Článek
„Překážky v nás vyburcují vlohy, které by v nás za příznivých okolností zůstaly dřímat.“ (Horátius)
#
Patnáctý den poté; únor?
Stále nebylo jak a podle čeho se orientovat, pokud jde o přesné datum. Pokusili jsme se o časovou rekonstrukci a shodli se, že může být tak konec února. Zimy byly už několik let teplejší, ale i tak byl únor nejchladnějším měsícem v roce a teploměr za oknem právě ukazoval 0,4 stupně nad nulou. Taky už se rozednívalo zhruba o hodinu dříve. Jo, jo, to tak odpovídá… přemítala jsem si sama pro sebe.
Dům byl nezvykle tichý. Stávalo se, že jsem se vyděsila, když zapraskala nějaká okenice nebo dveře průvanem. Přemýšlela jsem, jak rychle přijde taková ta zchátralost, kterou člověk vídával ve filmech. Padající omítka nebo zarůstající zdi břečťanem… ono to časem určitě přijde, ale to my už budeme pryč. Nebo třeba ne… možná za pár dní naskočí elektřina, z kohoutku poteče voda, spláchnu záchod… vysprchuju se… bože, jak mě chybí teplá koupel… vzdychla jsem nahlas tak, až sebou Ivo trhl.
Zasmála jsem se. Povytáhl obočí. Oba jsme seděli u stolu a hráli žolíky. Cítili jsme se fyzicky dobře. Zotavovali jsme se s překvapivou rychlostí. Nevím, čím to bylo. Přitom nás oba virus málem zabil. Hodně jsme zhubli. Na mně to bylo vidět o něco víc. Měla jsem nafialovělé kruhy pod očima a vlasy mi dost vypadávaly. Ale už ne tolik jako v prvních dnech. Hnisavé rány, které jsem nám vymývala převařenou vodou, postupně mizely. Zůstávaly po nich jen strupy a jizvy. Litovala jsem, že nemám doma hemagel nebo něco podobného. Příležitostně nám musím dovybavit lékárničku. Připsala jsem to na lístek, který jsme měli na kuchyňské lince a průběžně tam dopisovali všechno, co nás napadlo.
Zítra vyrážíme!
U dveří jsme měli sbaleno všechno, co šlo. Nejprve jsme si zabalili jen batohy s tím nejnutnějším. Voda, KPZetka, tři tabulky čokolády, drinky s výživou, náhradní oblečení (vzhledem k počasí toho hodně uneseme na sobě), já v batohu taky několik krabiček tamponů. Další zavazadla byla připravená, jakmile budeme mít auto.
„Auto je nutnost,“ řekl včera Ivo, když jsme si opakovali plán.
„Kde ho ale seženeme?“ namítla jsem. „Copak ty umíš nastartovat přes kabely?“
„To už je vymyšlený,“ odpověděl mi. „Zajdeme ke mně do práce. Budeme doufat, že ne všechna služební auta jsou pryč. Klíče jsou na dílně ve skříňce.“
„A ještě pořád trváš na tom, že i já budu jedno řídit? Bojím se toho. Nemám řidičák,“ zkusila jsem smlouvat.
„To zvládneš. Automat je na řízení jednodušší. Pokud se nám někde jedno porouchá nebo uvízne, díky druhému se z toho dostaneme. A nepřijdeme o zásoby. Navíc vysílačky se dají do auta zapojit, takže budeme pořád v kontaktu. Pojedeme pomalu. Ničeho se neboj.“
„Určitě to někde odřu. Nebo dostanu pokutu,“ remcala jsem.
Ivo se rozesmál: „Jsem připravený to risknout.“
#
Šestnáctý den ráno
Posnídali jsme teplé kakao a piškoty. Jedla jsem hltavě. Ostatně jako vždy, když jsem byla nervózní. Nebyla jsem venku tak dlouho! Okna do dvora nám poskytovala akorát informace o aktuálním počasí. Z chodby byla vidět jen liduprázdná ulice a nedotčená výloha obchodu s bazarovým oblečením. Jinak jsem neviděla nic, co by mi pomohlo s přípravou na to, co nás venku čeká. Měla jsem strach. Největší z toho, že David už nežije. Uzavírat se dál mezi čtyři stěny našeho bytu ale nedávalo smysl. Potraviny a voda docházely. Byl nejvyšší čas jít dál. Vzali jsme si věci a vyrazili. Deka na chodbě stále zakrývala sousedovo tělo. Pohltit zápach ale nedovedla. Zvedl se mi okamžitě žaludek.
