Článek
Evropa má nový oblíbený sport. Nejde o stavbu továren, ani levnou elektřinu, už vůbec o funkční hranice nebo snad opravu železnic, po kterých se člověk bojí poslat i lednici z Brna do Ostravy. Ne. Nový evropský sport je strategické pózování u mapy, na které se červenou fixou kreslí válka s Ruskem, jako kdyby šlo o projektovou poradu k cyklostezce za dotace.
V Bruselu to na papíře vypadá hezky. Válka sjednotí Evropu, zvedne zbrojní rozpočty, zavře ústa nespokojeným, přikryje ekonomický průšvih, drahou energii, průmysl na kapačkách a politické elity, které už nevědí, jak lidem vysvětlit, proč se jim z výplaty stává účtenka za vlastní poslušnost. Když nejde dodat prosperitu, dodá se nepřítel. Když nejde nabídnout budoucnost, rozdá se helma. Výborný business plán. Má jen drobnou vadu: někdo by ho musel fyzicky provést.
A tady začíná ta ošklivá část, kde se z tiskové konference stane bláto, krev, náhradní díly, mosty, vagony, palivo, munice a lidi. Hlavně lidi.
Kde by Evropa vzala pět milionů vojáků? V PowerPointu samozřejmě snadno. Tam se armáda vytvoří stejně rychle jako zelená transformace: klikne se na tabulku, přidá se nula, komisařka se usměje a někdo použije slovo „odolnost“. Jenže venku, za sklem jednacích sálů, sedí generace mužů a žen, kterým se třicet let vysvětlovalo, že hranice jsou přežitek, národ je podezřelé slovo, disciplína je toxická a autorita páchne minulým stoletím. A teď by se jim mělo říct, že mají obout kanady, naložit batoh a jít umírat za konstrukci, která nedokáže ani důsledně vracet nelegální migranty za vlastní hranici.
To je ten půvabný detail. Evropa má problém uhlídat plot, letiště, azylové řízení, deportační papír a autobus na hranici. Ale prý by měla vést válku s Ruskem. To je asi jako kdyby člověk nezvládl zapnout mikrovlnku, ale sebevědomě si objednal řízení jaderné elektrárny. Se jmenovkou, razítkem a tiskovým oddělením.
A i kdyby se někde zázrakem našly miliony vojáků — odkud přesně? Z demograficky unavených států, kde se řeší, kdo bude dělat v nemocnici noční směnu? Z ekonomik, které už dnes tahají lidi do práce přes důchodový věk? Z měst, kde policie počítá hlídky po dvou a modlí se, aby se tentokrát nic nerozjelo na třech místech najednou? Nebo z kanceláří, kde se bojuje hlavně s ergonomií židle, špatnou kávou a genderovým školením v zasedačce číslo 4?
Válka není status na sociální síti. Nedá se vyhrát profilovkou, sankčním balíčkem ani rozzlobeným projevem v Evropském parlamentu, kde se po každé ostré větě ozve potlesk lidí, kteří mají služební auto, imunitu a doma termostat na dvacet tři. Válka znamená logistiku. A logistika je slovo, které se ve vznešených debatách skoro neříká, protože smrdí naftou, potem a odpovědností.
Jak by Evropa přesunula těžkou techniku dva tisíce kilometrů daleko? Po železnici, která často nezvládá ani běžnou výluku bez toho, aby se člověk nedostal do cíle o tři hodiny později a s pocitem, že zestárl o jednu daňovou reformu? Po silnicích, kde se mosty roky opravují oranžovým kuželem a modlitbou? Přes hranice států, které se neumějí dohodnout ani na tom, kolik má stát energie, co má být v emisní normě a kdo zaplatí další společný dluh?
Těžká technika není kufr na kolečkách. Tank si člověk nevezme do vlaku vedle batohu s notebookem. Potřebuje servis, náhradní díly, palivo, munici, ochranu, trasy, mostní nosnosti, sklady, lidi kolem. Každý přesun je vidět. Každý vlak, každá kolona, každé překladiště, každý sklad. A proti tomu už dnes nestojí romantická představa fronty z učebnice dějepisu, kde se vojska seřadí a hrdě vykročí přes pole. Stojí proti tomu drony, satelity, rakety, průzkum, elektronický boj a schopnost udělat ze zásobovacího uzlu velmi drahý kráter.
