Článek
Už mě unavuje poslouchat, jak média několik měsíců v kuse přežvykují dvě procenta HDP na obranu. Každý večer stejný obřad: studio, graf, vážný obličej, slovo „závazek“ a pod tím nenápadná výzva, ať občan drží hubu a platí. Dvě procenta sem, dvě procenta tam, jako by stačilo nalepit na rozpočet nálepku NATO a z paneláku v okresním městě se rázem stal bunkr s neprůstřelnými okny.
Také marně čekáte, až se někdo zeptá, za co vlastně platíme? Za obranu, nebo za pocit, že nás někdo možná jednou zvedne ze země, až už budeme mít rozbitý nos? Protože jestli je to za americkou ochranu, tak děkuji pěkně, to se rozhodně nedočkáme. Na Blízkém východě vidíme tu slavnou ochranu v přímém přenosu. Lodě, základny, radary, odsolovací zařízení, tiskové konference, diplomatické fráze v nažehleném obleku — a výsledek? Hořící auta, mrtví civilisté, další rakety a další řeči o „eskalaci“, jako by to slovo mělo samo od sebe uklidit krev z asfaltu.
Americká ochrana se prodává jako trezor. V praxi často připomíná předražený alarm, který začne ječet až ve chvíli, kdy je byt prázdný a zloděj si odnesl i varnou konvici. A Evropa u toho stojí s účtenkou v ruce a tváří se, že když připlatíme, příště už to určitě bude fungovat. Jistě! Příště bude lepší tarif. Možná ochrana Premium. Možná s aplikací v mobilu a ročním servisem zdarma.
Ne, nemám problém s tím, aby stát měl armádu. Mám problém s tím, když se z obrany dělá náboženství pro lidi, kteří neumí položit obyčejnou otázku. Co za ty peníze reálně dostaneme? Kolik munice? Kolik protivzdušné obrany? Kolik opravených skladů? Kolik lidí, kteří umí něco víc než stát na fotografii vedle nové techniky? Kolik výroby doma, nejen další podpis pod cizím kontraktem za stolem z lakovaného dřeva?
Protože dvě procenta HDP sama o sobě neznamenají vůbec nic. Je to jen číslo na papíře. Číslo nezastaví dron. Číslo neopraví most přes Labe. Číslo nedoveze granáty na frontu. Číslo nevytáhne raněného z příkopu. Číslo jen dobře vypadá v televizní debatě, kde se politik opře loktem o stůl a předstírá, že právě vyřešil bezpečnost republiky pomocí procentního znaménka.
A úplně nejlepší je, jak se dnes dělá hysterická scéna z toho, že se dvě procenta musí splnit, protože jinak se zhroutí civilizace mezi reklamou na prací prášek a počasím. Kde byla tahle svatá zuřivost dřív? Kde byly ty dlouhé měsíce mediálního bičování, když se závazky neplnily? Najednou je z toho morální test, skoro přijímačky do slušné společnosti. Kdo nechce bez řečí platit, je podezřelý. Kdo se ptá, co za ty peníze bude, kazí večírek.
Jenže večírek už dávno skončil. Ukrajina ukázala, že válka není powerpointová prezentace s ikonou tanku v pravém horním rohu. Válka je spotřeba munice, rozbitá logistika, bahno na botách, fabriky, směny, náhradní díly, vlaky, sklady a čas. A západní řeči o tom, jak Rusko padne na kolena, se postupně mění v tišší věty, opatrnější formulace a nervózní přepočítávání, kolik toho vlastně ještě máme v regálech.
Takže ano, za mě jsou ta dvě procenta čím dál víc výpalné. Ne obrana. Výpalné za místo u stolu. Výpalné za pochvalu na summitu. Výpalné za to, aby nás někdo nepokáral před kamerou. Platíme za slib ochrany, která na Blízkém východě vypadá děravě, na Ukrajině vyčerpaně a v Evropě často jako excelová tabulka, do které se nalije víc peněz, aby se nikdo neptal na výsledek.
A jestli má někdo pocit, že občan má jen otevřít peněženku a zatleskat, tak ať si ten pocit nechá zarámovat na ministerskou chodbu. Já chci vědět, za co se platí. Ne kolik procent se obětuje na oltář aliance. Ne kolik tiskových zpráv se k tomu napíše. Ne kolik politiků se u toho vyfotí s vážným výrazem a vlaječkou za zády. Chci vědět, jestli ty miliardy chrání zemi, nebo jen krmí systém, který umí perfektně vystavit fakturu a mizerně dodat službu.
Protože jestli platíme dvě procenta za obranu, která nefunguje, tak tomu neříkejme bezpečnost. Říkejme tomu pravým jménem: drahé výpalné s logem NATO a nulovou garancí vrácení peněz.