Ať už jsme venku! Zrychlila jsem. Ne dost. Na chodbě do patra byly prosakující pytle s našimi odpadky. Tahle další směsice pachů ze zkaženého jídla dokončila můj marný zápas s trávicí soustavou. Zvracela jsem do rohu chodby a přála si být zpátky v posteli. Ven jsem došla na vratkých nohách, opíraje se o Ivíka. Vděčně jsem nasála studený vzduch do plic. Do obličeje se mi pomalu začala vracet barva.
„Promiň,“ řekla jsem a cítila kyselost žaludečních šťáv v ústech.
„Dobrý?“ pohladil mě přes čepici.
„Dobrý. Můžeme jít,“ prohlásila jsem odhodlaně.
Zahnuli jsme vpravo od vchodu. Naše první zastávka bylo železářství. Jdeme tam pro pákovky a páčidlo, abychom se dostali na policejní stanici pro nějaké pistole. Moc se mi to nelíbilo, ale chápala jsem, že jde hlavně o prevenci. Ještě to neznamená, že je budeme muset někde použít. Držela jsem se Iva pevně za ruku a těkala očima kolem sebe. Vlevo v parku jsem zaregistrovala pohyb. Bylo to příliš daleko na to, abych poznala, zda to byla kočka, nebo divoký králík. Po městě, zejména na sídlišti, jich bylo vždycky dost. Kdybychom nemíjeli vyrabované obchody s potravinami a ten s elektronikou, o jehož výlohu se postaral Ivo, člověk by si mohl myslet, že je jen nedělní ráno a všichni ještě vyspávají.
„Tak jsme tady,“ ukázala jsem na vchod do dvora. Samozřejmě věděl, že to je tady, ale potřebovala jsem nějak rozbít to všudypřítomné ticho.
Dveře nebyly nijak zvlášť zajištěné. Byly hodně staré a na obyčejný zámek. Ivo se do nich opřel ramenem a snadno povolily. Překvapilo mě to. Majitel asi nepředpokládal, že by se sem někdo měl potřebu vloupat. V jedné ruce jsem svírala vysílačku a v druhé mačkala Taminku. Ach jo… jsme zloději… hlavně ať tu nikdo není… Zůstala jsem stát venku, zatímco Ivo vešel dovnitř. Slyšela jsem kovové zvuky, jak se probíral uskladněnými nástroji. Nakoukla jsem za ním. Málem jsme se srazili.
„Máš?“ zeptala jsem se šeptem.
„Mám,“ odpověděl tlumeně. „A taky mám tohle,“ zacinkal klíčema pověšenýma za kroužek na malíčku.
Teprve teď jsem si všimla o kus dál zaparkované bílé dodávky. Ivo nastartoval a zjistil, že nádrž je víc jak z poloviny plná. Spokojeně se usmál: „Můžeme si odškrtnout první položku ze seznamu.“ Pomyslela jsem si: Jak rychle se dá zvyknout na to, že nikde není ani živáčka a že si můžeme (a musíme) brát všechno, co potřebujeme?
Připoutala jsem se a vyjeli jsme ze dvora. Policejní stanice, kam jsme měli namířeno, byla jen o dvě ulice dál. Vystoupili jsme z auta a Ivo obhlížel silné mříže na staničních oknech. Rozhlédla jsem se po známém prostředí. Tady vedle jsem kdysi chodila na základní školu… Ze vzpomínek mě vytrhlo několik silných ran. Ivo zabouchal páčidlem do dveří. Na můj tázavý pohled odvětil: „Zkouším klepat, jestli není přítomna autorita.“ Došla jsem k němu a chvíli jsme čekali, co se bude dít. Dle očekávání nikdo nepřišel. Pak zarazil páčidlo mezi obě křídla a zabral. Dřevo zapraskalo a v dalším momentu už nakukoval dovnitř.
„Hmm, tak tady jsme skončili“, okomentoval situaci.
„Aha, tak proto to bylo tak snadný,“ a zalomcovala jsem mříží, která byla před dalšími dveřmi vedoucími do objektu služebny.