Představa, že Evropa bude měsíce šoupat techniku na východ a druhá strana se na to bude dívat jako důchodce z lavičky na náměstí, je pohádka pro lidi, kteří si spletli válku se cvičením NATO s cateringem. Ve skutečném světě by se nečekalo, až se evropská kolona laskavě dostaví na místo určení, doplní kávu, vyfotí se u vlajek a připraví panelovou diskusi o hodnotách. Ve skutečném světě se ničí sklady, nádraží, mosty, letiště, přístavy, velitelská stanoviště a komunikační uzly. To všechno dřív, než si první politický náměstek stihne upravit kravatu před kamerou.
Evropská válka s Ruskem je proto hlavně politická fantazie lidí, kteří nikdy nemuseli nést následek vlastních vět. V jejich slovníku se umírá abstraktně. „Zvýšíme připravenost.“ „Posílíme kapacity.“ „Budeme čelit hrozbě.“ Krásné věty. Čisté, hranaté, bez zápachu. Jenže za nimi není připravená civilizace, ale kontinent, který si dobrovolně rozebral průmyslové svaly, zdražil si energii, rozbil si důvěru ve vlastní instituce a teď se tváří, že to všechno vyřeší válečná rétorika nalepená na čerstvě vytištěný rozpočet.
Největší ironie je, že ti samí lidé, kteří roky vykládali o konci národních států, najednou potřebují, aby někdo za ty státy šel bojovat. Ti samí lidé, kteří občanům vysvětlovali, že vlastenectví je podezřelé, by teď rádi sáhli po vlastenecké oběti. Jenže občan není bankomat na krev. Nedá se mu dvacet let říkat, že jeho země je jen administrativní jednotka v evropské tabulce, a pak čekat, že nadšeně poběží bránit tabulku s batohem na zádech.
EU by válku s Ruskem nemohla zahájit ne proto, že by jí chyběla chuť mluvit. Té má dost. Mohla by jí vyvážet v kontejnerech. Nemohla by ji zahájit proto, že válka vyžaduje něco, co se nedá odhlasovat většinou po obědě: skutečnou sílu, průmyslovou základnu, disciplínu, ochotu nést ztráty, jasný cíl, zásobování, společenskou soudržnost a politické vedení, které aspoň vzdáleně chápe rozdíl mezi prohlášením a realitou.
Místo toho máme kontinent, kde se z bezpečnosti stal marketingový obal na další zadlužení. Když se řekne obrana, občan má vytáhnout peněženku. Když se řekne hrozba, má ztichnout. Když se řekne jednota, má přestat počítat účty. Válka jako poslední evropský dotační titul. Jen s tím rozdílem, že tentokrát by se neproplácely poradenské studie, ale hroby.
A právě proto je celé to bubnování tak odporně průhledné. Nejde o reálný plán války. Jde o reálný plán strachu. Strach se dobře řídí, dobře prodává a výborně účtuje. Vyděšený občan méně remcá, drahá elektřina se schová za geopolitiku, průmyslový úpadek za bezpečnostní nutnost a politická neschopnost za historickou výzvu. Jenže ani ten nejlepší strach nepřeveze tank přes dva tisíce kilometrů. Ani ten nejhlasitější projev nenahradí pět milionů vycvičených lidí. A ani nejdražší bruselská věta nezastaví dron, který si najde sklad munice podle tepelné stopy a špatně zhasnutého reflektoru.
Takže ne, EU nemůže zahájit válku s Ruskem. Může o ní mluvit. Může na ní stavět rozpočty. Může strašit občany, vyrábět komise, svolávat summity, tisknout strategické dokumenty a předvádět vážné obličeje před modrou vlajkou se žlutými hvězdami.
Ale vést takovou válku? Na to nestačí morální póza, drahá kravata a mikrofon v sále s kobercem. Na to by Evropa musela být něčím úplně jiným, než čím se poslední desetiletí pracně stala.
