Článek
Je mi devětadvacet a mám všechno, co jsem si kdy přál. Dobře placenou práci, střechu nad hlavou, zdravou dceru a milující ženu. A přesto mám pocit, že něco nezvládám. Ne pro sebe. Pro ně.
Když jsme s Erikou čekali dítě, byl to můj splněný sen. Těšil jsem se, jak ji budu nosit na ramenou, učit ji číst, stavět bunkry v obýváku. A opravdu to dělám – kdykoliv mám volný čas, jsem s malou. Protože v tom vidím smysl. A taky odpovědnost. Jenže mezitím se mi život trochu vymkl.
V práci jsem dostal nabídku na povýšení. Nechtěl jsem ji. Věděl jsem, co to bude znamenat – víc povinností, víc stresu, delší večery. Ale taky víc peněz. A tak jsem kývl. Kvůli nim. Aby nám nic nechybělo. Aby se Erika nemusela vracet do práce dřív, než bude chtít. Aby dcera měla klidný domov.
Od té doby ale často sedím doma, koukám do blba a mám pocit, že můj mozek nedokáže úplně vypnout. Malou ještě chvíli zvládnu, ale pak už jsem úplně vypnutý. Někdy jsem tak unavený, že ani nevím, jestli jsem večeřel. Dny mi splývají. A Erika si všímá, že nejsem jako dřív.
Začíná být podrážděná. Říká, že si jí nevšímám. Že jsem odtažitý. Že neříkám, že jí to sluší, že ji nevezmu za ruku, že nemám chuť na sex. A možná má pravdu. Ale taky je pravda, že já jsem unavený. Ne z ní. Z toho, co všechno táhnu.
Říkám si: vždyť přece vidí, co dělám. Že makám, že nejsem někde v hospodě, že doma pomáhám, jak to jde. Jsme dospělí, ne? Vždyť si to může logicky srovnat – nemluví ze mě nezájem, jen únava. Jenže to je asi ten rozdíl. Já to vidím jako matematické rovnice, striktní logika bez emocí. Ona vidí jen ty emoce. Pracuješ 10 hodin, 2 další si hraješ s dcerou je pro ní asi míň, než jedno poplácání po zadku s lichotkou.
Nechce se mi na párovou terapii. Nejsem přece blázen. Chci to zvládnout sám. Ale někdy mám pocit, že ať dělám cokoli, pořád je to málo. A to bolí.
Protože když se snažíš být dobrý otec, partner i živitel zároveň, někdy nezbude energie být prostě… člověk. A když to takhle vyprávím, možná jsem to spíš já, kdo by potřeboval obejmout. Jenže místo toho slyšíš: „Už mě ani nepolíbíš.“
A ty místo slov jen sedíš, díváš se do zdi a v hlavě si opakuješ: „Dělám to pro vás. Všechno přece dělám pro vás.“
