Článek
Představte si, že jste řekli kamarádovi před zápasem, že vyhraje váš favorit. Kamarád tipoval soupeře. Zápas skončil, vy jste prohráli sázku o pivo — a přesto jste slyšeli sami sebe říkat: „No jasně, já jsem to tušil, bylo to jasné od začátku.“ Kamarád vytáhl telefon a přečetl vám vaši vlastní zprávu ze skupinového chatu, starou čtyři dny: „Vsadím se, že vyhraje můj favorit. Má lepší formu.“ Nesedělo to. Vy jste si to ale nepamatovali jako lež — vzpomínka byla upřímná. Prostě jste už nevěděli, co jste si mysleli předtím, protože teď už jste znali výsledek.
Tomuto jevu se říká zpětně zkreslená paměť, anglicky hindsight bias, česky také efekt „já jsem to věděl od začátku“. Jev popsal v sedmdesátých letech psycholog Baruch Fischhoff poté, co si všiml, jak znalost výsledku mění hodnocení toho, co bylo možné předem čekat. Fischhoff zjistil, že jakmile se lidé dozví, jak něco dopadlo, může se jejich vzpomínka na původní odhad posunout směrem ke známému výsledku. Nejde o vědomou lež ani o snahu vypadat chytře — je to automatická rekonstrukce paměti, která probíhá bez vašeho vědomí a které si nemusíme všimnout.
Představte si poradu po neúspěšném projektu. Vedoucí týmu se dívá do prezentace z ledna a říká: „Já jsem přece na tom slidu upozorňoval na riziko zpoždění dodavatele.“ Na slidu skutečně je bod o „možných rizicích v dodavatelském řetězci“ — mezi dalšími deseti stejně obecnými body, kterým nikdo nevěnoval pozornost. V lednu to byla jedna věta z mnoha. V červnu, po skluzu o tři měsíce, se ta věta v jeho vzpomínce zvětšila na hlavní varování, které „všichni ignorovali“. Kolega, který seděl vedle něj na lednové poradě, si na žádné zvláštní zdůraznění nepamatuje — a má pravdu, protože žádné nebylo. Vedoucí týmu nelže. Jeho mozek jen udělal to, co dělá mozek každého z nás: přepsal dřívější verzi příběhu tak, aby zapadala do toho, jak to nakonec dopadlo.
Psycholog Neal Roese z Northwestern University, který se zpětnému zkreslení dlouhodobě věnuje, shrnul společně s Kathleen Vohsovou v přehledové studii publikované v časopise Perspectives on Psychological Science, že tento jev postihuje soudní rozhodování, lékařskou diagnostiku i investiční rozhodnutí — všude tam, kde lidé zpětně hodnotí, zda „to bylo předvídatelné“. Soudci i porotci mají tendenci posuzovat nedbalost přísněji, když už znají tragický výsledek, než by ji posoudili se stejnými fakty předem. Efekt je natolik robustní, že se objevuje napříč kulturami a věkovými skupinami.
Pomáhá zaznamenat si předpověď písemně ještě předtím, než znáte výsledek — do kalendáře, zprávy kolegovi nebo deníku rozhodnutí. Bez písemné stopy se spoléháte na paměť, kterou už mohla znalost výsledku ovlivnit. Samotné předsevzetí být objektivní nemusí stačit. Roese a Vohsová upozorňují také na užitek vědomého zvažování jiných vysvětlení, proč událost mohla dopadnout jinak. Užitečné je také všímat si věty „to bylo jasné od začátku“ u sebe i u druhých jako signálu k opatrnosti, ne jako důkazu prozíravosti. Zvlášť v týmech je dobré si po neúspěchu přečíst původní zápisy z porady, ne se spoléhat na to, co si kdo pamatuje.
Kolikrát jste v posledním roce řekli „já jsem to říkal“, aniž byste měli po ruce důkaz, co jste říkali doopravdy?
Zdroje