Ivo vyšel ven a opět prohlížel mříže na oknech. „Něco mě napadlo. Armishop je kousek a stejně bychom tam pak šli. Vím, že tam prodávali i lana, tak zkusíme autem vytrhnout okenní mříž. Řekl bych, že to bude přece jenom jednodušší než ta vnitřní.“
„Jasně, veliteli. Jdeme na to.“
Vyrazili jsme k obchodu a drželi se při tom za ruce. Sluníčko dnes hřálo a v bundě mi začínalo být teplo. Taková krásná procházka…pomyslela jsem si. Snažila jsem se naladit na to dobré. Každým dnem to prostě bude lepší a lepší. Najdeme Davida a Pavlínu a… Míjeli jsme stříbrnictví s rozbitou výlohou. Na zbytku skla v rámu obchodu se táhla krvavá šmouha.
„A to je hranice mezi tím, když něco děláš pro přežití, anebo jsi vandal,“ poznamenala jsem.
Ivo přitakal a dodal: „Někteří lidé si nejsou ochotni připustit tvrdou realitu. Jsou si jistí, že se svět vrátí do normálních kolejí. Berou to jako dočasný stav a chtějí využít příležitosti.“
„Hm,“ řekla jsem. „Tohle já ale dělat nechci.“
„Ani já ne. Stříbra se nenajíme.“
K armishopu jsme to měli jen tři čtyři minuty chůze. Přes ulici přeběhla mourovatá kočka a vběhla do otevřené brány na dlážděný plácek před evangelickým kostelem. Sledovali jsme ji pohledem.
„Pane bože…,“ instinktivně jsem se přitiskla k Ivíkovi a zabořila obličej do jeho zimní bundy.
„Na to se nedá zvyknout. Já vím,“ pohladil mě po zádech.
Kočka přeskakovala z jednoho těla na druhé. Bylo slyšet, jak zatrhává drápky o látku oblečení. Kolik lidí přišlo de facto umřít do kostela… Co si mysleli, že tu najdou? Doufali snad, že tu bude nějaká pomoc? Nebo se jen na poslední chvíli snažili o spásu duše? Ne, nepočítala jsem je. Nechtěla jsem to vědět. Ani se dívat. Rychle jsme prošli kolem. Nakonec jsem se přece jen ohlédla.
„Dvacítka?“
„Co prosím?“ Ivo se zastavil.
„No, tam… u kostela… leží někdo z tý sekty, z tý…“
„Myslíš ZT?“ pomohl mi vzpomenout si na název náboženského hnutí.
„Jo jo, to. Zahlédla jsem na zemi tu jejich knížku s dvacítkou.“ Aby odklonil moje myšlenky, stiskl mi ruku a řekl: „Když už jdeme kolem Copycentra, povím ti vtip.“
„Myslíš, že je vhodná chvíle na vtipy? Viděls přece ty lidi, ne?“ řekla jsem roztřeseně.
„Viděl. A ano. Myslím. Humor nám pomůže nehroutit se.“
Povzdechla jsem si. „Tak povídej. Stejně bys mi ho nakonec řekl…“
„Oukej, takže… Pozdě večer stojí generální ředitel bezradně u skartovačky, když tu jde kolem mladý dynamický zaměstnanec.
Ředitel povídá: ‚Prosím vás, mám tu velmi citlivý a důležitý dokument a moje sekretářka už šla domů. Můžete mi pomoci s tímhle přístrojem?‘
‚Samozřejmě, pane řediteli!‘ odpoví mladík, hbitě zapne skartovačku, popadne papír a vsune ho dovnitř…
‚Mockrát děkuji, to víte, já a technika… Ty kopie bych prosil tři…‘ “
Zasmála jsem se. Ale můj smích zněl nuceně a smutně.
V Armishopu jsme výlohu rozbíjet nemuseli. Bylo jasné proč. Vystavené nože a mačety zmizely. My jsme ale potřebovali v první řadě lano. Dál Ivo vybral dva batohy. Vlastně krosny. Naplnili jsme je vším, co by se ještě mohlo hodit. Ivo pečlivě určoval, co vzít a co ne a některé věci mi zamítl.
„Co tahle lopatka?“ potěžkala jsem ji v ruce. „Je lehounká.“
„A taky k ničemu. To je Lili dobrý tehdy, když musíš všechno nést. Jako polní výbavu. Když už, tak vezmi tuhle sekeru. Lopatu seženeme normální. S touhle by se člověk děsně nadřel.“
Cestou zpět k policejní stanici jsem se pohledu ke kostelu už vyhýbala. Nechtěla jsem zavírat oči před neutěšenou skutečností, ale ani propadnout malomyslné depresi. David a Ivo. Oni jsou můj svět. Bez nich bych se propadla do oceánu marnosti.
