. Pud sebezáchovy umí proměnit lidi ve zvířata. Tím jsem si byla jistá. Moje obavy možná hraničily s chorobnou obsesí. Ale raději tak, než přijít o život pro lahev vody a čokoládovou tyčinku.

Dlouho jsem jen stála u vchodových dveří a napínala sluch. Nakonec jsem se rozhodla odpadky co nejtišeji odnést do mezipatra. Ven se mi nechtělo. Přece jenom náš byt představoval oázu bezpečí. Ještě pár týdnů zde můžeme takhle zůstat. Dokud se s Ivem dostatečně nezotavíme a než nám dojdou zásoby.

A snad… kéž by… se mezitím obnoví dodávky elektřiny a vody. A všechno se vrátí do zaběhnutých kolejí.

Nezaslechla jsem žádný zvuk, stejně jako včera. Stejně jako dny předtím. Velmi pomalu jsem otvírala dveře. Čekala jsem, že uvidím to co obvykle… troje zavřené dveře zleva a troje zavřené dveře zprava. Dveře od sousedů, které jsem ani všechny neznala. Na změnu jsem nebyla připravená. Ztuhla jsem a vnímala, jak se začínám třást. S tím bych měla něco udělat, prolétlo mi hlavou. Nemůžu se pokaždé takhle rozklepat. Jen klid… nic se neděje… přece… přece… nemusí být mrtvý… třeba jen spí… je nemocný…

Druhé dveře zleva byly otevřené dokořán. Ležela v nich mužská postava. Vidět byla pouze horní polovina těla. Obličejem naštěstí na druhou stranu. Nevím, jak dlouho bych tam ještě stála paralyzovaná, kdybych za sebou neuslyšela Ivíkův hlas.

„V klidu,“ zašeptal mi do ucha. „Přesvědčíme se, zda žije.“

Přikývla jsem a šeptem odpověděla: „Chtěla jsem vynýst ty pytle. Aby nám to tady nesmrdělo.“

Tiše mi řekl: „Dáme je ke vchodu na patro. Kdyby tu někdo chtěl rabovat, tak už jen kvůli zápachu půjde raději jinam. Více zdrojů bez rizika konfliktu lze navíc očekávat v místech bez lidí. Pokud už někdo leze do míst, kde někdo evidentně žije, tak právě kvůli lidem.“

Došli jsme k sousedovu tělu. Ivo se nad ním sklonil. Když se zase zvedl, jen smutně zavrtěl hlavou: „Tomu už nikdo nepomůže.“

#

Když se setmělo, schoulili jsme se jeden ke druhému, jak nám to jen hojící se rány dovolily. Mluvili jsme spolu potichu. Nic jsme neplánovali. Jen jsme si říkali, jak moc se máme rádi. Většinou jsme si rozuměli beze slov. Nejčastěji jsem si něco myslela a Ivo to řekl nahlas. Souznění fungovalo i nyní. Aniž bych se musela ptát, vyprávěl mi o Davidovi. Jak sem chodil a měl o mě starost. Proč mu dal naše auto, aby mohl odjet za Pavlínou:

„Myslím, že by snad ani jinak neodešel. Vyhrožoval, že bude spát za dveřmi. Pak že je vylomí. Hystericky mi nadával. Má tě moc rád.“

Odmlčel se a cítila jsem, jak se usmál do mých vlasů: „A já taky.“

Na oplátku jsem mu stiskla prsty ruky. Bylo to takové naše znamení. Prosté vím a mám to stejně.

„Ale když jsi mu teda neotevřel,“ zeptala jsem se: „Jak jsi mu dal klíče od auta?“

„To jsem měl vyřešené už pár dní předtím,“ vysvětlil mi. „Došlo mi, že nejsi jen nachlazená. Tak jsem udělal několik opatření. Donesl jsem nám ze sklepa balíky s vodou. Vyjel jsem ještě na nákup. Pak jsem ale viděl, co se u obchoďáku děje. Otočil jsem auto a jel zpátky domů. Při parkování se mi udělalo na moment špatně. Uvědomil jsem si, že už to mám asi taky. Na ulici zrovna nikdo nebyl, tak jsem položil klíče od auta na přední kolo pod blatník. Pro Davida. Říkal jsem si, že my už auto asi stejně potřebovat nebudeme…“

