Kafka přikázal vše spálit. Přítel závěť nevyplnil a zachránil kus světové literatury

Třetího června 1924, ve čtyři hodiny ráno, zemřel v sanatoriu v Kierlingu muž, z jehož jména se během pár desetiletí stalo přídavné jméno známé po celé Evropě. Franzi Kafkovi bylo pouhých čtyřicet let. Zemřel vyčerpaný tuberkulózou a hluboce zklamaný svými texty. Byl přesvědčen, že nic z toho, co napsal, si nezaslouží, aby to po něm zůstalo.

Narodil se v Praze 3. července 1883 v německy mluvící židovské rodině. Praha, kde prožil téměř celý život, pro něj ale nebyla ani česká, ani německá, a už vůbec ne čistě židovská – navždy v ní zůstal tak trochu cizincem. Psal německy v českém městě, živil se jako úředník v pojišťovně a literatuře se věnoval po nocích. Málo spal, hodně psal, ale téměř nic nepublikoval.

Za jeho života mu vyšlo jen pár krátkých próz a fragmentů – Rozsudek, V kárném táboře, Proměna. Romány, které z něj měly udělat jednoho z nejdůležitějších autorů 20. století, zůstávaly v rukopisech. A Kafka si nepřál, aby se dochovaly. Svému nejbližšímu příteli Maxi Brodovi proto zanechal jasný pokyn: vše, co po něm zbylo v denících, rukopisech či dopisech, bez výjimky spalte.

Brod o tomto Kafkově přání věděl. Kafka mu ho řekl osobně a Brod mu ještě za jeho života dal jasně najevo, že ho nesplní. Přesto Kafka ve své závěti určil jako vykonavatele poslední vůle právě Broda. Podle jedné z interpretací tohoto paradoxu Kafka moc dobře věděl, komu pokyn dává – a tušil, jak to celé dopadne. Sám Brod se proti tomuto výkladu nikdy neohradil.

Po Kafkově smrti začal Brod systematicky shromažďovat jeho rukopisy, deníky a korespondenci. Vše uspořádal, přepsal a během dvacátých let postupně vydal romány Proces, Zámek a Amerika. Kafkovo jméno začalo rezonovat. Stal se tak slavným autorem ještě dřív, než ho vůbec někdo četl. Statisíce čtenářů objevily jeho dílo až po jeho smrti.

V roce 1939, pouhý den předtím, než Prahu obsadili nacisté, uprchl Brod do Palestiny. V kufru s sebou vezl Kafkovy rukopisy. Zachránil je tak podruhé.

O Kafkovu pozůstalost se dodnes vedou soudní spory. Část archivu se přes Brodovu dědičku Ester Hoffeovou dostala do soukromých rukou. Až po její smrti a po desetiletích právních bitev připadla izraelské Národní knihovně. Stát, jehož byl Kafka občanem, tak nikdy jeho archiv nevlastnil.

Kafka chtěl zmizet beze stopy. Místo toho dal jméno celé zkušenosti moderního člověka – byrokracii bez tváře, vině bez příčiny, zámku bez klíče. Slovo „kafkovský“ se stalo běžnou součástí slovníku politiky, úřadů i nočních můr. A všechno to začalo jedním nesplněným přáním.

Zdroje: