Jeden hrnec na indukci vaří, druhý ne. Magnet z lednice napoví, kde je problém

Na indukční desce stojí dva hrnce. Zatímco v litinovém už po chvíli šumí voda na těstoviny, ve starém hliníkovém, ve kterém jste roky vařili brambory, se neděje vůbec nic. Deska jako by ho neviděla a varná zóna se nezapne. Přitom jde pořád o kovový hrnec s rovným dnem. Co mu tedy chybí?

Indukce ohřívá přímo nádobu. Pod sklokeramickou plochou se skrývá měděná cívka, kterou protéká střídavý proud o frekvenci zhruba 25 až 50 kilohertzů. Směr proudu se tak mění padesát až sto tisíckrát za sekundu, čímž kolem cívky vzniká rychle se střídající magnetické pole. Pokud na desku postavíte vhodný hrnec, toto pole vybudí v jeho dně elektrické proudy, takzvané vířivé. Tyto proudy kov kvůli jeho elektrickému odporu zahřívají. Celé to funguje podobně jako transformátor: cívka s mnoha závity představuje jeho primární vinutí a dno hrnce se chová jako sekundární vinutí s jediným závitem spojeným nakrátko. Hrnec se tak v podstatě stává svým vlastním vařičem. Z toho plyne i to, co dobře znáte z praxe. Když na klasické sklokeramické desce stáhnete výkon z maxima, rozpálené topné těleso i sklo nad ním ještě chvíli hřejí. Autoři příspěvku americké výzkumné organizace EPRI z roku 2014 popisují mnohem rychlejší odezvu indukce, podobnou plynu, právě proto, že teplo vzniká přímo v nádobě.

Proč tedy starý hliníkový hrnec nefunguje? Při vysoké frekvenci se proud soustřeďuje hlavně u povrchu kovu. Fyzikové tomu říkají povrchový jev neboli skinefekt. V železe a magnetických druzích oceli se proud díky jejich magnetickým vlastnostem soustředí do velmi tenké vrstvy, která mu klade dostatečný elektrický odpor. Hliník tyto magnetické vlastnosti nemá, proud v něm teče silnější vrstvou a kov navíc vede elektřinu velmi dobře. Jeho odpor je proto pro běžnou indukční desku příliš malý a ta ho nedokáže účinně zahřívat. Ztráty v cívce by v takovém případě byly srovnatelné s ohřevem samotného hrnce. Deska proto nevhodnou nádobu rozpozná a ohřev nespustí.

Odtud také pochází ten nejjednodušší kuchyňský test: stačí ke dnu přiložit magnet. Pokud pevně drží, obsahuje dno magnetický kov a hrnec by měl na indukci hřát. Litina i železné pánve testem projdou, u nerezu už ale záleží na konkrétním druhu oceli. Některé nerezové hrnce magnetické jsou, jiné ne. A jelikož síla pole se vzdáleností od desky rychle klesá, je důležité i to, zda dno na plotýnce leží rovně.

A jak je to se samotným sklem? Často se tvrdí, že na indukci zůstává studené, ale tak jednoduché to není. Deska sice sklo přímo nezahřívá, jenže na něm stojí rozpálený hrnec, který mu své teplo předává. Sklokeramika navíc teplo vede špatně – po ploše se tedy příliš nerozšíří a okolí varné zóny bývá chladnější než místo pod nádobou. Sklo přímo pod hrncem ale může být po vaření horké. Podobně je tomu i s rovnoměrností ohřevu. Teplo sice vzniká ve dně přesně nad cívkou, ale to, jak se rozloží dál, už závisí na samotném hrnci. Hliník sice rozvádí teplo velmi dobře, ale není magnetický. Mnoho pánví proto mívá hliníkové jádro doplněné nerezovou vrstvou či ocelovým plátem na dně: ocel se zahřeje a hliník teplo rozvede. Litina funguje na indukci výborně, ale teplo rozvádí hůře než hliník.

Pokud hrnec na indukci nefunguje, začněte jednoduchým testem se studeným dnem nádoby. Když na něm magnet nedrží, hrnec pravděpodobně není vhodný pro běžnou indukci. Pokud drží a deska přesto nehřeje, může být hrnec pro danou zónu příliš malý nebo může mít vypouklé dno.

Zdroje