Článek
Píše se rok 1969. Druhé vydání napjatě očekávané knihy čerstvě sjelo z tiskařských lisů, když do tiskárny nečekaně vtrhlo komando komunistických cenzorů. Všechny pečlivě svázané výtisky byly na místě nemilosrdně zabaveny a rovnou roztrhány na kusy. Nakladatelství Vysočina v Havlíčkově Brodě, které mělo tu odvahu text zredigovat a poslat do světa, soudruzi promptně a bez milosti zrušili. Autor příběhu se stal přes noc pro režim nepohodlnou osobou a ocitl se na černé listině. Rychle nastupovala tvrdá normalizace a státní aparát právě jasně ukázal, že s jedním konkrétním mužem ztratil sebemenší trpělivost.
Tím mužem nebyl nikdo jiný než Miloslav Švandrlík, duchovní otec proslulých Černých baronů. Spisovatel a zručný humorista, který si dal za cíl přinést do neveselé reality trochu laskavé nadsázky. Dnes si ho naprostá většina národa okamžitě spojí s příběhy, kde po buzerplace pobíhá zmatený major Terazky a vojín Kefalín přemýšlí, co si představit pod pojmem absurdita. Filmové zpracování jeho textů o desítky let později bořilo rekordy v návštěvnosti kin. Málokdo z dnešních diváků ale tuší, že právě tato veselá kniha mohla samotného autora stát naprosto všechno a že její vydání znamenalo přímý a velmi nebezpečný střet s totalitní mocí.
Švandrlík se v textu rozhodl vycházet z vlastních trpkých zkušeností. Působil totiž v neblaze proslulých Pomocných technických praporech (PTP), kam byli v padesátých letech posíláni lidé, kteří byli pro tehdejší garnituru z různých důvodů nepohodlní. Spisovatel využil krátkého uvolnění během pražského jara k tomu, aby své zážitky zpracoval do rukopisu. První vydání stihlo s odřenýma ušima vyjít na jaře 1969 a z pultů zmizelo rychlostí blesku. To už ale zasáhla zmíněná cenzura a zlikvidovala další náklad ještě vonící barvou. Švandrlík rázem přišel o možnost oficiálně vydávat knihy. Státní moloch ho tvrdě odstřihl od jediné literární obživy. Nezbývalo mu než se roky potichu protloukat v ústraní a spoléhat mimo jiné na anonymní spolupráci s časopisem Dikobraz, kde psal náměty pro vtipy kreslíře Jiřího Wintera Neprakty.
Nabízí se logická otázka: proč přesně reagovali normalizační komunisté tak hystericky a agresivně? Černí baroni koneckonců nepředstavovali žádný podvratný politický manifest. V knize nešlo o otevřenou výzvu k násilnému převratu, nenajdete v ní žádné hluboké filozofické úvahy o lidské svobodě, za které tehdejší disidenti běžně končili ve vězení. Švandrlík provedl z pohledu moci něco mnohem rafinovanějšího a ničivějšího. Ukázal totiž socialistickou lidovou armádu – nedotknutelnou pýchu a oporu režimu – jako ansámbl naprostých a až surreálních hlupáků. Krutost, nesmyslná absurdita a tupost nadřízených důstojníků z PTP, kteří v reálném světě spolehlivě ničili stovky lidských životů, najednou dostala na papíře ubohou a komickou masku.
A právě v tomto detailu spočíval onen obrovský paradox, který cenzuru tolik vyváděl z míry. Smích totiž nešlo nijak kontrolovat. Otevřený protest mohl režim rozehnat vodními děly, aktivní disidenty mohl zavřít do cely, letáky se daly zabavit. Ale jakmile se lidé začali spontánně smát absurditě systému, diktatura okamžitě ztrácela svůj nejmocnější a nejspolehlivější nástroj: všudypřítomný strach. Švandrlík instinktivně pochopil, že jakmile z nebezpečných utlačovatelů udělá směšné figurky, nevratně jim sebere autoritu. Humor se ukázal jako zbraň hromadného ničení, proti které i tanky stály bezmocně. Zábavným detailem zrození této zbraně je i původ jména Kefalín – spisovatel byl totiž známým milovníkem limonády Kofola. Když si pro ni chodil, prodavačky říkaly „ten kofol je tu zas“, což nakonec přetavil v nezapomenutelné příjmení literárního hrdiny.
Likvidace výtisků v tiskárně sice knihu oficiálně zastavila, ale příběh samotný už žil vlastním nezávislým životem. Román se záhy proměnil v suverénně nejrozšířenější a nejčtenější samizdat své doby. Lidé si jej po večerech a tajně přepisovali na starých psacích strojích. Mnohdy těžko čitelné průklepáky se půjčovaly s posvátnou úctou a kolovaly mezi stovkami domácností. Švandrlík sice fakticky ztratil řadu let své kariéry a musel žít ve stínu, ale paradoxně tím získal absolutní nesmrtelnost v očích běžných čtenářů. Když po revoluci mohla kniha konečně znovu svobodně zaplnit výlohy a na její motivy se natočil populární film, zažil autor ten největší možný pocit zadostiučinění.
Miloslav Švandrlík svým životním osudem a tvrdohlavým psaním přesně ukázal, že tou nejlepší myslitelnou obranou proti aroganci moci není nutně jen zaťatá pěst nebo vyvěšený transparent. Někdy zkrátka úplně stačí nastavit mocipánům zrcadlo, přesně popsat to, co všichni vidí, a dovolit lidem, aby se od plic zasmáli.
Zdroje:
- Wikipedie: Otevřená encyklopedie – Hesla Miloslav Švandrlík a Černí baroni shrnující publikační historii románu a osobní perzekuci autora (https://cs.wikipedia.org).
- Digitální repozitář Univerzity Karlovy – Vysokoškolské práce a studie věnující se literární satiře, samizdatu a vlivu cenzury za normalizace (https://dspace.cuni.cz).
- Česká televize (ČT24) – Historické kontexty fungování Pomocných technických praporů (PTP) a jejich reflexe v tehdejší i polistopadové kultuře (https://ct24.ceskatelevize.cz).