#
Naše dodávka stála poslušně zaparkovaná před policejní stanicí. Než se nám podařilo vytrhnout mříž z jednoho okna, zabralo to hodinu. Zdivo kolem mříží bylo v lepším stavu, než v jakém se zdálo být. Bylo asi poledne, když se Ivo konečně vyhoupl přes okenní parapet dovnitř.
„Vysílačku máš. Kdyby cokoli, hned mi volej,“ zopakoval instrukce a zmizel mi z očí. Věděla jsem, že se za chvíli vrátí. Přesto jsem se cítila nejistě. Minuty ubíhaly. Nic se nedělo.
„Ivíku, kde jsi tak dlouho?“ zamumlala jsem do vysílačky. Dloubala jsem nervózně botou do trávníku. „Proč to nefunguje? Sakra! No jasně, nejdřív zmáčknout tenhle čudlík…“
„Ivíku… slyšíme se?“
Ve vysílačce zapraskalo. „Tady orel, tady orel. U mě všechno v pořádku. Stále hledám. Jaká je situace venku?“
„U mě beze změn.“ Lepší odpověď mě v tu chvíli nenapadla. Neměla jsem vůbec náladu a ani energii na nějaký odlehčený tón. Cítila jsem se psychicky vyčerpaně.
„Oukej. Trpělivost. Za chvilku jsem venku i s nákupem.“
#
„Výtvor legendárního Samuela Colta,“ řekl Ivo, když mi podával malý revolver. „Tenhle bude tvůj.“
Prohlížela jsem si zbraň, kterou mi vložil do rukou. Jedna hlaveň, otáčivý válec a v něm pět komor na náboje. Smith & Wesson.
„Je docela hezkej,“ řekla jsem. „Takový elegantní. Líbí se mi, jak se leskne.“
Zasmál se: „Ano, to je to nejdůležitější…,“ a šibalsky mu zajiskřilo v očích.
„Co jsi přinesl sobě?“ zvědavě jsem se naklonila nad igelitku.
„Tohle je Ruger GP. Je trochu robustnější a má polstrovanou rukojeť. Docela slušná zbraň na obyčejnou městskou policii.“
Vyndala jsem ji z pouzdra a potěžkala ji. „Ta moje se mi líbí víc.“
Kromě těchto dvou revolverů a krabiček s náboji přinesl ještě černou pistoli, na které jsem si přečetla, že se jedná o Sig Sauer P365.
„A mám svoji pistoli nabitou?“ zeptala jsem se.
„Ne, ještě ne. Ukážu ti jak na to.“
Nabitou a zajištěnou zbraň jsem si zasunula do pouzdra na pásku, jenž byl dostatečně dlouhý, abych si ho mohla zapnout přes zimní bundu. V ten moment jsem si připadala jako člen komanda. Sebevědomí mi stouplo asi o dva centimetry.
„A teď zajedeme k Davidovi, viď? Když už máme auto a zbraně.“
Ivo se zamyslel: „Vlastně ano. Zajedeme se podívat po Davidovi a potom uvidíme, co ještě dneska stihneme.“ Otočil dodávku a vyrazili jsme směrem ke Kauflandu.
#
Okolí obchoďáku nebylo nikdy považováno za bezpečnou lokalitu. Občas jsem to četla i v novinách. Opilci, feťáci a bezdomovci. Krádeže. Přepadení. Teď nechci nikoho takového potkat ani omylem!
Projeli jsme kolem Kauflandu po hlavní ulici ještě dalších sto metrů k paneláku, kde David bydlel. Nejprve sám a pak i s Pavlínou. Jakmile jsem z dálky viděla okna jeho bytu, psychika mě opět zradila. Srdce mi tlouklo až v krku. Prsty na rukou se mi roztřásly jako osika. Vnímala jsem strach i naději. Tak moc jsem chtěla svého syna najít a obejmout! Ivo zaparkoval před vchodem. Na nic se mě neptal. Stačilo mu se na mě podívat, aby věděl, že mám nervy v kýblu.
„To bude v pořádku, Lilinko,“ řekl mi něžně. Ale já jsem nebyla schopná mu odpovědět. Hrdlo jsem měla sevřené a strašně se mi chtělo brečet.
Zvedla jsem k němu prosebně oči. Na malý okamžik mě k sobě přitáhl a pevně sevřel. To už jsem nevydržela a rozplakala se.
„Zhluboka se nadechni a utři si nos. Když tu budeme sedět, nenajdeme ho.“
Vysmrkala jsem se do špinavého kapesníku a přikývla. Podívala jsem se skrze přední sklo dodávky na okna prvního patra, kde David bydlel. Jedno z nich bylo rozbitý.