Lehce jsem přikývla: „Tos vymyslel výborně. Jsem ráda, že jsi ho sem nepustil. Takže to nakonec pochopil a opravdu odjel? Zavolal, když dojel do Prahy? Byl si pak ještě venku? Nebo už to nešlo?“

„Byl. Den nato. Řekl jsem mu, aby mi zavolal, až dorazí do Prahy. Jenže večer přestala jít elektřina. Ani jeden z operátorů už nefungoval. Pokud se nám snažil dovolat, tak bohužel. Šel jsem se ráno podívat, jestli je auto ještě na parkovišti. Nebylo. Tak věřím, že úspěšně dojel za Pavlínou.“

Zase se na moment odmlčel a dodal: „Na ulicích už skoro nikdo nebyl…“

Povzdechla jsem si: „Chtěla bych mít jistotu, že jsou oba v pořádku.“

„Musíme doufat, Lilinko. My jsme přežili. Oni měli v Praze víc možností a léků. Pavlína je u zdroje. Ona navíc jen tak něco nechytne. Je tu i možnost, že jsou oba imunní,“ konejšil mě.

Po tvářích mi stékaly slzy. Nic jsem neříkala. Nechtěla jsem, aby poznal, že brečím. Musím být silná…

Pak mi začal vyprávět, co se dělo od chvíle, kdy jsem přestala vnímat okolní svět.

„Víš, sledování seriálů nebo čtení o apokalypsách je jedna věc. Ale skutečnost je… No, prostě o hodně drsnější. I v těch maličkostech. Začala tu být dost zima. Pak přestala téct i voda. Ty jsi moc nevnímala. Kašlala jsi krev. Byla to hrozná bezmoc, Lili… Bál jsem se o tebe.

Ty první dny po blackoutu bylo slyšet auta. Myslím, že dost sousedů odjelo. Pak barák utichl. Později už mi taky bylo dost špatně.“

„A poslední zprávy ze světa?“ zeptala jsem se, abych ho odklonila od vzpomínek na to, jak jsme si GidS oba protrpěli. Chvíli mlčel a vzpomínal. Když promluvil, vytrhl mě už z polospánku.

„Ono to šlo pak hrozně rychle, Lili. Najednou to bylo všude. Ve všech zprávách. Čísla nakažených rostla snad každou minutou. Volala ti Zuzka z práce. Tak jsem jí řekl, že jsi nemocná. Vyděsilo ji to, ale nechtěl jsem jí lhát. Říkala, že teda půjde s rodinou na testy. Jo… to totiž hlásili ve zprávách, aby lidi přišli, když měli prokazatelný styk s někým nakaženým.

Zároveň ve zprávách říkali, jak jsou nemocnice přeplněné. Pacienti stojí dlouhé hodiny ve frontách. Docházejí antivirotika. Stejně neúčinná… ale znáš to, člověk se chytá aspoň nějaké naděje. Já jsem to vyhodnotil jako ztrátu času. Co jsme si nepřipravili v minulých měsících, jako bychom neměli.

Jeden den jsem se cítil hodně mizerně a druhý jakoby mi nic nebylo. Tak nějak ale probíhal začátek nemoci i u tebe. Rozhodl jsem se ten den ještě využít a zkusit sehnat další věci pro přežití. Říkal jsem si, že nebudu venku dlouho. Nerad jsem od tebe odcházel. Ty jsi udržela akorát pití. Cokoli jiného jsi vyzvracela. Rozpouštěl jsem ti aspoň cukr do vody.

Venku bylo liduprázdno. Hned mě napadlo, že obchody mají zavřeno. Zkusit jsem to musel. Rozhlížel jsem se a připadalo mi, jako bych byl v nějaké alternativní realitě. Jako bych se přenesl v čase. Tohle prostě nemohl být náš svět. Prakticky všechny výlohy od těch malých krámů s potravinama byly vymlácený. Svíral jsem v kapse nůž. Byl jsem rád, že jsem si ho vzal s sebou. Když jsem míjel nemocnici, nebyl to hezký pohled.“

„Bylo tam hodně nemocných, viď?“

„Hodně mrtvých, Lilinko,“ zašeptal. „Bylo to jak z hororu. Dveře byly otevřené a lidi leželi na zemi, jako kdyby prostě čekali na smrt ve frontě.“

„To je hrozný,“ hlesla jsem roztřeseně.

