Článek
Někdy nemáme náladu ani na vlastní rodinu, natož na cizí lidi. Představte si, že jdete po ulici a znenadání k vám někdo přiběhne, začne čichat k vaší bundě a volá: „Nebojte, já vás jen očichám!“ Asi by vám to nebylo úplně příjemné, že? Přesně tak se cítí mnozí lidé i psi, když na ně bez pozvání přiběhne cizí pes.
Stále častěji potkávám pejsky, kteří běhají bez vodítka. Jejich páníčci si čím dál častěji hledí telefonu a věří, že jejich čtyřnohý parťák přeci nikam neuteče. Realita? Pes se někdy nechá vést nosem a páníček je ten poslední, koho v tu chvíli slyší.
Možná to vypadá roztomile – volný pes, radost z pohybu, svoboda. Jenže ne každý se chce seznamovat. Náš tříkilový pes třeba vůbec ne. On to má jednoduché: buď se mu druhý pes líbí, nebo nelíbí. A když nelíbí – což je bohužel většina případů – okamžitě přechází do útoku. Já se zase necítím nejlíp, když ke mně sprintuje velký pes a majitel v klidu prohodí: „On nic nedělá, jen si vás očuchá.“ Jenže já nechci, aby mě někdo očuchával. A rozhodně ne někdo, kdo má víc než 10 kilo.
Rozumím tomu, že se pes chce proběhnout. Proto existují dlouhá vodítka, psí hřiště nebo vyhrazené prostory, kde si může užít volnost do sytosti. Vodítko není omezení – je to pojistka pro všechny zúčastněné. Stejně jako bezpečnostní pás v autě.
Teď si zkuste představit svět, kde by nikdo nepoužíval vodítko. Psi by se vrhali na sebe, na děti, na kolemjdoucí. Ulice by byla jeden velký chaos. A my, lidé, bychom to asi dlouho nevydrželi.
Jak řešíte nepříjemná setkání vy? Já přemýšlím, že příště začnu říkat, že náš pes má blechy. Možná to bude účinnější než prosba: „Můžete si ho, prosím, přivolat?“
Anketa
Těším se na Vaše komentáře
