Článek
Se Sylvou jsme se rozvedli už před pěti lety. Tehdy našim dětem bylo pět a sedm a zvládli jsme to myslím nejlépe, jak to jen šlo. Dohodli jsme se, že dětem nikdy nedáme pocítit, že bychom se kvůli nim hádali nebo že by byly nějak na obtíž. Fungovalo to skvěle – až doteď.
Sylva má totiž už skoro rok nového přítele a mně připadá, že od té doby naše původní dohody přestaly platit. Její nový partner jako kdyby měl neustálou potřebu dokazovat, že věci půjdou podle něj. Mám z toho pocit, že je to snad nějaký jeho způsob, jak se vůči mně vymezit nebo jak si připadat důležitý.
Přitom jde často o věci, které jsme měli dávno jasně domluvené. Například jsme se shodli, že děti zatím nepotřebují mobily. Ani samy je nechtěly, protože jsme si vysvětlili, že mají dost času trávit aktivně nebo s kamarády. Jenže pak jednou přijely od Sylvy a každý měl v ruce mobil. A když jsem se zeptal, proč najednou tahle změna, děti jen pokrčily rameny a řekly: „To nám dal Petr, jen tak.“
Podobných situací je čím dál víc. Třeba nedávno jsem měl pro děti koupené lístky do kina na film, na který se dlouho těšily. Bylo to domluvené víc než týden dopředu. Jenže přesně v den, kdy měly děti přijet, mi Sylva zavolala, že s nimi Petr plánuje výlet do akvaparku, který přece nemohou vynechat. Děti se samozřejmě nechaly snadno přesvědčit, kino odpadlo a já jen nechápavě zíral na nevyužité lístky.
Co mě na tom nejvíc mrzí, je fakt, že Petr úplně ignoruje, že za výchovu našich dětí jsme pořád odpovědní my se Sylvou. Biologicky i právně jsou to jen naše děti. Chápu, že s nimi bude trávit čas a bude to dělat po svém. Ale měl by přece respektovat alespoň ty nejzákladnější věci, na kterých jsme se jako rodiče dohodli, nebo ne?
Už jsem se pokoušel o tom se Sylvou promluvit, ale ta je asi zamilovaná a odbývá to tím, že si mám zvykat, protože Petr je prý taky součást jejího života a logicky tedy i života dětí. Jenže mně se pořád zdá, že tohle není o Petrovi, Sylvě, ani o dětech. Je to o tom, že se někdo snaží dokazovat si vlastní důležitost na úkor naší rodiny.
Nevím, jak dál postupovat. Mám to nechat být a doufat, že to přejde, nebo se pokusit celou situaci řešit důrazněji? Nerad bych děti tahal do dalšího konfliktu. Co byste dělali vy?