„Došel jsem až k Bille. Výloha u lékárny byla rozbitá. Nikde nebyl nikdo živý, tak jsem vlezl dovnitř. Neměl jsem štěstí. Sice nebylo pryč všechno, ale ty zbytky… to nebylo nic, co bychom mohli potřebovat. Pak jsem prošel přes další rozbitou výlohu do obchoďáku.“

„To musel být divnej pocit, viď. Hrozně bych se bála, aby mě někdo nepřepadl. Potkal jsi někoho?“

„Jo, potkal. Starší pár. Nevím, jestli patřili k sobě nebo je sblížilo hledání jídla. Oba se chovali přátelsky. Možná to taky bylo tím, že viděli, že nemám v ruce zbraň. Hned mi hlásili, že tady nic nenajdu. Všechno už je rozebraný.

Stejně jsem zůstal obezřetný. Pořád jsem se po nich ohlížel. Obchoďák jsem prošel celý. Nikoho dalšího jsem nepotkal. Teda… nikoho živého. Nesehnal jsem vůbec nic k jídlu. Fakt bych nevěřil… zmizelo úplně všechno. Cestou zpátky mi neuniklo, že ti dva mě sledují.“

„Ježíši…“ hlesla jsem: „…nemusel si jim ublížit, viď?“

Usmál se a jemně řekl: „Ne, Lílátko. Tak daleko jsem zajít nemusel. Vyhodnotil jsem situaci: jsou nejspíš sami dva. Mají hlad. Nechtějí být sami a hledají, ke komu se přimknout. Řekl jsem jim pravdu. Nejspíš jsem nakažený. Mám doma ženu, která je na tom zle. Nemáme co jíst, tak něco sháním. Nevím, zda mi to věřili, ale riskovat to naštěstí nechtěli. Dál za mnou nešli.“

„A všechny obchody jsou takhle vymlácený?“ byla jsem zvědavá.

„Ani ne. Taky k čemu by to bylo? Rozbíjet výlohu… barvy, laky…,“ pokrčil rameny.

„Hodně lidí odjelo pryč. Dost jich onemocnělo a asi i zemřelo. To časem zjistíme. Můžu se jen domýšlet, co se dělo v těch týdnech, co jsem nebyl venku. Kdo ví, jak to tam vypadá teď.“

„Kam jsi ještě šel?“

„Chvíli jsem ještě chodil po okolí. Jednak abych měl jistotu, že za mnou už dál nejdou, jednak jsem se nechtěl vzdát. Aspoň něco kdybych sehnal…“

„A…?“

„No, když už jsem byl skoro doma, uviděl jsem v jedný výloze dvě takový dětský vysílačky s krtečkem. Napadlo mě, že vevnitř třeba budou i lepší. Rozbil jsem sklo dlažební kostkou a vlezl dovnitř. Abychom až se uzdravíš, zůstali ve spojení. Víš, až budeme podobné výpravy podnikat spolu.“

„A našel si nějaké?“

„Našel. Ráno ti je ukážu. Trochu lepší Motoroly. K tomu taky dost baterek, takže by to mělo fungovat v pohodě.“

Pohladil mě po vlasech a pokračoval: „Tam jsem měl trochu štěstí. Majitel měl v obchodě ledničku a v ní jsem objevil dvě lahve s pitím. Jinak nikde nic. Byl jsem rozhodnutý, že to druhý den zkusím znova někde dál.“

„Hádám, že se stejným výsledkem, viď,“ doplnila jsem.

„Já jsem už pak ven nešel, miláčku. Už to nešlo.“

A pak ještě dodal: „Nakonec… jsem rád, že jsem nevyrážel pro jídlo v těch prvních dnech. Muselo to být peklo. Viděl jsem ušlapaná těla s rozbitými hlavami. Místy zaschlé kaluže krve. V jednu chvíli nejspíš padly okovy civilizace a z lidí se stal neřízený dav. Museli se rvát o každou konzervu. Nedělám si iluze, že v jiných obchodem to bylo jiné.“

Oplatila jsem mu pohlazení po tváři. Chvíli jsme oba mlčeli a mně se hrozně chtělo spát. „Miluju tě,“ řekla jsem mu a políbila ho do vousů.

