Fáze truchlení zná každý, ale autorka je chápala jinak

Pokud jste v životě prošli velkou ztrátou – smrtí blízkého, rozchodem nebo vážnou nemocí – téměř jistě jste slyšeli o pěti fázích smutku: popření, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Možná jste si i vyčítali: Proč to u mě neprobíhá „správně“? Proč jsem na začátku cítil/a depresi a hněv vůbec nepřišel?

Odpověď je jednoduchá. Pět fází nikdy nemělo být lineárním návodem, kterým si musí projít každý ve stejném pořadí. Psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová, která model v roce 1969 popsala, to sama opakovaně, ale marně, zdůrazňovala.

Kübler-Rossová se ve své praxi věnovala umírajícím pacientům, nikoli pozůstalým. Její kniha Rozhovory s umírajícími byla záznamem toho, co tito lidé prožívali – nikoli předpisem, jak se má správně umírat nebo truchlit. Pětice popsaných reakcí neměla být žádnou pevnou posloupností. Šlo zkrátka o pět nejčastějších témat, která se v rozhovorech s pacienty opakovala, bez ohledu na pořadí a bez toho, že by je musel zažít každý.

Popularizace však model pokřivila. Z pěti nelineárních reakcí se ve školách, v populárně-psychologických knihách a v hovoru terapeutů stalo pět povinných zastávek na cestě smutkem. To s sebou přineslo nechtěný vedlejší efekt: lidé, jejichž truchlení neodpovídalo „správnému“ pořadí, začali o svých pocitech pochybovat.

Moderní výzkum truchlení, v jehož čele stál například psycholog George Bonanno z Kolumbijské univerzity, nabízí odlišný pohled. Bonanno analyzoval proces truchlení u tisíců lidí a zjistil, že nejčastějším způsobem, jak se lidé se ztrátou vyrovnávají, není propad do hluboké deprese, ale takzvaná resilience (odolnost). Lidé se postupně adaptují, dál fungují, prožívají dobré i špatné dny, ale nepropadají se do dlouhodobého zhroucení. To neznamená, že by necítili smutek. Pouze to ukazuje, že naše psychika má silnější schopnost adaptace, než se v roce 1969 předpokládalo.

Bonanno také popsal stav známý jako „prolonged grief disorder“, tedy protrahovaná porucha truchlení. Jde o přetrvávající zármutek, který je výrazně delší a intenzivnější než běžné truchlení. Světová zdravotnická organizace (WHO) jej v roce 2022 zařadila mezi nemoci, což je přesný opak původní myšlenky Kübler-Rossové, která popisovala normální a přirozenou cestu.

Příběh pěti fází smutku je tak i ukázkou toho, jak se může vědecká myšlenka po své popularizaci zcela oddělit od záměru svého autora. Kübler-Rossová strávila desetiletí tím, že se snažila rigidní výklad svého modelu uvádět na pravou míru. Bylo to ale marné. Pět jednoduchých kroků bylo příliš chytlavých a snadno zapamatovatelných, než aby se prosadila složitější pravda.

Na smutek neexistuje žádný návod. Každý člověk ho prožívá po svém a v jiném čase. Co z výzkumu spolehlivě víme? Dopřát si čas, udržovat sociální vazby a v případě déletrvajících potíží vyhledat odbornou pomoc. To jsou doporučení založená na faktech. Očekávat, že projdete pěti předepsanými fázemi, k nim ale nepatří.

Zdroje: