Článek
Každý máme v rodině nějakou tu tetu, co ráda mluví nahlas, ví všechno nejlíp a nikdy se nezastaví. Ale Agáta? Ta je národní teta. Skáče na mě z každého rohu internetu. Co má na sobě, co si zrovna myslí (nebo aspoň říká, že myslí), s kým zrovna je, s kým se pohádala … A víte, co je smutné? Že jí za to někdo platí. Dobře platí.
Víte, co mě na tom fascinuje? Že to nejsou jen firmy, kdo do ní sype peníze. Jsme to i my. My, co lajkujeme, klikáme, sdílíme. Platíme svým časem, pozorností a někdy i peněženkou. A nejen jí. Všichni ti instarádci, tikťokguru a lifehackeři – to je nový pantheon. Moderní bůžci naší nespokojenosti.
Kupujeme podle nich oblečení i dárky našim dětem. Zařizujeme si domovy podle toho, jak si „oni“ představují útulno. Jezdíme tam, kde byli, abychom se taky na chvilku cítili šťastní. Ale jsme?
Jsme šťastnější, zdravější, klidnější? Nebo jen trochu vyčerpanější, zahlcenější a… prázdnější?
Začínám mít pocit, že jsme svěřili dálkové ovládání od vlastního života někomu cizímu. A ten někdo si přepíná, jak se mu to hodí. Hlavně ať je to líbivé. Hlavně ať se prodává.
A my? Místo toho, abychom žili – sledujeme. Místo prožívání – srovnávání. Místo ticha – nekonečný šum cizích názorů.
Není to trochu škoda? Není čas si ten ovladač zase vzít zpátky?
Zkuste to. Dneska třeba jen na chvíli. Vypněte sítě. Zeptejte se sami sebe, co byste dělali, kdybyste nevěděli, co dělají ostatní. Co byste si oblékli, kdybyste se neptali, co je zrovna trendy. Kam byste skutečně chtěli jet, jaký život byste chtěli žít …
Třeba zjistíte, že teta Agáta bude muset chvíli počkat. A Agáta se bude muset živit prací, protože Vy už za za blbosti platit nechcete.
