Článek
Pomalu totiž přichází jaro a je tedy potřeba vykácet staleté lipové aleje podél silnic, které projíždějícím motoristům překážejí ve výhledu na billboardy.
Kromě silničářů se na silnicích také čím dál tím častěji míhají cyklisté. Ti místo motorovek vytáhli zaprášená kola a opřeli se do pedálů, aby svými přiléhavými pestrobarevnými trikoty oživili naše zatím ještě nahnědlé luhy a háje. Do zlenivělých plic zhluboka vdechují čerstvý předjarní vzduch a plnými doušky si vychutnávají výhod funkčního spodního prádla, které jim odvádí pot z podpaží do okolní přírody. Cvrlikání ptactva je nezajímá, poslouchají jen cvrlikání volnoběžky. Ani ladné křivky české krajiny je nevzrušují – dech se jim zrychlí jedině při pohledu na hranaté cifry na tachometru.
Tihle šlachovití androidi jsou ale jen jednou z mnoha odrůd homo bicyclus. Čím dál častěji lze na cestách potkat také sváteční jezdce, jejichž neonové trikoty vypadají jako to jediné, co ještě drží pohromadě jejich těla rozlévající se do všech světových stran. Když se takových neforemných sportovců sejde někde víc najednou, vypadají jako kolonie larev nějakého obludného hmyzu. Když se někde zastaví na svačinku, vzbuzují dojem, že se co nevidět zakuklí a za nějakou dobu jejich trikoty popraskají a vylíhnou se z nich velicí pestrobarevní motýli.
Sám neonový trikot nevlastním a moje zcela nefunkční spodní prádlo mi odvádí pot do míst, o kterých tu nechci vyprávět. Velociped používám jako dopravní prostředek a ne jako sportovní náčiní. Už jsem na něm kdysi převezl bourací kladivo, věchýtek dvoumetrových prken a osmikilový drtič jablek – to vše jen za pomoci dvou gumicuků, značné dávky vynalézavosti a špetičky bohorovné idiocie. Není divu, že mé skvělé nákladní kolo se už dvakrát kdosi pokoušel ukrást. A už dvakrát se mu to povedlo! Ke svému třetímu kolu jsem si proto koupil zámek tak tlustý, obrovský, těžký a drahý, že si většina kolemjdoucích myslí, že jedu na zámku, ke kterému jsem dostal kolo zdarma. Jen blázen by chtěl moje kolo ukrást; tak strašně ošklivý ten zámek je.
Občas se mi kolo porouchá a v takových chvílích se stávám mužem činu. Vždycky si vyhrnu rukávy a bez cizí pomoci – docela sám! – ho odvleču do servisu. Opakovaně jsem se totiž přesvědčil, že se mi v hlavě nevyvinula ta část mozku, díky níž člověk dokáže smontovat věc, kterou půlhodiny předtím rozmontoval na prvočinitele. Příliš často začínám opravu různých přístrojů s vervou a odhodláním a končím ji s igelitovým pytlíkem součástek nad otevřeným jícnem popelnice. Proto je nejdůležitějším doplňkem mého kola nikoli zámek, ale opravář.
Můj opravář bicykly opravdu zbožňuje. Miluje je vášnivě a hluboce a jakýkoli útok na ně si bere jako útok na sebe. Kdyby to šlo, tak by na mě za to, jak se starám o své kolo, zavolal sociálku. „Vy jste na něm jezdil i přes zimu, co?“ zeptal se mě vyčítavě po zběžné prohlídce mého stroje. „A nechal ho stát na dešti, že jo?“ přisadil si po detailnějším průzkumu řetězu, zatímco mé kolo něžně a chápavě hladil po zpuchřelém sedle. Než jsem začal žárlit, stihl ještě dodat: „A nejmíň půl roku nevidělo pořádnej vercajk, co?“
Můj opravář je prostě bicyklový fetišista a misantrop. Vadí mu, že na kolech, která opravuje, jezdí lidé. Opravovat ty stroje ale fakt umí. Celou dobu přitom sprostě nadává a podle množství cizích slov, která vždycky používá při opravě toho mého, usuzuju, že je to odborník. Vím, že ty nadávky ve skutečnosti nepatří mému kolu, ale mně. Pokaždé vedle něj stojím zkroušeně jako žáček, jehož paní učitelka kárá před celou třídou, dívám se mu pod hbité černé ruce, které jsou vlastně zlaté – a v duchu už si přitom představuju, jak na svém vyčištěném, opraveném a seřízeném kole konečně vyrážím vstříc probouzející se, jarním sluncem ozářené české krajině zjistit, jaké tu zase vyrostly nové billboardy.
