Článek
Naše první dítě je na světě teprve měsíc a já už mám pocit, že tuhle Sandru nepoznávám. Jsme spolu pět let a vždycky jsme si rozuměli – užívali jsme si život, rádi cestovali, milovali dobré jídlo, kvalitní vína a čas s přáteli. Žádná velká krize nás nikdy nepotkala, prostě jsme měli štěstí. Teď mám ale pocit, že se Sandra změnila skoro přes noc.
Chápu, že porod je náročná věc. Ale už uběhl měsíc a Sandra většinu dne jen leží nebo sedí, podle mě až moc odpočívá. Já sám spím na gauči v obýváku, abych se alespoň trochu vyspal – malý v noci dost křičí. Přesto nechápu, proč je Sandra pořád tak unavená. Vždyť je celé dny doma, nemusí chodit do práce, nemusí nikam jezdit. Jen nakrmit a přebalit dítě přece nemůže být až tak náročné, aby se po měsíci cítila pořád stejně vyčerpaná, ne?
Nejvíc mě ale mrzí, že Sandra vůbec neřeší ta kila, co nabrala v těhotenství. Před rokem si sama prosadila rotoped, který nás stál skoro třicet tisíc, a teď na něm visí jen její nevkusné kojicí prádlo. Multisport kartu radši zrušila úplně. Já si nestěžuju, ale když ji vidím celý den v teplákách, začínám přemýšlet, jestli tohle je teď naše nová realita.
Možná je problém i v tom, že jsem vyrůstal v rodině, kde se táta o děti moc nestaral. Začal se jim věnovat až když uměly psát a hrát fotbal. Mamka byla doma, všechno vždycky zvládala sama a nikdy si nestěžovala. Takže možná úplně nechápu, proč to Sandra bere tak tragicky.
Ale co, možná se pletu. Třeba mi nějaká žena poradí. Možná je normální, že to ženám po porodu trvá tak dlouho. Jen by mě zajímalo, jestli s tím má někdo podobnou zkušenost. Opravdu se žena po měsíci doma s miminkem nemá sílu vrátit aspoň trochu do normálního života? Nebo prostě jen Sandra zbytečně dramatizuje?
