Článek
Jmenuju se Iva, je mi 32 a jako grafička na volné noze trávím většinu dní u počítače. Pryč jsou doby, kdy jsem na střední škole neměla o kluky nouzi. Dnes je můj sociální život smrsknutý na pár přátel, kteří už dávno mají své rodiny. Proto jsem s lehkým despektem, ale přesto s nadějí, zkusila online seznamku. Po pár nezáživných kávách s muži, kteří vypadali úplně jinak než na fotkách, se objevil Tomáš.
Tomášovi, pětatřicetiletému ajťákovi, to neuvěřitelně psalo. Byl vtipný, sečtělý a zdálo se, že jsme naladěni na stejnou vlnu. Naše konverzace rychle sklouzla od oblíbených filmů k osobnějším tématům. Byli jsme dospělí, otevření a já se cítila bezpečně. V jednom z těch nočních chatů jsme narazili i na intimní představy. Zmínila jsem, že mě teoreticky fascinuje myšlenka být se dvěma muži, ale okamžitě jsem dodala, že je to jen fantazie v mé hlavě, kterou bych nikdy neuskutečnila. Zdálo se, že to pochopil.
První dvě rande byla trochu nesmělá, ale milá. Procházka, galerie, dlouhé povídání. Třetí rande se protáhlo. Skončili jsme u něj, otevřeli lahev vína a povídali si až do rána. Bylo to neplánované, ale krásné a přirozené. Společné probuzení bylo fajn a já si všimla, jak má perfektně uklizený byt. Žádné hromady špinavého prádla, žádné zbytky jídla na lince. Začínala jsem si myslet, že jsem konečně našla normálního, dospělého chlapa.
Na čtvrté rande jsme se domluvili v naší oblíbené kavárně. Přišla jsem o pár minut později a už z dálky viděla, že u „našeho“ stolu nesedí sám. Srdce mi poskočilo. Rodič? Sourozenec? Ne. Seděl tam s nějakým chlapem v mém věku. Tomáš se rozzářil, když mě uviděl. „Ahoj Ivo, tak konečně! Tohle je můj nejlepší kamarád, Pepa.“ Stála jsem tam jako opařená, zatímco Pepa, zjevně v rozpacích, ze sebe soukal pozdrav.
Nechápala jsem. Tomáš si ale všiml mého zmateného výrazu a s naprosto odzbrojujícím úsměvem spiklence pronesl větu, po které se mi zatmělo před očima: „Víš, jak jsi mi psala o té tvé fantazii… Chtěl jsem ti udělat radost a překvapit tě.“ Chvíli bylo ticho. Zírala jsem na něj a v hlavě mi tepala jediná myšlenka: To nemyslí vážně. On to nepochopil. On si opravdu myslel, že přivést na čtvrté rande svého kamaráda je dobrý nápad.
Nevydržela jsem to. „Ty ses snad zbláznil!“ vyjekla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. Lidé od vedlejších stolů se otočili. „Vždyť o sobě nevíme skoro nic a ty to takhle zkazíš? Přivedeš sem svého kamaráda jako nějakou věc? Co si o sobě sakra myslíš?“ Křičela jsem, zatímco Tomášův úsměv pomalu tál a Pepa by se nejraději propadl do země. Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla. Teď sedím doma, telefon zvoní, ale já to nezvedám. Byl to jen neuvěřitelně natvrdlý idiot, nebo naprostý bezcitný blázen? A chci ho ještě někdy v životě vidět?
