Článek
Je mi dvacet osm a vydělávám 120 tisíc měsíčně hrubého. Stát si strhne daně, odvody, zůstane něco kolem devadesáti. Všichni si myslí, že se mám jako král. Jenže já z toho ušetřím tak akorát pár stovek na kytku pro mámu k narozeninám. A často si ještě půjčuju z kreditky.
Nevím, kam ty peníze mizí, ale když si to spočítám, vlastně to dává smysl. Nájem dělá 30 tisíc. Bydlím za Prahou v domku. Jasně, mohl bych být v bytě, ale upřímně? Kdo by si dneska v IT dovolil holku vzít na panelák? Navíc po celodenní práci chci klid, ne slyšet sousedy každý večer.
Dalších 30 jde na jídlo. Vařit nemám čas, po deseti hodinách koukání do monitoru je poslední, co chci, krájet cibuli. A jo, kupuju kvalitní věci. Bio, bez cukru, bez sra**k. Tělo je investice.
Auto mě stojí 10 tisíc měsíčně na operák. Žádný Bentley, jen malý bavorák pro holky. Ale voní novotou. A funguje. Neřešíš pojistku, opravy, nic. Prostě sedneš a jedeš.
10 tisíc padne na koncerty, hospody, výjezdy s kolegy. Work hard, play hard, ne? Kdybych to nedělal, asi bych už byl na antidepresivech.
5 tisíc posílám měsíčně za aplikace. Všechno od filmů, placených AI nástrojů přes meditace po placené kurzy. Chci je vždycky na konci zrušit, zapomenu a když se obnoví, tak jim dám druhou šanci. A třetí. A tak dál.
A posledních 5 tisíc mi odejde na „investici“, kterou mi doporučil finanční poradce. Můj bývalý automechanik. Řekl, že je to „super pojistka“ a „dlouhodobé zajištění“. Neptal jsem se. Asi bych měl.
A tak si každý měsíc přijdu na balík a za týden - dva už koukám, jestli se dá něco vybrat z kreditky. Žádná krize, žádná tragédie. Jen prostě realita. Vydělávám víc, než jsem si kdysi uměl představit. A stejně mi to nestačí.