„Miluju tě,“ odpověděl mi. „Hezky se vyspi, miláčku.“

„Ty taky,“ zamumlala jsem. Než jsem upadla do neklidného spánku, vzpomínala jsem na Davida a Pavlínu. Na Zuzanky. Na Valdu. Jsou živí? Jsou zdraví? Kde teď jsou? Najednou se mi před očima promítaly tváře těch, které jsem znala a měla ráda. Jako Roman z Dream gymu nebo moje terapeutka Kristýna.

Ale i lidí z práce. Usměvavé pokladní z Billy. Toho laskavého starého pána tady z baráku, co každý den ve stejnou dobu chodil venčit psa…

Nechci, aby někdo z nich byl mrtvý… oči jsem i při usínání měla plné slz. Bože, prosím tě, vrať nám svět zpátky. Slibuju, že si už nikdy nebudu stěžovat na kraviny. Prosím, ať je můj syn naživu!

#

Probudila jsem se později než Ivo. Neležel už v posteli a nikde jsem ho neviděla. Okamžitě jsem se úzkostlivě rozklepala. Ježíši, to se teď takhle budu chovat už navždycky? Klid, klid! Určitě se nic neděje! Ivo je beztak jen na záchodě…

„Ivíku…!“ vstala jsem. Byla mi zima a silně mi zakručelo v břiše. Žádná odpověď. Nohy mě nechtěly poslouchat. Opět mě ochromil strach. Já už prostě víc psychicky neunesu… Na moment jsem nebyla schopná se pohnout z místa. Potom jsem se šla po něm podívat do koupelny. Stál před zrcadlem a prohlížel si hojící se rány.

„Všechno v pořádku, Ivíku?“ došla jsem k němu a políbila ho na rameno. „Volala jsem na tebe…“

„Promiň, neslyšel jsem tě,“ pohladil mě po vlasech a zarazil se u nepravidelně střižených konečků. Chvíli mi prsty cuchal vlasy.

„Budu si muset zvyknout na tvůj nový účes,“ řekl a oplatil mi polibek.

Povzdechla jsem si: „Hmm, jinak to nešlo. Neteče voda. A měla jsem je moc slepený. Taky mi hodně padají. Ale to se časem zlepší. Po porodu mi taky padaly…“ Jakmile jsem to řekla, okamžitě mi na mysli vytanuly vzpomínky na Davida. A s tím přišla opět obrovská vlna smutku. Zkusila jsem to nedat na sobě znát. Místo toho jsem se otočila k Ivíkovi zády a zaměřila svoji pozornost na pytle s odpadky.

„Asi bychom měli naplánovat, co a jak budeme dělat dál. Třeba co s těmahle dalšíma odpadkama,“ řekla jsem a snažila se, aby mi nepřeskakoval hlas. Před Ivem ale nešlo nikdy moc dobře utajit, co prožívám.

„Všechno vyřešíme, Lílátko. Postupně. Krok za krokem. A pak najdeme i Davida. Slibuju.“

„Děkuju, lásko,“ přitiskla jsem se k němu. Sykl.

„Promiň,“ odtáhla jsem se. „Neuvědomila jsem si, že máš tady válečný zranění. Moje už jsou skoro zahojený. Podívej,“ nadzvedla jsem triko. „Jen tady ta,“ ukázala jsem ranku na stehně. „A tady ta…,“ otočila jsem se k němu bokem.

„Než půjdeme ven, tak zalepit,“ řekl Ivo. „Pojď, uděláme si dračí těstoviny a začneme plánovat.“

#

Na plynu jsem si už dávno odvykla vařit, ale dopadlo to výborně. Vodu z těstovin jsem opatrně slila do jiného hrnce. Použiju ji pak na polévku. Dračítěstoviny. Oblíbené, vymazlené jídlo. To si Ivo dělal často, když ještě žil singl. Nakrájená gouda na kostičky, půlka dračí klobásy taky na kostičky. Na to porce uvařených těstovin a cikánská omáčka. Ohřát v mikrovlnce. Dneska to byly jen těstoviny s troškou omáčky. Jedli jsme málo. Po tolika dnech půstu. Nechtěli jsme znovu zvracet. Při vaření se ale náš malý byt opět trochu vyhřál. Přitápěla jsem vařičem pravidelně zároveň vždy s nějakým ohřátím vody nebo mléka, protože tu byla pořádná zima. Oba jsme byli neustále navlečení do zimního oblečení.