„Podívej!“ ukázala jsem prstem: „David má vymlácený okno! To je špatný! To je špatný!“ propadala jsem hysterii.
„Lílo, hodně oken takhle nízko je rozbitých. Jen se rozhlídni!“ Stiskl mi předloktí.
Z očí mi tekly slzy proudem. Ale měl pravdu. Hodně okenních tabulí v prvních patrech bylo vysklených. Vystoupili jsme z auta. Nehty jedné ruky jsem zatínala do dlaně a druhé do Taminky. Kolena se mi podlamovala. Ivo mezitím dodávku obešel a zavřel za mnou dveře. Viděla jsem, jak se bedlivě rozhlíží po parkovišti, po ulicích i po oknech paneláků. Napodobila jsem ho, ale byl to jen mechanický pohyb. Nemohla jsem se soustředit. Ať je David v pořádku u Pavlíny, přála jsem se úpěnlivě. Ať je živej…
Předem jsme se s Ivem domluvili, že vždy a všude budeme chodit spolu. Tohle však byla jiná situace. Tak mě u dveří bytu zarazil, abych dál nechodila a počkala. Chápala jsem důvody, ale moje touha vědět… mít jistotu… Všude ten hrozný zápach. Venku stejně jako na chodbách. Byl to pach smrti, hnijícího masa. Výkalů. Zkažených potravin. A do toho ticho, které nahánělo husí kůži. Uběhlo asi pět vteřin a Ivo mi posunkem naznačil, že můžu jít dovnitř.Bylo jasné, že David tu není. Ulevilo se mi. Takže není mrtvý! Vzápětí mi stejný hlásek v hlavě namítl: To nevíš jistě… Bodavá nejistota se pevně usadila v mém nitru. Ale ještě byla naděje. Na tu jsem se upnula. Tep se mi zklidnil. David je určitě s Pavlínou. V bezpečí. A my je najdeme.
Prošla jsem bytem. Neměl ustláno a na sušáku bylo přehozené dávno uschlé prádlo. Obývák vypadal jako místo, které někdo opustil jen na chvíli a s úmyslem se brzy vrátit. Notebook byl otevřený, vedle něj několik sešitů a učebnice němčiny. Byt byl cítit stejně jako ten náš. Na lince zbytky plesnivějícího chleba, lednice vyteklá a nad košem poletovala moucha. V jakýkoliv normální den by si jí člověk ani nevšiml. Ale v tom tichu byl její bzukot nepatřičně hlasitý.
„David se podle mě domů nevracel,“ řekla jsem ještě roztřeseným hlasem. „Má jenom jednu cestovní tašku a tu má tamhle,“ ukázala jsem vedle skříně.
Přikývl: „Nemá cenu se tu zdržovat. Předpokládejme, že se domů nevracel. Vzal si naše auto a jel za Pavlínou.“
„Doufám, že je nenapadne se sem vracet. Teda, že to Pavlína Davidovi případně rozmluví.“
Ivo poznamenal: „A co když ano?“
„Hmm…, napíšu mu vzkaz!“ A vytrhla jsem list ze sešitu s německými slovíčky.
Ivo mi nahlížel přes rameno a sledoval tahy propisky:
Davčo, byli jsme tady a teď jedeme za tebou do Prahy.
„Co mu mám ještě napsat?“
„Napiš mu, že my jsme v pořádku. To ho bude zajímat.“
Jsme už zdraví.
„Mám mu napsat, kam se chystáme?“
„To nepiš. Kdyby náhodou vzkaz našel někdo jiný, dáš mu tím informaci, kde najde něco, co by se mu mohlo hodit.“
„Tak mám tu Prahu taky radši škrtnout?“
„Možná je to paranoidní, ale radši ano. David přece pochopí, že jedeme do Prahy. Kam taky jinam.“
Vytrhla jsem další list ze sešitu. „Ten mě zabije, až uvidí, jak jsem mu zničila slovníček,“ zamávala jsem v legraci sešitem a napsala novou zprávu:
Davi, byli jsme tady a teď jedeme za tebou – pro Brigitku. Jsme v pohodě.
Pokud se nesejdeme u vás, tak adresu, kam se vydáme, najdeš v naší schránce. Ty tam nech taky zprávu, kde tě najdeme. L + I
„Třeba takhle?“ podala jsem lístek Ivíkovi.
„To by šlo,“ řekl. „Teď už jen vymyslet, kam vzkaz dát.“
„To nech na mě,“ usmála jsem se.
#
