Článek
Marie (74) byla už pár let v důchodu, i když si to s odchodem nijak neulehčila – jako hlavní účetní pracovala ještě několik let navíc, protože její zkušenosti prostě byly potřeba. Když ovdověla, rozhodla se, že bude žít aktivně a užívat si, dokud to jen trochu půjde. Žádné nadávání u televize na mladší generaci, žádné čekání na to, až si ji děti nebo vnoučata milostivě všimnou. Raději vyrazila do divadla, na koncert nebo na výlet s kamarádkami.
Celý život žila v Praze, byla na takový život zvyklá - i když důchod už samozřejmě nebyl žádný luxus. O co měla vyšší důchod, o to jsou v Praze vyšší náklady, ale na občasný zážitek se vždycky nějaké peníze našly. Jednoho krásného dne si s kamarádkami vyrazily vlakem na výlet do Poděbrad. Tam si daly procházku, navštívily kolonádu a odpoledne se usadily v jedné z kaváren, aby si dopřály dobrou kávu a dezert.
Jenže to by jim musel přát i obsluhující personál. Číšník, který je měl na starosti, se na ně už od začátku díval tak nějak divně. Evidentně čekal, že tři důchodkyně si objednají jen minerálku, turka a pak nechají spropitné jednu korunu. Marii to okamžitě zarazilo – vždy dovedla druhé ocenit - slovem a ve službách i dýškem. Vždy si v hlavě počítala 10 %, brala to jako součást ceny. Buď na to měla i s těmi 10%, nebo si to nekoupila. A když někdo byl úplně protivný, prostě nedala nic.
Když se číšník po třetí poznámce, že mají snad ještě něco v plánu nebo že na něj příliš spěchají, vrátil s další ironickou větou, Marie toho měla dost. Ale byla to dáma a scény dělat nechtěla. Místo toho vytáhla z kabelky svůj mobil, začala s ním teatrálně mávat a nahlas pronesla: „Holky, já už jsem asi úplně popletená, představte si, já už čtvrt hodiny omylem natáčím video!“
To se okamžitě doneslo k uším protivného číšníka a nastala zázračná proměna. Z chladného a nevrlého mladíka byl najednou milý a usměvavý obsluha, který by se mohl přetrhnout, aby byl co nejvíce nápomocný. Marie jen stěží zadržovala smích, když viděla, jak kolem nich najednou běhá s úsměvem, jako by soutěžil o zaměstnance roku.
Když přišlo na placení, Marie neodolala. Pečlivě spočítala přesnou částku a k údivu kamarádek přidala jako dýško opravdu jen jednu jedinou korunu. Usmála se na překvapeného číšníka a s hranou laskavostí řekla: „To je za vaši neobyčejnou snahu.“ Když pak odcházely zpět na vlak, smály se tomu všechny tři celou cestu. Marie ještě nikdy neměla z jedné koruny spropitného takovou radost.