Během dopoledne jsme si sepsali seznam. Vše, co budeme asi tak potřebovat sehnat, abychom mohli vyrazit na cestu. Ne hned. Za pár dní, až se oba zotavíme a nabereme síly. Bylo jasné, že tu nemůžeme zůstat napořád. Doufat v to, že se zítraprobudíme a všechno bude zase v normálu, by bylo naivní. Alespoň tomu nic v posledních týdnech nenasvědčovalo.

Chce to všechno promyslet dopředu. V současné situaci by nás chyby mohly přijít draho.

#

„Připravená?“ zeptal se mě Ivo u dveří, než otevřel.

„Připravená,“ řekla jsem statečně.

V polovině společné chodby stále leželo sousedovo mrtvé tělo. Jak je to asi dlouho, co zemřel? Čím déle jsem se tam dívala, tím více jsem vnímala detaily. Zvedl se mi žaludek. Bože… to tam budou určitě červi… vybavil se mi jeden film, kde se to havětí jen hemžilo.

Donutila jsem se udělat pár kroků blíž. Ivo šel kousek přede mnou. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Zatínala jsem nehty do dlaní, až to bolelo. Obejdu ho a nebudu se na něj dívat, řekla jsem si. Jenže se mi nedařilo odtrhnout zrak. Ten prázdný pohled vyhaslých očí nikdy nezapomenu. Ležel na břiše. Tělo zkroucené do nepřirozené polohy. Z úst mu předtím vytékal pramínek krve, nyní už zaschlý. Ruce pokryté fialovými skvrnami. Žádný hmyz. Asi je zatím zima. Opatrně jsem kolem něj prošla dovnitř jeho bytu hned za Ivem. Už stál u kuchyňského stolu. Prohlížel etiketu malé lahvičky. Otočil se a usmál se na mě. Naznačil mi, abych šla k němu. Podal mi ji do ruky. Na 200ml lahvičce byla nálepka: Nutričně kompletní, vysokokalorická, perorární výživa určená pro specifické choroby a obsahující 20 g proteinu, bez lepku.

„Čokoládová příchuť,“ poznamenal.

Přikývla jsem. Už jsem podobné výrobky viděla v posilovně Dream Gym. Ale ty byly pro sportovce. Pak jsme pootvírali všechny skříně a zásuvky a shromáždili věci z kategorie: mohlo by se hodit. Domů jsme si přinesli bedýnku s výživou, pět petek s jemně perlivou vodou, svíčky a sirky. Balíček piškotů. Nealko pivo. Čistou matraci a noviny ze začátku ledna. Na ty jsem byla obzvlášť zvědavá. Byla to loupežná výprava se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsme měli radost, že jsme našli cenné poklady. Na druhou stranu… okradli jsme mrtvého… Co by na to asi řekla Zuzanka II?

#

Doma jsem rozložila noviny:

Ve WHO nebojujeme jen s virem, bojujeme také s internetovými trolly a konspiračními teoriemi

BBC informuje, že konspirační teorie týkající se viru například tvrdí, že virus byl vytvořen uměle a že za ním stojí americké zpravodajské služby a farmaceutické firmy.

Tenhle titulek mě ale moc nezajímal. Hledala jsem nějaké užitečnější zprávy.

Americká bulvární média zase zveřejnila záznamy s důkazy vzniku epicentra nákazy v Číně. Prý netopýří maso. V důsledku této dezinformace se začaly za příčinu rozšíření viru považovat čínské stravovací návyky.

