Článek
Současná opozice ráda prodává jednoduchý obrázek: Fiala byl silný, Babiš je slabý. A když se do toho připlete Vystrčil a Tchaj-wan, dostane to až primitivně čitelnou formu. V roce 2020 podle Jana Zahradila řešilo předsednictvo ODS Vystrčilovu cestu na Tchaj-wan a Petr Fiala ji tehdy nedokázal zarazit, přestože s ní nesouhlasil. Zahradil to dnes popisuje natvrdo: seděli u toho oba a Fiala na to neměl odvahu. Vedle toho je doložené, že ODS tehdy navenek za Vystrčilem stála a Fiala cestu veřejně hájil. Jinými slovy: navenek jedna věc, uvnitř zjevně druhá. A přesně tady se vykresluje realita, a ne PR masáž, které nikdo nevěří – tedy skoro nikdo.
Silný premiér totiž není jen muž s funkcí a vládní kolonou. Silný premiér je ten, kdo dovede rozhodnout, ustát konflikt a nést za něj náklady. Jestli platí Zahradilova verze, pak Fiala v roce 2020 neustál už samotný střet uvnitř ODS. Nedokázal předsedu Senátu zastavit, nedokázal si vynutit disciplínu, a nakonec zůstal rozkročený mezi vnitřním nesouhlasem a veřejnou podporou. To není síla. To je typická česká politická poloha: na tiskovce tvář, za zavřenými dveřmi bezmoc. Člověk pak nepůsobí jako lídr, ale jako předseda schůze, které se rozjel program a nikdo už ho nechce vrátit zpátky k bodu jedna.
Babiš teď naopak udělal přesný opak. Vystrčilovi aktuální cestu na Tchaj-wan nepovolil, respektive jeho vláda neposkytla vládní letoun. A hlavně to nebalí do mlhy. Říká otevřeně, že vláda chce dělat jinou, pragmatičtější politiku vůči Číně a že hodnotové exhibice podle něj českému byznysu škodily, stály peníze a ničily ekonomickou spolupráci. Tohle je důležité: s tím stanoviskem lze nesouhlasit, lze ho považovat za cynické, krátkozraké nebo příliš servilní vůči Pekingu, ale je to rozhodnutí. Konkrétní, čitelné, přímé rozhodnutí. A politika se nakonec měří právě ve chvíli, kdy někdo vezme do ruky pero a podepíše stopku.
Právě proto opozice ten kontrast tak tlačí. Ne protože by šlo o čistou ústavní teorii nebo jemné dělení pravomocí. To většinu lidí nezajímá a upřímně ani nemá proč. Zůstává jim v hlavě jiný obraz. Fiala: muž, kolem něhož se dlouze mluví, vyvažuje, vysvětluje, a nakonec stejně není jasné, co si skutečně prosadil. Babiš: muž, který prostě řekne ne, a ještě k tomu dodá jednoduchý účetní důvod. Čína, obchod, firmy, peníze. Ať je ten účet přesný nebo ne, politicky funguje. Je hrubý, ale srozumitelný jako razítko na papíře.
Do toho navíc zapadá širší příběh posledních let. Cesty českých ústavních činitelů na Tchaj-wan byly doma prodávány jako hodnotová zahraniční politika a jako demonstrace odvahy vůči Pekingu. Jenže odvaha v zahraniční politice má jednu nepříjemnou vlastnost: účet chodí později a často ho neplatí ten, kdo se fotil na letišti. Babiš teď staví právě na tomhle. Tvrdí, že tahle linie poškodila české hospodářské vztahy s Čínou a že stát nemá důvod dál přikládat pod kotel jen proto, aby si celá opozice mohla znovu připnout odznak morální nadřazenosti. Do stejné logiky zapadá i jeho výklad, že další podobné cesty, včetně návštěvy Markéty Pekarové Adamové, vztahy s Pekingem dál oslabovaly. Tohle není jazyk Havlova hradu. Tohle je jazyk skladu, faktury a exportního oddělení. Právě proto na část veřejnosti zabírá.
Fialův problém není jen v tom, že působí slabě vedle Babiše. Fialův problém je, že i při nejpříznivějším výkladu zůstává politikem, který neuměl nebo nechtěl rozhodnout včas a naplno. Jestli cestu na Tchaj-wan považoval za chybu, měl ji tehdy uvnitř ODS zastavit a nést následky. Jestli ji považoval za správnou, neměl podle Zahradilova popisu hrát v předsednictvu opačnou notu. Tohle dvojí držení těla je přesně to, co z premiéra dělá slabou figuru. Ne proto, že by byl málo hlučný. Proto, že není čitelný ani ve chvíli, kdy jde o velké gesto, velké riziko a velký střet.
A naopak Babiš? Ten se může mýlit, může sledovat vlastní byznysové instinkty, může ohýbat zahraniční politiku do podoby obchodního oddělení. Jenže v tomhle konkrétním střetu působí jako člověk, který ví, co chce, a má žaludek to udělat.
Tahle epizoda proto nevypovídá jen o Vystrčilovi, Tchaj-wanu a Číně. Vypovídá hlavně o dvou stylech moci. Jeden se rozpadá mezi interním nesouhlasem a veřejnou opatrností. Druhý vezme telefon, škrtne letadlo a říká tomu pragmatismus. Jeden vypadá slabě. Druhý vypadá silně. A pro politiku, která se dnes prodává ve třech větách a jednom klipu, je to často víc než dost.
