Článek
Jmenuju se Martin, je mi 25 a ještě nedávno jsem se poprvé v životě setkal s depresí. Tedy, byla to lehká deprese, a i tak mi připadala téměř nesnesitelná. Nedokážu si vůbec představit, jak strašná musí být ta střední nebo těžká. Ale jedno musím uznat – dostal jsem se do toho úplně sám.
Po maturitě jsem začal pracovat v malé reklamní agentuře v našem městě. Plat byl skoro minimální, ale kolektiv byl skvělý a šéfové příjemní, až na jejich neochotu zvýšit mzdy. Kolem mě měli všichni nejnovější Macy a iPhony, což mě lákalo. Na prodejně jsme měli smlouvu se splátkovou společností a šéf nijak nezkoumal, co podepisuje. Mohl jsem si dovolit nové věci na splátky, protože příjem jsem měl pro splátkovku vyšší než ve skutečnosti. Splácet nebyl problém – bydlel jsem totiž ještě u rodičů.
Pak přišla nabídka od našeho dodavatele na obchodní pozici s trojnásobným platem, což jsem rychle přijal. Jenže jsem udělal další chybu: známý prodával auto, tuningový hot hatch, a já převzal jeho leasing. Sice jsem věděl, že si vzal většinu doplňků zpět, aby je prodal zvlášť, ale byl jsem rád, že mám auto se „známou historií“. Dnes už vím, že jsem si měl koupit radši novou Dacii nebo něco podobně dostupného, ale tenkrát jsem byl mladý a nerozvážný.
Po roce v nové práci jsem zjistil, že obchodníkem nejsem – umím se s lidmi domluvit, ale neumím se vnucovat. Skončil jsem bez práce, zato s obrovskými splátkami. V zoufalství jsem vzal místo barmana a číšníka, což mě zavedlo ještě hlouběji. Propadal jsem se do depresí, které podpořil i snadný přístup k alkoholu. Najednou jsem nedokázal vstát z postele, svět se zdál bezvýchodný, dluhy narůstaly a se splátkami jsem byl pořád víc pozadu.
Přestože jsem nikdy přímo nemyslel na sebevraždu, vyděsilo mě, když se objevila v seznamu možných „řešení“. Naštěstí jsem se nebál a řekl jsem o svém stavu praktickému lékaři a také kamarádovi, který měl zkušenosti s psychiatrií. Rozhovor s nimi mi tenkrát pomohl, a dokonce jsem se obešel bez léků. Krátce nato přišla nečekaná pomoc od mé rodiny. Trvalo to dlouhé roky, ale postupně jsem všechny dluhy splatil.
Dnes už jsem v pořádku, díky terapii jsem se smířil s tím, že za všechno si můžu sám. Pochopil jsem jednu důležitou věc – každá situace má nějaké východisko, jen ho někdy přes vlastní tíhu nevidíme, nebo nám připadá příliš vzdálené. Ano, měl jsem i trochu štěstí, ale klíčové bylo nebát se ozvat a říct si o pomoc. Nikdy totiž nejste sami, kdo se cítí na dně.