Pokračoval další zbytečný text. „Bla, bla, bla…“, mrmlala jsem si pro sebe. Ivo seděl v křesle, zlehka se na něm pohupoval a pil ohřáté kakao. Ve skříni máme poslední dvě krabice trvanlivého mléka. Ach jo… prolétlo mi mimoděk hlavou a otočila jsem další stránku novin. Očima jsem těkala z jednoho článku na druhý:

… také chřipkové viry neustále mutují. Jejich genetická informace je nestabilní. Mutace jsou důvodem, proč proti chřipce nemáme praktický žádný účinný lék ani spolehlivou univerzální vakcínu k preventivnímu očkování. A co teprve situace, kdy se v jednom živém organismu setkají dvě různé chřipkové nákazy a předají si navzájem geny tak, že se snadné šíření z člověka na člověka zkombinuje se smrtelným průběhem nemoci?

Proč někteří lidé umírají okamžitě a jiní nikoliv?

Označujeme to jako silnou autoimunitní reakci, tzv. cytokinovou bouři. Paradoxně ji můžeme sledovat u mladých zdravých lidí s výborným imunitním systémem. Tělo na virus bohužel reaguje celkovým zánětem, který pacienta téměř s jistotou zabije. Pak můžete vidět, jak zničehonic nemocnému začnou vypadávat zuby a slézat vlasy.

POZOR na superpřenašeče! hlásal další nadpis.

Vzhledem k tomu, že virus se často projevuje v prvních dnech jako nachlazení s běžnými příznaky, jako je zvýšená teplota a slabost, znovu apelujeme na všechny obyvatele měst. Dojděte si ke svému lékaři na testy.

A nechyběly fotografie záchranářů ve žlutých kombinézách, se zelenými gumovými rukavicemi a maskami přes obličej. Připomínaly mi branná cvičení ze základní školy. Tehdy jsme s plynovou maskou museli běhat po schodech školní budovy až do šaten. Kluci nám holkám schválně mačkali chobotya my se vztekaly, že nemůžeme dýchat…

Na další stránce ale jiný autor upozorňoval:

Onemocnět můžete i v nemocnici. Nemáte-li žádné příznaky, vyhýbejte se veřejným místům, kde je větší riziko nákazy. Nevycházejte ven bez roušky nebo respirátoru.

Laboratoř genové exprese Mikaela Kubisty, při Biotechnologickém ústavu AV ČR, specializovaná na vysoce kapacitní expresní profilování, v současné době spolupracuje s předními evropskými odborníky na vývoji vakcíny.

Další článek opětovně vysvětloval reprodukční číslo:

Reprodukční číslo je výsledkem vynásobení čtyř faktorů. Délky období, po které je pacient infekční. Potom příležitosti k šíření. Pravděpodobnost přenosu udávající šanci, že během kontaktu k přenosu skutečně dojde. A nakonec citlivosti vůči infekci – tedy zda se druhá osoba nakazí a bude sama infekční.

Roli ovšem hraje také prostředí. I když máte například reprodukční číslo dva, tedy že každá osoba průměrně nakazí dvě další, pořád platí, že v některých situacích se infekce šíří pravděpodobněji než v jiných.

Podle odborníků WHO reprodukční číslo GidS se aktuálně pohybuje mezi 6 až 9. Pro srovnání covid-19 byl mezi 2 až 2,5. Pandemická chřipka z roku 1918 měla reprodukční číslo 2 až 3 a SARS 2 až 5. Některá mnohem běžnější onemocnění mají toto číslo podstatně vyšší. Na špičce žebříčku stojí spalničky s 12 až 18.

Jinak co… Apple se přidala k uzavření poboček i prodejen. Zavřela i většina velkých bank. A další a další… Já však chtěla zprávy ze svého města. Nebo co nejvíce z Čech. Našla jsem ale jen to, že nedodržení karantény může být pokutováno až třemi miliony.

„Nic, nic a zase nic,“ oznámila jsem Ivíkovi výsledek svého čtení.

„To jsem čekal,“ pokrčil rameny.

„Miláčku…,“ zeptala jsem ho najednou: „Co uděláme se sousedem? Nemůžeme ho přece nechat jen tak ležet mezi dveřmi… to je takový… no… nehumánní…“

Zahleděl se mi upřeně do očí a zcela vážně bez úsměvu řekl: „Chápu, že je ti ho líto. Chápu, že nechceš ztratit morální kredit. Ale nebudeme ho pohřbívat. Předpokládám, že venku uvidíme desítky těl. Spíš stovky a víc. Zkus se proti tomu nějak obrnit. Přikryl jsem ho dekou. Víc pro něj udělat nemůžeme.“

Namítla jsem: „A co kdybychom ho zatáhli do jeho bytu a zavřeli?

