Článek
Je přesně 14:30 a hladoví vcházíme do restaurace.
Jeden pár u okna. Ticho. Klid. Volno. Dobré hodnocení. Naděje.
Na prázdných stolech ale leží malé cedulky s velkým egem: Rezervace.
A pak to přijde.
„Máte rezervaci?“
„Nemáme.“
Pohled do knihy. Výraz, jako by se rozhodovalo o vašem osudu.
„Tak máte hodinu a půl.“
V tu chvíli si nevybíráte restauraci.
Vyhrává hlad.
Sedíte. Jíte. Jídlo výborné. Opravdu.
Ale něco je jinak.
Obsluha kolem vás proplouvá, jako byste byli neviditelní.
Nebo hůř – nerezervovaní.
Špinavé talíře zůstávají.
Nikdo se neptá na dezert.
Nikdo nenabídne kávu.
A vy už vlastně ani nechcete.
Protože víte, že tady nejste „host“.
Jste jen mezera mezi dvěma rezervacemi.
A teď ta otázka:
K čemu vlastně ty rezervace jsou?
Ano, chápu – plánování, jistota, organizace.
Ale když je restaurace z poloviny prázdná a přesto máte pocit, že jste tam navíc…
Není někde chyba?
Začínám mít pocit, že některé cedulky „Rezervace“ už nejsou o hostech.
Ale o pohodlí.
Nebo o jistotě, že „dnes už máme vyděláno“.
A ti ostatní?
Ti bez rezervace?
Ti mají smůlu.
Nebo přesně 90 minut.
Otázky na vás
- Stalo se vám něco podobného?
- Máte pocit, že rezervace dnes restaurace spíš brzdí než pomáhají?
- Jak by se k vám měla obsluha chovat, když přijdete bez rezervace?
- Dáváte v takové situaci dýško?
Možná je to jen doba.
Možná jsme si zvykli.
Ale restaurace by měla být místo, kam jdete rádi.
Ne místo, kde máte pocit, že vás někdo trpí.
Protože rozdíl mezi hostem a překážkou
je někdy jen jedna malá cedulka na stole.
Děkuji za Vaše názory.
