Článek
Jsem Markéta, je mi 33 a mám skvělého manžela Toma a s ním dvě děti, které miluji nade vše. Co jsem ale zrovna nezbožňovala, byly návštěvy mojí tchyně. Každá její návštěva se totiž nesla v duchu kritiky a nevyžádaných rad. Vždycky jsem se dozvěděla, že vařím nechutně (rozuměj zdravě) děti mám moc divoké, protože volná výchova je moc volná, a prostě že ona sama by vše zvládla daleko lépe.
Zpočátku jsem mlčela, později jsem se i hádala, ale bez úspěchu. Nakonec jsem pochopila, že je třeba na to jít jinak. Když jel manžel na několikadenní služební cestu, využila jsem situaci a požádala tchyni o pomoc. Musela jsem na půl dne do práce, a ona nadšeně souhlasila. Konečně měla šanci ukázat mi, jak dokonale vše zvládá.
Po pouhých čtyřech hodinách jsem se vracela domů a už při otevření dveří mi bylo jasné, že se něco stalo. V bytě vládl chaos, děti pobíhaly a hlasitě se smály. V kuchyni seděla tchyně s výrazem naprostého zoufalství.
„Jak to proboha zvládáš každý den?“ zeptala se mě téměř s pláčem, když mě uviděla. „Jsi neuvěřitelná, Markéto. Já jsem úplně hotová.“
Poprvé v životě jsem od ní slyšela, že mě obdivuje. A od té chvíle se naše vztahy proměnily. Tchyně už mě nikdy nekritizovala. Stačil jediný, ani ne celý den v mojí kůži, aby pochopila, že zvládat děti, domácnost a práci není pro každého. A já mám konečně klid.