„To nemá logiku. Ničemu tím nepomůžeme,“ zavrtěl hlavou.

„Tak dobře,“ vzdychla jsem. „To je hrozný, jak o tom mluvíme. Vím, že jiná možnost, než se přizpůsobit okolnostem, není.“

„Děláme, co musíme, abychom přežili, Lílo.“

#

Museli jsme hodně odpočívat. Zpětně si člověk uvědomuje, kolik hodin jsme trávili u televize a počítače. Teď jsme místo toho plánovali, kam se vydáme. Volba padla na Chřenovice. Chatovou oblast na Sázavě s přírodním zdrojem pitné vody. Místo, o němž jsme byli přesvědčeni, že se tam bude dát dobře žít. Také jsme dávali dohromady, co všechno si vezmeme s sebou a co budeme muset ještě sehnat.

Během dne, ale hlavně když se setmělo, jsem stávala u okna a prohlížela okolní domy. Hledala jsem plamínky světla. Pronásledovaly mě představy, jak někde v jiném okně, ukryté v šeru, mě sledují hladové oči. Oči člověka, kterého zoufalství proměnilo v krvelačné zvíře. Svoje vlastní obavy jsem promítala do možností, co by se všechno mohlo stát. Lidi budou mít strach jeden z druhého. Budou se rvát z pocitu ohrožení nebo proto, aby jeden druhého obrali. Pro sebe. Pro svoje děti. Kdyby někde naproti v domě byla teď rodina a neměli co jíst, jaké by byly jejich představy o tom, co se u nás dá ukrást? Jaký by vymysleli plán? Zabít nás ve spánku? Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. Asi jsem se moc dívala na televizi…

Ivo už ležel. Poklepal rukou na novou matraci, abych si k němu šla lehnout. Ještě jednou jsem přejela pohledem všechny domy, které jsem měla v zorném úhlu. S úlevou, že je všechno stejné jako včera. Je zajímavé, jak se mohou měnit perspektivy. Dnes mi ke spokojenosti stačilo, že věci nejsou horší. Stulila jsem se k němu pod deku. Bylo příjemné ležet na čisté posteli. Vzduch okolo byl studený, ale pelíšek jsme si brzy vyhřáli. Zabořila jsem nos do Ivíkových vousů. Mezi nás jsem nacpala malinkou Taminku. Tahle obyčejná plyšová hračka pro mě vytvářela spojení s minulostí. A jakkoli to bylo iracionální, uklidňovalo mě mít ji blízko. Ivo ji nahmatal a posunul. Asi ho tlačila. Neřekl na to nic a jen mě několikrát políbil do vlasů. Ale po chvíli zašeptal:

„Přestaň tolik přemýšlet. Důvěřuj mi. Zvládneme to.“

„Všechno zvládneme a pak najdeme Davida, viď?“ ujišťovala jsem se znovu.

„Ano, postupně. Tady stejně zůstat nemůžeme. Budeme předpokládat, že situace je vážná tak, jak se jeví. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se to zlepšovalo. A v takovém případě se ve městě brzy nebude dát přežívat.“

„To jo…,“ souhlasila jsem s ním. „Jako… zatím máme co pít a mám z čeho vařit. Ale starost mi dělá ten zápach z koupelny. Nemůžeme splachovat. Takže si říkám, že stejně nakonec u nás budou mouchy a jiná havěť. A ten soused… to taky nebude jediný mrtvý tady v domě, viď… Takže myslím, že možná by nás stejně dřív než hlad vyhnal rozklad a to všechno okolo.“

Znova jsem cítila jeho rty ve vlasech a na čele. „Teď už spi. A mysli na něco hezkého. Dobré věci přicházejí k těm, kteří věří. Lepší věci přicházejí k těm, kteří jsou trpěliví. A ty nejlepší věci přicházejí k těm, kteří se nevzdávají.“

„Tak já se nevzdám,“ řekla jsem hlasem Taminky. „Hezky se vyspi, lásko moje.“

#