Článek
Veřejnoprávní média měla být služba. Něco jako vodárna, jen místo vody měla dodávat informace: čisté, použitelné, bez kalu na dně sklenice. Jenže z původní služby vyrostl mnohamiliardový aparát s vlastní kastou, vlastním jazykem a vlastním přesvědčením, že kdo nesouhlasí, ten je buď hloupý, nebezpečný, nebo špatně vychovaný u televizního stolku.
Koncesionář má zaplatit, mlčet, a ještě se tvářit vděčně, když ho z obrazovky někdo poučí, že jeho názor páchne po vesnici, montérkách, paneláku, starém autě a špatně přečtených dějinách. Důchodkyně u kuchyňského stolu, živnostník s fakturami v šuplíku, matka s účtenkou z Lidlu v kabelce, chlap po směně v reflexní bundě — všichni mají povinně financovat instituci, která se na ně často dívá jako na materiál k převýchově.
Tohle není problém jednoho pořadu, jedné moderátorky nebo jednoho zpravodajského vstupu v sedm večer. Problém je celá konstrukce. Veřejnoprávní médium si bere peníze od všech, ale v tónu, výběru témat a výběru hostů se příliš často chová jako klub pro jeden společenský a politický tábor. Na dveřích sice visí cedule „veřejná služba“, ale uvnitř je koberec, recepce a neviditelný seznam názorů, se kterými se smí ke stolu.
Nejhorší je zpravodajství. To má být informace. Suchá, přesná, ověřená, s jasným oddělením toho, co se stalo, kdo to řekl, kde to řekl, kdy to řekl a co je k tomu doložitelný kontext. Názor má přijít až potom — v komentáři, glose, analýze, pod jménem konkrétního člověka, který za něj nese odpovědnost. Od toho máme komentátory. Ne proto, aby zpravodaj převlečený za neutrální autoritu dělal politický výklad světa už ve třetím slově reportáže.
Jenže přesně tam se zpravodajství dostalo. Zpráva se vezme do ruky jako kus syrového masa a než dopadne na stůl divákovi, projde ideologickou marinádou. Výběr slov, výraz v obličeji moderátora, hosté poskládaní jako židle předem otočené jedním směrem, titulek na liště, důraz na jednu větu a ticho kolem druhé. Výsledkem už není informace. Je to hotový názorový balíček s mašlí veřejné služby.
Místo novinářů, kteří přinášejí zprávy, tu čím dál častěji máme aktivisty s mikrofonem. Neptají se, aby zjistili. Ptají se, aby přistihli. Neinformují, aby si člověk mohl udělat vlastní úsudek. Informují tak, aby mu ten úsudek rovnou nacpali pod dveře i s návodem k použití. A kdo si dovolí mít jiný světonázor, není divák, občan ani plátce. Je dezolát. Případně populista, tmář, venkovan s internetem, ruský šváb nebo další nepovedený řádek v tabulce veřejného mínění.
Tohle je na veřejnoprávním zpravodajství nejdrzejší. Ono se netváří jako názorový boj. Tváří se jako hygiena. Jako kdyby část společnosti nebyla politický protivník, ale špína na bílé košili demokracie. A špína se přece nebere vážně. Špína se vypere, vyvaří, vyžehlí a pak se jí ve studiu s modrým pozadím vysvětlí, že si za skvrnu může sama.
Když se někdo ozve, okamžitě začne známá gymnastika. Nejdřív přijde řeč o nezávislosti. Pak o demokracii. Pak o svobodě slova. Nakonec z toho vyjde, že skutečná svoboda slova znamená povinně platit instituci, která se tváří, že bez ní občan u volebního lístku zabloudí jako dítě mezi regály s čokoládou. Krásná logika: lidé jsou dost svéprávní na to, aby veřejnoprávní média financovali, ale už ne dost svéprávní na to, aby si sami vybrali, komu budou věřit.
Veřejnoprávní média dnes nechrání veřejnost před propagandou. Často jen soutěží o právo určit, která propaganda bude označená za kultivovaný názor a která za dezinformaci. Jedna věta dostane kravatu, druhá nálepku. Jedna emoce se nazve oprávněnou obavou, druhá nenávistí. Jeden politický tábor má chyby, druhý má temné sklony. Jeden host dostane tři minuty bez přerušení, druhému moderátor skočí do řeči dřív, než si srovná papíry před sebou.
A pak přijde argument kvality. Ano, za miliardy korun ročně se dá vyrobit několik dobrých dokumentů, přenos z koncertu, regionální reportáž, archivní pořad a pěkně nasvícený rozhovor s hercem, který si pamatuje ještě starý dabing. Jenže několik povedených věcí nedělá z celého molochu posvátný oltář. I v šuplíku plném starých účtenek se najde jedna funkční propiska. Kvůli tomu si člověk nekoupí celý papírenský sklad i s vrátným, tiskárnou a komisí pro správné držení tužky.
Skutečně veřejná služba by měla být skromná, měřitelná a pokorná. Ne obří palác s cedulkou „my víme lépe“. Informace dnes nejsou vzácné zboží v zamčené vitríně. Lidé mají noviny, weby, podcasty, zahraniční zdroje, malé redakce, velké redakce, sociální sítě, knihy, archivní záznamy, vlastní oči a dost rozumu na to, aby poznali, když jim někdo každý večer nalévá stejnou polévku do jiného talíře.
Jestli chce někdo dělat názorovou redakci pro jeden kulturní a politický tábor, ať ji dělá. Ať si založí web, podcast, studio ve sklepě s drahou lampou a hrnkem s nápisem „pravda bolí“. Ať si najde publikum, předplatitele, sponzory, reklamu, grant, cokoli. Ale ať po lidech, kterými pohrdá, nechce povinné peníze. Protože platit si vlastní nálepkování už není veřejná služba. To je výpalné za urážku s logem v rohu obrazovky.
Veřejnoprávní média nepotřebujeme v podobě mnohamiliardového aparátu, který se tváří jako páteř demokracie, ale chová se jako oddělení správného myšlení. Potřebujeme svobodu vybírat si zdroje. Potřebujeme média, která se musí ucházet o důvěru, ne ji vymáhat přes poplatek. Potřebujeme konec drzé rovnice, podle které je občan povinen platit vlastní převýchovu.
A jestli bez povinných peněz lidí, které tak ráda poučují, tahle elita nepřežije, pak to není důkaz její nezbytnosti. Je to účtenka za dlouholetý omyl.
